- 1. Janova 5, 9-13
- další překlady
Když přijímáme lidské svědectví, oč větší je svědectví Boží! A toto je svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.
Kdo věří v Božího Syna, má svědectví sám v sobě. Kdo Bohu nevěří, udělal z něj lháře, neboť neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A to svědectví je toto: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život.
Tyto věci píšu vám, kteří věříte ve jméno Božího Syna, abyste věděli, že máte věčný život.
Na Bibli mám krom jiného rád, jak je různorodá. Pro každou situaci, pro každou vývojovou fázi, pro každé východisko nabízí vedení. Zastávám sice názor, že pro vkročení do království nebeského je svým lidstvím kvalifikován každý člověk bez rozdílu pokročilosti, a to v každém okamžiku bez rozdílu posvátnosti, ale to nevylučuje důležitost systematické přípravy. Bůh je připraven nás do své náruče přijmout okamžitě a bezpodmínečně, překážka je vždycky stoprocentně na naší straně. Dlouhodobá, systematická práce na překonání těchto překážek je jedna z věcí, které udělat můžeme, a tedy i jedna z věcí, které udělat musíme, protože Bůh nás chce nekompromisně celé. A Bible je nejskvělejším průvodcem v takové systematické přípravě.
Jeden z pohledů na Bibli je ten, že každá její část nás provází na různé úrovni vývoje. Stvořitelský mýtus objasňuje, jak přicházíme na svět. Abrahamovým zaslíbením se vydělujeme od ostatních, kteří žijí jen pro dočasné cíle (klanějí se modlám), a zasvěcujeme svůj život cíli věčnému. Historické a prorocké knihy nás provázejí zápasem o to, dostát tomuto cíli. Evangelia vykládají zrození božského života v nás a to, jak se v nás postupně ujímá vlády.
Z tohoto pohledu, jestliže by Geneze byla inkubátorem a školkou, zbytek Tóry základní školou a tak dále, pak slova evangelisty Jana jsou doktorátem na Harvardu. Jan mluví k lidem, kteří vědí, že mají Ducha. Mluví k lidem, kteří už nejsou z tohoto světa — jsou ještě v něm, ale už ne z něho. Mluví k lidem, o kterých může říct, že zachovali Kristovo slovo. K lidem, kteří v pravdě poznali, že Ježíš vyšel od Otce. Mluví k lidem, v nichž je Kristus oslaven.
Jestli si na sebe Janova slova chceme jakkoliv vztahovat, musíme takovými lidmi být. Jestliže nejsme, pak si myslet, že se nám zde slibuje věčný život, je obyčená iluze. Ostatně zde Ježíš i vyprošuje zachování od zlého — a kdo z nás může říct, že nad ním zlo nemá žádnou moc? Za chvíli budeme po přijímání prohlašovat, že nežijeme už my, ale žije v nás Kristus. Opravdu? Víme vůbec, co říkáme? Jsme na tom skutečně tak, jako Pavel, když to psal?
Máme za sebou genezi Do Abrahama? Jsme úplnými lidmi? Máme zvládnuté svoje světské záležitosti? Živobytí, sexualitu, sousedské vztahy? Nic nás z toho nevyrušuje? Nezneklidňuje? Jsme pány země, čili pozemské části svých životů? Umíme se ubránit? Říct “ne”, když cítíme “ne”? Jestli něco z toho zvládnutého nemáme, zpátky do školky, dorůst, splatit resty vůči sobě a okolí. Jestli máme, můžeme dál.
Máme uzavřenou smlouvu s Hospodinem, abychom byli jeho lidmi a on naším jediným Bohem? Podřizujeme všechno tomu, co víme, že po nás Bůh chce? Neklaníme se modlám?
Nesloužíme mamonu? Vyděláváme peníze poctivě a čestně? Pořizujeme si věci proto, abychom jimi mohli účelně sloužit Bohu? Nebo taky proto, že to dělají ostatní, nebo proto, že to na chvíli zaplní prázdné místo v duši?
Nesloužíme smilstvu? Milujeme se proto, že cítíme lásku? Neděláme si z partnera nástroj uspokojení? Nebo nespíme s někým proto, že to od nás očekává?
Nesloužime obžerství? Jíme tolik a takové věci, abychom mohli žít v harmonii se Zemí a bytostmi na ní?
Pokud v něčem z toho selháváme, zpátky do základní školy. Na základě svědectví ze Starého zákona můžeme v problémech, které nás stíhají, vidět láskyplné, ale přísné usměrňování z Boží strany. Pokud to všechno naplňujeme, můžeme dál.
Narodil se v nás syn Boží? Hovoří v nás naše nesmrtelná podstata? Přemáhá v nás zázračně všechno nemocné i zlé?
Jestli ne, zpátky na gymnázium. Milujme Hospodina, Boha svého celou svou silou, celou svou myslí, celou svou duší a celým svým srdcem; a milujme bližního svého jako sebe samé. Nedělejme si starosti, co bude zítra, ale buďme teď a tady, kde je i náš nebeský Otec.
Jestli v nás Kristus žije a jsme s ním ve spojení, rozumíme Janovým slovům:
“Přijímáme-li svědectví lidí, oč větší je svědectví Boží”
I když v nás Bůh hovoří, a když jsme ho uslyšeli, pak aby mluvil dál, musíme mu věřit, protože pochyby nás od něho odvracejí. Co nám říkají lidé, nás může uvést v pochybnosti. Ale svědectví Boží je větší než svědectví lidí. Věrnost Božímu hlasu je stěžejní.
“Boží svědectví je to, co pověděl o svém Synu.”
Kristus je jeden. Je v každé bytosti a v člověku se může ujmout plné vlády. A v každém se projeví podle jeho dispozic a možností. Ale to, co o svojí věčné podstatě poznáváme, to je Boží svědectví. Je na vás Kristus přísný? Ano, o té přísnosti svědčí Bůh. Je k vám shovívavý? Ano, o té shovívavosti svědčí Bůh. I Bible dosvědčuje mnohost Božích projevů. A každému dá důraz na to, na co dotyčný potřebuje. Věřme tomu, co Bůh o svém vtělení dosvědčuje. Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě.
„Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu.“
Ano, jsme věčné, božské bytosti. Máme na výběr sedět na svých malých pomíjivých oddělených životech a věčnost promarnit, nebo všechno vsadit na věčnost a ujmout se svojí pravé přirozenosti — toho, že jsme syny Božími. Náš věčný život nespočívá v tom, že my, ti, co by si tak přáli nikdy neumřít, bychom žili věčně. Ale v tom, že jako Kristus dobrovolně obětujeme svůj život, když si ho Bůh bere. Náš věčný život spočívá v Kristu. V tom, kterého svět nepoznal a ubičoval a ukřižoval. Toho máme v sobě a jedině ten nás do života může uvést. Jedině následováním jeho příkladu a ztotožněním se s ním můžeme překonat svoje pusté klece oddělenosti od Boha.
“Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.”
Když v nás Kristus žije a kraluje, život bez Krista poznáváme neomylně jako smrt: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“
„Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“
Ano, i přes všechno potřebujeme o svém věčném životě ujišťovat. Všichni selháváme a všichni propadáme zpátky do školky a dalších nižších tříd. Nikdy není vyhráno, dokud nejsme světu ukřižováni a vzkříšeni z mrtvých.
Nebojme se ale stávat znova a znova začátečníky. Bůh je milosrdný a každý krok, který k němu ujdeme, on opětuje tisícem kroků k nám. Jestli vám můj výklad připadá despotický a ptáte se, kdo se pak může dostat do Království Božího, vzpomeňte na Pánova slova, že co je nemožného u lidí, je možné u Boha. Navíc model postupného sledu tříd je nepřesný. Nelze čekat s odevzdáním života Bohu na to, až budeme mít dokonale zvládnuté pozemské věci. Spíš je to tak, že když si všimnu, že mám díru v látce z první třídy, nedivím se, že nemůžu absolvovat pátou.
Jak říkal svatý Augustin, cituje aténského Aischyla pět set let před Kristem: „Bože, dej mi vytrvalost, abych překonal věci, které změnit nemohu, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi moudrost, abych tyto věci dokázal rozlišit.“
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen.
Facebook