- Skutky 1, 1-11
- další překlady
První knihu jsem sepsal, drahý Teofile, o všem, co Ježíš začal dělat a učit až do dne, kdy byl vzat vzhůru poté, co skrze Ducha svatého dal pokyny svým vyvoleným apoštolům. Těm také po svém umučení mnoha jistými důkazy prokázal, že je živý, když se jim po čtyřicet dní ukazoval a mluvil o Božím království. Když se s nimi sešel, přikázal jim: „Neopouštějte Jeruzalém, ale očekávejte Otcovo zaslíbení, o kterém jste mě slyšeli mluvit. Jan křtil vodou, ale vy budete brzy pokřtěni Duchem svatým.“
Ti, kdo s ním byli, se ho zeptali: „Pane, obnovíš už teď království Izraele?“
Odpověděl jim: „Není vaše věc znát časy a doby, které si Otec ponechal ve své pravomoci. Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“
Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a zmizel jim z očí v oblaku. Zatímco se upřeně dívali, jak odchází do nebe, hle, přistoupili k nim dva muži v bílém rouchu a řekli jim: „Co tu stojíte a hledíte k nebi, Galilejci? Tento Ježíš, který od vás byl vzat do nebe, se vrátí právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“
- Efezským 1, 15-23
- další překlady
Proto také od chvíle, kdy jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a o vaší lásce ke všem svatým, nepřestávám za vás děkovat, kdykoli se o vás zmíním ve svých modlitbách. Kéž vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dá ducha moudrosti a zjevení, abyste ho znali. Kéž osvítí váš vnitřní zrak, abyste viděli, k jaké naději vás povolal, jak slavné je bohatství jeho dědictví mezi svatými a jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím.
Tuto moc dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad každou vládu, mocnost, moc a panství i nad každé jméno, které se vyslovuje, ať už v tomto věku nebo v budoucím. Bůh „poddal všechno pod jeho nohy“ a jako hlavu všeho jej dal církvi, která je jeho tělem, totiž plností Toho, který naplňuje všechno ve všech.
- Lukáš 24, 44-53
- další překlady
Potom jim řekl: „Právě o tomto jsem mluvil, dokud jsem ještě byl s vámi: Musí se naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a Žalmech.“
Tehdy jim otevřel mysl, aby porozuměli Písmům. Řekl jim: „Tak je psáno – Mesiáš musel trpět a třetího dne vstát z mrtvých. Počínaje od Jeruzaléma pak v jeho jménu musí být kázáno pokání a odpuštění hříchů všem národům. Vy jste toho svědkové. Hle, já na vás sešlu zaslíbení svého Otce. Zůstaňte ale ve městě, dokud nebudete oblečeni mocí shůry.“
Potom je odvedl až k Betanii. Zvedl ruce, aby jim požehnal, a zatímco jim žehnal, začal se jim vzdalovat, jak byl unášen vzhůru do nebe. Klaněli se mu a potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma. Všechen čas trávili v chrámu, kde oslavovali Boha.
Dnes máme šestou neděli po Velikonocích, zvanou exaudi, čili vyslyš! Je to samý závěr velikonočního období. Ve čtvrtek byl svátek nanebevstoupení Páně a četli jsme také texty vztahující se k tomuto svátku, nikoliv k samé neděli exaudí. Nanebevstoupení Páně nechci pominout jen proto, že se ve čtvrtek nescházíme.
Cyklus čtení nám nabízí rovnou dvě pasáže, kde se vypráví, jak Ježíš byl vzat do nebe. Pavel mezi těmi příběhy do toho vstupuje s popisem důsledků toho, že Kristus je na nebesích. Ty Lukášovy pasáže jsme četli v obráceném pořadí, protože máme ve zvyku evangelium dávat na konec. Ty texty na sebe ale přímo navazují. Čteme samý závěr Lukášova evangelia a samý začátek Skutků, které jsou taky Lukášovy, a navazují na sebe. Je to vlastně skoro to samé, jako kdybychom si pustili konec nějakého dílu seriálu a hned začátek dalšího. Tam taky často bývá nějak naznačena návaznost, zopakuje se to podstatné, na co se navazuje, aby se divákovi oživil kontext.
Ale tady vůbec nejde o nějaké zopakování. Jednak by to bylo zbytečné, protože jde o spisy, takže si ten předchozí můžete připomenout. Ze seriálů známe, že se na začátku dalšího dílu stručně shrne, co bylo minule. Tady ale vidíme na konci evangelia scénu, kdy skroušení učedníci odcházejí z Jeruzaléma do Emauz, aby nebyly v centru dění těch nejhorších věcí, co se vůbec mohly stát – ukřižovali jim mistra, do něhož vložili všechno – a aby přišli na jiné myšlenky, aby nebyli v ohrožení života a zkusili třeba začít nový život. Ježíš se jim zjevuje, oni ho nepoznávají, a on jim otvírá smysl událostí, zasazuje je do kontextu jejich Písma svatého, čili zjednodušeně našeho Starého zákona, a odkrývá jim, že všechno jde podle Božího plánu a mají být s ostatníma v Jeruzalémě. Otvírá jim mysli a jejich srdce hoří. Je to silný, text, pohnutý, emočně nabitý. Z dramatického hlediska je to úplně nádherný klimax příběhu o Ježíšovi.
Ježíš se tam vzdálí a je nesen do nebes. Úplně to vidíme, jak učedníkům zapálí srdce a pak se oděje do záře a vzdálí – jak by se to dneska hezky trikově ztvárnilo. Jaká by u toho hrála hudba a pokud by se nás ten příběh do té doby dotkl, jak bychom asi měli na krajíčku. Lukáš samozřejmě triky neměl, aspoň ne ty filmové, ale s literárními figurami pracuje bravurně. Píše to někdy v osmdesátých letech, takže asi padesát let po samotných událostech. Píše to lidem, kteří už desítky let Ježíše jako Krista vyznávají, jsou to často bohatí lidé. Jsou namnoze taky sečtělí a vzdělaní. Lukáš zná antickou literaturu a zapojuje ji, dělá narážky, odkazy, prostě ten Ježíšův příběh podává vkusně a umně. Nechci tím vůbec říct, že by si nějak vymýšlel. Svědčit o pravdě naprosto pravdivě se přece dá i se zapojením uměleckých prostředků. Chci jen, abychom autory evangelií ani jejich dobové čtenáře nepodceňovali. Lukáš to vystavěl dramaticky a oni si toho byli vědomi a prostě četli literární zpracování příběhu, který už dávno znali z ústní tradice, Pavlových listů a Marka. Lukáš tomu dal ucelenou formu na úrovni a některé věci uvedl na pravou míru. A uvedení na pravou míru nemusí znamenat nutně, že to bylo blíž tomu, jak se to historicky odehrálo, ale spíš jim některé věci teprv postupně docházely, a tak je podle toho sepsal.
Podívejme se teď na ten hlavní text, kde se nanebevstoupení Páně odehrává. Ten jsme četli jako první. Učedníci sedí u stolu, ukřižovaný a vzkříšený Pán s nimi stoluje, stejně jako v evangeliu je nabádá, aby byli v Jeruzalémě, oni se ho ptají, kdy teda převezme to královské žezlo nad Izraelem, on je odkazuje do patřičných mezí, zaslibuje jim Ducha svatého, a že budou jeho svědky po celém světě, a stoupá do nebes. Oni čučí nahoru jak žaby z kyšky, jsou úplně vedle, čučí a čučí, ani si nevšimnou, že jsou vedle nich dva andělé, a to mají prosím zářivě bílá roucha! A ti jim říkají: “Co čučíte?”
Možná se vám zdá, že to zesměšňuju, ale já se spíš snažím poukázat na to, že to směšné opravdu je a to patrně zcela záměrně! Lukáš je opravdový spisovatel, ne nutně absolutní literární špička své doby, ale je dobrej. Začíná druhý díl díla, které má pro vyznavače být oporou ve víře v Krista. Zná svého čtenáře, nepíše nějaké soudní svědectví. Píše živě, zábavně. Normálně si tam z učedníků Páně utahuje! Stalo se to před padesáti lety, oni už vědí, že se Ježíš hned kralování neujal. Ty představy, které měl třeba apoštol Pavel, že jsme na konci věků a stačí teď jen tu chviličku vydržet a už už tu Kristus bude a všechno skončí, oni už věděli, že jsou naivní, že se to prostě musí chápat jinak, víc do hloubky. Tak líčí, jak se Ježíšovi učedníci blbě ptají a Pán jim řekne, ať se o takové věci nestarají a ať počkají na Ducha svatého. Pak se vznese do nebe oni jsou z toho na větvi. Ta komika tam je úplně evidentní.
Je tu ale jedna hrozně důležitá věc: Píše se tu s padesátiletým odstupem o tom, že Ježíš něco slíbil do budoucnosti v řádu dnů. Rozumíte, oni věděli, jak se to potom seběhlo. Třeba ne úplně přesně, ale věděli. Takže když Lukáš píše o tom, že Ježíš tehdy na tu minulou dobu něco předpověděl, tak si můžeme být prakticky jistí tím, že se to opravdu stalo! Je to to samé, jak když Matouš píše o tom, že Ježíš předpověděl zkázu chrámu. On ze své pozice už věděl, že chrám byl po Ježíšově vystoupení zničen, takže mohl s klidným svědomím říct, že to Ježíš předpověděl. Já tím nechci tvrdit, že to Ježíš nepředpověděl, jenom říkám, že kdyby se to nestalo, tak nebude Matouš jako vyznavač Ježíšův tvrdit, že to Ježíš říkal. Takže když Lukáš jako vyznavač Ježíšův říká, že Ježíš předpověděl, že jim za pár dní bude seslán Duch svatý a budou mu svědky po celém světě, a že to je mnohem důležitější, než kdy se přesně ujme vlády nad Izraelem, tak si můžeme být fakt jistí, že tam k něčemu takovému opravdu došlo.
A co tedy vlastně asi chtěl říct Lukáš tím nanebevstoupením? Co z toho mělo plynout, že Ježíš před očima učedníků odplul do nebe? Nemám ambice dát na to jednoznačnou odpověď. Vystačím si ale s tím nad slunce jasným, co pochopí i školče i tumpachový učedník i člověk odkojený klávesnicí a monitorem: Ježíš žije! A to, že tu není fyzicky, neznamená, že by tu nebyl vůbec. Je tady, je s námi, může kdykoliv mezi nás, a to v těle, a my ho vůbec nemusíme poznat, i kdybychom nakrásně věděli, jak vypadal.
Má proto smysl v něho věřit. Zůstat v Jeruzalémě, tedy symbolicky v blízkosti Boží, a dělat to, co po nás Ježíš chce: Modlit se a svědčit o něm, jak ho poznáváme, v Duchu svatém každý podle svojí míry obdarování: Ne víc, ale ani ne míň. To, že si nás Ježíš za svědky povolal, je čest nad cti a radost nad radosti. Nebojme se, že se to kolem nás mydlí, nemusíme nikam zdrhat. Můžeme i vypadat směšně – když se to mohlo stát přímým učedníkům Páně, proč by se to nemohlo stát nám? Nic nevadí, Pán o nás ví a dá nám Ducha svatého a budeme mu svědky doma a všude až na samý kraj země.
Facebook