- Přísloví 9, 1-5
- další překlady
Moudrost si vystavěla dům,
sedm tesaných sloupů vztyčila.
Dobytče porazila, víno nalila,
už také prostřela svůj stůl.
Děvečky vyslala
a volá na městských výšinách:
„Kdo je zmatený, ať přijde ke mně!“
Ty, kterým chybí rozum, vyzývá:
„Pojďte a jezte na mých hodech,
popijte víno, jež jsem nalila.
- 1. Korintským 11, 27-32
- další překlady
Kdo by tedy jedl tento chléb a pil Pánův kalich nehodným způsobem, takový se proviní proti Pánově tělu a krvi. Ať každý sám sebe prověří, než bude jíst z toho chleba a pít z toho kalichu. Kdo totiž jí a pije, aniž by si uvědomoval, že jde o Pánovo tělo, takový jí a pije své vlastní odsouzení. To proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných, a mnozí dokonce umírají. Kdybychom se ovšem soudili sami, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni se světem.
- Jan 6, 22-35
- další překlady
Druhého dne si zástup, který zůstal na protějším břehu jezera, uvědomil, že tam byla jen jediná loďka a že Ježíš na ni nenastoupil se svými učedníky, ale ti odpluli sami. (Od Tiberiady ovšem připluly jiné loďky blízko k tomu místu, kde jedli chléb, když Pán vzdal díky.) Když tedy zástup uviděl, že tam Ježíš ani jeho učedníci nejsou, nastoupili i oni do loděk a přijeli do Kafarnaum, kde hledali Ježíše.
Když ho pak našli na druhém břehu jezera, ptali se ho: „Rabbi, kdy ses sem dostal?“
Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Nehledáte mě proto, že jste viděli znamení, ale že jste jedli ty chleby a byli jste nasyceni. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, který vám dá Syn člověka. Na něj totiž Bůh Otec vtiskl svou pečeť.“
„Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ zeptali se ho.
Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek – abyste věřili v toho, kterého on poslal.“
„Jaké znamení vykonáš, abychom ho viděli a uvěřili ti?“ zeptali se ho. „Co děláš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“
Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Ten chléb z nebe vám nedal Mojžíš. Můj Otec vám dává ten pravý chléb z nebe. Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“
„Pane, dávej nám ten chléb vždycky,“ řekli mu.
Ježíš jim odpověděl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět; kdo věří ve mě, nebude nikdy žíznit.
Ve čtvrtek byl svátek těla Kristova. Ani nevíte, jak se těším, až ho budeme moci oslavit večeří Páně. Ke svátku se pojí dva novozákonní texty, jeden z pera svatého Pavla a jeden z pera evangelisty Jana. Ti dva jsou podle biblistů na opačných koncích spektra, co se týče odstupu od událostí Ježíšova života. Pavel psal velmi krátce po Ježíšově smrti, zatímco evangelista Jan s odstupem asi 60 let. Když se biblisté pokoušejí rekonstruovat historického Ježíše, nemají k dispozici vlastně nic jiného než Nový zákon – ta letmá zmínka u Josefa Flavia je sice cenná, ale moc toho z ní člověk nevyčte, a novozákonní apokryfy jsou většinou mladší než evangelia nebo taky totálně zlomkovité. No, a Nový zákon je psaný optikou událostí po Ježíšově ukřižování. Už to psali lidé, kteří uctívali Ježíše jako zmrtvýchvstavšího Krista, takže Ježíšův příběh přirozeně tvarovali tak, aby jejich jistota, že Ježíš je Kristus, který vstal z mrtvých, z toho příběhu byla zjevná. Takže se pak při zkoumání výpovědí o Ježíšovi podle různých kritérií zkoumá, zda jde o historickou událost nebo povelikonoční tvorbu, nebo jak říkají němci “nachosterliche Bildung”. A tak se zásadní věci jako Kristova preexistence, Ježíšovo předpovědění vlastní smrti a vzkříšení, proměnění na hoře Tábor, vyslání učedníků křtít a kázat nebo třeba hlas z nebe po křtu v Jordánu zařadí do kategorie nachosterliche Bildung a tím pádem nehistorické, vlastně se to jako nestalo.
Já tohle zkoumání jako takové nechci napadat, to bych se dostal někam sto a více let zpátky do katolické církve a zradil bych naše zakladatele. Nene, historická kritika je krásná věc. Ale mám výhrady. Za prvé: historická kritika říká, že nemůžeme soudit, že se ty věci staly tak, jak jsou psány v Bibli. To ale neznamená, že můžeme soudit, že se tak nestaly! Nejistota, že to tak bylo je něco úplně jiného než jistota, že to tak nebylo! Za druhé, a to hlavně: Od Ježíšových dob až po dnešek je bezpočet lidí, kteří křesťanskou cestou šli a došli k osvícení: Pavel, Cyprián, Tertulián, Augustin, Tomáš Akvinský, Terezie z Avily, Kateřina Sienská, Mistr Eckhart, Komenský, Terezička z Lisieux a stovky a tisíce dalších. A všichni z nich rozpoznávali v Písmu svatém stoprocentní moudrost a pravdivost. A přitom čerpali, jak by řekla profesorka Hogenová, z vlastního pramene, viděli pod povrch věcí.
Můžete mi namítnout, že je i spousta lidí, kteří jsou osvícení a v Bibli žádnou moudrost nenacházejí. To je pravda, ale to, že někdo v Bibli moudrost nenachází přece nijak neznamená, že by tam nebyla! Můžete mi namítnout podruhé: Historicky se to třeba událo jinak, Ježíš mohl být třeba jenom charismatický, obdařený člověk, přesvědčený o tom, že se blíží fyzický konec světa, a třeba měl představu o vlastní výjimečnosti, jak se takový obraz často v historických rekonstrukcích dělá, mohl to být vizionář, extatik, lidi se na něho mohli upnout a po jeho smrti to mohli ti nejlepší z nich dopřemýšlet a tu moudrost do toho zasadit nebo se tam ta moudrost mohla dostat jaksi náhodou, organicky. Nebo tam vlastně žádná není a jenom ji tam chceme vidět, tak ji tam vidíme.
To, že si ji tam jenom představujeme, můžeme rovnou vyloučit, a to díky právě těm zástupům neuvěřitelně moudrých a osvícených lidí, kteří dosvědčují, že tam ta moudrost je je. A že by se tam dostala nějakou lidovou tvořivostí… na to já se ptám: “To jako vážně?” I když odhlédnu od víry a podívám se na to tím nejracionálnějším, maximálně pochybovačným způsobem, co ze sebe dokážu vymáčknout: Skutečně je pravděpodobnější, že by moudrost, která dala základ celé naší civilizaci, byla dílem nějaké náhody nebo nějakých Ježíšových příznivců? Opravdu není mnohem pravděpodobnější, že ta moudrost skutečně pochází ze zdroje, na který se všechny ty spisy odkazují? Není pravděpodobnější, že to skutečně, historicky, pochází od Ježíše, který tady měl Bohem dané poslání stát se naší cestou do věčného života?
Jestliže tu je řada, opravdu dlouhá řada lidí, kteří žili vědomě věčný život na základě následování Krista, je, milí skeptici, pravděpodobnější, že cesta, po které kráčeli, se zakládá na lidové tvořivosti nebo na pravdě?
Já nejsem přítel doslovného čtení Písma ani slepé víry. Objektivní, střízlivé bádání je prospěšná, nutná věc. Ale prosím, když někdo říká, že je potřeba Písmo studovat na základě historického a literárního kontextu, pak prosím neignorujme ani historický kontext z druhé strany, z budoucnosti.
Ale všechny tyhle argumenty jsou na úrovni rozumu. Myslím, že zrovna o tom Ježíš v dnešním evangelním čtení hovořil: hledáme pomíjející chléb a přitom máme hledat chléb nepomíjející. Proto jestliže se nám podařilo zase o trochu víc přesvědčit rozum, že věřit Kristu je smysluplné, zapojme i cit, úsilí a imaginaci, ať vyslyšíme Kristovu výzvu, abychom ho následovali celou myslí svou, celým srdcem svým, celou silou svou a celou duší svou. Vždyt on nám dává svoje tělo. Jaký je to zázrak, že jsme zváni k tomu, abychom ho jedli. Kolik lidí se nad tím pohoršuje a pozastavuje! Už od počátku křesťanství si odpůrci vymýšleli, že křesťani jedi miminka ve zvrhlém obřadu pojídání těla svého zakladatele. A kolik kontroverze a kolik debat proběhlo nad tím, zda a jak se vlastně mění chléb v tělo a víno v krev! Nechci se tomu vysmívat, i když mně osobně to směšné přijde. Pro někoho je důležité, že se to při mši děje objektivně, a tím pádem je pro takové lidi důležité, aby to někdo pro ně obhájil, a tím pádem to musí obhájit i před povrchně uvažujícími pochybovači.
Mně v tomto ohledu bohatě stačí víra, že Pán Ježíš, sedě s apoštoly svými naposled a své dílo lidstvu zpřítomniti chtěje pro věky budoucí vzal chléb, díky činil zaň a lámaje jim rozdával jej řka: “Vezměte a jezte z toho všichni, toto je tělo mé, které vydává se za vás.” Pak i kalich vína po večeři vzal a žehnaje jim píti z něho dával řka: “Tento kalich je ta nová smlouva v krvi mé, která vylévá se za vás. To čiňte na mou památku.” Ano, věřím tomu, že to tak bylo, a potvrzuje mi to racionální úvaha i pocit o pravdivosti evangelního svědectví.
Věřím i v moc symbolického konání. Asi jste slyšeli o tom, jak se léčí rakovina tím, že si člověk představuje, jak proplouvá svým tělem a zabíjí nádorové buňky a pomáhá bílým krvinkám. Mám zkušenost s tím, jakou moc má, když člověk do sebe přijímá něco, o čem věří, že to škodí. Ty hrůzostrašné obrázky na krabičkách od cigaret škodí mnohem víc než samotný tabák. Určitě kdybych si sám představoval, že přijímám Boha do sebe, mělo by to velký vliv.
Ale Ježíš, vtělený Bůh, nás k tomu sám zve! To je úplně ještě něco jiného. Síla mojí představy má obrovskou moc, ale Boží vůle ji má nekonečněkrát větší. Proto je mi úplně, ale úplně jedno, jestli za proměněním při přijímání je nějaký mechanismus nebo ne. Pro mě je důležité, jestli přistupuju ke stolu Páně hodně nebo nehodně. Jestli Bohu v milosti bráním nebo nebráním. To je to jediné, co se po mně chce – nepřekážet. Nepřekážet zázraku, aby Bůh byl ve mně a já v něm. Ježíš Kristus, náš vzor, pán a bratr, jeden s Bohem věčným a všemohoucím, se nám nabízí, abychom ho do sebe přijali a aby nás tak tvořil.
Na společnou eucharistii si musíme ještě chvíli počkat, ale tím vroucněji můžeme svátek těla Kristova uctít.
Facebook