- Genesis 18, 1-10
- další překlady
Hospodin se pak Abrahamovi ukázal u háje Mamre, když seděl v poledním horku u vchodu do stanu. Abraham pozvedl oči a hle, stáli před ním tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze stanového vchodu naproti. Poklonil se až k zemi a řekl: „Pane můj, prokaž mi prosím laskavost a zastav se u svého služebníka! Když dovolíš, nechám přinést trochu vody. Umyjete si nohy a odpočinete si pod stromem. Přinesu kousek chleba a posilníte se, než půjdete dál. Přišli jste přece ke svému služebníkovi.“
„Udělej, jak jsi řekl,“ odpověděli.
Abraham odspěchal do stanu za Sárou a řekl: „Rychle vezmi tři míry jemné mouky, zadělej těsto a upeč chleba!“ Odběhl ke stádu, vzal pěkné útlé tele a dal je služebníkovi, který je odspěchal připravit. Potom vzal máslo, mléko a dobytče, které připravil, a položil to před ně. Sám pak stál u nich pod stromem, zatímco jedli.
„Kde je tvá manželka Sára?“ zeptali se ho.
„Zde ve stanu,“ odpověděl.
Na to host řekl: „Za rok touto dobou se k tobě jistě vrátím a hle, tvá manželka Sára bude mít syna!“
Sára však poslouchala vzadu u vchodu do stanu.
- Koloským 1, 15-28
- další překlady
On je obraz neviditelného Boha,
prvorozený všeho stvoření.
Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím –
to, co se vidí i co se nevidí,
trůny i panství, vlády i mocnosti.
Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše
a on je přede vším a jím všechno stojí.
On je hlavou těla církve,
on je počátek a prvorozený z mrtvých,
aby tak ve všem držel prvenství.
Bohu se zalíbilo všechnu plnost složit v něm
a skrze něj se sebou smířit vše.
Krví jeho kříže, jím samým, pokoj způsobil
tomu, co je na zemi i na nebi.
I vás, kteří jste mu kdysi byli cizí a svými myšlenkami i zlými skutky nepřátelští, nyní již usmířil. Ve svém lidském těle podstoupil smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a úhony – pokud ovšem zůstáváte pevně ukotveni ve víře a neuchylujete se od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo vyhlášeno všemu stvoření pod nebem a jehož jsem se já Pavel stal služebníkem.
Proto se teď raduji ve svých utrpeních pro vás, neboť na svém těle nesu část Kristových soužení, jež má nést jeho tělo, totiž církev. Jejím jsem se stal služebníkem podle pověření, které mi Bůh udělil: abych vám plně vyjevil Boží slovo.
Toto tajemství bylo po věky a pokolení skryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým. Jim, a to i mezi pohany, se Bůh rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy! Jeho kážeme: ve vší moudrosti napomínáme a učíme každého člověka, abychom každého člověka přivedli k dokonalosti v Kristu.
- Lukáš 10, 38-42
- další překlady
Cestou přišel do jedné vesnice, kde ho k sobě přijala jistá žena jménem Marta. Její sestra Marie se posadila k Pánovým nohám a poslouchala jeho slova. Marta však byla zaneprázdněna spoustou práce. Nakonec za ním přišla a řekla: „Pane, tebe nezajímá, že má sestra nechala všechnu práci na mně? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“
Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, staráš se a trápíš se mnoha věcmi. Jen jedno je však potřeba. Marie si vybrala správně a to jí nikdo nevezme.“
Když jsem narazil poprvé na perikopu, kde v kralickém překladu Ježíš říká Martě, že je pečlivá, ale že jednohoť jest potřebí, rozuměl jsem tomu tak, že stačí jeden člověk, aby ty věci zastal – jednoho je zapotřebí, jednoho člověka, a ona se toho ujala, takže Marie může sedět a poslouchat a vybrala si dobře a nikdo jí to nebude brát. Ukázalo se, že jsem snad jediný, kdo to tak viděl, protože všichni mí přátelé, všechny dostupné výklady i všechny překlady, které tuto víceznačnost nemají, se shodly na tom, že Pán Ježíš myslel to jedno, čeho je zapotřebí, a ne toho jednoho, kterého jest zapotřebí. Latina tam má ūnum necessārium, tedy to jedno potřebné, nikoliv ūnus necessārius, tedy jeden potřebný. Můj výklad byl tedy patrně skutečně mimo a jde tady o to jedno, čeho jest potřebí. Sám řecký originál tedy po pravdě moji variantu připouští, protože tam má druhý pád jednotného čísla “jednoho” stejně jako český překlad a i v řečtině to může být stejně tak ten jeden jako to jedno, kterého je zapotřebí. Ale pochyb vlastně vůbec není, která varianta je správná, protože v jedné z verzí řecké předlohy, která se dostala i do Westscott-Hortova kritického vydání z roku 1881, máme znění “mála nebo jednoho je zapotřebí”. Kdyby myslel Ježíš málo lidí, tak by to nebyl argument pro to, že Maria udělala dobře, že seděla a poslouchala. Navíc je tu jasný kontrast mezi tím, že se Marta “rmoutí při mnoha věcech” a přitom “mála nebo spíš jednoho” je zapotřebí.
Máme tedy jasno, narozdíl tehdy ode mne, jak máme tu větu číst. I samo poselství je zde vcelku přímočaré, vlastně není ani moc co vykládat. Ježíš ale neřekl, co za jedinou věc je to tedy vlastně zapotřebí, a přitom to je to, co nám tu chybí a co bychom potřebovali vědět. Komenský ve svých 77 letech tomuto tématu věnoval svoje nejvyzrálejší dílo “Unum necessarium”. Komenský to podává tak, že je potřeba v každé činnosti rozpoznat to, co je nezbytné a na to se soustředit, čili je to pokaždé něco jiného.
Je zajímavé, že Ježíš Martu nijak nekritizuje za to, že se věnuje posluhování a nesedí a neposlouchá. Marie zvolila lepší stránku, ale Marta dostane spucunk, až když si stěžuje, že jí Marie nepomáhá. Je lepší nechat všeho a naslouchat Bohu, nebo tomu, skrz koho Bůh promlouvá, ale věnovat se hmotné službě je také cesta. Znám lidi, co praktikují tzv. karmajógu – jejich duchovní cesta spočívá v tom, že jezdí třeba na meditační setkání a vaří tam. I tak se dá k Bohu jít.
Ježíšovo poselství pro Marii je jeho nejkratším receptem na cestu k Bohu: Jen jednoho je zapotřebí. Jestli jen jednoho je zapotřebí, měla by to být ta nejvyšší hodnota. Co to ale pro nás je? Máme něco, o co se opíráme a neuhne to? Něco, čemu opravdu věříme? Jako jedinci možná, jako společnost si troufám tvrdit, že ne. Dřív to byla víra v posmrtný život. Prostě to, že člověk na základě hříchů nebo ctností a náboženského života šel do nebe nebo do pekla, byla realita, absolutně nepochybná. S vědeckotechnickou revolucí a osvícenstvím, které vše podrobilo zdrcující kritice, opírající se pouze o měřitelné, hmotné skutečnosti, se ale tato jistota zbořila. Psychoanalýza, historická kritika, archeologie a bezpočet dalších oborů smetly všechny dosavadní neochvějné pravdy a jistoty. Přinášely se nové – místo Boha člověk a jeho rozum, což se jako předmět uctívání dokonale rozpadlo na základě hrůz obou světových válek, kde se člověk s celým jeho rozumem a ušlechtilostí vybarvil v plné kráse. Pak se na místě vědy a techniky jako spasitele lidstva usídlila v jedné půlce světa osobní svoboda a demokracie a v druhé představa ráje na zemi zrušením rozdílů mezi bohatými a chudými, která ale byla od začátku prosazována tak lživě, násilně a pokrouceně, že jako skutečná vnitřní hodnota pro člověka vůbec nemohla fungovat. A svoboda v demokracii už dostává na frak tak dlouho a tak drsně, že už jako skutečný ideál a jako nejvyšší hodnota, za kterou stojí za to bojovat a v niž můžeme věřit, taky nefunguje. Jak by taky mohla, když v rámci svobody slova může podnikatel zbohatlý díky perverzním dotacím ovládnout televize, rádia, noviny, časopisy, billboardy a umnou manipulací z dílny externí agentury si koupit hlasy voličů? Jak můžeme věřit demokracii, kde mají vládnout sami lidé tak, aby je nikdo nemohl zneužívat ve svůj sobecký prospěch, když nemají jak rozsoudit, co je správné a co ne? A jak by to mohli umět rozsoudit, když k nikomu lepšímu nevzhlížejí, kdo by je vzdělal a kultivoval? Jestli se na něčem všichni shodneme, tak v tom, že ti, kdo jsou u moci, jsou svině a zloději a lháři. Jak bychom k nim mohli vzhlížet? Informací máme tolik, že je nemožné se v nich orientovat a tak si každý sleduje to, co ho utvrzuje v jeho pocitech a názorech, a nejlákavější z nich jsou ty nejnižší. Média se vůbec neskrývají s tím, že jejich cílem je maximální sledovanost, a tak nenabízejí to, co člověka pozvedne a co ho donutí se rozvíjet, ale co ho pobaví. Systematicky jde obsah sdělovacích prostředků na úroveň té nejnižší masy a tím strhává i ty, kdo mají potenciál k růstu, místo aby pozvedávaly všechny na vyšší úroveň. Copak nemají největší úspěch ti, kdo řvou nejhlasitěji ty nejhrubší urážky, a tak vyvolávají v lidech plných zlosti a strachu pocit, že mají pravdu, a pocit zástupného uspokojení z vybití? Copak nejdeme pořád níž a níž a intenzivněji a intenzivněji do ještě hrubších obrazů sexu a násilí a obojího najednou? Jak asi můžeme věřit v demokracii, když vidíme, kam takzvaná vláda lidu vede?
Nejde tady vůbec o Babiše, ten tomu se svýma koblihama a billboardama s tvářema naštvaných lidí jen nasazuje korunu absurdity. Jde o systém. Jde o to, že Nietzsche měl pravdu, že přichází nihilismus, kde není nic, prostě není NIC, čeho se chytit, čemu věřit. Můžeme mít jako jedinci pevnou víru v Boha, a kéž by tomu tak bylo. A určitě vás nechci přesvědčovat o tom, že ji nemáte. Ale přeci jenom jsme produkty své doby. Kdo z nás, když je postaven před existenciální krizi – před situaci, kdy jde o život, o všechno, o to, co jsme celý život budovali – kdo z nás se dokáže opřít o víru a s klidem vše Bohu odevzdat? Nejde mi o to, abyste mně nebo i sobě tohle dokázali zodpovědět – člověk se nezná. Ale když Ježíš nám říká: “Jen jednoho je zapotřebí,” tak co to je? Co je pro nás to jedno, čeho je nám zapotřebí? Co je ta nejvyšší hodnota, která když je, tak to stačí?
Nabízí se láska. Ano, určitě, kdo jde cestou lásky, ten v lásce najde všechno. Bůh je láska. Ale už jenom to, kolik manželství končí rozvodem, a z těch, co přetrvají, jen hrstka skutečně funguje… už jenom to nám ukazuje, že pro většinu lidí je láska při nejlepším jen vysněným ideálem, nebo v horším případě zapomenutým uměním, iluzí o tom, že s někým budu šťastný.
Nebo když se podíváme na konsenzus současných duchovních velikánů, můžeme říct, že to je třeba moc přítomného okamžiku. Skutečné bytí tady a teď. To je koncept, ve kterém jsme se ještě zklamat nestihli, a je to bezpochyby stejně dobrá cesta jako cesta lásky. Ale já pravím, že kdo je plně v přítomném okamžiku a je v něm pohroužen do strachu, kdo ho bude chtít okrást a podvést, nebo kdo třeba pochází z ezoterického koutku a v přítomném okamžiku se napojuje na pozitivní energie a rozpouští ty negativní, tito lidé jsou v přítomném okamžiku pro svůj vlastní prospěch a jsou zaměřeni do pomíjejícího a čeká je též zklamání.
Jako kazatel křesťanské církve bych vám měl poradit obrátit se znova upřímně k Bohu. Nemůžeme se ale chtít vracet do středověku, ani do doby před osvícenstvím, ani do doby před světovými válkami. Nelze se spoléhat na Boha tak jako dřív. Pojem Boha je v cestě k Bohu nepřekonatelnou překážkou. Představa Boha jako bytosti, která je absolutně milosrdná a všemohoucí a dává nám zkoušky, abychom obstáli ve víře a nakonec byli odměněni věčným životem v nebi, byla mnohokrát důkladně rozcupována na cimpr campr a už jednoduše neobstojí. A žádná hodnota z tohoto světa ji nenahradila nahradit nemůže. Nemáme nic. Nemáme, čeho bychom se přidrželi jako jednoho nezbytného.
A přesto nám to Ježíš radí. Co se totiž otřáslo? Co se skutečně rozcupovalo? V čem jsme se skutečně zklamali? V postavení lidských hodnot na místo Boha. A mezi lidské hodnoty patří i náboženská nauka. To jedno nezbytné je skutečný Bůh, od kterého nás nic a nikdo nikdy nemůže odstřihnout, pokud to sami nepřipustíme. Je to ten Bůh, kterého slyšíme, když se dostaneme na dřeň sebe samých. Který mluví jako ten nejtišší hlas v našem nitru, a o jehož pravdivosti zpívají všechny naše buňky až z morku kostí. Ten, který se nevnucuje a nechá se pokorně přehlušit našimi návyky a touhou prosadit si svoji. Ten, který nás provádí bolestí k úzdravě a ponouká nás, abychom svědčili o pravdě i kdyby nás za to měli ukřižovat. Protože “kdo chce zachovat svůj život, ztratí jej. Kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej,” praví Pán. To jedno nezbytné je věrnost skutečnému Bohu, který k nám promlouvá z našeho nitra i ze všeho kolem nás, a který je zdrojem všeho dobra, pravdy a krásy.
Facebook