- Genesis 32, 23-31
- další překlady
V noci pak vstal a vzal své dvě ženy, své dvě otrokyně a svých jedenáct synů a přebrodil potok Jabok. Vzal je a převedl je přes potok; převedl všechno, co měl. Tehdy Jákob zůstal sám.
Někdo s ním ale zápasil, až dokud nezačalo svítat. Když viděl, že ho nepřemůže, udeřil ho do kyčelního kloubu, takže se Jákobovi při tom zápasu vymkl kyčel. Tehdy řekl: „Pusť mě, začíná svítat!“
„Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“ odpověděl Jákob.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho.
„Jákob,“ odpověděl.
Na to mu řekl: „Tvé jméno už nebude znít Jákob, ale Izrael, Boží bojovník, neboť jsi zápasil s Bohem i s lidmi a zvítězil jsi!“
Jákob ho žádal: „Pověz mi prosím své jméno.“
On však odpověděl: „Proč se mě ptáš na jméno?“ A požehnal mu tam.
Jákob pak to místo nazval Penuel, Boží tvář, neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn!“
Dnes jsme četli o tom, jak Jákob zápasil tváří v tvář s Bohem a porazil ho. Dost zvláštní, nemyslíte? Ostatně, v textu nestojí, že Jákob zápasil s Bohem. Stojí tam, že zápasil s kýmsi, v hebrejském textu máme slovo íš, čili muž. A tento protivník mu řekl, že zápasil s Bohem i s lidmi a vyhrál. Nestojí tam, že tohle byl ten zápas s Bohem, jenom že zápasil s Bohem, tím zápasem mohl dotyčný muž myslet i něco přeneseně, ne nutně tento zápas. Sám Jákob to pak vyhodnocuje tak, že tu noc zápasil tváří v tvář s Hospodinem. Je to trochu takové mlžení. Naznačí se z několika stran, že šlo o zápas s Bohem, ale neřekne se to napřímo. To samozřejmě není samo sebou. Interpretovat se tohle dá milionem způsobů: Například, že se ponechává prostor pro víru. Mně to připadá jako velmi trefné vyobrazení mystických zkušeností: Z objektivního hlediska vůbec nejde jasně říct, že šlo o nějaký zázrak nebo o kontakt s nějakou vyšší sférou, všechno se dá normálně vysvětlit, ale člověk, který to zažil, ví, že se setkal s Bohem. Ví to způsobem, který nemůže a ani nepotřebuje nikomu dokazovat, ale změní ho to. Jákob přestává být Jákobem a začíná být Izraelem. Je nový člověk, navždy změněný. V Jákobově případě už nebojuje on, ale bojuje Bůh – to je jeho nová identita. A aby ani nepomyslel na to, spoléhat se na svoje vlastní síly, je mu darován hendikep ve formě kulhání.
Tak se Jákob stává otcem židovského národa, který dodnes nese jeho jméno. Veškerá židovská národní identita se ve jméně Izrael vlastně vztahuje k Jákobovi. A tím, že křesťané navazují na starozákonní tradici a vlastně přejímají Boží zaslíbení Židům, dělají totéž. Všichni se vlastně prohlašujeme duchovními či fyzickými potomky Jákobovými, v křesťanství nebo v židovství, hlásíme se k jeho odkazu, přes Ježíše nebo přímo.
Proč? Proč zrovna Jákob? Co za člověka si to Bůh vybral? Když se podíváme na jeho příběh, jeho osobnost, jeho kvality, nejde než pozvednout obočí a prožít jisté rozpaky. Jákob má přes svého otce Izáka od Abrahama velmi pevně vtištěnou úctu k jedinému Bohu Hospodinu. To se mu nedá upřít a to je určitě rozhodující. Ale jinak když se podíváme na jeho osobnost, tak nejceněnějšími rysy že by oplýval… no nemůžu si to nějak ani vsugerovat. Šlechetnost? Spravedlnost? Obětavost? Moc tam takových věcí nenacházím. Urputnost, to ano – jak hrdinně sedm let sloužil, aby si vysloužil svoji vysněnou Ráchel, a pak dalších sedm let, když mu Lában podstrčil Leu. To je nadlidský zápal a vytrvalost. Inteligence? Rozhodně!
Kvalit, které by z něho dělaly “dobrého” člověka zas tolik nevidíme, ale schopný člověk, to Jákob byl naprosto bezpochyby, až extrémně. Vidíme oportunismus par excellence, ničeho se neštítil, aby dosáhl svého. Využil toho, že měl Ezau hlad, a koupil si od něho prvorozenství za polívku. Nestydatě obelhal a oklamal svého slepého otce, aby dostal požehnání, které měl dostat Ezau. Lábanovi pochybnými metodami genetického inženýrství (pochybnými morálně i metodologicky) zmutoval většinu dobytka na strakato a tak mu je podle předchozí dohody sebral.
Když nad tím tak přemýšlím, vlastně to docela vystihuje stereotyp o Židech, coby schopných, ale prohnaných obchodnících. Co to bylo za člověka? To že má být náš vzor a praotec, ke kterému se hlásíme a ke kterému se hlásil i sám pán Ježíš?
Všimněme si ještě jedné věci, a tou je, že všechny tyhle příklady lstivého chování se dějí před tímto zápasem. Jako by Jákob nejen přijal nové jméno, ale opravdu se proměnil. Jako by si ho Bůh nevyvolil za to, jak dobrým člověkem byl, ale na to, aby ho v dobrého člověka proměnil. Nemohu nepomyslet na slepce, který nebyl slepý za trest za hříchy, ale aby se na něm zjevila sláva Boží.
V podstatě to přesně odpovídá i svatému Pavlovi, který důkladně pronásledoval křesťany, až to vyvrcholilo v obrácení do Kristova nejschopnějšího propagátora. Vlastně i sám Ježíš byl třicet let jenom tesařem oddaným svojí rodině – jakápak svatost? – až to vyvrcholilo obrácením do nejdokonalejšího reprezentanta Božího v historii světa. Tak se opakuje schéma, že člověk rozvíjí něco, co je orientované do tohoto světa, aby se stal Božím. Toto obrácení je vlastně podstata křtu. Onen zápas s neznámým mužem bych já osobně viděl jako Jákobův křest.
Ten přichází v době, kdy Jákob už měl všechno, co si mohl přát. Měl velké bohatství, měl svoji milovanou Ráchel a další tři ženy, se kterýma se všema mohl spát, jak se mu zachtělo, měl jedenáct synů, včetně jednoho od Ráchel. Měl dokonce prvorozenství, což u druhorozeného syna je absolutně fenomenální. Naprosto se prosadil a ve všem obstál. A teď se jde usmířit se svým bratrem. Jde se usmířit s bratrem, kterého okradl, velmi záludně, o to nejcennější, co se nedá nijak nahradit ani vyčíslit. Do situace, že se na něho Ezau hněvá, se dostal svojí lstivostí, absencí zábran a ctižádostivostí. Tohle nemohl vyřešit další lstí. A nechat to být… To, že se musí celý život skrývat před vlastním bratrem, by ho pronásledovalo. Jákob nebyl typ člověka, co by se s něčím takovým smířil. Ale zároveň to, aby mu Ezau odpustil, nemohl nijak vtynutit, nemohl toho s jistotou docílit. Získat status prvorozeného, získat ženu, získat majetek, to je všechno jedna věc, ale získat něčí odpuštění, to je něco úplně jiného. To se nedá ukrást ani vyšmelit. Tady Jákob naráží na to, na co narazíme dříve či později všichni. Že to, po čem toužíme, nemáme ve své moci dostat. Můžeme a musíme pro to udělat všechno ve svých silách, ale výsledek není na nás.
Jákob dostává svojí inteligenci a vypočítavosti. Všechny svoje schopnosti napíná, aby si Ezaua získal. Chová se jako dokonalý psychylog. Než se s Ezauem střetne, posílá mu ve vlnách nejdřív dary a potom bezbranné svoje nejdražší. Každá vlna ho trochu obměkčí. Než se s ním střetne tváří v tvář, dá mu do rukou všechno své, a musí počítat s tím, že Ezau to v hněvu uchvátí nebo zničí. Zároveň s psychologicky geniálním tahem zde tedy je přítomná taky oběť. Klidně mohl čtrnáct let u Lábana sloužit zbytečně, a o všechno přijít skrz Ezauův spravedlivý hněv.
Nakonec zůstává sám a všechno jeho je u Ezaua. Jákob nemá nic než naději v Hospodina. A tehdy se s Hospodinem setkává – jak dokonalý moment! Ale Bůh nepřichází, aby ho objal a poplácal ho po rameni. Celou noc s ním zápasí. Já nevím, prali jste se někdy? Já jsem chodíval na různá bojová umění, naposled na Krav magu a můžu vám říct, že po pěti minutách zápasu jsem byl vyfluslej jako po šichtě s lopatou. Bojovat s někým je fakt fuška. A teď si představte, že bojujete celou noc, a v Jákobově případě neměl za sebou úplně lehký den. Podle mě je to podobné, jako Ježíšova křížová cesta. Ježíš před tím, než mohl být vzkříšen, taky nejenže přišel o učedníky, o důstojnost a nakonec o fyzický život, ale musel projít utrpením – bičováním, zápasem s tíhou kříže. Samozřejmě že Ježíšův zápas byl mnohem drastičtější, ale Ježíš taky odevzdával ne svoji tíhu, ale tíhu celého vesmíru, všech lidí, i nás dnešních křesťanů.
Vidíme tedy, že naše spása a naše vyvolení nestojí na tom, jak dobrými jsme lidmi – všichni jsme dobří a všichni jsme zlí, na našich kvalitách nejde nic stavět. Stojí to na tom, jak nakládáme se svými hřivnami: Jákob se nikdy nevzdával, vytrvale šel za svým, nikdy nezahořkl, ani když musel zaplatit čtrnácti lety svého mládí. Také na tom, co je nám v životě nejvyšší autoritou: Jákob měl Boha na prvním místě a nikdy se mu neprotivil. A do třetice na tom, jak naložíme se situací, kdy je všechno v sázce, kdy s námi Bůh účtuje a všechno si od nás bere: Jákob všechno poslal svému bratru s reálnou možností toho, že o vše přijde a bude sám zabit, přesto přijímal Boží vůli bez výhrad.
A tak se z něho stal ten, který nebojuje sám, ale se kterým bojuje Bůh. V tomto nám buď Jákob – Izrael praotcem a příkladem.
Facebook