Davová láska – CČSH Třebíč

Matouš 21, 1-11: další překlady
Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfagé u Olivetské hory, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice před vámi. Hned tam najdete přivázanou oslici a u ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. Kdyby vám někdo něco namítal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje‘ a hned je pošle.“ To se stalo, aby se naplnilo slovo proroka:
„Povězte Dceři sionské:
Hle, tvůj král přichází k tobě,
mírný, sedící na oslu,
na oslíku, osličím hříbátku.“

Učedníci šli a udělali, jak jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici s oslátkem, položili na ně pláště a posadili ho na ně. Veliký zástup pak prostíral své pláště na cestě a jiní sekali větve ze stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly zepředu i zezadu, volaly:
„Hosana, Synu Davidův!“
„Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!“
„Hosana na výsostech!“

Když vjížděl do Jeruzaléma, ve městě zavládlo vzrušení. Všichni se ptali: „Kdo to je?“
„Ježíš,“ odpovídaly zástupy, „ten prorok z galilejského Nazaretu!“

Izajáš 50, 4-7: další překlady
Panovník Hospodin mi dal jazyk učených,
abych uměl znaveného slovem posílit.
Ráno za ránem mě probouzí,
probouzí mé uši, abych slyšel jako učedník.
Panovník Hospodin mi uši otevřel
a já se nevzpouzel,
neodvracel jsem se zpět.
Nastavil jsem svá záda bijícím
a líce rvoucím za vousy;
tvář jsem si nechránil
před nadávkami a plivanci.

Panovník Hospodin pomáhá mi,
a proto nedojdu potupy;
tvář jako z křemene proto nastavuji,
nebudu zahanben, to vím.

Filipským 2, 5-11: další překlady
Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš:
Ačkoli sdílel Boží podstatu,
na své rovnosti s ním netrval.
Místo toho se vzdal sám sebe:
přijal podstatu služebníka,
vzal na sebe lidskou podobu.
Ocitl se v těle jako člověk,
ponížil se a byl poslušný,
a to až k smrti – k smrti na kříži!

Proto jej Bůh povýšil nade všechno,
jméno nad každé jméno mu daroval,
aby před jménem Ježíš kleklo každé koleno
na nebi, na zemi i pod zemí
a každý jazyk aby ke slávě Boha Otce vyznal,
že Ježíš Kristus je Pán.

Matouš 26,14 – 27,66: další překlady
Jeden z Dvanácti – jmenoval se Jidáš Iškariotský – tehdy odešel k vrchním kněžím. „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ zeptal se. Odpočítali mu třicet stříbrných. Od té chvíle pak hledal příležitost, aby jim ho vydal. Prvního dne Svátku nekvašených chlebů přišli za Ježíšem učedníci s otázkou: „Kde ti máme připravit velikonoční večeři?“
Odpověděl jim: „Jděte k jistému člověku ve městě a řekněte: ‚Mistr vzkazuje: Můj čas nadešel. U tebe budu se svými učedníky slavit Hod beránka.‘“ Učedníci tedy udělali, jak jim Ježíš uložil, a připravili beránka.
Večer, když byl za stolem s Dvanácti, uprostřed jídla řekl: „Amen, říkám vám, že jeden z vás mě zradí.“
Zcela zdrceni se jeden po druhém ptali: „Snad to nejsem já, Pane?“
„Zradí mě ten, kdo se mnou smočil ruku v míse,“ odpověděl jim. „Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu, kdo Syna člověka zrazuje. Bylo by pro něj lepší, kdyby se vůbec nenarodil.“
Jeho zrádce Jidáš na to řekl: „Jsem to snad já, Rabbi?“
„Sám jsi to řekl,“ odpověděl mu Ježíš.
Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal, lámal a dal učedníkům se slovy: „Vezměte a jezte; toto je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něj všichni; toto je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů. Říkám vám, že od této chvíle už neokusím plod vinné révy až do dne, kdy ho s vámi budu pít nový v království svého Otce.“
A když zazpívali žalm, odešli na Olivetskou horu. Tehdy jim Ježíš řekl: „V tuto noc ode mě všichni odpadnete. Je přece psáno: ‚Budu bít pastýře a stádo ovcí se rozprchne.‘ Až ale vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galileje.“
„I kdyby od tebe všichni odpadli,“ prohlásil Petr, „já neodpadnu nikdy!“
Ježíš mu odpověděl: „Amen, říkám ti, že ještě dnes v noci, než zakokrhá kohout, mě třikrát zapřeš.“
Petr se ale dušoval: „I kdybych měl s tebou zemřít, nikdy tě nezapřu!“ A podobně mluvili i všichni ostatní učedníci.
Když Ježíš s učedníky dorazil na místo zvané Getsemane, řekl jim: „Posaďte se tu. Já se zatím půjdu tamhle modlit.“ Vzal s sebou Petra a oba Zebedeovy syny a vtom na něj začala padat úzkost a tíha. „Je mi úzko až k smrti,“ řekl jim. „Zůstaňte tu a bděte se mnou!“
Kousek poodešel, padl na tvář a modlil se: „Otče můj, je-li to možné, ať mě ten kalich mine! Ať se však nestane má vůle, ale tvá.“
Když se vrátil k učedníkům, zjistil, že spí. „Nemohli jste se mnou bdít ani hodinu?“ řekl Petrovi. „Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení. Duch je odhodlaný, ale tělo malátné.“
Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, ale musím ho vypít, ať se stane tvoje vůle!“
A když se vrátil, zjistil, že zase spí. Víčka jim ztěžkla únavou. Nechal je tedy, znovu odešel a potřetí se modlil stejnými slovy.
Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim: „Ještě pořád spíte a odpočíváte? Pohleďte, přišla chvíle, kdy je Syn člověka vydáván do rukou hříšníků. Vstávejte, pojďme! Můj zrádce už je blízko.“
Ještě to ani nedořekl, když vtom přišel Jidáš, jeden z Dvanácti, a s ním veliký zástup s meči a holemi, poslaný od vrchních kněží a starších lidu. Jeho zrádce si s nimi domluvil znamení: „Je to ten, kterého políbím. Toho se chopte.“ Ihned přistoupil k Ježíši a políbil ho se slovy: „Buď zdráv, Rabbi!“
Ježíš mu řekl: „Příteli, tak proto jsi přišel?“
Vtom Ježíše obstoupili, vrhli se na něj a zajali ho. Jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, náhle vytasil meč, rozmáchl se, zasáhl veleknězova sluhu a usekl mu ucho.
Ježíš mu ale řekl: „Vrať svůj meč na místo. Všichni, kdo meč berou, mečem padnou. Myslíš, že nemohu požádat svého Otce, aby mi hned dal aspoň dvanáct legií andělů? Jak by se pak ale naplnila Písma, že to musí takhle být?“
V oné chvíli řekl Ježíš zástupům: „Jsem snad zločinec, že jste se mě vypravili zatknout s meči a holemi? Když jsem s vámi denně sedával v chrámu a učil vás, nezatkli jste mě. Ale to všechno se děje, aby se naplnila prorocká Písma.“
Tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli. Ti, kdo Ježíše zatkli, ho pak odvedli k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili znalci Písma a starší. Petr ho ale zpovzdálí následoval až na veleknězův dvůr. Vešel dovnitř a sedl si mezi sluhy, aby viděl konec.
Vrchní kněží i celá Velerada pak proti Ježíšovi hledali falešné svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti. Nic ale nenašli, ačkoli předstupovalo mnoho falešných svědků. Nakonec předstoupili dva, kteří řekli: „Tento muž prohlásil: ‚Mohu zbořit Boží chrám a za tři dny ho postavit!‘“
Tehdy vstal velekněz a tázal se ho: „Nic neodpovíš na svědectví těch mužů?“
Ježíš ale mlčel.
„Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zda jsi Mesiáš, Boží Syn!“ naléhal velekněz.
„Sám jsi to řekl,“ odpověděl mu Ježíš. „Říkám vám ale, že napříště uvidíte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet na nebeských oblacích.“
Tehdy si velekněz roztrhl roucho a zvolal: „Rouhal se! K čemu ještě potřebujeme svědky? Právě jste slyšeli rouhání! Co o tom soudíte?“
„Ať zemře!“ vykřikli.
Pak mu začali plivat do tváře a bít ho pěstmi. Jiní ho tloukli holemi a říkali: „Prorokuj nám, Mesiáši, kdo tě udeřil?“ Petr zatím seděl venku na dvoře. Přistoupila k němu jedna služka a řekla: „Ty jsi byl také s tím Ježíšem z Galileje.“
On to ale přede všemi zapřel: „Nevím, o čem mluvíš!“
Zamířil k bráně, ale tam ho uviděla jiná a řekla ostatním: „Tenhle byl také s tím Ježíšem z Nazaretu.“
Petr ho však znovu zapřel. „Toho člověka neznám!“ dušoval se.
Po malé chvíli ho obklopili kolemstojící a řekli: „Určitě k nim patříš. I tvé nářečí tě prozrazuje!“
Tehdy se začal zaklínat a přísahat: „Toho člověka neznám!“
A vtom zakokrhal kohout. Petr si vzpomněl na Ježíšova slova: „Než zakokrhá kohout, třikrát mě zapřeš.“ Vyšel ven a hořce se rozplakal. Ráno se všichni vrchní kněží a starší lidu usnesli, že Ježíš musí zemřít. Spoutali ho, odvedli a vydali ho římskému prokurátoru Pilátovi.
Když jeho zrádce Jidáš uviděl, že Ježíš byl odsouzen, vyčítal si to a vrátil těch třicet stříbrných vrchním kněžím a starším. „Zhřešil jsem!“ zvolal. „Zradil jsem nevinnou krev!“
„Co je nám do toho?“ odpověděli. „To je tvoje věc!“
On pak ty peníze zahodil v chrámě, vyběhl ven a šel se oběsit.
Vrchní kněží mince posbírali, ale potom si řekli: „Nemůžeme je dát do pokladny, jsou to přece krvavé peníze.“ Dohodli se tedy, že za ně koupí Hrnčířské pole, aby sloužilo k pohřbívání cizinců. Proto se mu až dodnes říká Krvavé pole. Tehdy se naplnilo slovo proroka Jeremiáše:
„Vzali třicet stříbrných, cenu za Převzácného,
na kterou ho ocenili synové Izraele,
a dali je za hrnčířovo pole,
jak mi uložil Hospodin.“
Ježíš zatím stanul před prokurátorem. Ten se ho zeptal: „Tak ty jsi židovský král?“
„Sám to říkáš,“ odpověděl mu Ježíš.
Na žaloby vrchních kněží a starších pak ale vůbec neodpovídal. „Neslyšíš, z čeho všeho tě obviňují?“ zeptal se ho Pilát. Ježíš ale k prokurátorovu velikému překvapení vůbec na nic neodpovídal.
Prokurátor měl ve zvyku propouštět o svátcích na přání lidu jednoho vězně. Tehdy tam měli významného vězně jménem Barabáš. Když se sešly zástupy, Pilát se jich zeptal: „Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, nebo Ježíše zvaného Mesiáš?“ (Věděl totiž, že mu ho vydali z pouhé zášti.)
Zatímco Pilát předsedal soudu, jeho žena mu poslala vzkaz: „Neměj nic do činění s tím spravedlivým! Dnes jsem kvůli němu měla hrozné sny.“
Vrchní kněží a starší ale navedli dav, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše aby nechali zemřít.
Prokurátor se jich zeptal: „Kterého z těch dvou vám mám propustit?“
„Barabáše!“ zvolali.
„A co mám udělat s Ježíšem zvaným Mesiáš?“ ptal se Pilát.
„Ukřižovat!“ zvolali všichni.
„Co udělal zlého?“ ptal se dál.
Oni však křičeli ještě víc: „Ukřižovat!“
Když tedy Pilát viděl, že nic nezmůže a že je stále jen větší a větší rozruch, vzal vodu a před zástupem si umyl ruce. „Nejsem vinen krví tohoto muže,“ řekl. „Je to vaše věc!“
A všechen lid zvolal: „Jeho krev na nás a na naše děti!“
Tak jim tedy propustil Barabáše, ale Ježíše nechal zbičovat a vydal ho k ukřižování.
Prokurátorovi vojáci vzali Ježíše do paláce, kde se k němu sešla celá posádka. Svlékli ho a přehodili mu rudý plášť. Upletli trnovou korunu, nasadili mu ji na hlavu a do pravé ruky mu dali hůl. Pak před ním klekali a posmívali se mu: „Ať žije židovský král!“ Plivali na něj a vzali tu hůl a bili ho do hlavy. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu ten plášť a oblékli mu jeho šaty. Potom ho odvedli k ukřižování. Když vyšli, potkali jednoho člověka z Kyrény jménem Šimona a přinutili ho nést mu kříž. Když dorazili na místo zvané Golgota (což znamená Lebka), dali Ježíšovi napít octa smíšeného se žlučí. Jakmile to okusil, nechtěl to pít.
Když ho ukřižovali, losovali o jeho šaty. Pak tam seděli a hlídali ho. Nad hlavu mu dali nápis s jeho proviněním:
TOTO JE JEŽÍŠ, ŽIDOVSKÝ KRÁL.
Spolu s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici a druhý po levici. Kolemjdoucí pokyvovali hlavami a posmívali se mu: „Hej, když umíš zbořit chrám a za tři dny ho postavit, zachraň sám sebe! Jestli jsi Boží Syn, slez z kříže!“
Podobně se mu vysmívali i vrchní kněží se znalci Písma a staršími: „Jiné zachránil, ale sám se zachránit nemůže! Jestli je král Izraele, ať teď sleze z kříže, a uvěříme v něj! Spoléhal na Boha, tak ať ho teď vysvobodí, jestli o něj stojí! Říkal přece: ‚Jsem Boží Syn‘!“ A tak podobně ho hanobili i zločinci, kteří byli ukřižováni s ním.
V poledne se po celé zemi setmělo až do tří hodin. Okolo třetí pak Ježíš hlasitě vykřikl: „Eli, Eli, lama sabachtani?“ to je: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Když to uslyšeli někteří z kolemstojících, říkali: „Ten člověk volá Eliáše!“ Jeden z nich rychle odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na prut a dával mu napít. Ostatní říkali: „Nech ho, uvidíme, jestli mu přijde na pomoc Eliáš!“
Ježíš znovu hlasitě vykřikl a vypustil duši.
V té chvíli se chrámová opona roztrhla vedví odshora až dolů, země se třásla, skály pukaly, hroby se otvíraly a těla mnoha zesnulých svatých vstala. Ti pak po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, přišli do svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a ti, kdo hlídali Ježíše s ním, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se vyděsili a říkali: „Opravdu to byl Boží Syn!“
Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které Ježíše doprovázely z Galileje a pomáhaly mu. Mezi nimi také Marie Magdaléna, Marie, matka Jakubova a Josefova, a matka Zebedeových synů. V podvečer přišel bohatý člověk z Arimatie jménem Josef, který se také stal Ježíšovým učedníkem. Šel Piláta požádat o Ježíšovo tělo a Pilát mu nechal tělo vydat. Josef tělo vzal, zavinul do čistého plátna a pochoval do svého nového hrobu, který si vytesal ve skále. Dveře hrobu zavalil velkým kamenem a odešel. Naproti hrobu seděla Marie Magdaléna a ta druhá Marie.
Nazítří, po dni příprav, se vrchní kněží a farizeové sešli u Piláta. „Pane,“ řekli mu, „vzpomněli jsme si, že když ten bludař ještě žil, řekl: ‚Po třech dnech vstanu.‘ Nařiď tedy, ať je hrob hlídán až do třetího dne, aby snad nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: ‚Vstal z mrtvých!‘ To by byl ještě horší blud, než ten první!“
„Máte stráž,“ odpověděl jim Pilát. „Jděte a hlídejte, jak umíte.“ A tak šli, zapečetili kámen a obsadili hrob strážnými.

Scházíme se zde v poslední postní neděli, která je zároveň zahájením obřadů svatého týdne a zároveň letos součástí slavnosti zahájení sezóny v Třebíči. Tato neděle je neděle ratolestí – palmarum, čili palem podle zeleně, kterou lidé metali Ježíšovu oslíkovi pod nohy, když vjížděl do Jeruzaléma.

Na tom výjevu je z textově kritického hlediska zvláštních několik věcí. Například to, že Ježíš si nechává poslat pro oslici a oslátko, aby se naplnilo proroctví, a pak na ně, na oslici i oslátko, dávají šaty a Ježíš si na ně oba sedá. Já si teda opravdu nedokážu představit člověka, jak jede zároveň na oslici i na oslátku. Ve starozákonní hebrejštině je zcela běžným obratem, když se mluví o nějakém živém tvoru, že je řekne jednou a pak se zopakuje ve zdrobnělině. Lámech říká: “Zabil jsem muže, mládence jsem zabil.” Mluví o jednom člověku. Takže když hebrejsky psané proroctví říká: “sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu,” tak tím patrně není myšlena oslice a oslátko, ale oslice – oslátko – jedno zvíře.

Třeba takový Bart Ehrman, přední americký novozákonní biblista, z toho vyvozuje, že autor Matoušova evangelia neuměl moc dobře hebrejsky, když to proroctví takhle vyložil, že to byla oslice a oslátko. K tomu já se nepřikláním, protože mi celkově spíš připadá, že autor Matoušova evangelia moc dobře věděl, co dělá a proč to píše, a že v každém výroku je hlubší pravda, než můžeme analýzou rozkrýt. Ale je jistě správné připustit všechny možnosti, vždyť i svatý Pavel nás napomíná, abychom všechno i z jeho úst zkoušeli prubířským kamenem.

Za to Karel Makoň v přítomnosti oslice a oslátka vidí geniální psychologický obraz. Oslice je lidská duše a oslátko naše omezené vědomí, které z ní pochází. Vždy jsou potřeba oba prvky, a Ježíš sedá na oba dva. Když jsou přikryty rouchem podrobení se Bohu, on je přivádí do Jeruzaléma, do oblasti zasvěcené Bohu. Všechno v nás pak jásá a křičí radostí a vzrušením nad tím, jak naše vyšší já nás vede do posvátné oblasti.

Když se vrátíme na rovinu příběhu, je tu zvláštní, jak dav jásavě vítá Ježíše s doslova královskými poctami, jako když milovaný a mocný vladař vjíždí do svého panství, a jak zanedlouho ten samý dav nenávistně řve na Piláta, aby Ježíše ukřižoval.

Nepíše se, jestli v tom vítajícím a v tom lynčujícím davu byli ti samí lidé. Mám v sobě šťourala, kterého by to strašně zajímalo. Ale nevadí, prostě tu máme anonymní dav, který Ježíše nadšeně vítá jako svého krále a vzápětí anonymní dav, který se šíleně dožaduje jeho umučení.

I tady je pro mě psychologizace velmi důležitou interpretační technikou. Ta láska, kterou onen dav Ježíše miloval, byla spontánní, intenzivní a povrchní. Úplně stejná byla potom i davová nenávist: spontánní, intenzivní a povrchní. Asi jako když posluchači koncertu milují hudebníky na pódiu, jsou u vytržení, dívky jim hážou svoje spodní prádlo, muži si je nechávají tetovat na paže. A pak když o nich napíše nějaký časopis něco ošklivého, tak je najednou nenávidí a tou nenávistí se opájejí.

Ježíš lidi nenapomíná, že ho tak vřele vítají, i když si byl dopředu vědom toho, co ho od nich zanedlouho čeká. Naopak, napomíná ty, kteří chtějí davovému procesu zbraňovat: Když nebudou křičet tito, bude křičet kamení, slyšíme v Lukášově podání.

Spontánní, intenzivní a povrchní cit tedy není sám o sobě špatný. Naopak, jeho projevení může být naprosto zásadní a nezbytné pro vývoj událostí. Neměli bychom se snažit nějak potlačovat nebo ovládat spontánní projevy citů. Ale neměli bychom si na nich ani zakládat a považovat je za dobré vodítko.

Láska, která člověka přenese do cíle, do osvobození od zla a vědomého žití věčného života, není spontánním výtryskem citů. Je to láska, kterou je potřeba kultivovat a posilovat po dlouhá léta. Láska je otázkou vůle. Ne snad v tom smyslu, že bychom si lásku k někomu nebo k něčemu z vlastní vůle dokázali stvořit nebo odstranit, ale v tom smyslu, že naše vůle tu lásku může z prchavého výronu citů proměnit v jednotící prvek života.

Nadšení a běsnící anonymní obyvatelé Jeruzaléma sehráli svoji roli, nezbytnou a důležitou, ale epizodní, a jak se v příběhu objevili, tak v něm zase zmizeli. Učedníci, kteří Ježíše následovali, kteří pro něho opustili vše, co měli, kteří s ním zůstali, i když říkal tvrdá slova, vláčel je po poušti, posílal je samotné, aby uzdravovali lidi, a nakonec i když se před jejich očima nechal umučit, ti se v příběhu objevili a už v něm zůstali. Oni založili církev, oni obdrželi Ducha svatého. Jejich jsme my následovníci a pokračovatelé.

A jak se můžeme ujistit, že jsme Kristovi učedníci a nejen občasní metači ratolestí nebo dokonce ti, kdo Ježíše posílají na smrt? Tím, že budeme plnit Ježíšovu vůli. Třeba s Ježíšem ještě nechodíme, čili od něho nemáme konkrétní úkoly. Od těch, kdo s ním nechodili, chtěl, aby dodržovali dvojí přikázání: Miluj Boha vším, co jsi, a miluj bližního jako sebe. Milovat Boha, to znamená milovat toho, od něhož pochází vše, co nás v životě potkává – dobré i zlé. Po dlouhá léta, za každou radost děkovat Bohu, každou strázeň přijmout jako ukazatel na cestě. Za všechno velebit Boha, každý den si k němu posilovat vztah skrz to, co nám posílá do cesty. Tak se buduje láska, která není jako ta, o které jsme dnes četli, ale jako ta, díky které to můžeme číst.

Dnes jsme si dopodrobna připomněli Kristovu smrt. A smrt je, jak se říká, jediná jistota, kterou máme. Jestliže Krista nenásledujeme, zemřeme pro svoji pomíjivou přirozenost. Jestliže Krista skutečně následujeme, nutně se dostaví moment, kdy nás zradí něco, co nám doposud dobře sloužilo, náš soukromý Jidáš, opustí nás naše schopnosti, jako Ježíše učedníci, a my prožijeme vlastní smrt.

Nejde tomu zabránit, jde jen dobrovolně dát celý svůj život do hledání Království Božího a tím umožnit Bohu, aby na nás vykonal zázrak vzkříšení.