Rozděl a jmenuj – CČSH Třebíč

Genesis 1, 1-5: další překlady
Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch.
Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo „den“ a tmu nazval „noc“. Byl večer a bylo ráno, den první.

2. Korintským 13, 11-13: další překlady
Závěrem, bratři, buďte zdrávi. Spějte k dokonalosti, povzbuzujte se, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.
Pozdravte se navzájem svatým polibkem. Pozdravují vás všichni svatí.

Matouš 28, 16-20: další překlady
Jedenáct učedníků pak odešlo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil. A když ho spatřili, klaněli se mu, i když někteří pochybovali.
Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“

Dnes po bohoslužbě zde zazní přednáška o bitvě o Třebíč, která proběhla před pěti sty padesáti pěti lety. Byla to bitva, kde proti sobě stáli Češi a Moraváci na jedné straně a Rakušáci, Češi a Moraváci na druhé straně. Bojovalo se tady a obě strany se za vítězství modlily k Hospodinu a k Ježíši Kristu. Mezi nimi byli dost možná přímí předkové mnohých z nás.

Teď zuří válka na Ukrajině. Když začala, někteří se vydávali dobrovolně bojovat na straně dobra a spravedlnosti. Ale bylo jich jenom hrstička. Co slýchám názory lidí kolem sebe, většina chlapů by dnes nešla dobrovolně bojovat ani kdyby někdo napadl naši vlast, jako se to stalo Ukrajině. Já se po pravdě nedivím. Sám bych se bál umřít nebo se nechat zmrzačit. Hlavně ale myslím, že je v nás všech obrovská skepse vůči smyslu jakékoliv války, i té obranné. Už jsme si od roku 1948 a vlastně už před tím od Bílé hory tak zvykli na to, že všechno, co nám říká vláda a sdělovací prostředky, je lež a manipulace, že i když vidíme tak zřídkavý jev jako čistý projev zla a čistý projev hrdinství, tak nám to nedá, a pochybujeme.

Teď samozřejmě zase narážím na Ukrajinu. Odsportovat si olympijské hry, srotit vojsko u hranic, tvrdošijně opakovat, že rozhodně nezaútočím, pak zaútočit a začít agresivní, dobyvačnou válku – to všechno jako proto, aby se neohrozila bezpečnost Ruska, takže jako aby v úplně nejhorším případě nedošlo… k válce…, a pak když to nevychází, tak začít hromadně znásilňovat, zavírat svoje lidi, když pojmenujou válku válkou, pak před zimou zničit civilní infrastrukturu, tak to je podle mě naprosto destilovaný a nejukázkovější možný případ zla, jaký si můžeme představit.

A i tak se neuvěřitelně daří šiřitelům zpráv, které z Ukrajinců dělají loutky západu a z Rusů někoho, kdo legitimně chrání svoje zájmy. Já neříkám, že třeba Amerika neprofituje z toho, že je Rusko s Evropou v konfliktu. Já neříkám, že tady nějaká jiná mocnost je v principu lepší než Rusko. Jen se snažím poukázat na to, jak neuvěřitelně se do nás zakořenilo pochybování o všem, co nám říkají ve zprávách nebo jakkoliv “shora”.

A to jistě není samo sebou a ani to není jenom špatně. To, že teďka je ten konflikt skutečně černobílý a je tady zlý agresor a hrdinný obránce, to je naprostá výjimka v dějinách lidstva. Těch lží a manipulací jsme si ze strany autorit skutečně užili tolik, že už jim snad ani nemůžeme věřit. Pořád si ve volbách demokraticky volíme to nejmenší zlo a pořád dokola je to zklamání za zklamáním.

A tuhle bolest umocňuje to, že není nic, o co bychom se mohli opřít. Není nic, čemu bychom mohli věřit. A ty poslední hodnoty, které v nás ještě z odkazu předchozích generací zůstávají, jsou pod útokem toho, co se zdá být pravdivé a co se zdá být dobré. Je nepřípustné diskriminovat to jedno procento výjimek, takže už nelze rozlišovat lidi na muže a ženy. Je nepřípustné být hrdí na svou vlast. Já když někomu řeknu, že jsem vlastenec, dívají se na mě pomalu jako na fašistu.

Mluvil jsem jednou s jedním studentem sinologie a ten mi říkal, že v Číně v oblastech, kde je ještě málo cizinců, je takový zvyk, že když se potkají dva běloši na ulici, tak se pozdraví. A že na ty pozdravy přestal odpovídat. Protože… co ho s tím bílým pojí víc než s těmi Číňany? A já mu na to říkám: No přece rasa. Díval se na mě, jako bych se právě usvědčil z fašismu.

I toto má svoje dobré důvody. Vytrpěli jsme si v historii nadmíru utlačování menšin, rasismu, sexismu, všech možných druhů šovinismu. Je to skvělé, že už to nechceme dál dělat a opakovat. Jsme vyspělá společnost, můžeme být hrdí, že chráníme zájmy nebinárních lidí a etnických menšin. Ale potíž nastává, když tuhle ideologii začnou prosazovat lidi, kteří nemají zpracovaná vlastní traumata. Kteří vidí věc jen z jedné strany a přitom si myslí, že mají pohled celistvý. Začnou pak mýtit vůbec koncept lidstva rozděleného do dvou pohlaví, což je biologický a duchovní fakt a pravidlo potvrzené nikoliv vyvrácené výjimkami. Začnou označovat za rasistu někoho, kdo se hlásí ke svojí rase a za nacionalistu toho, kdo se hlásí ke svému národu.

Dnes jsme četli, že na počátku Bůh stvořil nebe a zemi a že Bůh oddělil světlo od tmy a pojmenoval je. Rozdělení a pojmenování jsou v základu stvoření. Od narození se učíme rozlišovat a pojmenovávat. Barvy jednu od druhé. Ženy od mužů. Tvary jeden od druhého. Pocity jeden od druhého. To, že můžeme vůbec svět nazírat, jednat v něm, chápat ho, je postavené na rozlišování.

Mimochodem, víte, jak se rozlišování řekne cizím slovem? Diskriminace. Diskriminace je rozlišování. Jistěže když mi do obchodu přijde černý a bílý zákazník a já na základě barvy kůže jednoho obsloužím a druhého vyhodím, je to diskriminace zneužitá k páchání nespravedlnosti. Ale samotné rozlišování: Tohle je černoch, tohle je běloch; tohle je Čech, tohle je Rakušák, je v pořádku a bez něho bychom nebyli lidmi, ani zvířaty, ani rostlinami, maximálně tak kameny nebo hromádkami biologického rosolu.

To vám říkám proto, abych vám aspoň zasel semínko připuštění toho, že rozlišovat, oddělovat a pojmenovávat, je správné. To si nenechme vzít. Já si totiž myslím, že když si člověk zakazuje rozlišovat, oddělovat a pojmenovávat, začne vnitřně žít ve lži a to ho začne oslabovat, nahlodávat a stane se ovladatelným a manipulovatelným a hlavně se v něm začne kupit pocit odporu, který se pak může změnit v agresi.

Například když se udělá tabu z toho, rozlišovat mezi Romem a Čechem. Jdu sám po ulici, je po setmění a minu skupinku čtyř mužů. V jednom případě jsou to Češi a v druhém Romové. Možná to máte jinak, to pak blahopřeju. Já nevím, jak to je tady v Třebíči, ale já jsem chodil na gymnázium do Břeclavi. A já bych v prvním případě prošel úplně v pohodě a v druhém bych měl strach. Jestli oprávněný nebo ne, to je otázka. Pravděpodobně se ani v jednom případě nestane nic. Ale každopádně proboha nesmím říct, že se bojím, protože bych byl označen za rasistu.

Přitom se stačí podívat na Wikipedii a najdete ozdrojované, podložené, že kriminalita u Romů je podle toho, jak tu tabulku stavíte, třikrát až osmkrát vyšší než u celé populace. A ta čísla máme zastaralá, víte proč? Protože policie neeviduje u trestných činů, jakého etnika byl pachatel. Protože kdybychom to evidovali, byli bychom označeni za rasisty.

Takže se tématu vyhýbáme, nic nezaznamenáváme, nic nepojmenováváme, protože jsme strašně spravedliví a nikoho nechceme diskriminovat. Takže vlastně nevíme, jak se ty věci mají. Kdo si dohledá aspoň tohle zastaralé číslo? Já jsem to udělal až kvůli tomuto kázání. Naprostá většina lidí to neví, jen něco tuší. Takže se děje to, že kdo má třeba s tímhle fenoménem nějakou zkušenost, tak si ho může strašně zveličovat, protože strach má velké oči. Strach jednak třeba z té kriminality samotné a pak taky strach z toho, abych nebyl označen za rasistu. Místo abychom mohli hledat způsoby, jak se k tomu problému postavit, sledovat, co nám třeba pomáhá k lepšímu soužití a ke snižování kriminality, a co věc naopak zhoršuje, tak si chráníme mravopočestnost tím, že přece nejsme rasisti, abychom si značili, jestli byl pachatel toho či onoho etnika. Kriminalisti samozřejmě mají přehled o tom, jaký trestný čin je spíš typický pro tu a který pro onu skupinu, takže pak jdou při vyšetřování ne snad na jistotu, ale s velkým zvýšením šance na rychlé objasnění. Ale nesmí se to napsat, nesmí se to říct.

Tím se ve všech budí odpor, kupí se vnitřní nespokojenost a hněv a problém vypadá, že není, ale ve skutečnosti vede k celkovému navýšení strachu a úzkosti a agresivity v celé populaci. Takže pak když přijde Japonec v kvádru a začne agitovat proti Romům, tak lidi na to začnou slyšet, protože konečně někdo říká věci, které potvrzují jejich strach, který nesměli pojmenovávat, a začnou ho volit. A přitom to nebyla pravda, co Japonec říkal, jenom vymaloval Romy v ošklivých obrazech a tím oslovil potlačenou část ve svých posluchačích a stal se pro ně příslibem spásy. A tak nám bují na politické scéně ultrapravice. Jak prosté.

Oba dva extrémy jsou škodlivé: Jak ten, který jsme tu měli odnepaměti až do konce druhé světové války: totiž programový útlak menšin, tak ten, který se prosazuje teď: totiž popírání tradičních kategorií lidí (národnosti, rasy, pohlaví, …). Jeden má na svědomí celou židovskou populaci Třebíče, miliony Židů ze strany Němců a před tím křesťanů, Indiánů ze strany Angličanů a Španělů, Číňanů ze strany Japonců, Arménů ze strany Turků. Nestačilo by celému lidstvu slz, kdybychom je všechny měli patřičně oplakat. A druhý nás může mít na svědomí všechny, když nás odvádí k zástupným malicherným problémům v době, kdy se nám ekosystém hroutí pod rukama a kdy stačí jeden chorý rozkaz k tomu, abychom se během hodin vyhladili atomovými hlavicemi.

A oba pramení z toho, že špatně rozlišujeme, špatně pojmenováváme a špatně se identifikujeme. Když se ztotožníme s nějakou kategorií, do které patříme, vede nás to k fanatismu a jsme pak schopni ty druhé, co nenáleží do stejné kategorie jako já, vyhladit. A když popíráme kategorii, do které patříme, pocit lži a potlačení v nás udělá živnou půdu pro to, abychom se nechali navést k libovolnému násilí a nerozumu.

Pravda je totiž ta, že tma je tma a světlo je světlo. Muž je muž a žena je žena. Ale na počátku je stvořil Bůh. Čím víc se poznáváme, tím víc odhalujeme, co jsme a co nejsme. Ale vlastně, že jsme i to, co nejsme. Každý muž má v sobě ženu. Žena, po které jako muž toužím, je obsažena v mém nitru. Jak bych potom mohl jinak poznat, že “je to ona”, kdybych její obraz neměl v sobě? Ale na to, abych ji poznal opravdu dobře a nejen povrchně, musím pořádně poznat a přijmout sám sebe jako muže. Proč myslíte, že se tolik vztahů rozpadá? Protože lidi se neznají, takže nepoznají ani svého partnera. Vybírají si podle té mikročástečky, co o sobě a tedy o svém protějšku poznali. Pořád se dívají na něco venku, na televizi, na netflix, na youtube, do půllitru, ale hlavně ne do sebe, hlavně ne do svého nitra.

Protože když se člověk do svého nitra dívá a pozná sám sebe třeba jako Moraváka a uvědomí si, co ho tím Moravákem dělá, tak může opravdu poznat i lidi jiných národností a uvidět je jako svoje protějšky. A nemusí potom bojovat v bitvách, kde si někdo usmyslel, že posílí svoji osobní moc. A naopak může bojovat v bitvách, které za to stojí.

Proto jsem moc rád, že se dnes dozvíme něco o významných událostech, které zažili naši předkové. Historie je jedna z těch věcí, které nás v naší národnosti definují.

Když znám sám sebe, znám vesmír. Znám Boha. Nemusím se už nikoho bát, nemusím nikoho nenávidět, a jsem svobodný. Ježíš říká, že všechna moc na nebi i na zemi patří jemu. Proč bychom tu jeho moc, kterou máme svěřenou, tu část jeho moci, se kterou máme dovoleno zacházet, měli používat pod vlivem strachu a pod nadvládou někoho jiného? Pojďme s ní dobře hospodařit. Postavit se do svojí síly toho, co jsme. Buďme tím, čím skutečně jsme, a nebojme se to pojmenovat a přiznat se k tomu. Každý žijeme jedinečný život a každý jsme jedinečný a zároveň jsme všichni jedno. Každý máme jiné jméno, jiné zkušenosti, jiné touhy, jiné vztahy. Je tu hodně Třebíčáků, někdo z okolí, někdo z Prahy. Jsme Češi, národ Jana Husa, národ zaslíbený Pravdě. Jsme všichni bratři a sestry, děti Boží. Jsme jedno.

Pojďme s tou Ježíšovou mocí, kterou nám svěřil, nakládat tak, abychom každý za sebe i všichni společně, plnili smysl svého života. Žít tak, aby pravda a láska zvítězily.