- Exodus 19, 1-8
- další překlady
Přesně tři měsíce po vyjití z Egypta přišli synové Izraele na poušť Sinaj. Když totiž vytáhli z Refidimu, přišli na poušť Sinaj a tam postavili tábor. Izrael se utábořil naproti hoře.
Mojžíš pak vystoupil k Bohu a Hospodin na něj z té hory zavolal: „Toto promluvíš k domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: ‚Sami jste viděli, co jsem učinil Egypťanům a jak jsem vás nesl na orlích křídlech, abych vás přivedl k sobě. Nyní tedy, budete-li opravdu poslouchat můj hlas a zachovávat mou smlouvu, budete mi zvláštním pokladem jako žádný jiný lid. Ano, celý svět patří mně, ale vy mi budete královstvím kněží a svatým národem.‘ Toto jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“
Mojžíš se vrátil, svolal stařešiny z lidu a předložil jim všechna tato slova, jež mu Hospodin přikázal. Všechen lid mu společně odpověděl: „Budeme dělat vše, co Hospodin řekl!“ a Mojžíš vyřídil slova lidu Hospodinovi.
- Římanům 5, 1-8
- další překlady
Nyní, když jsme ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána, Ježíše Krista. Skrze něj jsme také vírou získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy. A nejen to; chlubíme se i souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost spolehlivost a spolehlivost naději. Tato naděje není klamná; vždyť Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval.
Kristus zemřel za bezbožné ještě v době, kdy jsme byli bezmocní. Sotva kdo zemře za spravedlivého, i když za dobrého člověka by se snad někdo zemřít odhodlal. Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.
- Matouš 9, 35 – 10, 8
- další překlady
Takto Ježíš obcházel všechna města a vesnice, vyučoval v jejich synagogách, kázal evangelium o Království a uzdravoval každou nemoc a každý neduh. Když se díval na zástupy, byl pohnut soucitem k nim, protože byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je obrovská, ale dělníků málo. Proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň.“ Potom svolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a aby uzdravovali každou nemoc a každý neduh. A toto jsou jména dvanácti apoštolů:
Nejprve Šimon zvaný Petr a jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a výběrčí daní Matouš, Jakub Alfeův a Tadeáš, Šimon Horlivec a Jidáš Iškariotský, který ho potom zradil.
Těchto dvanáct Ježíš vyslal s těmito pokyny: „Nechoďte na cestu pohanů, nevstupujte do města Samaritánů, ale raději jděte ke ztraceným ovcím z lidu Izraele. Jděte a ohlašujte: ‚Nebeské království je blízko!‘ Nemocné uzdravujte, mrtvé křiste, malomocné očišťujte, démony vymítejte. Zdarma jste dostali, zdarma dejte.
Často se v hovoru dostávám k tématu vztahu k různým církvím. Jak to máme vůči katolíkům, jak to máme s Židy, čím se liší husitská církev od ostatních, jestli platí křest jedněch u druhých, jestli lze chodit na přijímání, jestli může katolík za husitský oltář atd. atd. Přijde mi, že se tomu tématu dává nemístně mnoho prostoru, protože my jako církev máme jeden jasný úkol: jít a vést k Bohu. Rozdíly oproti jiným církvím by pro nás měly být asi tak důležité, jako rozdíly v šatech mezi mnou a jinými lidmi. Není to tak úplně pravda, protože když si všímáme toho, jak to chodí u ostatních církví, můžeme se inspirovat tím dobrým a varovat se toho zlého, takže je to víc než jen nějaká otázka stylu, ale každopádně by vyhranění vůči ostatním nemělo být to, co nás určuje.
Mohli byste říci, že vyhranění vůči ostatním máme přímo v historickém základu, jelikož Církev československá vznikla proto, že Římskokatolická církev nechtěla přijmout reformy, které byly pro naši zakládající generaci stěžejní. Na to vám opáčím, že právě naopak. Našim zakladatelům šlo opravdu o ty faktické reformy a ne o to, aby nebyli katolíci. Oni naopak chtěli v katolické církvi zůstat a pomoct jí celé k proměně, která se částečně udála o nějakých padesát let později. Cesta odluky byla pro ně nutným zlem.
Já jsem dlouho katolickou církev tvrdě kritizoval pro její zkostnatělost, formalismus a sebestřednost.
Kritizoval jsem to, jak tvrdošíjně se drží všech papežských ediktů a církevních otců a vůbec celého toho molocha, co se do věrouky a pravidel nabalil za ty dva tisíce let. Jak někdo může dneska vykládat biblické pasáže a duchovní témata v harmonii s názory, které staví na obraze světa ze středověku a z antiky? Jak někdo může s vážnou tváří tvrdit, že Bůh stvořil svět za šest dní před nějakými šesti tisíci lety? Jak někdo může tvrdit, že epištolu Židům napsal svatý Pavel? Jak někdo může tvrdit, že Maria byla celý život pannou?
Kritizoval jsem to, jak podmiňuje duchovní procesy formálními světskými úkony. Jak někdo může tvrdit, že vstup do království Božího je podmíněn světským aktem křtu? Jak může někdo tvrdit, že odpuštění hříchů je podmíněno tím, že odříkám nějaké množství předepsaných modliteb? Jak může někdo tvrdit, že skutečným knězem se dá stát jedině tím, že vám vloží ruce na hlavu biskup?
Kritizoval jsem to, jakou výlučnost katolická církev sama sobě připisuje. Jak může někdo podmiňovat přijímání tím, že jsem pokřtěný katolík a vyzpovídal mě katolický kněz? Jak může někdo vnucovat místo sňatku na katolický kostel? Jak může někdo tvrdit, že spořádaný a povrchní život podle katolických pravidel vede k Bohu spíš než autentický duchovní život mimo církev? Copak ti lidi nečetli, že duch vane, kudy chce?
Ne že bych se teď s těmito postoji katolické církve ztotožňoval, to tedy ani náhodou. Ale už to nevidím tak vyhroceně. Katolická církev prostě na sebe vzala nevděčnou úlohu strážce tradice. Tradici reviduje jen velmi, velmi pozvolna a neochotně. Má to samozřejmě obrovské nevýhody a činí ji to snadným terčem kritiky – zmínil jsem jen pár nahodilých bodů – ale ostatní přístupy mají taky nevýhody. Není žádná předepsaná bezvadná cesta a katolíci prostě na sebe vzali tuhletu. Minule jsem na kázání mluvil o tom, že sama disciplína nestačí a sama nevázaná svoboda vede na scestí. Katolická cesta je cesta dodržování pravidel, a to jistě nestačí. Ale naše cesta svobody, kterou v Církvi československé husitské máme, nás zase může svést úplně mimo, protože nám umožňuje mnohem větší prostor pro dělání chyb. Katolík má od církve disciplínu a stačí mu přibrat na cestu dávku velkorysosti a má to. My máme od církve svobodu a musíme na cestu sami přibrat disciplínu. Co má větší šanci na úspěch? Být husita a neodklonit se od cesty k Bohu chce mnohem větší vnitřní zralost než být katolík a o kousek se Bohu přiblížit. A jsme všichni tak zralí, že to splňujeme? Jsme na tom opravdu o tolik líp? Já bych si teda nikdy nevybral méně svobodnou cestu, i když je méně bezpečná. Vždy zvolím tu svobodnou a riskantní. Ale to neznamená, že cesta dlážděná rigorózními a dřevními pravidly je v principu horší.
Jedna z věcí, kterou na katolících rádi kritizujeme, je, že si tak zakládají na svojí výlučnosti. Nejsi katolík? Pak k nám nemůžeš na přijímání. A setkal jsem se s tím, že na základě toho bychom tedy my měli aspoň vyloučit katolíky z toho, aby nám sahali na obětní dary. Oni si tam pustí jen svoje lidi, my si tam pustíme jen svoje lidi. Ale nedělá nás to přesně tím, co na nich kritizujeme? My přece máme jako hlavní autoritu Ducha Kristova, ne nějaký Codex Iuris. V kodexu může být napsáno, že to a to katolík ano a nekatolík ne. Ale myslíte si, že Duch Kristův rozlišuje lidi na to, u jaké církve jsou zapsaní? Tohle nás přesně dělá námi husity: že se díváme na věci z pozice Ducha.
Pro mě je pokřtěný člověk ten, který našel nový život v Bohu. Je mi úplně jedno, jestli ho někdo polil. Pro mě je vyzpovídaný člověk ten, který přiznal svoje nedostatky Pánu a bere od něj sílu s nimi skoncovat. Pro mě je kněz ten, který zprostředkovává lidem okolo sebe Boží přítomnost. Je mi úplně jedno, jestli má talár a štolu.
Miluju svoji církev, kde to takto vidět můžu. A pokud bych si začal myslet, že ta moje církev je v principu lepší než jiná, dává mi Pán Ježíš dobře mířenou ťafku mezi oči: “Mezi pohany nechoďte, jděte ke ztraceným ovcím lidu Izraelského.” Jediní, kdo by o sobě mohli říkat, že to dělají opravdu správně, jsou pravověrní Židé, kteří dodržují Zákon, a kteří zároveň věří v Ježíše Krista a dodržují i jeho přikázání. Podle tohoto měřítka neuspějeme nikdo. Takže navrhuju na základě církevní příslušnosti lidi neposuzovat a nerozlišovat a radši hledat, co nás spojuje, než co nás rozděluje.
S katolíky nás pojí víra v Ježíše Krista, co už chceme víc? S ostatními náboženstvími nás pojí hledání Boha v nejrůznějších jeho projevech. A co dělal Ježíš jiného, než že vedl k jedinému Bohu? A se všemi lidmi nás pojí vrozená, nezadusitelná touha po Bohu. Všichni jsme jedno.
Facebook