- Exodus 4, 11
- další překlady
„Kdo dal člověku ústa?“ odpověděl mu Hospodin. „Kdo může někoho učinit němým nebo hluchým, vidoucím nebo slepým? Kdo jiný než já, Hospodin?
- Zjevení 16, 4-7
- další překlady
Třetí pak vylil svou číši na řeky a na prameny vod a obrátily se v krev. A slyšel jsem anděla vod, jak říká:
„Jsi spravedlivý, ty Svatý,
ty, který jsi a kterýs byl,
že jsi to usoudil!
Protože prolévali krev svatých a proroků,
tys jim dal pít krev, jak si zaslouží.“
Tehdy jsem uslyšel, jak se od oltáře ozvalo:
„Ano, Pane Bože Všemohoucí,
tvé soudy jsou pravdivé a spravedlivé.“
- Matouš 14, 13-21
- další překlady
Když to Ježíš uslyšel, odplavil se odtud o samotě na pusté místo. Jakmile se to doslechly zástupy, vypravily se za ním pěšky z měst. Když vystoupil z loďky a uviděl veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné.
Večer pak k němu přišli učedníci a řekli: „Tohle místo je pusté a už je dost pozdě. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit něco k jídlu.“
„Nemusejí odcházet,“ odpověděl jim Ježíš. „Vy jim dejte najíst.“
„Nic tu nemáme,“ namítli, „jen pět chlebů a dvě ryby.“
„Přineste mi je,“ řekl jim. Nechal zástup posadit na trávě, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, lámal a dával ty chleby učedníkům a učedníci zástupům. A tak se všichni najedli do sytosti. Potom posbírali nalámané kousky, které zbyly: dvanáct plných košů. Jedlo tam tehdy kolem pěti tisíc mužů kromě žen a dětí.
Dnes čteme o jednom z významných zázraků, které Pán Ježíš učinil, když z pár set gramů pečiva nakrmil několik tisíc lidí a ještě sebral spoustu nedojedků. To je zázrak, takže má budit údiv, je to schválně kontroverzní. Liší se, jak se k tomu lidé staví, podle toho, jak přemýšlejí, jaký mají obraz světa. To se od vzniku toho textu měnilo a vyvíjelo. Jinak to vnímal antický člověk, jinak člověk středověký, jinak člověk osvícenský a moderní, jinak člověk současný. Rozdíly ale nejsou jen v historickém vývoji. Různě se k zázrakům stavěli a staví i lidé v rámci jedné doby napříč společenskými vrstvami. Pastevec v antice příběh chápal jistě jinak než učenec, nevolník jinak než mnich ve středověku, dělník jinak než univerzitní profesor v moderně a dnes… dnes je těch pohledů pohledů jako maku na poli.
Biblické zázraky byly předmětem sporů znovu a znovu po dlouhá staletí. Ale po pravdě, dnes se řeší spíš okrajově, aspoň v naší části světa. Ale jsou jiné, velmi aktuální věci, na které se pohledy různí podobně jako na zázraky. V posledních dnech se například rozvířila takzvaná kauza Dušek, kde známý herec Jaroslav Dušek prohlásil, že lidé, kteří umírají na rakovinu, neumírají na rakovinu, ale na to, že nechtějí žít, že nemají rádi život. Strhla se vlna různých vyjádření z mnoha různých stran, včetně našeho ministra Válek.
Otázka tedy zní, zda je člověk zodpovědný za to, že trpí např. nemocí nebo jiným neštěstím? Já si myslím, že to téma je velmi zásadní a že stojí za to si ho rozebrat z pohledu náboženství a Písma svatého.
Písmo svaté nám jako obvykle nabízí několik pohledů.
Prvním z nich je, že všechno (dobré i zlé) je od Boha a Bůh je spravedlivý. A není to jen tak nějaká spekulace vytržená z kontextu a svévolně daná dohromady. Kdykoliv Izrael prohrával ve válce, interpretuje se to tak, že Bůh dává Izrael do rukou nepřítele za jeho hříchy. Přírodní katastrofy jakbysmet, hladomor jakbysmet, nemoci jakbysmet. Vidím jedinou zásadní odchylku od konceptu, že za nemoc si člověk může sám: Totiž že je to sice spravedlivý úděl od Boha, ale Boží rozhodnutí je zcela suverénní a nepodléhá nutně lidské logice. Tento biblický pohled tedy nepředkládá nemoc jako zákonitý následek lidského odklonu od pravé cesty. Ale rozhodně ano jako něco, co si člověk (nebo národ) spravedlivě vysloužil. Ještě dodejme, že Bůh je zobrazován jako milosrdný, tedy že dává zpravidla výrazně menší postihy, než by si dotyčný zasloužil.
Druhým biblickým pohledem je polemika s prvním. Jakési vyvedení člověka z toho, že by se na věc mohl dívat mechanicky. Typickým zástupcem je kniha Job, kde protagonista je stíhán těmi nejhoršími ranami osudu včetně nemocí navzdory tomu, že je zdůrazněna jeho spravedlnost a bezúhonnost. Jeho neštěstí není spravedlivým trestem, ale prostě tím, že Bůh přistoupí na Satanovu výzvu k přezkoušení Jobovy víry. Jakápak to je spravedlnost? Nakonec je ale Jobovi vše vráceno ne v původní, ale v trojnásobné míře. Dalším zástupcem je kniha Kazatel, kde čteme rozpaky nad tím, jak svévolník se dožívá vysokého věku a spravedlivý umírá v bídě. Mohli bychom sem zařadit i evangelní příběh z 12. kapitoly Lukášovy, kde o obětech zemětřesení říká, že nezhřešili víc než ostatní, ale že nebudeme-li činit pokání, všichni tak zahyneme. Shrnul bych tento biblický pohled tím, že ano, všechno i dobro i zlo pochází od Boha, ale prostě tomu nerozumíme, je to jinak, než si myslíme a rozumem na to nevystačíme.
Třetí pohled nabízí zázraky Ježíše a jeho apoštolů. V evangeliích se s nemocnými lidmi setkáváme často a pokaždé jsou Ježíšem zázračně uzdraveni. Osvětluje se to principielně v 9. kapitole Janova evangelia, kde se o slepém od narození říká, že nezhřešil on ani jeho rodiče, ale že je slepý, aby se na něm ukázala sláva Boží. Zkrátka při otázce “proč mám neštěstí” se pozornost obrací od příčiny k účelu. Od minulosti k budoucnosti. Už se neptám, co se stalo, že trpím, ale ptám se, co se má stát díky tomu, že trpím. Odpověď je, že to je příležitost k tomu být uzdraven od Boha.
Tolik k biblickým pohledům na důvody k nemoci a utrpení. Rozhodně to není vyčerpávající výčet ani vyčerpávající výklad. Dá se najít dalších mnoho pohledů a výkladů opírajících se o Písmo svaté. Tyto vidím já.
Teď se podívejme na pohledy ve veřejné debatě. Za prvé je tady pohled Duškův, že si člověk nemoc způsobuje sám svým postojem. Říká, že rakovina je volba. Odpovědnost dává nemocnému. Za druhé je tady pohled oponentů, řekněme hlavního proudu. Ti toto popírají, příčiny vidí různé externí: genetickou dispozici, civilizační vlivy, nahodilost apod. Do toho se míchá emoční náboj, protože Duškovi odpůrci jsou často rozhořčeni a vidí v jeho názoru křivdu a ublížení vůči nemocným. Za třetí jsou tady hlasy, které problém uhlazují poukázáním na to, že bychom neměli tak brát vážně herce, který se ze své neodborné pozice vyjadřuje k medicínským tématům.
Mně připadá, že trochu mají pravdu všichni, úplně nikdo a mrzí mě, že se kvůli tomu musíme zase polarizovat, rozdělovat jedni proti druhým, jako by zastávat jeden z těchto pohledů bylo něco špatného. To bychom pak mohli vzít jeden z biblických pohledů a ostatní zavrhnout, ale ona podává všechny tři a všechny tři jsou pravdivé!
Já kdybych si měl vybrat stranu, normálně bych se klonil k Duškovi. Prostě tohle odpovídá mému obrazu světa a mému přístupu k životu: Když mám problém, tak je to můj problém a já jsem zodpovědný za to, jak se k němu postavím a taky za to, abych ho překonal. Že je to k nemocným necitlivé? Mně připadá necitlivé stavět někoho do role pasivní oběti a naopak velmi milosrdné ho ujistit, že se svým stavem může něco dělat! A to neznamená, že by se měl zříct lékařské pomoci, ale že se na ni nemá upínat v tom smyslu, že to lékaři za mě vyřeší, když je budu poslouchat. K uzdravení je nutná vnitřní hluboká proměna toho, co je ve mně nemocného. Duch vládne hmotě, stav těla zrcadlí stav duše.
Vnitřní proměna je mučivý, nesmírně náročný proces, a nikde nemám záruku, že ho dělám správně. Naopak, je velmi pravděpodobné, že ho budu několikrát dělat úplně blbě, protože většinou nemám mistra, který by znal duchovní zákonitosti a viděl do mě, takže se řídím sám sebou a vzhledem k tomu, že jsem nemocný, tak si mohu být jist, že jsem si špatným mistrem. Takže pak se může snadno stát, že prostě umřu a vědátoři a sysifovci mají další želízko do ohně, protože se jim potvrdí, že Duškové šíří jen vražedné a sebevražedné ezobláboly.
Mohu si tedy díky lékařské podpoře koupit další čas na to, abych tu vnitřní proměnu a skutečnou duchovní i tělesnou úzdravu zvládl. Není to nic proti ničemu. Jen to nestačí a taky to má vedlejší účinky. Navíc, co si budeme povídat, lékaři jsou přetížení, přepracovaní, většinou na mě nemají čas, znají mě povrchně, takže kolikrát napáchají víc škody než užitku. Mně třeba doktorka dala antibiotika proti bronchitidě a přitom jsem měl zápal plic.
No, takže já za sebe bych se přiklonil k Duškovi. Ale ten pohled jsem musel upravit. Měli jsme jednou na vikariátním shromáždění jako hosty dvě pracovnice, které se věnovaly obětem znásilnění. A já jsem automaticky přemýšlel nad tím, jak by takový člověk mohl pracovat s tím, že toho násilníka přitahuje. Vycházel jsem z toho, že ta oběť má v moci svojí vnitřní proměnou přestat být obětí násilí. A myslím si to pořád, z toho mě nic nevyvedlo. Ovšem velmi mě překvapilo, když ty pracovnice řekly, že těm obětem hrozně pomůže, když se jim řekne, že za to nemohou! Že to není jejich vina. Když k nim dolehne, že to není jejich vina, spadne z nich břímě a ony mohou s traumatem dál pracovat a přenést se přes něho.
A tady jsem se zarazil. Protože kdybych s nimi mluvil já, tak v nich utvrdím pocit, že si za to mohou samy, a byly by na tom pořád mizerně. Od té doby chápu pohled těch lidí, kterým vře žluč, když slyší od Duška, že rakovina je volba nemocných. Člověk aby mohl začít na sobě opravdu pracovat, převzít odpovědnost za svůj osud a za svoje zdraví, musí se nejdřív osvobodit od pocitu viny.
Je to vlastně úplně stejné jako s tělem. Já jsem si v květnu udělal nepříjemnou blokádu krční páteře, dodnes to řeším. Udělal jsem jeden neopatrný cvik a začala mi vystřelovat bolest do paže a znemožňovalo mi to prakticky cokoliv včetně toho, abych si lehl. Dozvěděl jsem se, že je to proto, že mám slabé svaly kolem krční páteře. A jak se to tam pohlo, tak ty slabé svaly, co tam mám, se křečovitě stáhly, oteklo to a teď to tlačí na nerv. Vyřešit se to musí správným posilováním. Ovšem nejdřív se musí nedělat nic, jen být v klidu, papat nějaké medikamenty a počkat, až křeč povolí. Kdybych začal rovnou posilovat, tak si tu křeč a ten otok pořád irituju a nakonec bych se zhroutil z bolesti a nevyspání. Ale kdybych zůstal u odpočinku a tabletek, tak se mi to samé za chvilku stane znova. Musí se po traumatu jemně uvolnit akutní následky a pak systém správně zatížit. Tomu, kdo dostane diagnózu rakoviny, se musí akutně pomoct, dát mu podporu, a pak ho ale vést k tomu, aby se změnil. Aby vzal odpovědnost za svůj stav a kutal do sebe v těch místech, kam se mu nejmíň chce, narovnal se a posílil.
Dušek to třeba řekl zjednodušene. Nevím, jestli všichni nemocní rakovinou nenávidí život. Ale věřím tomu, že dobré i zlé máme od Hospodina. A taky že nás náš milující Otec vede těmi nejjemnějšími prostředky, na které můžeme slyšet. Ještě jeden pohled Bible nabízí, totiž: “Cokoliv jste učinili nejmenšímu z bratří mých, mně jste učinili.” Bůh prožívá všechno, co prožívá každý člověk. On, Kristus, trpí našimi bolestmi, on nese naši rakovinu, on je znásilňován v holčičkách. Pokud nemáme dost rádi sebe, abychom udělali všechno pro svoji úzdravu, tak pro něho to stojí za to.
Radosti i starosti, dobré zdraví i nemoc, všechno má jediný účel, a sice pomoct nám překročit tímto životem most do Věčnosti. Proto skutečně je zbytečné ptát se, jak jsem si vysloužil nemoc nebo jak jsem si vysloužil zdraví. Prostě vezměme tu situaci, jaká je, a z ní jděme k Bohu.
Nemáme třeba moc se uzdravit, nemáme třeba ani moc poznat, čím si utrpení působíme. Ale máme moc bránit Bohu v tom, aby do nás vstoupil. A máme taky moc toho nechat. Máme v moci začít Krista brát jako svoji nejvyšší autoritu. Jako svůj nejzářnější vzor. Zamilovat si ho. Vyklidit mu pole a dát mu vládu nad svými životy. Pustit ho ke slovu a tím ho pozvat, aby v nás začal působit. A pak už jen žasnout nad těmi zázraky, které v nás koná.
Facebook