Hřivny – CČSH Třebíč

Sofonjáš 1, 7.12-18: další překlady
Zmlkněte před Panovníkem Hospodinem,
neboť je blízko Hospodinův den!
Hospodin oběť připravil
a pozvané už posvětil.

V ten čas prohledám Jeruzalém s lucernami
a zúčtuji s těmi, kdo si hoví jak víno v sedlině,
s těmi, kdo si v duchu říkají:
‚Hospodin nic nespraví ani nezkazí.‘
Jejich bohatství se stane kořistí,
jejich domy budou zbořeny.
Stavějí si domy, už je však nezabydlí,
sázejí vinohrady, neokusí však víno z nich.“

Blízko je ten veliký Hospodinův den,
blízko je a rychle blíží se!
Slyš! To je Hospodinův den,
hrdina zoufale volá do boje!
Ten den bude den zuření,
den úzkosti a sevření,
den zkázy a pohromy,
den chmury a temnoty,
den mračna a setmění,
den troubení na roh beraní
proti městům s hradbami
a s vysokými baštami.

„Tehdy sevřu lidi úzkostí,
aby jak slepci tápali,
protože proti Hospodinu hřešili.
Krev se z nich vyřine jako hlína
a vnitřnosti jak lejna!“

Jejich stříbro a zlato je nezachrání
v den Hospodinova zuření,
až plamen jeho horlení
pohltí celou zemi.
Ano, skoncuje, a to rychle,
se všemi obyvateli země!

1. Tesalonickým 5, 1-11: další překlady
O časech a dobách vám není potřeba nic psát, bratři. Sami dobře víte, že Pánův den přijde jako zloděj v noci. Až lidé budou říkat: „Mír! Bezpečí!“ náhle je překvapí záhuba, jako když na těhotnou přijdou bolesti, a nebude úniku.
Vy, bratři, ale nejste ve tmě, aby vás ten den překvapil jako zloděj. Všichni jste lidé světla, lidé dne. Nepatříme noci ani tmě! Nespěme tedy jako ostatní, ale bděme a buďme střízliví. Spáči spí v noci, v noci se opíjejí opilci. My ale patříme dni! Proto buďme střízliví a oblečme si pancíř víry a lásky a přilbu naděje spasení. Bůh přece pro nás nemá hněv, ale záchranu skrze našeho Pána Ježíše Krista, který za nás zemřel, abychom – ať už bdíme nebo spíme – žili společně s ním.
Povzbuzujte se tedy a posilujte se navzájem tak jako dosud.

Matouš 25, 14-30: další překlady
„Je to, jako když si člověk při odchodu na cestu svolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, dalšímu dvě a dalšímu jednu, každému podle jeho schopností, a odešel na cestu. Ten, který dostal pět hřiven, ihned šel, nechal je vydělávat a získal jiných pět. Podobně ten, který dostal dvě hřivny, získal jiné dvě. Ten, který dostal jednu, ale šel, zakopal ji v zemi, a tak ukryl peníze svého pána.
Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a účtoval s nimi. Když přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl dalších pět hřiven a řekl: ‚Pane, dal jsi mi pět hřiven a podívej, získal jsem pět dalších.‘ Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘
Potom přistoupil ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dal jsi mi dvě hřivny a podívej, získal jsem další dvě.‘ Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘
Potom přistoupil ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, věděl jsem, že jsi přísný člověk, že sklízíš, kde jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. A tak jsem odešel a ukryl tvou hřivnu v zemi, protože jsem se bál. Podívej, zde máš, co ti patří.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Ty zlý a líný služebníku! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy dát mé peníze směnárníkům a já bych si po návratu vzal, co mi patří, i s úrokem!
Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo jich má deset. Každému, kdo má, totiž bude dáno, a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. A toho neužitečného služebníka vyhoďte do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“

Podobenství o hřivnách je jedno z těch, na kterých jde prakticky postavit celý život a dojít s ním až ke dveřím Království Božího. Pojďme si ho rozebrat a vytěžit z něho, co dokážeme. Hned první věc nás může profackovat. Ježíš mluví ke svým učedníkům. Takže člověk, který ještě jakkoliv odkládá nekompromisní odchod za Ježíšem, se na toto podobenství může dívat zvenčí a zůstávat v tom, že on přece hospodaří se svým. Pokud se nacházíme ve stavu, kdy nejdeme za Ježíšem, ale za čímkoliv – za dětmi, za potřebami druhých nebo ze zvyku nebo z přesvědčení, že to nejde jinak, pak toto podobenství není adresováno nám a jsme dál otesáváni a zklamáváni strohou světskou logikou, právem silnějšího, prostě realitou tak, jak si o ni s posteskem povídáme, když se potkáme na ulici.

To je tvrdé a všichni to zažíváme, tíži života asi známe opravdu všichni. Pokud se však můžeme opřít o moment ve svém životě, kdy jsme upřímně svůj život odevzdali Bohu a vydali se za ním, opravdově, pak se můžeme vyhoupnout na úroveň Kristova učedníka. A to i když se tomu učednictví zpronevěřujeme. Kdyby mělo něco záviset na naší vytrvalosti a věrnosti, byl by s námi amen. Mluvím ze zkušenosti i z poučení moudřejšími. Pán nám dovolí navázat na moment sebeodevzdání jemu, vrátit se byť i do toho jediného momentu v životě, kdy jsme opravdy byli Ježíšovými učedníky.

A tu nám vylíčí obraz o člověku, který se chystal na cestu a zavolal si svoje služebníky. Samozřejmě že to podobenství nebude sedět na člověka, který žije pro sebe, byť nevědomě i on žije pro Boha – on se v tom služebníkovi nepozná. Ten člověk, který se chystá na cestu, je samozřejmě Bůh. Bůh je vše a ve všem, je zdrojem i cílem všeho. Je vlastně dost divné, že se chystá na cestu. Kam by Bůh mohl asi tak chodit? On nás tvoří. Nejen stvořil, tvoří. Když jsme se narodili, přišli jsme od něho sem. Když se probouzíme, přicházíme od něho sem. Každým okamžikem, kdy jsme ve světě a pro svět, odcházíme my od něho. Ale vnímáme to tak, že on odešel od nás. To, že Bůh odchází, mi připadá velmi podobné, jako mít zemi za střed vesmíru a vnímat Slunce, jak se kolem ní točí. Je to přirozené, není na tom nic k zavržení, já se při východu Slunce taky kochám tím, jak vychází Slunce, a nevmýšlím se do toho, že Slunce je na místě a točím se já se Zeměkoulí.

Nicméně co opravdu sedí, je, že ten odchod je z Boží vůle. Nebyli to ti služebníci, co by si řekli: “Hele, mohl by nám to tu starej chvilku nechat, co myslíte?” Udělal to Hospodin ve správný čas se správnými služebníky. Jsme tady z Boží vůle, Bůh je náš Pán, je to dobře, že jsme tady, nic se nepokazilo, nic není mimo kontrolu, všechno je dobré Boží dílo.

Pán služebníkům svěřuje hřivny. Toto se nedá dostatečně zdůraznit a vlastně přemýšlím, že bych si to nechal vytetovat zevnitř víček: Nic v tomto životě není mého. Vše je Boží. Mám děti? Vnuky? Haha, to jsou Boží děti, ne moje. Z nich vůbec nemusí být takoví lidi, jak bych si přál. Mám vztahy? Mám lásku? Kdepak, to jsou Boží vztahy, to je Boží láska. Ano, nedokonalá tím, jak je moje, ale patří Bohu. Penězi a podobnými prkotinami se s dovolením ani nebudu zaobírat.

Ty statky nejsou moje, ale mám od Boha za úkol s nimi hospodařit. To je na jednu stranu jaksi degradující oproti naučené představě, že něco je moje. Najednou já nejsem pán, ale jen služebník. To určitě. Ale taky to znamená, že jak to dopadne, není moje starost. Ježíš svým učedníkům málo co vyčítal, ale jednu věc tedy rozhodně: že se starali. A to jim prosím teklo do kocábky. Být jen služebník je nižší postavení, ale je v něm velká lehkost. Mistr Eckhart jde ještě dál a říká: Buďte nic. Jděte jako nic … “jako nic” … k Ničemu přirozenosti Boží. Nechce se nám do toho, ale je tak slastné a zdravé sesednout z koně a přestat si myslet, že něco na mě záleží, že něco změním, že něco musím, že beze mě se něco neobejde. Obejde. Slyšel jsem takovou drsnou scénu snad z nějaké pohádky, kdy za pastevcem přijde na pastvu smrt a volá ho k sobě. A on říká: “Nemůžu, mám ženu a děti, musím se o ně postarat.” A smrt říká: “Tvé ženě muž a tvým dětem otec se dostane. Ty pojď se mnou.” Tohle v klidu přijmout, říct “aha” a jít, je podle mě být Ježíšovým učedníkem. Jen samozřejmě jsme radši, když Bůh volá skrz jiného posla než Smrtku.

Je tu druhá stránka věci, že totiž hospodařit s tím, co jsem zvyklý vnímat jako svoje v nejširším slova smyslu, je úkol od samotného Boha. Takže vykašlat se na to a říct “tohle mě nezajímá”… no, taky je to forma hospodaření, vlastně by možná člověk tolik ani nevyčníval… a víme, že rozvinout úplně všechny talenty, které člověk má, to by ho strhalo. Mně třeba kladli na srdce, abych horolezl, protože prý na to mám ideální dispozice. Tomu jsem dal 2 semestry tělocviku při doktorátu a stačilo. Ale to jsem odbočil. To že moje statky nejsou moje, ale Boží, neznamená, že jim mám věnovat menší péči. Větší! Mám se nejlépe svojí činnosti dát natolik, abych u ní zapomněl na sebe. Dnes se tomu říká dostat se do stavu “flow”. Když je člověk ponořen, ztratí pojem o čase a je ve věci samotné a ta jde sama a bez úsilí. To je pak hospodaření pro Boha, protože tady začíná zážitek překročení vlastních hranic a kontakt s Věčností. Začíná. Pokud něco dělám na sílu, s přemáháním, s neklidem, nervózně, už jsem vypadl z hospodaření pro Boha a mám od toho odstoupit, třeba i jen na chvilinku, a vrátit se, až se znova napojím. Dneska by člověk mohl chrlit podobenství o mobilech a signálu, ani se do toho nebudu pouštět.

Je tu třetí stránka věci, která není zřejmá ze samotného podobenství, ale kterou si svým způsobem volíme. Být něčím služebníkem se nám nemusí úplně chtít a líbit. Ježíšovi posluchači otrokářskou společnost brali jako podobně samozřejmou věc jako my dneska to, že nejedeme na červenou. My máme pod kůží rovnost všech lidí, která se rozmohla právě díky křesťanství. Nám se může příčit vnímat se jako něčí poslušné služebníky. Jenže tady se bavíme o Bohu, který je jediný dobrý. Všechno dobré, co jsme kdy zažili, všechna slast, všechna radost, všechna hrdost, všechny slzy štěstí, byly paprsíčkem Božího světla. My si můžeme vybrat, jak se k Bohu stavět. A když se postavíme tak, jak si zaslouží, jak to odpovídá realitě, tak ho budeme milovat tak strašně, že mu budeme chtít sloužit celým životem. Proč? Protože si to zaslouží. Protože ho milujeme. Protože je dobrý. Protože to je náš Bůh. To je pak radost být služebníkem a člověk se zajíká a nemůže se nabažit toho, něco pro Boha udělat. Kdo byl někdy šťastně zamilovaný, tenhle pocit zná.

Dalo by se podobenství o hřivnách ještě dál rozebírat takto podrobně. Ale dovolte mi, abych už výklad uzavřel a vrátil se na začátek. Brát život z rukou Božích a hospodařit s ním pro něho, je programem, na kterém dosti. Kéž se ho věrně držím.