- Izajáš 58, 9-14
- další překlady
Když ze svého středu útlak odvrhneš,
ukazování prstem a řeči zlé,
hladovému když se štědře nabídneš
a nasytíš duše ztrápené,
tehdy tvé světlo vzejde v temnotě
a tvá noc bude jako poledne.
Tehdy tě Hospodin stále povede,
nasytí tvou duši i v zemi vyprahlé
a tvým kostem dodá na síle.
Budeš se podobat zavlažené zahradě,
budeš jako pramen, jehož voda nevyschne.
Kdo vzejdou z tebe, zbudují dávné sutiny;
základy minulých pokolení znovu vystavíš.
Budou tě nazývat stavitelem zbořenin
a obnovitelem cest, aby se dalo žít.
Když se tvá noha vyhne sobotě,
aby sis v můj svatý den nedělal, co chceš,
když budeš sobotu nazývat svým blahem,
Hospodinovým svatým a slavným dnem,
a budeš ji slavit tak, že upustíš od svých cest,
aby sis nedělal, co chceš,
a s řečmi přestaneš,
tehdy v Hospodinu rozkoš nalezneš
a já tě dovedu na výšiny země,
abys užíval dědictví svého otce Jákoba.
Tak promluvila ústa Hospodinova.
- Lukáš 13, 10-17
- další překlady
V sobotu pak učil v jedné synagoze. A hle, byla tam žena postižená už osmnáct let duchem nemoci; byla sehnutá tak, že se vůbec nemohla narovnat. Když ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě. „Ženo, tvá nemoc je pryč,“ řekl jí. Vložil na ni ruce, a ona se hned narovnala a oslavovala Boha.
Představeného synagogy však rozhořčilo, že Ježíš uzdravoval v sobotní den, a tak řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat. Během nich přicházejte a nechte se uzdravovat, ale ne v sobotu!“
„Pokrytče!“ odpověděl mu Pán. „Neodvazuje snad každý z vás v sobotu svého vola nebo osla od žlabu a nevodí ho napájet? A tato dcera Abrahamova, kterou satan držel svázanou už osmnáct let, nesměla být v sobotu rozvázána ze svého pouta?“
Když to řekl, všichni jeho protivníci se zastyděli, ale všechen zástup se radoval ze všech slavných skutků, které dělal.
Dnes jsme četli dva texty o sobotě, které jsou spolu v napětí. Starozákonní text slibuje úchvatné věci, když se bude sobota dodržovat, zatímco novozákonní s razancí Ježíšovi vlastní kritizuje doslovné dodržování soboty. Jako by nikdy nestačilo dodržování toho, co bylo správné dřív.
Připomíná mi to gyroskop. Víte, co je gyroskop? Je to kulička nebo kotouč na třech osách, jedna zprava doleva, jedna shora dolů, jedna zepředu dozadu. Disk se může roztočit a pak se může roztočený ještě libovolně natáčet. Rotující tělesa mají hrozně zajímavé vlastnosti, které jdou zcela proti intuici. Když například máte rotující disk a otočíte jím doleva jako řídítkama na kole, on se vám sám od sebe otočí doprava jako volant. Uděláte pohyb jedním směrem a on na to zareaguje pohybem v kolmém směru. Donutit ho, aby se otočil třeba jenom doleva jako řídítka a netočil se u toho jako volant, chce sílu a hlavně sílu jiným směrem, než kam ho chcete dostat. Na základě tohoto fungují některé hračky, jako třeba tzv. powerball. Tam jde právě o to, udržet kuličku v rotaci tím, že s ní kroutíte vždycky téměř kolmo na osu její rotace. Je to hrozně zvláštní pocit, protože hračka se brání určitému pohybu, a vtip je v tom, že člověk musí neustále držet směr kroucení tak, aby šel přesně do toho směru, kterému se hračka brání. Tím se přenáší kroutivá síla vaší ruky do zrychlení rotace kuličky. Kulička rotuje obrovskou rychlostí, třeba desítky, i stovky Hertzů, tedy otáček za sekundu. Ruka se točí řádově pomaleji, ale musí neustále trefovat správný směr. V momentě, kdy hračkou pohnete způsobem, kterému se nebrání – do kterého jde dobrovolně, vypadnete z toho a rotace se přestane zrychlovat. Přitom jít pohybem ruky tak, jak si gyroskop přeje, je strašně lákavé a snadné. Až by si člověk myslel, že to je přece to správné, co má udělat.
A tak mi to přijde i se životem a speciálně s našimi dnešními čteními. U Boha je celost, dokonalost, naplnění a především klid. Člověk byl stvořen do světa, do času, do dějovosti – kulička se roztočila. Když se nechá zastavit, člověk umírá a není z toho nic, je jako semeno z podobenství o rozsévači, které nevydalo užitek. Kulička se musí roztočit tak, aby to hračku roztavilo a ona překonala rychlost světla a dostala se za hranice Vesmíru, zpátky k Bohu, ale už jiná. Člověk v ráji byl k obrazu Božímu, takže žil s pocitem všemohoucnosti. Šel nějakým směrem, asi bychom mohli říct, že se učil vegetovat. A Bůh šel proti tomuto směru tím, že něco zakázal – zakázal jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Tenhle vegetativní směr člověka a Boží kontrování nějakým omezením tvoří značnou část Bible, hlavně Starého zákona. Ve vnitřní rotaci kuličky bychom mohli vidět vnitřní životní sílu, která musí být maximální, aby člověk mohl přejít do věčného života. Takže když se člověk nastavil vegetativním způsobem – a nastavil se správně, protože Bůh dal jasně pokyn “Milujte se a množte se” – tak pro zvýšení životní síly Bůh moudře přichází s omezením, které člověka kultivuje, a které mu umožňuje, aby se rozvíjel. No a v momentě, kdy už člověk to omezení zvnitřní a dodržuje sám od sebe, jeho orientace se přizpůsobila kroutivé síle těch přikázání, tak potom už působit silou stejným směrem – dalším dbaním přikázání – by vnitřní rotaci přestalo posilovat a životní síla by přestala růst. Člověk by se zabydlel v tom, že to dělá dobře, a zdechl by na zkostnatění. Proto Ježíš přichází a říká: S tím dodržováním soboty to tolik nepřehánějte. Nezačal kroutit opačně, že by řekl, že se přikázání dodržovat nemají. Kroutil dál tím samým směrem, jako Bůh otec: řekl, že i v sobotu, kdy se nemá nijak pracovat, se má konat dobro.
Pro mě z toho hlavně plyne, že není nikdy možné vzít nějaká pravidla nebo nějaké zásady jako hotovou cestu. Gyroskopem se pořád musí kroutit kolmo na směr, kterým by se pohyboval bez odporu. Musíme se neustále nechat vyvádět z toho, v čem jsme se usadili. Jakmile nám něco jde, je čas to překonat, jít jiným směrem, přesně tím, do kterého nám to jde ztuha. Nejde tady vlastně vůbec o sobotu, ta je pro nás neaktuálním tématem.
Ale vlastně o tu sobotu jde. Protože – a můžu se mýlit – vyhradit si jeden den v týdnu opravdu jenom pro Boha, je něco, co nám samo nejde. A přitom je to tak blahodárné a tak potřebné! Dnešní prorocká slova jsou milá, přívětivá. Ne káravá a a přísná. Izaiáš slibuje z Boží autority úžasné věci, když si vyhradíme každý týden pravidelně jeden den pro Hospodina. Některé z těch příslibů ve mně budí euforii – ano, to určitě chci, aby mi v temnotě vzešlo světlo! Tak často se mi stává, že si vidím sotva na špičku nosu, že se topím v tom, co mě čeká nebo co mě potkalo. Nejhorší na tom je, že si v takových chvílích jen zřídka uvědomuju, že mi světlo chybí a že se topím v temnotách. Mám kolikrát pocit, že je to naprosto samozřejmé, že jsem pohlcen děním nebo prací, a vzpomínka na napojení na Boha je v ten moment prchavá, že neprorazí. Potřebuju světlo do svých temnot naprosto nezbytně.
Dostáváme slib toho, že ti, kdo z nás vzejdou, vybudují to, co bylo od věků v troskách. Já nevím, jak pro vás, ale pro mě představa, že obec, která vzejde z našeho jádra, vybuduje zase naši církev, která je v troskách – a nemá smysl dělat, že není – taková představa mě blaží a dává mi pocit, že má smysl dělat, co děláme, a dává mi naději.
Ano, není to jenom o sobotě, Izaiáš to slibuje nejen, když budeme dodržovat sobotu, ale když odstraníme ze svého středu jho, tedy když nebudeme otročit ani zotročovat, ale žít ve svobodě a vést ke svobodě a Božím přikázáním se budeme podrobovat z poznání, že jsou dobrá. Další podmínkou je, abychom odstranili ničemná slova. A to hlavně ze svého nitra. Abychom o každém smýšleli dobře. I když vidíme jeho chyby, abychom si udrželi úctu, kterou si každý člověk zaslouží, a ne úctu alibistickou, ale upřímnou. Každý člověk je dobrý a o každém se dá smýšlet v dobrém i mluvit v dobrém. K chybám se stavět velkoryse a řešit je s ním samým. Každý člověk je dobrý i zlý. Dobro máme posilovat a zlo umenšovat. Jak výchovou, tak pozorností. Když upřeme pozornost na to dobré v druhém, promění to náš obraz o něm. A když upřeme pozornost a to dobré v sobě, promění to nás samé. Další, čím Izaiáš požehnání podmiňuje, je štědrost k hladovému a nasycení ztrápeného. Ano, pomoc bližnímu v nouzi nás zušlechťuje. Ale i v sobě máme hladové a ztrápené stránky, které nedostávají naši pozornost a to, co potřebují. Nelze se zastavit, i tady platí podobenství o gyroskopu. I sami do sebe musíme pronikat neustále a to tam, kde to jde ztuha. Nelze pomáhat ostatním a nazývat se křesťany, když si neseme staré bolesti. Svůj kříž neuneseme, když na něho necháme nabalovat bláto minulosti.
K dodržování soboty se ale vztahuje nejkrásnější zaslíbení: Že nalezneme rozkoš v Hospodinu. To nám všem ze srdce přeju.
Facebook