- Exodus 17, 3-7
- další překlady
A tak tam lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. „Proč jsi nás vyvedl z Egypta?“ vyčítali mu. „Abys nás i s našimi syny a dobytkem umořil žízní?!“
Mojžíš tedy volal k Hospodinu: „Co mám s tímto lidem dělat? Za chvíli mě ukamenují!“
Hospodin Mojžíšovi řekl: „Vyjdi před lid a vezmi s sebou některé z izraelských stařešinů. Vezmi s sebou i svou hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi. Pohleď, já budu stát před tebou tam na té skále, na Orébu. Udeř do skály a vyjde z ní voda, aby lid měl co pít.“ A Mojžíš to před očima izraelských stařešinů učinil.
To místo pak pojmenoval Massa a Meriba, Pokušení a Svár, kvůli dotírání synů Izraele a proto, že pokoušeli Hospodina slovy: „Je mezi námi Hospodin, nebo ne?“
- Římanům 5, 1-8
- další překlady
Nyní, když jsme ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána, Ježíše Krista. Skrze něj jsme také vírou získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy. A nejen to; chlubíme se i souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost spolehlivost a spolehlivost naději. Tato naděje není klamná; vždyť Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval.
Kristus zemřel za bezbožné ještě v době, kdy jsme byli bezmocní. Sotva kdo zemře za spravedlivého, i když za dobrého člověka by se snad někdo zemřít odhodlal. Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.
- Jan 4, 5-42
- další překlady
Dorazil k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pozemku, který kdysi dal Jákob svému synu Josefovi. Dosud tam byla Jákobova studna a Ježíš, unaven cestou, se u ní posadil. Bylo okolo poledne.
Když jedna žena ze Samaří přišla načerpat vodu, Ježíš ji požádal: „Dej mi napít.“ (Jeho učedníci totiž odešli do města nakoupit jídlo.)
Samařská žena se ho zeptala: „Jak to, že ty, Žid, žádáš mě, Samaritánku, o nápoj?“ (Židé se totiž se Samaritány nestýkají.)
Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala ten Boží dar, a kdo je ten, který ti říká: ‚Dej mi napít,‘ žádala bys ty jeho, a dal by ti živou vodu.“
„Pane, nemáš ani, čím bys čerpal,“ namítla žena, „a studna je hluboká. Odkud vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš otec Jákob, který nám tu studnu dal? On sám z ní pil, i jeho synové a jeho dobytek.“
„Každý, kdo pije tuto vodu, bude znovu žíznit,“ odpověděl Ježíš. „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit už nikdy. Voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu.“
„Pane, dej mi tu vodu,“ řekla žena, „ať už nežízním a nemusím sem chodit čerpat.“
„Jdi, zavolej svého muže a přijď sem,“ řekl jí Ježíš.
„Nemám muže,“ odpověděla žena. „To jsi řekla pravdu, že nemáš muže,“ řekl jí Ježíš. „Měla jsi totiž pět mužů a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“
„Pane, vidím, že jsi prorok,“ odpověděla žena. „Naši otcové uctívali Boha na této hoře, vy ale říkáte, že místo, kde se má uctívat, je v Jeruzalémě.“
„Ženo,“ řekl jí Ježíš, „věř mi, že přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy ani nevíte, koho uctíváte; my víme, koho uctíváme, protože spása vyjde z Židů. Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě.“
Žena odpověděla: „Vím, že přijde Mesiáš“ (který je nazýván Kristus). „Až přijde, vysvětlí nám všechno.“
„To jsem já,“ řekl jí Ježíš; „ten, kdo s tebou mluví!“ Vtom přišli jeho učedníci. Překvapilo je, že mluví se ženou, ale žádný neřekl: „Co jí chceš?“ anebo: „Proč s ní mluvíš?“
Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Není to snad Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu.
Mezitím ho učedníci prosili: „Rabbi, najez se!“
On jim však řekl: „Mě sytí pokrm, který vy neznáte.“
Učedníci se jeden druhého ptali: „Přinesl mu snad někdo jídlo?“
„Můj pokrm,“ řekl jim Ježíš, „je konat vůli Toho, který mě poslal, a dokončit jeho dílo. Neříkáte snad, že do sklizně zbývají ještě čtyři měsíce? Hle, říkám vám: Pozvedněte oči a podívejte se na lány, že se už bělají ke žni! Ten, kdo žne, získává odplatu a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radoval rozsévač i žnec. V tom je pravdivé to rčení, že ‚jeden rozsívá a jiný žne‘. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste sami nepracovali. Pracovali jiní a vy jste vstoupili do jejich práce.“
Díky slovům té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala,“ v něj mnozí Samaritáni z toho města uvěřili. Když k němu ti Samaritáni přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam tedy dva dny a díky jeho slovu jich uvěřilo ještě mnohem více. Té ženě pak řekli: „Už nevěříme jen díky tvým slovům; sami jsme ho slyšeli a víme, že to je opravdu Spasitel světa.“
Dnes máme třetí postní neděli. Půst je dobou odříkání a kázně. Snad proto nám kazatelský cyklus nabízí takhle dlouhý úryvek. Pojďme se podívat, co se nám v něm nabízí za poselství. Je tam několik překvapivých momentů. Jednak že je Ježíš úplně sám na poušti. Text nás zpravuje o tom, že učedníci šli nakoupit do města jídlo. Mně to připadá docela zvláštní, že ze skupiny odejdou na nákup úplně všichni kromě vůdce. Ale vlastně si to představit dokážu, obzvlášť jestli se Ježíš potřeboval se Samařankou potkat o samotě, jistě mohla ve skupině vzniknout nálada jít nakoupit a Ježíš jim mohl říct: “Běžte, já tu počkám.” Proč ne? Setkání Ježíše se Samařankou bylo dost zásadní na to, aby mu Hospodin takto zametl cestu.
Rozhovor těch dvou dává každého jaksi na opačnou stranu spektra. On muž, ona žena. On Žid ona Samařanka. Ona domácí, on cizinec. On vševědoucí, ona až groteskně nechápavá. Správně by se spolu vlastně vůbec neměli bavit. Ježíš prolamuje ledy tím, že ji prosí o nabrání vody ze studně. Ona se diví, že se s ní jako Žid baví a Ježíš toho využívá, aby ji zkusil oslovit víc do hloubky.
Rozhovor ústí v to, že Žena odchází od Ježíše, šokovaná, že znal její tajemství, a tím dopomůže k tomu, aby lidé z jejího města uvěřili. Setkání tedy bylo k užitku, dopomohlo Božímu záměru. Určitě z toho na nás má dýchnout Boží vedení událostmi, jak ho můžeme rozpoznat i ve svých životech. Můžeme si z toho třeba vzít, že se nemáme bát překonávat zvyklosti a očekávání a navazovat kontakty, vyslovovat pravdu a věřit, že se to zúročí pro Boží dílo, na kterém jsme povoláni pracovat.
Co ale samotná žena? Vidíme, že Ježíš s ní mluví o vodě, po které se nežízní, a která v člověku probudí pramen k věčnému životu. Ona nechápe, soustředí se na to, aby nemusela už chodit pro vodu s kýblem, je to k smíchu. Nakonec odchází, jata tím, že jí řekl, co o ní logicky nemohl vědět. Nabízí se myšlenka, že to je obraz o nás a hlavně poučení pro nás: Nemáme být jati svými starostmi a záhadami. Obojí je myslím velmi trefné a nadčasové, zdá se mi, že to sedí na lidi tehdy stejně jako teď.
Starosti nás totálně poutají. K duchovní praxi, k hluboké modlitbě nebo k vyslyšení Božího volání se nedostaneme, protože máme pocit, že musíme to a musíme támto. Sám jsem toho ne zářným, spíš odstrašujícím příkladem. Doposud, když jsem se chtěl ztišit, vyrušilo mě velmi záhy puzení něco řešit. Ke mně se ďábel dostává skrz činorodost, samu o sobě to jistě dobrou vlastnost. Říkám to v minulém čase, abych si nesugeroval, že to tak mám, ale otvíral se tomu, že od teď už to bude jinak – k Božímu obrazu, jenž mám za úkol naplnit. To je forma magie, kterou máme, myslím, nejen dovoleno aplikovat, ale snad i doporučeno. Nad Satanem je třeba zvítězit lstí a nemáme se štítit žádného prostředku. O tom, jak nás starosti poutají k tomuto světu a jak nám zbraňují vyslyšet Kristovo volání, teď nechci do větších detailů mluvit, ale snad se shodneme na tom, že to je pravda a příběh Samařanky nám to krásně připomíná: Ježíš nabízí věčný život a ona se stará o to, aby už nemusela chodit s kýblem.
Záhady poutají a odvádějí od podstaty taky. Poselství nejen Bible, ale prakticky všech skutečně duchovních textů, je, že můžeme překonat hranice Vesmíru a ztotožnit se se svojí věčnou podstatou. Když se to povede, nebo aby se to povedlo, není žádný problém vybočit z nějakých přírodních zákonů. Písmo svaté je toho plné: Imunita proti jedům svatého Pavla, proti ohni od proroka Daniele, chození po vodě od Ježíše, rozestoupení moře od Mojžíše atd. atd. Zázraky nás poutají a je to přirozené a taky právě proto jsou v Písmu tolik zmiňovány. Ale je důležité, aby byly prostředkem ke skutečnému cíli: K věčnému životu. Lidi chodí na kouzelníky a na filmy s trikama, aby prostě jenom uspokojili touhu vidět něco za hranicemi běžné reality. Je to vlastně jenom dráždění mysli, která chce věcem přijít na kloub. Nebezpečí je právě v tom, že člověk ulpí na tom zázračném a nevšimne si toho podstatného. Samařanka si říká: “Tyjo, on to o mně všechno věděl, no to snad není možné,” a jde to říct ostatním. A že jí mohl dát to, kvůli čemu je tady na světě, si prostě nechala ujít. Jak se to může dotýkat nás a jak se té ženě v tomto podobáme, nechám na každém, ať si promedituje sám pro sebe.
Tahleta dvě poselství se zdá, že nám příběh předává: Nepřehlédni šanci na věčný život pro svoje starosti a pro uspokojení mysli. A myslím, že jsou to poselství pravdivá a užitečná. Ale sám se ptám: Nabízel Ježíš ženě skutečně věčný život? Mohla vůbec nabídku přijmout? Měla vůbec šanci? Text to podle mě úplně jasně neříká. Ježíš praví, že kdyby věděla, kdo k ní mluví, žádala by o vodu jeho. Jen jí zjevuje, kdo je, fakticky jí nic přímo nenabízí. A když žena o vodu, po které se nežízní, požádá, řekne jí Ježíš, ať přijde se svým mužem, což, jak se hned ukáže, sám dobře ví, že ona nemůže splnit. My jak Ježíše známe z jiných příběhů, můžeme tušit, že kdyby mu padla k nohám, opustila svůj dosavadní život a následovala ho, přijal by ji. Ale je to domněnka, extrapolace. Text to neříká. Když si nic nedomýšlíme, skutečně to vypadá, že Ježíš věděl, že tady nabízet věčný život nemá smysl, tak to neudělal. Skoro to vypadá, že ji vlastně využil, aby ji upoutal a mohl oslovit jiné, vhodnější. Z tohoto hlediska mi to přijde jako hrozně smutný příběh. Rádi prezentujeme Ježíše jako člověka, který zve do Království Božího všechny bez rozdílu. Je tohle ukázka toho, že je to jinak? Čtenář touží, prahne po tom, aby žena rozpoznala, koho má před sebou a celá se mu i se svým hříšným životem odevzdala, aby jí Ježíš tu živou vodu dal a ona se znovu narodila z vody a z ducha. Nestane se tak jen pro její zabedněnost v tom momentě? Měla tu šanci? Nebo se tak nestane, protože je to dané a vůbec nezáleží na tom, jak se ona zachová?
Text k těmto otázkám mlčí. Ale to mlčení není ani jasné “ano” ani jasné “ne”. Což pro mě osobně znamená, že stojí za to bojovat se svojí zabedněností a trénovat svoji mysl k bdělosti a svoje srdce k touze po Království Božím. Protože Ježíš oslovil nejen zabedněnou ženskou, ale i další lidi a ti uvěřili. A víme, že učedníci nakonec, po nebývalých strastech, duchem naplněni byli a vykoupení došli. Tak třeba se v její roli zachováme jinak nebo vůbec v její roli nebudeme.
Taky mi smutné vyústění Ježíšova setkání se Samařskou ženou pomáhá smířit se se všemi těmi situacemi, kdy někdo, já nebo někdo jiný, pro svoji zabedněnost propásne setkání s Bohem. Prostě to tak muselo být. A i když to tak bylo a je nám z toho do pláče, může z toho přesto být obrovský užitek.
Facebook