- Jeremjáš 23, 23-29
- další překlady
Jsem snad Bůh, jen když jsem blízko?
praví Hospodin.
Nejsem snad Bůh i daleko?
Může se někdo tak dobře skrýt,
že bych ho neviděl?
praví Hospodin.
Já přece naplňuji nebe i zem!
praví Hospodin.
Slyšel jsem, co říkají ti proroci, kteří mým jménem prorokují lži. Prý: ‚Měl jsem sen! Měl jsem sen!‘ Jak dlouho ještě? Není snad v srdci proroků, kteří tak prorokují, samá lež? Prorokují podvody, které si sami vymysleli. Myslí si, že těmi sny, které si jedni druhým vyprávějí, přimějí můj lid zapomenout na mé jméno, tak jako na mé jméno zapomněli jejich otcové kvůli Baalovi.
Prorok, jemuž se zdál sen,
ať si ten sen vypráví.
Kdo ale má mé slovo,
ten ať je věrně mluví.
Co je sláma vedle zrní?
praví Hospodin.
Není mé slovo jako oheň?
praví Hospodin.
Jako kladivo skálu drtící?
- Židům 11,29 – 12,2
- další překlady
Vírou přešli Rudé moře jako po suché zemi; když se však o to pokusili Egypťané, zmizeli v hlubině.
Vírou padly zdi Jericha, když je obcházeli sedm dní.
Vírou nevěstka Rachab pokojně přijala špehy, a tak nezahynula s neposlušnými.
Mám pokračovat ještě dál? Není dost času, abych vyprávěl o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jiftachovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích. Ti skrze víru dobývali království, konali spravedlnost, docházeli zaslíbení, zavírali tlamy lvům, přemáhali žár ohně, unikali ostří meče, bývali posilněni v slabosti, stávali se silnými v boji a obraceli na útěk vojska cizinců. Ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení.
Jiní šli na mučidla, když odmítli propuštění, aby dosáhli něčeho lepšího – vzkříšení. Další zakoušeli výsměch a bičování a také okovy a vězení. Bývali kamenováni, řezáni pilou, zabíjeni mečem, chodili v ovčích a kozlích kůžích – strádající, pronásledovaní a trpící. Svět jich nebyl hoden. Bloudili po pustinách a horách, po jeskyních a zemských roklinách.
Ti všichni díky víře došli u Boha uznání. Přesto však nedosáhli zaslíbení, neboť Bůh zamýšlel něco lepšího pro nás – proto neměli dojít k cíli bez nás. Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu.
- Lukáš 12, 49-57
- další překlady
Přišel jsem na zem založit oheň a jak toužím, aby už hořel! Mám ale podstoupit křest a jak je mi úzko, dokud se nevykoná! Myslíte si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj? Říkám vám, ne pokoj, ale rozdělení! Od nynějška jich bude pět rozděleno v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Otec bude proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ Potom se obrátil k zástupům: „Když vidíte od západu přicházet oblak, hned říkáte: ‚Blíží se liják,‘ a je to tak. Když fouká jižní vítr, říkáte: ‚Bude horko,‘ a bývá. Pokrytci! Umíte rozeznat úkazy na zemi i na nebi; jak to, že nerozeznáte, jaký je teď čas?
A proč ani sami nepoznáte, co je správné?
Jeremiáš nám v dnešním čtení tvrdě napadá proroky, kteří v Božím jménu prorokují klam. Vyprávějí svoje sny, jako by to bylo Boží slovo a on je za to tepe. Posluchači vytýká, že jedná, jako by Bůh nebyl, jako by ho neviděl. Prorok obviňuje, kárá, kritizuje. Je zcela přirozené vztahovat si to k sobě a cítit se pokárán. Je taky zcela přirozené vnímat, že se to vztahuje na ostatní, na ty kolem mě, ale ne na mě – ostatně nemusí každý člověk mít na svědomí všechny hříchy, můžu naprosto legitimně vnímat, že tohle se mě netýká. Můžu dokonce vnímat, že ta biblická slova jsou mravokárná a člověka hážou uměle do nějakých pocitů viny. To je všechno legitimní. Mně na tom fascinuje, že jsou to židovské svaté texty z židovského pera, která se obracejí s tvrdou kritikou z Boží autority proti Židům. Kolik kritiky proti Izraeli ve Starém zákoně najdeme! Neustále se tam vyzdvihuje Boží spravedlnost, Boží suverenita, Boží milosrdenství a Izraelovo selhávání, nevěrnost, hříchy. Starý zákon je tak nesmírně sebekritickým textem, až to je k nevíře. V komentáři ke knize proroků šestidílné Bible kralické se z toho vyvozuje, že Židé byli kromobyčejně hovadný národ. Já v tom teda vidím, že byli opravdu nekompromisně pokorní vůči Bohu. Konfrontace s vlastními chybami a jejich vyznávání byl všudypřítomný prvek obracení se k Bohu a obracení se k Bohu byl celý jejich život. V tom si od nich určitě chci vzít příklad.
Nemyslím si tedy, že by se člověk měl aktivně orientovat na svoje chyby. To opravdu vede k nezdravému rozmnožování pocitu viny a tohle už máme za sebou ze středověku. Ale je-li někde chyba, pak zcela určitě i na mé straně. A na Boží straně je spravedlnost. A je to ten Bůh, který celou situaci způsobil, a přivedl ke mně moje protistrany a dal je do pozice, ve které jsou. Tohle je na Starém zákoně nadčasově příkladné.
V listu Židům jsme četli, jak nesmírně mocná a nezbytná je víra. Víra v Boha, v toho Boha, který způsobil tuhle moji bídnou situaci, kdy musím něco řešit a strašně se mi nechce. Víra, že Boží dílo je dobré a moudré. Víra, že i výsledek bude k dobrému, když tam já sehraju svoji roli podle jeho vůle, protože tohle udělat nebo neudělat je moje Bohem daná svoboda. Jak to dopadne, je na Bohu a bude to dobré, tomu mohu věřit. Víra patří jedině Bohu. Takže věřit, že věci dopadnou tak, jak já považuju za správné nebo žádoucí, není víra v Boha, naopak, ta nás od něho odděluje. Ostatně jak asi smysluplné bylo od Ježíše věřit Otci, který ho poslal na umučení na kříži poté, co celý život prožil v naprosté věrnosti jemu? A přece s odstupem víme, že právě tohle bylo to nejmoudřejší a nejlepší, co se mohlo stát, protože se tím přemohla smrt a Ježíš vstoupil do života věčného. Můžeme věřit, Bůh nikdy nezklame.
Evangelní čtení nás pak rozrušuje tím, že Ježíš nepřišel uvést na zemi pokoj, ale rozdělení. Kristovi učedníci budou stát proti členům svojí domácnosti. Protože pokoj, který spočívá v tom, že se věci přecházejí, se neslučuje s následováním Krista. Naše směřování má být k Bohu a žádné rozdělení ani konflikty nepotřebujeme – to je dávání Božího Bohu. Ale toto nelze, když nedáme, co je císařovo, císaři, tedy když nedořešíme věci z tohoto světa, které jsou nám svěřeny.
Vzpomínám si, že když jsem zakládal rodinu, nejvíc jsem měl odpor k tomu, aby se ta rodina rozpadla. Už tak je těch rozpadených rodin a zničených dětství tolik, že to je k pláči, a přidávat na hromadu tohoto hnoje tím, že udělám ty samé chyby jako ti kolem mě… nikdy! Já? Nikdy! No a ouha, stalo se. Měl jsem za to, že jsem rochod aspoň udělal tak dobře, jak to jen šlo. K bývalé jsem se choval vstřícně, pomáhal jsem, jak to šlo… a moje tehdejší partnerka mě kopala k tomu, abych byl pedant. Abych nedal ani o Korunu víc, než na co má nárok. Abych nejezdil ani o kilometr víc, než na půl cesty. Abych vyžadoval přesně stejně dlouhý volný víkend pro sebe, jako jsem poskytl bývalé. Říkal jsem: “Ale to je přece malicherné. Je přece správné být velkorysý a vstřícný!” Ale uznal jsem to, že ona – moje nová partnerka – nemá platit za to, že já chci být velkorysý k bývalé. A začal jsem ke své velké nechuti věci s bývalou narovnávat. Nekompromisně nastavit peníze podle tabulek, vyžadovat jistotu v tom, kdy se dítě předá. A pak teprve, když jsem se postavil do té odporné, ale pravdivé role člověka, který neuhýbá ze svých nároků, jsem nahlédl to, co jsem jí skutečně dělal. Teprve pak jsem si uvědomil ty momenty, kdy jsem jí nedal pozornost, kterou ode mě potřebovala. Kdy jsem před ní uhýbal a mlžil jen, aby mi dala pokoj. Kdy jsem nekomunikoval a nedával city. Tohle všechno jsem měl dělat a nedělal a ta vina byla moje a ulpívala na mě a tím, že jsem jí po rozchodu jakože “vycházel vstříc”, jsem zabraňoval, aby se to narovnalo. Abych se já narovnal. Bylo úplně jedno, jestli jsem za to mohl nebo ne. Jestli jsem měl dobré vzory, jestli jsem se měl od koho naučit, jak se má chlap ve vztahu chovat. Jednou jsem do vztahu jako muž vstoupil, takže jsem se ve vztahu jako muž měl chovat, to byla moje zodpovědnost. A ač jsem v tom selhával z důvodů, které jsem nezavinil, pořád to byla moje vina.
Přiznat svoji chybu a poprosit za odpuštění byl akt, který předchozí vztah neoživil, ale umožnil, abychom fungovali jako rodiče, kteří jsou s minulostí vyrovnaní. A mně abych navázal jiný, zdravější vztah. Ježíš přinesl meč mezi mne moje partnerky, když jsem s nimi byl v nemocném a pokrouceném klidu. Budiž mu vzdána chvála.
Facebook