CČSH Třebíč

Ježíš byl umučen jako výkupné za hříšníky. Možná to je jenom výsledek našeho modernějšího myšlení, že se s tím tak těžko srovnáváme… nebo aspoň já. Bůh, zdroj vší spravedlnosti a lásky, že by přijal trest na někom nevinném? Já půjdu a někomu ublížím, Bůh za můj přečin požaduje trest, aby byla nastolena spravedlnost, tak potrestá někoho jiného, a spravedlnost je nastolena? Mně se tohle prostě příčí. Hříšník si pak řekne “já věřím v Pána Ježíše”, a všechno mu tím pádem projde, jako by se nechumelilo, a to z toho důvodu, že za jeho hříchy už pykal Pán Ježíš? Už Pierre Abélard přišel s tím, že Bůh, pokud je skutečně milující a spravedlivý, nemůže být krvelačná bestie, která by vyžadovala za hřích trest a ještě se nechal usmířit krví někoho, kdo vůbec nezhřešil. Tehdy ho za tu myšlenku exkomunikovali. Pak ve 20. století Dietrich Bohnhöffer napadal koncept laciné milosti, totiž že by se stačilo přihlásit k Ježíšovi a tím bylo všechno smazáno. S Bohem se neobchoduje něco za něco, ale všechno za všechno.

Ony tyhlety výhrady mohou mít velkou část svého původu v rozumování a měl by si člověk uvědomit, že Bůh opravdu může, co chce, a i když mi něco nedává smysl, ještě pořád to může být pravda. Já svým způsobem obdivuju lidi, co dokážou Ježíšovu oběť za nás prostě tak přijmout jako vůli milujícího Boha a nerýpat se v tom. Ale já v tom smysl vidět potřebuju, jinak jsem rozpolcen a je ve mně část, která o Bohu pochybuje, a to si nemůžu a nechci dovolit. I rozum potřebuju dostat na Boží stranu, jinak bych ho musel vyloupnout jako oko, které mě zhoršuje, a odhodit.

Nejvíc mi v tomhle pomohla myšlenka, že Ježíš nám ukázal cestu, a my máme za úkol tu samou cestu až do konce projít taky. Jsme dětmi Božími, vtělili jsme se zde na světě a míříme do života věčného. Abychom mohli, musíme projít úzkou cestou. Když z ní vybočíme, pokus prostě selže a jsme zrnem, které sezobl pták nebo udusilo trní, ale nevydá užitek.

Vybočit doleva znamená nerozvinout plně svůj život. V Lukášově podobenství o hřivnách bychom byli jako člověk, který zakopal hřivnu od hospodáře. Máme například touhu něco realizovat, nebo cítíme povinnost, povolání. Ale třeba si nevěříme, nebo se necháme zadusit zvyky a tím, o čem jsme se nechali přesvědčit, že jsou naše povinnosti. Prostě přesně ty věci, kterých pak člověk lituje na smrtelném loži, když říká, že měl víc dělat to, co cítí, a míň to, co se od něho očekává. Takový život není plně rozvinutý a ten dluh s námi putuje a s ním umíráme a poutá nás, takže nevstoupíme do života věčného.

Vybočit doprava znamená neopustit třeba i rozvinutý život. Tohle celý život cvičíme, vždy když přicházíme o to, co je naše. Ať už je to vztah, život někoho blízkého, vlastní zdraví, peníze… cokoliv, co máme a přicházíme o to, je trénink pro finální odevzdání celého života. Když jsme trénink třeba odmítali, brali ztrátu jako křivdu, propadali agresi nebo sklíčenosti tedy sebe-agresi, máme těžkou pozici při konečném zúčtování, kdy budeme odevzdávat celý život.

Je to trochu jako kdyby člověk chtěl roztočit kamínek na provázku tak rychle, aby přeletěl na druhý břeh široké řeky. Když kamínek neroztočíme opravdu pořádně, rychlost nebude dost velká a kamínek se utopí. Naopak, když ho roztočíme hodně, ale pořád točíme a točíme a nepustíme, tak se unavíme, provázek steří a přetrhne se v nesprávný moment, nebo se pokazí něco jiného, prostě místo katapultace dojde k degradaci. A teď si vemte, že o co se pokoušíme my, když následujeme Krista, není přehození řeky, ale vymrštění kamene tak, aby překonal zemskou gravitaci a vyletěl až do nebes. To nejde že? Není to v lidských silách. Správně, je to zázrak. O nic menšího v životě nejde.

No a Ježíš přišel a prošel tu cestu naprosto vzorově pro nás, abychom mohli za ním. Jemu nešlo o to, aby dosáhl vlastní spásy, vždyť on byl s Bohem spojen vědomě celou dobu, byl s Otcem jedno. Rozvinul naplno život — třicet let byl oddán rodině, tři roky kázal a léčil natolik dokonale, že si o tom čteme ještě dva tisíce let poté. A mohl samozřejmě tohle dělat, než by mu schátralo tělo, být úspěšný, užít si spokojený rodinný život třeba s Máří Magdalénou, no proč ne? No proč ne? Protože tak by točil a točil a nepustil. On se v nejlepším dal do rukou hříšníků, kteří nevěděli, co činí, a odevzdal úplně všechno. Byla mu vzata svoboda, autorita, důstojnost, dokonce spojení s Bohem, a fyzický život. Provázek byl puštěn a kamínek mohl letět kosmickou rychlostí.

Takže jeho oběť nebyla za nějaké vlastní hříchy nebo tak. Byla skutečně kvůli nám. Já pořád nevidím, kde tam vstupuje výkupné, k tomu se přiznám. Ale chápu, že jeho oběť byla pro mě, abych mohl následovat jeho příklad, ale už nemuset tu cestu prošlapávat sám. Přidám se k jeho oběti, můžu se o něho opřít, jeho jho je sladké a jeho břemeno lehké. A tím, že sám vstoupím, potáhnu ostatní také. Vyzařováním, pomocí, příkladem, prostě tu cestu zase prošlápnu a tím se obětuju za všechny.

Musím přitom překonat sebe samého úplně celého, se vším, co mě tvoří. Určitě jste slyšeli, že naše psychika je z jednoho procenta vědomí a z devětadevadesáti podvědomí. Tohle všechno, co mě tvoří, ale čeho si nejsem vědom, musím odevzdat taky. V tom je obsažena celá historie vesmíru, která je v nás zapsána. Bez vývoje těch mnoha miliard let bychom tady nebyli a to všechno v nás je. A celá historie lidstva také. Všechny krásy i hrůzy života, co prožili naši předkové, jsou v nás. To všechno musíme vědomě odevzdat, to znamená prožít to a pocítit tíhu toho všeho. Tak se i my stáváme beránkem Božím, který snímá hříchy světa.

A kdo si myslíte, že tíhu hříchů světa unese? Žádný člověk to nemá v moci. Přehodit to ale na jiného člověka nelze. Jenomže Kristus není nějaký jiný člověk. Tedy samozřejmě je, Ježíš Nazaretský byl konkrétní historická postava a je aktérem evangelií, to my nejsme. Ale jeho čin přesahuje jeho fyzickou osobu. Ten, kdo sebe celého s celým vesmírem může odevzdat, to je Kristus v nás. Na něho se musíme spolehnout, odevzdat Bohu i to sebeodevzdání. Neobejde se to bez našeho dílu, který pociťujeme jako absolutní — nejde si nic ponechat. Boží oběť v nás je podmíněna tím, zda jsme ochotni se obětovat my. Nejde to úplně domyslet do důsledků.

Vycházel jsem z toho, že můj rozum se potřebuje vypořádat s tím, že by Ježíš dával Bohu výkupné a na základě toho Bůh ospravedlnil moje hříchy. Rozum selhal vysvětlit to tak, abych cítil, že to je celá pravda a aby zmizely všechny nerozumnosti. A to je v pořádku. K lepšímu pochopení a hlubšímu vhledu mi ale pomohl, snad trochu i vám. Nesmí jít o to, podřídit Boha rozumu. Kdo je Ježíšovu oběť schopen přijmout prostě tak a žádný pocit nesmyslnosti ho neruší, nechť se mými slovy nenechá z toho vyvést. Má můj obdiv. Cítím však, že je dobré snažit se rozumem k Bohu proniknout, neboť i to je obracení se k Bohu.
A tak se nezdráhejme přijmout oběť Pána Ježíše Krista, a nebojme se k jeho oběti přidat. Vždyť Otec nebeský nás proto stvořil, abychom ducha Božího v sobě majíce šťastni byli. Za každou propastí čeká větší radost a za nekonečnou propastí čeká nekonečná radost. Roztočme svoje kamínky naplno, žijme v tomhle světě na plné pecky, vychutnávejme jeho krásu plnými doušky. A když přichází zúčtování, s radostí nitku pusťme, ať vyletíme na druhý břeh nebo třeba až do nebes.