Předpovídání budoucnosti

Skutky 2, 22-35: další překlady
Slyšte má slova, Izraelité: Bůh vám dokázal, kdo je Ježíš Nazaretský, když skrze něj mezi vámi konal divy, zázraky a znamení, jak sami dobře víte. Když vám ho Bůh podle své jisté vůle a prozřetelnosti vydal, ukřižovali jste ho rukama bezbožníků. Bůh jej ale vzkřísil a zprostil utrpení smrti, protože nemohl zůstat v její moci. David o něm říká:
‚Pána vidím před sebou napořád,
je po mé pravici, nezakolísám.
Mé srdce je šťastné, můj jazyk zpívá,
také mé tělo v naději odpočívá.
Nenecháš v záhrobí duši mou,
svého svatého nevydáš rozkladu.
Cesty života jsi mi oznámil,
ve své přítomnosti mě sytíš radostí!‘

Bratři, o praotci Davidovi vám mohu směle říci, že zemřel a byl pochován – jeho hrob tu máme dodneška! Jako prorok ale věděl, co mu Bůh zaslíbil: přísahal mu, že na jeho trůn posadí jednoho z jeho vlastních potomků. Když říkal, že jeho duše nezůstane v záhrobí a jeho tělo nepodlehne rozkladu, předvídal tedy Mesiášovo vzkříšení.
A právě Ježíše Bůh vzkřísil – my všichni jsme toho svědkové! Byl vyvýšen na Boží pravici, přijal od Otce zaslíbení Ducha svatého a to, co teď vidíte a slyšíte, je jeho vylití. David přece nevystoupil do nebe, ale sám říká:
‚Řekl Pán mému Pánu:
Seď po mé pravici,
než ti tvé nepřátele
k nohám položím.‘

1. Petrova 1, 3-9: další překlady
Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám ve svém velikém milosrdenství daroval nový život, když vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých. Povolal nás k živé naději, k nepomíjivému, neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví, které vás čeká v nebi, zatímco vás Boží moc skrze víru opatruje ke spáse, která se zjeví na konci času.
Proto se radujte, i kdybyste teď museli nakrátko snášet různé zkoušky. I pomíjivé zlato se přece zkouší ohněm – vaše víra je ale mnohem vzácnější, a když se ukáže její ryzost, bude vám to ke chvále, cti a slávě v den zjevení Ježíše Krista. Nikdy jste ho neviděli, a přece ho milujete. Ani teď ho ještě nevidíte, a přece v něj věříte. Radujte se tedy nevýslovnou, velkolepou radostí, protože dosahujete cíle své víry – spásy duší.

Jan 20, 19-31: další překlady
Večer téhož dne, onoho prvního dne v týdnu, se učedníci kvůli strachu z židovských představených sešli za zavřenými dveřmi. Vtom přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ Po těch slovech jim ukázal své ruce i bok. Učedníci byli šťastní, že vidí Pána. „Pokoj vám,“ opakoval Ježíš. „Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“
Když tehdy mezi ně Ježíš přišel, jeden z Dvanácti, Tomáš zvaný Dvojče, tam nebyl. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ „Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou,“ odpověděl jim, „dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím.“
O týden později byli jeho učedníci znovu uvnitř a Tomáš s nimi. Dveře byly zavřené, ale Ježíš přišel a postavil se doprostřed se slovy: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož sem prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být nevěřící a začni věřit.“
„Můj Pán a můj Bůh!“ zvolal Tomáš.
„Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl,“ řekl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“
Ježíš ovšem před svými učedníky vykonal i mnoho jiných znamení, která v této knize nejsou zapsána. Tato jsou ale zapsána, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a abyste skrze víru měli život v jeho jménu.

Dnes jsme slyšeli několik pasáží, které bych se nebál označit za rozporuplné. David vidí do budoucnosti a proto mohl mluvit o Kristu. Ježíš dává apoštolům moc odpouštět a neodpouštět hříchy. Kristus se hnedíčko zjeví, jen nakrátko máme zatím projít rozmanitými zkouškami. Tak ještě to nejsou ani dva tisíce let, že?

Začněme třeba s Davidem a jeho předpovídáním budoucnosti. Když si člověk čte ten úryvek z žalmu, nevyznívá to, jako by David něco věštil. On se neobrací do budoucnosti. Zní to tak, že Pán je teď přítomen. Ne že přijde někdy z jeho pohledu v budoucnosti. A to je klíčem ke všem třem kontroverzím.

Nejde totiž o jednorázové události, ale o věčné, přímo vesmírné, neměnné pravdy. Kristus vždy byl spasitelem světa. Naprosto není vázán na historickou postavu Ježíše. Výjimečnost Ježíše spočívá v tom, že v něm se Kristus zjevil dokonale, Ježíš byl ukázkou toho, co věčně je Kristus.

David ho tedy mohl znát a znali ho všichni vidoucí a osvícení lidé v historii. Vtělený Bůh Spasitel je univerzální a bez něho bychom se nemohli nikdy přiblížit Bohu. Proto může Ježíš říkat, že nelze vstoupit jinak než skrze něho. Já jsem tohle měl dřív za největší překážku toho, abych mohl uznat křesťanství. Přišlo mi naprosto nepřijatelné, aby si někdo dělal monopol na spasení. Jenomže tohle neříká Ježíš za sebe jako množinu buněk. Říká to za sebe jako Boží vtělení.

Proto může David ze zkušenosti mluvit o Pánu svého Pána a nemusí kvůli tomu předpovídat budoucnost. Kristovo vzkříšení je věčný vesmírný proces, který probuzený člověk zakouší jako fakt. Kdo žije svoji věčnou podstatu, ví, že se nerozpadne v prach, protože on tím tělem není.

Stejně tak můžeme v Petrově listu číst, že se Kristus hned vrátí, jen kratičko budeme procházet zkouškami. Ten Kristův druhý příchod je taky věčná ustavičná záležitost. Kristus neprodlévá, on přichází ve své slávě. Prožít to je individuální záležitost a každý to může individuálně prožít stejně jako stvoření světa, konec světa, narození Ježíška, křest v Jordánu a všechno, o čem Bible i jiná svatá písma svědčí.

Tím prosím nepopírám, že Kristus podruhé přijde objektivně, v kataklyzmatické historické události. I Kristus se vtělil do Ježíše v historické události. A přitom je to „jen“ dokumentace toho, že se vtěluje pořád a všude. Když říkáme, že Kristus je v nás, není to žádná metafora. Když já třeba vám něco říkám tady z kazatelny a někomu z vás to někdy pomůže ke spojení s Bohem, tak jste byli skrze mne spaseni, já jsem v tu chvíli byl Kristus. Tedy to je vlastně účel celé instituce kázání a bohoslužby, ale tím, jak já tomu svojí nedokonalostí bráním a taky jak vy máte ode mne očekávání, tak tomu pořád překážíme a tím pádem se to ode mne z kazatelny pravděpodobně nikdy nestane. Ale když se někdo z vás třeba usměje na někoho v obchodě a ten člověk v tom úsměvu pozná Boží lásku a nechá se zasáhnout, v tu chvíli jste Kristus. Jste vtělený Bůh spasitel. Jen on jediný dokáže někoho přivést k Bohu. Skrze nikoho než jeho samého, který je v nás všech, to nejde.

Proto je taky naprosto absurdní, aby o sobě někdo říkal, že je vtělením Krista. Máme tady anonymní letáčky, které jsou ale od jisté korejské sekty, a jejich vůdce tvrdí, že je vtělením Krista. Tím vlastně říká dvě věci: Za prvé: Já jsem vtělením Krista na rozdíl od vás, takže já jsem, vy nejste. Za druhé: Já jsem vtělením Krista pořád, i když právě spasitelský úkol skrze mne není vykonáván. A to je ďábelské. To musíme odsoudit.

A do třetice Ježíšovo zmocnění učedníků odpouštět a neodpouštět hříchy s nebeskou tedy věčnou platností. Tohle je obzvlášť choulostivý moment, protože na základě něho se v historii děla příšerná zvěrstva, kdy si církevní mocipáni dělali nárok o tom, rozhodovat o lidských osudech a vydírat lidi a manipulovat s nimi. Církev toto interpretuje tak, že předání moci se vztahuje nejen na samotné apoštoly, ale i na jejich následníky, tedy na ně — církevní činitele. Člověk ani nemusí být kdovíjaký koumák, aby přišel na to, že to je naprostá blbost, protože Bůh je moudrý a spravedlivý a v církvi bylo opravdu mnoho lidí zkorumpovaných mocí a hříšností, takže těm by takovou moc prostě předat nemohl, aniž by popřel sám sebe.

Můžeme se spokojit na půl cesty s tím, že tedy moc odpouštět a neodpouštět hříchy předal přímým svým učedníkům a nikomu dalšímu. Ovšem pak se ptám, k čemu by to asi tak bylo. Není to spíš tak, že i tady se mluví o nějakém univerzálním věčně platném principu než o to, že by jmenovitě skupince lidí Hospodin skrz Ježíše předal nějaké privilegium, ať už dědičně nebo výlučně?

Není to spíš tak, že zkrátka člověk, který přijal Ducha svatého, tím, že je pln Ducha, se stává Božím nástrojem, a odpouští to, co je v Boží vůli odpustit, a neodpouští to, co v ten moment není zralé k odpuštění? Nedává to najednou víc smysl?

Když se člověk drží lidské logiky a světské mechaniky, nemůže proniknout do Božích tajemství. Má do nich ale proniknout. Není nic skrytého, co by nemělo být odhaleno. Je smyslem našeho života spojit se s Bohem. Písmo svaté na nás hovoří, aby nám Boha přiblížilo. Máme tomu porozumět, prožít to. Má smysl odhalovat to, šťourat se v tom, meditovat na to. Písmo hovoří řečí obrazů z tohoto světa, aby nám odhalilo věci za hranicemi tohoto světa. Nestačí to jen číst a brát jako fakta. Ale ani nelze na to rezignovat. To, co je popsáno jako časné děje, může velice dobře odkazovat k bezčasovým principům. Nemůžeme je ale redukovat na abstraktní principy, protože i přes svoji nečasovost mají povahu událostí. Mají sílu a vehemenci způsobit životní zvrat. Ač je Kristovo vzkříšení věčně platné a ustavičně se dějící, lze prožít jako subjektivní událost a lze se k němu vracet jako k události objektivní.

Možná že náš problém není ani tak v tom, že bychom věcem málo rozuměli, ale že si neuděláme čas je hluboce prožít. Snad jsme tedy nakrmili věčně hladové mysli a můžeme teď v klidu a posvátnosti prožívat to, o čem Písmo svaté hovoří: Život a jeho tajemství. Děj a věčnost. Svět a svatost.