- Izaiáš 5, 1-7
- další překlady
Svému milému zpívat chci
milostnou píseň o jeho vinici:
Můj milý míval vinici
na úrodném úbočí.
Okopal ji a zbavil kamení,
ušlechtilou révu na ní vysadil.
Věž postavil uprostřed ní,
vykopal v ní i vinný lis.
Očekával, že hrozny urodí,
její plody ale zplaněly.
Nyní, občané Jeruzaléma a lide judský,
rozsuďte mezi mnou a mojí vinicí.
Co víc se dalo udělat pro moji vinici,
než co jsem pro ni učinil?
Když jsem očekával, že hrozny urodí,
proč její plody zplaněly?
Nyní vám tedy oznámím,
co udělám se svou vinicí:
Odstraním její plot a bude vypleněna,
zbořím její zeď a bude zdupána.
Nechám ji, aby ladem ležela,
neprořezaná, neokopaná,
trním a bodláčím celá zarostlá.
Navíc i mrakům poručím,
ať na ni neprší.
Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský,
jeho milovaná réva je judský lid.
Očekával právo, a hle – bezpráví,
spravedlnost, a hle – úpění!
- Filipským 3, 4-14
- další překlady
Zdá-li se někomu, že může spoléhat na tělo, já bych mohl mnohem spíše: obřezán osmého dne, z rodu Izraelova, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů, co do Zákona farizeus, co do horlivosti pronásledovatel církve, co do spravedlnosti Zákona jsem byl bez chyby.
Cokoli však pro mě bylo ziskem, to teď pro Krista pokládám za ztrátu. A vůbec všechno pokládám za ztrátu vzhledem k té nevýslovné hodnotě poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista! V něm se ocitám bez vlastní spravedlnosti založené na Zákoně, ale zato s tou, která vyplývá z víry v Krista, s tou spravedlností, jež přichází od Boha a zakládá se na víře. Chci ho znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti, abych, ať už jakkoli, dospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši.
- Matouš 21, 33-46
- další překlady
„Poslechněte si další podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji plotem, vykopal v ní lis a postavil věž. Pak ji pronajal vinařům a vydal se na cestu. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal k vinařům své služebníky, aby převzali její úrodu. Vinaři se těch služebníků chopili a jednoho ztloukli, jiného zabili a dalšího kamenovali. Poslal tedy ještě jiné služebníky, více než předtím, a těm udělali totéž.
Nakonec k nim poslal svého syna. Řekl si: ‚Před mým synem se zastydí.‘ Když ale vinaři toho syna uviděli, řekli si: ‚Tohle je dědic. Pojďme ho zabít a zmocnit se dědictví!‘ Chopili se ho, vyvlekli z vinice ven a zabili. Co tedy pán vinice udělá s oněmi vinaři, až přijde?“
Odpověděli mu: „Ty zlosyny zle zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odevzdávat ovoce v čas sklizně.“
Ježíš jim řekl: „Nikdy jste nečetli v Písmech?
‚Kámen staviteli zavržený
stal se kamenem úhelným.
Sám Hospodin to učinil
a v našich očích je to div.‘
Proto vám říkám, že Boží království vám bude vzato a bude dáno lidu, který ponese jeho ovoce. Kdo upadne na ten kámen, ten se roztříští, a na koho ten kámen padne, toho rozdrtí.“
Když vrchní kněží a farizeové slyšeli ta jeho podobenství, pochopili, že mluví o nich, a chtěli ho zatknout. Báli se ale zástupů, protože lidé ho měli za proroka.
Není náhoda, že na začátku října čteme dva texty o vinicích. Vinobraní je v plném proudu, burčák teče po hektolitrech a člověk se může vcelku oprávněně radovat. Ostatně jiný biblický text praví, že víno je zde pro obveselení srdce lidí i bohů. Tady se naše zkušenost se zkušeností lidí z Ježíšova světa shoduje: Hrozny a jejich šťáva (ať už jako mošt, burčák nebo víno) je dobrá. Vinice a její plody jsou zde příkladem něčeho dobrého, dokonce něčeho, od čeho můžeme očekávat, že to bude dobré. Čím je ta vinná réva vlastně vinná, že? Je to zvláštní náhoda, že čeština nám homonymií spojuje víno s vinou.
Izaiáš i Ježíš mluví v podobenství a v obou případech je jeho obsahem vcelku ostré obvinění. Izaiáš říká: “Hospodin vás vysadil a opečoval jako vinici a vy plodíte odporná pláňata místo sladkých hroznů. Za to vás zničí.” Ježíš říká: “Poslal jsem vás, abyste se starali o moji vinici a vy jste si násilně přivlastnili její plody.”
Člověk si samozřejmě může říct, že to jsou slova namířená v jednom případě proti Židům a v druhém případě proti farizeům a tím pádem jsme jako křesťani z obliga. Nebo si může říct, že to na něho osobně namířeno je, ale prostě je to jedna z mnoha pasáží, kde se náboženství snaží uvalit na člověka pocit viny a udělat tak z něho poslušnou kající figurku. Nebo pocítit souhlasné pohoršení nad společností, na kterou to tak výborně nasedá a říct si, že je to pravda, ale já se aspoň snažím, tak snad mi bude Bůh milostiv. A nebo se jím může nechat zasáhnout a dovolit si pocítit vlastní selhání a Boží hněv. A miliardu různých jiných věcí, každý zareagujeme podle svého.
Nerad bych někomu křivdil, ale nevztáhnout ten text na sebe mně osobně přijde jako projev chybějící sebereflexe. Ne že bych neznal opravdu dobré lidi. A ne že by nebyli i opravdu svatí lidé. Ale mám takovou zkušenost, že čím světější člověk, tím víc vlastního selhávání rozpoznává.
Co se týče těch, kdo v textu vidí manipulativní uvalování pocitů viny, v podstatě je chápu. Církev stačila v historii napáchat snad všechny hříchy, hrůzy a zvěrstva, na které lze pomyslet, a manipulace skrz uvalování pocitů viny na lidi je jedním z výstavních kousků církevních přešlapů. Určitě se k tomuto dá mnohý biblický text zneužít. Ale byla by škoda na tohle tento text redukovat. Kdo chce z Písma vytěžit to nejlepší, musí vrtat do hloubky. Uvalovat pocity viny je běžná manipulační technika, ano. Ale to neznamená, že žádnou vinu nemáme. A tady je to mezi Bohem a námi, kdo to čteme. Manipulátoři na nás uvalují pocit viny, aby nad námi měli moc. A chtít mít moc nad druhým člověkem je zvrácené. Moc nad námi patří jen Bohu. Jím se nechat ovládat, to je v pořádku. To dokonce chceme, protože to je přece přesně náboženství, hledat spojení s Bohem a hledání Království Božího, tedy stavu, kdy v nás kraluje Bůh, což znamená nechat se ovládat Bohem. Tady se pocitu viny nemusíme zdráhat, protože to, co člověku nepatří, Bohu patří.
Považuju za obrovský zločin, když tuto svatou, z podstaty intimní výměnu mezi člověkem a Bohem – Boží obvinění a lidské přiznání viny – někdo přesune a postaví se na místo Božího zástupce. Myslím, že my kněží bychom se měli každý den zpovídat z kolektivní viny, kterou neseme za to, jak si naši kolegové osobovali a osobují právo dostávat kajícnost ze strany věřících a ovládat je tím.
A další důležitá věc je, že výměna mezi člověkem a Bohem by rozhodně neměla být JENOM obvinění a přiznání viny. Naopak, obviňování je rolí ďábla a ten je jen jedním z nekonečně mnoha Božích služebníků, a navíc služebník velmi svévolný.
Vinu si připusťme, všichni hřešíme vůči Bohu. Ale nezůstávejme v pocitu viny. Už dávno jsem chtěl promluvit k tématu našich hromadných zpovědí. Vracíme se při ní ke svým hříchům, abychom prosili za odpuštění. Ale víte co? Já si myslím, že vracet se zpátky k chybám, kterých jsem během dne a týdne dopustil, je malicherné a kontraproduktivní. To mě jenom vrací k sobě samému, jako by mi ke spáse stačilo, abych vysbíral tady těch pár věcí, na které si vzpomenu při zpovědi. Ne, to vůbec! Zpověď má být opuštěním hříšného života. A život žitý bez živého průchodného kanálu k Bohu a zpět je hříšný celý. Je zbytečné se při zpovědi v duchu vracet k tomu, že jsem něco někomu řekl nebo neřekl, koho jsem čím ranil a já nevím co. Pokud nestojím tváří v tvář Bohu, nejsem s ním v pulzujícím reálném kontaktu, a má ta zpověď k něčemu být, musím s tím životem praštit o zem jako to udělala hříšná žena, která umyla Ježíšovi nohy. Ta vůbec neřešila svoji minulost, prostě mu jen projevila úslužnou lásku, nestarala se o sebe, ale o něho, a byly jí odpuštěny hříchy.
Zpověď v tom smyslu, že vyřknu a pojmenuju svoje hříchy, kterých jsem se dopustil, a které dlí v mém nitru, tím nepozbývá důležitosti. Pokud je skutečně něco, s čím jsem se nevyrovnal, v čem jsem pochybil, je navýsost důležité to ze sebe dostat. A tady si myslím, že prostředník ve formě druhého člověka je ne snad nepostradatelný, ale řekněme velmi užitečný. Díky Bohu máme instituci obecného kněžství, takže se vyzpovídat můžeme i někomu jinému než panu faráři, ale osobně si myslím, že je velká škoda pro věřící, že zvyk osobní zpovědi z naší církve prakticky vymizel.
Přiznat si a přiznat Bohu svoji vinu je jedna věc, ale co pak s tou přiznanou vinou? Dostat odpuštění je jedna věc, ale neměli bychom vyvodit i nějaké důsledky pro naše jednání? Co vlastně po nás Hospodin chce? V tomto je Izaiášův text naprosto jasný a až úlevný: Chce, abychom byli spravedliví. Je opakovanou historickou zkušeností, že spravedlnost když se prosazuje jako řád, jako něco vnějšího, co člověk musí dodržovat, zlo se projeví jinak. Bůh po nás nechce nic složitého, ale něco absolutního: Postavit lásku k němu nade vše a lásku k bližnímu na stejnou rovinu jako lásku k sobě.
Chtěl bych ale ještě přivést vaši pozornost k jednomu detailu z našeho starozákonního textu: Hospodin se pohoršuje nad tím, že jsme vydali odporná pláňata, protože jsme dobrou vinicí, kterou on sám zasadil a obdělal. I když hřešíme, jsme dobří. Je naší přirozeností plodit dobro a sladkost. Jsme dobrá vinice založená přímo Bohem samotným. Buďme si toho vědomi a mějme to na paměti. Jak ve vztahu sami k sobě, tak k druhým. Jsme dobří.
Proto když se setkáme s tím, že se někdo projevuje zle, ať je naším záměrem dopomoct mu k tomu, aby se dostal ke svojí skutečné povaze – aby plodil dobro a sladkost.
Facebook