- Izajáš 25, 6-9
- další překlady
Hospodin zástupů na této hoře vystrojí
bohaté hody pro všechny národy,
hody se zralým vínem a masem šťavnatým,
s vínem vyzrálým a vybraným.
Na této hoře odstraní
závoj všechny lidi halící,
roušku kryjící všechny národy –
samu smrt navždy odstraní!
Panovník Hospodin setře všem slzy z tváří,
na vší zemi zbaví svůj lid potupy.
Tak promluvil Hospodin.
V ten den pak řekneš:
„Hle, toto je náš Bůh,
v něj jsme doufali a on nás zachránil.
Toto je Hospodin, v něj jsme doufali;
jásejme a radujme se z jeho záchrany!“
- Filipským 4, 1-9
- další překlady
Jak vás miluji, jak po vás toužím, bratři moji! Jste mou radostí a korunou! Takto tedy stůjte v Pánu, milovaní.
Prosím Evodii a prosím Syntychu, aby měly stejné smýšlení v Pánu. Ano, prosím i tebe, věrný spojenče, abys jim pomáhal. Bojovaly přece za evangelium spolu se mnou, s Klementem a s mými dalšími spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života.
Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! Všichni lidé ať znají vaši vlídnost. Pán je blízko.
O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
Závěrem, bratři, cokoli je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost a nějaká chvála – o tom přemýšlejte. Čemu jste se naučili a přijali, co jste slyšeli a viděli na mně, to dělejte a Bůh pokoje bude s vámi.
- Matouš 22, 1-14
- další překlady
Ježíš pak pokračoval dalším podobenstvím. Řekl jim: „Nebeské království se podobá králi, který svému synu vystrojil svatbu. Poslal své služebníky, aby svolali pozvané hosty na svatbu, ale oni nechtěli přijít. Poslal tedy ještě jiné služebníky a řekl jim: ‚Povězte pozvaným: Hle, připravil jsem pro vás hostinu. Dal jsem porazit býčky i vykrmená telata, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘ Ale oni na to nedbali a odešli jeden na svůj statek a jiný za svým obchodem. Ostatní se pak chopili jeho služebníků, ztýrali je a zabili. Král se rozhněval. Poslal svá vojska a ty vrahy zahubil a jejich město spálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je sice připravena, ale ti, kdo byli pozváni, nebyli hodni. Proto jděte na nároží a zvěte na svatbu, kohokoli najdete.‘ Služebníci tedy vyšli do ulic a shromáždili všechny, které našli – zlé i dobré, a tak se svatební místnost naplnila hosty.
Když pak vešel král, aby se podíval na hosty, uviděl tam člověka, který nebyl oblečen do svatebního roucha. Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem mohl vejít bez svatebního roucha?‘ A on oněměl. Král pak řekl služebníkům: ‚Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte do té venkovní tmy! Tam bude pláč a skřípění zubů.‘
Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“
V historii křesťanství je několik otázek, které znovu a znovu vyvstávají a na které se velikáni různých dob dívají různě. Jednou z nich je, zda člověk něco zmůže v otázce svojí spásy a svojí víry. Mohu nějak ovlivnit to, zda budu spasen? Mohu se sám rozhodnout pro víru?
Velikáni nad velikány jako Augustýn, Luther nebo Kalvín se shodují na tom, že to, zda budu spasen a dokonce i to, zda uvěřím, je 100% na Bohu a vůbec na mě. Bůh to dopředu předurčil a já na tom nemohu nic změnit. Moje obrácení, moje spása, to všechno je zázrak z čiré Boží milosti a já kdybych se rozkrájel, nemohu na tom nic změnit. Příkladem druhého extrému ne například John Wesley, zakladatel metodismu. Ten šel tou cestou, že na sobě usilovně pracoval, a věřil a poznával, že tou prací něčeho dosahuje, že to k něčemu je. V římském katolicismu je to dokonce nastavené tak, že o spáse rozhoduje to, zda člověk nežije ve smrtelném hříchu a podstupuje církevní obřady: Křest, zpověď, eucharistii, poslední pomazání. Trochu zjednodušuju, tak to prosím berte jako náčrt různých pohledů a ne jako něco, podle čeho byste měli posuzovat jiné církve. Mně teď jde o to, přednést tu samotnou otázku: jakou roli mám já ve své spáse?
Můj názor se neshoduje s teologií žádného z hlavních křesťanských proudů a opírá se hlavně o Karla Makoně a S. N. Lazareva. Makoň říká: Jen s metodou to nejde a bez metody také ne. Člověk se může vydat na vědomou duchovní cestu. Na té cestě se někam dostane a nakonec narazí na hranici, přes kterou se sám nedostane. Tehdy pokud ustoupí, celou dosavadní cestu a vše na ní získané zahodí a vzdá se i sám sebe, pak je přes onu hranici na druhý břeh vzat.
Makoň říká, že cesta je podobná klepání: To jest vyvinout aktivitu a odstoupit od ní a opět ji vyvinout a opět ustoupit. Ťuk. Ťuk. Kdo jen vyvíjí aktivitu a neustupuje od ní, je jako boxer, který místo aby boxoval, si lehl na soupeře.
Člověk nemusí vstoupit na vědomou duchovní cestu. Celý život v tomto světě je duchovní cesta, jenomže pomalá, těžkopádná a se spoustou zákrut, takže během jednoho lidského života dojde k cíli jen hrstka lidí. A to tím, že bezděky vystihnou podmínky vstupu.
Takže ti, kdo říkají, že spása, tedy vstup do Království Božího, je čistě milost Boží, mají pravdu v tom, že člověk se na druhý břeh nemůže vlastní silou dostat. A protože ti, kdo to zažili, věděli, že se tam dostali na základě toho, že odhodili svoje dosavadní úsilí jako bezcenné, nemohou svědčit o tom, že by se tam svým úsilím dostali. Ale dostali se jím právě k oné hranici, za kterou se sami nemohli dostat. A to lidem, kteří neusilují, chybí.
Pojďme si teď toto porovnat s naším dnešním evangelním čtením. Král vystrojil hostinu a posílá pro pozvané. Král je samozřejmě Bůh, být na hostině je setkat se tváří v tvář s Bohem v jeho Království. Pozvaní jsou ti, kdo jsou připraveni, to jest ti, kteří se svým úsilím na duchovní cestě dostali k bodu, za nějž sami nemohou.
Pozvaní ale Boží posly odmítají a v druhém kole je dokonce zabíjejí. To má dvojí význam. První z nich je, že se člověk zhlédne ve svojí cestě začne se jí držet, ačkoliv už ji má opustit. Tak třeba člověk chodí běhat, Bůh mu pošle bolest v koleni, aby ten čas, kdy byl zvyklý běhat, strávil v klidu a tichu a tam setkání s Bohem, a on si vezme tejpy a prášek proti bolesti, protože on přece chodí běhat. Odehnal nebo přímo zabil Božího posla, který ho zval k němu na hostinu. Je to banální příklad, ale určitě si to dokážete zobecnit na spoustu dalších ze svého života.
Druhý význam je, že to, čím jsme šli na duchovní cestě, do Království Božího nevstoupí, protože nemůže. K duchovní i jiné práci nás motivuje ego – v nejlepším případě touha po osobní spáse, touha, abych já došel do Království Božího. Nic na tom není špatného, jenom to prostě je naše oddělené jáčko, které se s Bohem nemůže setkat, protože nejde dát k sobě nekonečné s konečným. My musíme to, co jsme celou dobu budovali, a co nás dovedlo až sem, opustit a odhodit, dokonce nechat Boha, aby to zničil, protože ke vstupu do Království Božího je způsobilé jen naše pravé Já, které je taky nekonečné a je Boží podstaty. Proto taky Bůh vystrojil svatbu pro svého syna. My toho můžeme být maximálně svědkem, a ještě poté, co jsme se vzdali všeho, s čím jsme se ztotožňovali.
Ten Boží zásah není krutý, je zákonitý. I Ježíš to ukazuje tím, že než vstoupil na své místo po pravici Boží, byl tělesně zabit, a správně se to interpretuje tak, že sám sebe zmařil. Bylo to z Boží vůle, krom jiného jako ukázka toho, jak to musí být i s námi, pokud chceme Krista následovat.
Co teď s tím nebožákem, který už se na svatbu dostal, ale neměl svatební rouchu a byl vyhozen? Myslím si, že to souvisí s tím, co Makoň označuje jako vzdálenou a blízkou přípravu. Vzdálená příprava je dlouhodobá – je to právě ta duchovní cesta, o které se bavíme. Blízká příprava je otázka tohoto dne. Jestliže leta usiluju o to, abych patřil Bohu, a správně vystihnu moment, kdy od toho odstoupit, dostávám se do pozvednutého stavu mysli – na svatební hostinu. Pokud ale nemám aktuální jasné zaměření odevzdat klíče od svého života Kristu, ale mám na mysli něco z tohoto světa, jsem vlastně ušpiněn, nejsem ve svatebním rouše. A tak po zážitku Boží hostiny vypadávám zpět do běžné reality tohoto světa s pocitem oddělenosti.
Ovšem už mám za sebou zkušenost spojení s Bohem, takže pobyt v realitě světa a oddělenosti od Boha pociťuju jako to největší utrpení. Jsem v temnotách vnějších, kde je pláč a skřípění zubů. A nemohu se dostat zpátky – mám svázané ruce i nohy.
To mi nemá nahnat strach. Pokud se skutečně dostanu do tohoto žalostného stavu, je to skvělé, protože teď už mi nebude chybět motivace, abych se znova opřel do duchovní cesty a snažil se celobytostně vystihnout moment odstupu. Nic jiného se po mně nechce, jen žít jak tělesně tak duchovně. Tělo dělá nádech a výdech, a tak to mám přenést do duchovního života. Svět se všemi těmi hrůzami a neštěstím je to nejlepší prostředí pro moji duchovní cestu, protože Bůh po mně touží víc, než si já kdy budu umět představit.
Facebook