- Leviticus 19, 1-2.15-18
- další překlady
Hospodin dále promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k celé Izraelské obci: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!
Nesmíte nikomu křivdit u soudu. Neber ohled na chudého a nestraň bohatému; musíš svého bližního soudit po právu.
Neobcházej svůj lid jako pomlouvač. Neohrožuj život svého bližního. Já jsem Hospodin.
Nenos v srdci nenávist ke svému bratru. Svého bližního otevřeně napomeň – jinak jsi jeho spoluviníkem!
Nemsti se ani nechovej zášť proti synům svého lidu. Miluj svého bližního jako sám sebe. Já jsem Hospodin.
- 1. Tesalonickým 2, 1-8
- další překlady
Bratři, víte sami, že jsme k vám nepřišli zbytečně. Víte, že jsme předtím trpěli a strádali ve Filipech, ale přesto jsme ve svém Bohu našli odvahu přinést vám i přes mnohé zápasy Boží evangelium. Za naším kázáním nebyl žádný blud ani nečisté pohnutky, nebyl to žádný podvod. Naopak! Bůh nás poctil tím, že nám svěřil evangelium, a tak je kážeme – ne abychom se líbili lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.
Víte, že jsme nikdy neužívali lichotky ani přetvářku k zakrývání chamtivosti – Bůh je náš svědek! Také jsme nestáli o lidskou chválu, ať už od vás nebo od jiných, ačkoli jsme jako Kristovi apoštolové mohli vyžadovat uctivost. Byli jsme k vám vlídní jako matka, jež kojí své děti v náručí. Tolik nám na vás záleželo, že jsme vám chtěli dát nejen Boží evangelium, ale i své vlastní životy – tak moc jsme si vás zamilovali!
- Matouš 22, 34-46
- další překlady
Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, sešli se tam. Jeden z nich, znalec Zákona, se pak zeptal, aby ho vyzkoušel: „Mistře, které je největší přikázání v Zákoně?“
Ježíš mu řekl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ A když už se farizeové sešli, Ježíš se jich zeptal: „Co si myslíte o Mesiáši? Čí je to syn?“
„Davidův,“ odpověděli.
Na to jim řekl: „Jak ho tedy David může v Duchu nazývat Pánem? Říká přece:
‚Hospodin řekl mému Pánu:
Seď po mé pravici,
než ti tvé nepřátele
k nohám položím.‘
Když ho tedy David nazývá Pánem, jak to může být jeho syn?“
A nikdo mu nedokázal odpovědět ani slovo. Od toho dne se ho už nikdo neodvážil na nic zeptat.
Včera jsme oslavili stopáté výročí založení samostatné Československé republiky. Je samozřejmě co slavit a nenadarmo je tento den státním svátkem. Ostatně naše církev je se vznikem ČSR bytostně spjata a její vlastní vznik by se dal považovat až za jakousi odnož vzniku samostatného Československého státu. Náš stát vznikl samozřejmě na základě událostí první světové války, ale taky díky vzedmutí národního cítění. A z něho vzešla i touha mít církev, která by byla blízká české duši a nesloužila zájmům Říma a Habsburků.
Máme nejen co slavit, ale i co chránit. To, že máme samostatný český stát, vnímáme jako prostý fakt, jako přirozený stav věcí, nikdo z nás nepamatuje, že by tomu mohlo být jinak. Nám se sem žádný cizí diktátor otevřeně nehrne, aby nás ovládl. Zdá se, že naši státnost ani národnost nikdo neohrožuje. Ale mě třeba přeběhl mráz po zádech, když jsem se dozvěděl, že děti v dnešních českých školkách neslaví dušičky, ale Helloween. Nemusíme se bránit proti žádným invazním vojskům, díky Bohu, ale nezbavujeme se svojí českosti dobrovolně ve prospěch něčeho bezduchého a prázdného? Nepohlcuje nás nicota jako Fantazánii v Nekonečném příběhu?
Ne všichni to vidí jako něco zlého. Vynořují se i hlasy, které českou státnost a státnost obecně nevidí v tom nejlepším světle. A jakkoliv se sám považuju za vlastence, je potřeba hlasy protistrany důkladně vyslyšet a porozumět jim. Postavit se k tomu, kdo mi oponuje, odmítavě, vede k nepřátelství a polarizaci a to jsou jevy, kterých máme kolem sebe až přespříliš.
Už John Lennon ve slavné písni Imagine sní o světě bez států a hranic, kde není zač prolévat krev. Stát lze vidět jako toho, kdo si osobuje monopol na násilí. To vlastně není otázka názoru, to je fakt. Uplatňovat násilí jeden vůči druhému nesmíme, to je zakázáno. Stejně jako je zakázáno a přikázáno dalších milion věcí. To je sepsáno v zákonech. A kdo zákon poruší, ten je potrestán – výkonná složka, většinou policie nebo potom vězeňská služba, se na něm dopustí násilí: zavřou ho například do vězení. A za tohle násilí už nikdo stíhám není, to je v rámci zákona. Stát je tedy jediný, kdo smí uplatňovat násilí, a rozhodl o tom opět stát. Vy jako občan s tím vůbec nemusíte souhlasit. Nepodepsali jste žádnou smlouvu, nikdy jste státu třeba nedali žádné svolení k tomu, aby vás do tohoto systému legitimního násilí zahrnul. Prostě jste se jenom narodili a žijete a to stačí k tomu, aby vůči vám měl někdo nároky na to, co budete a nebudete dělat, a pokud ne, čeká vás násilí.
Ještě jednou: Stačí jen to, že žijete, a stát se na vás dopustí násilí, pokud nežijete podle jeho pravidel, přitom ten život vám stát vůbec nedal. V principu je to ohromná nespravedlnost. A já se nemohu zbavit pocitu, že lidé, kterým toto bytostně vadí a vidí ve státu něco špatného, mají svým způsobem pravdu.
Tohle má svoje důvody. Jednak navazujeme na římské právo, které zase navazuje na starší právní systémy a v konečném důsledku to navazuje na právo silnějšího, kdy člověk zkrátka poslouchal toho, kdo byl schopen dané území dobýt a jeho obyvatelstvo si podrobit. Život člověka pak závisel na libovůli vládce. A jak se vládcové zdokonalovali ve vládnutí čím dál větším územím, tvořili systémy, které měly stále dokonalejší tendenci udržet získanou moc.
Druhým zásadním pramenem, který patrně sdílí kořeny s tím prvním, je Starý zákon. Zde například čteme, že člověk nesmí druhého zabít, a pokud zabije, má ho celá obec ukamenovat. Je to stejný model: Násilí je zakázáno, pouze celé společenství ho smí uplatňovat.
Rozdíl je zde ten, že v civilním právu jde o autoritu státu, ať už to byla Asyrská nebo Římská říše nebo Rakousko-Uhersko nebo Česká republika. Stát má panovníka nebo ústavu, zkrátka něco, co definuje jeho zájem a účel, ten je rozveden do konkrétních nařízení nebo zákonů a ozbrojené síly potom silou vynucují jejich dodržování. Bible však tohle nařizuje s odvoláním na vyšší vůli, na samotného Boha. Nemáš zabíjet, protože to je proti Boží vůli. Vraha máme zabít, protože to je Boží vůle. A Bůh je spravedlivý. Takže když to dovedu do důsledků, tak nemám zabíjet, protože to není spravedlivé. A vraha máme potrestat, protože to je spravedlivé. To je obrovský rozdíl oproti tomu, když se něco děje proto, aby to chránilo zájem státu. Protože hájit zájmy nějakého státu, to může být nespravedlnost. Ale nejednat nespravedlivě, a nebo vyvozovat spravedlivé důsledky, to je spravedlivé z definice.
Tím nechci říct, že to, co je napsáno v Bibli, by pro nás mělo být samojedinou autoritou ohledně toho, co je spravedlivé a co ne. My bychom dnes už třeba vraha nemuseli chtít popravit, nebo rozhodně ne třeba popravit nevěrnou ženu ale nepopravit nevěrného muže, to spíš cítíme sami jako nespravedlnost, přitom se to v Bibli stanovuje.
Chci říct, že to, zda stát je tyran nebo ne, podle mě závisí od toho, zda jeho zákony jsou vycucané z prstu, a ponejhůř z nějakého cizího bruselského od reality odtrženého prstu, a nebo jestli vystihují spravedlnost. Jestli hájí zájmy “někoho”, tzn. někoho jiného než jsem já, nebo jestli hájí vůli Boží.
Je to jako v rodině. Určitě jsme se s tím všichni setkali, mnozí jak na vlastní kůži tak ze strany svých dětí: Jsou fáze, kdy člověk pociťuje jako nespravedlnost, že musí dodržovat pravidla, která určili rodiče. Proč mám teď uklízet nebo jít spát nebo nemůžu jít ven nebo já nevim co? Je to můj život, tak co mi do toho rodiče kecají? Jakým právem to po mně chtějí? Tohle je samozřejmě krize, kterou si projde prakticky každý člověk. A jak si jí projde, závisí hodně na tom, zda rodiče uvalují příkazy, zákazy a sankce za porušení, spravedlivě. Obzvlášť malé děti jsou na máloco tak háklivé jako na nespravedlnost ze strany dospělých. Sami víte, že i nepříjemné věci dítě vezme (někdy třeba až s velkým časovým odstupem), když cítí, že to bylo spravedlivé.
A máme i případy rodin, které dětem žádné hranice nenastavují a doufám, že se shodneme, že tudy cesta opravdu nevede. Hranice musíme nastavovat, protože ony jsou. Když je dítěti neukážeme, obelháváme ho. Dáváme mu nepravdivý obraz o světě. Rodič nemá dítě nechat bez pravidel ani si z něho dělat poslušného panáčka, ale má dítěti ukazovat pravidla a hranice, které tu duchovně prostě jsou. Má dítě výchovou seznamovat s vůlí Boží, kterou pak to dítě může najít samo v sobě. Tak si i myslím, že stát nemáme zavrhnout, ale máme se zasadit o to, aby na nás násilí uplatňoval spravedlivě. Aby hlavním a předním cílem státu bylo, prosazovat Boží vůli. Pak lidé ty zákony najdou v sobě. A řady jeho kritiků se smrsknou do těch, kteří si právě procházejí symbolickým stádiem občanské puberty, a všechno bude dobré a zdravé.
Jak toho dosáhnout? Podobnost státu s rodinou nám pomůže i tady. Napravit stát dokážeme těžko, ale tvořit vztahy naplněné spravedlností a láskou, to v naší moci je. Jestliže budeme jednat tak, abychom prosazovali svoje zájmy, nebo se řídili z prstu vycucanými pravidly jen proto, že je to třeba pohodlné nebo že to tak někdo nařídil, budeme tyranské buňky podporující tyranský organismus. Navážu na příklad ze školky: Helloween se klidně slavit bude, protože to známe z holywoodských předloh, ale svíčky se zapalovat nebudou, protože to odporuje bezpečnostním předpisům. Tradice pryč, zdravý rozum pryč. Jestliže ale budeme hájit spravedlnost a lásku, protože náš Bůh je spravedlivý a milující, budeme spravedlivé a milující buňky podporující spravedlivý a milující organismus. A pak určitě najdeme způsob, jak nechat bezpečně hořet svíčku, odvahu to udělat vzdor svévolnému zákazu i moudrost, jak symbol ohně naplnit duchovním obsahem.
Myslím, že nám strašně chybí vědomé zaměření na Boha jak v ústavě a v zákonech, tak v rodinách a každodenním životě. Náš Bůh je dobro, pravda a krása. Pojďme tak žít.
Facebook