- Malachjáš 3, 1-4
- další překlady
Hle, už posílám svého posla, aby připravil cestu přede mnou. Pak náhle přijde do svého chrámu Panovník, po němž se ptáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, už přichází, praví Hospodin zástupů.
Kdo ale snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se ukáže? Vždyť bude jako ohnivá výheň, jako louh běliče! Usedne a jako tavič pročišťuje stříbro, tak pročistí syny Leviho. Přetaví je jako zlato a stříbro, takže budou Hospodinu přinášet oběti ve spravedlnosti. Oběti Judy a Jeruzaléma se pak zalíbí Hospodinu tak jako za dávných dnů.
- 1. Korintským 9, 16-23
- další překlady
Když totiž kážu evangelium, nemám nač být hrdý – je to má povinnost a běda mně, kdybych nekázal! Kdybych to dělal z vlastní vůle, měl bych nárok na odměnu; já však neplním vlastní vůli, ale svěřený úkol. Zač tedy mohu získat odměnu? Za to, že kážu evangelium zadarmo, aniž bych využíval práva, které při kázání evangelia mám.
Ode všech jsem svobodný, ale všem jsem se vydal jako otrok, abych jich co nejvíce získal. Pro Židy jsem jako Žid, abych získal Židy; pro lidi pod Zákonem jsem jako pod Zákonem, abych získal ty, kdo jsou pod Zákonem (sám ovšem pod Zákonem nejsem). Pro lidi bez Zákona jsem jako bez Zákona, abych získal ty, kdo jsou bez Zákona (sám ovšem nejsem bez Božího Zákona – podléhám zákonu Kristovu). Pro slabé jsem slabý, abych získal slabé. Pro všechny jsem vším, abych jakýmkoli způsobem aspoň některé zachránil. A to všechno dělám kvůli evangeliu, abych na něm získal svůj podíl.
- Lukáš 2, 22-40
- další překlady
Když pak přišel čas jejich očišťování podle Mojžíšova zákona, přinesli ho do Jeruzaléma, aby ho postavili před Hospodinem, jak je psáno v Hospodinově zákoně: „Každý chlapec otvírající lůno bude zasvěcen Hospodinu,“ a přinesli oběť, jak říká Hospodinův zákon: „Dvě hrdličky nebo dvě holoubata.“
A hle, v Jeruzalémě byl člověk jménem Simeon. Ten člověk byl spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl na něm. Duchem svatým mu bylo sděleno, že nezakusí smrt, dokud neuvidí Hospodinova Mesiáše. Veden Duchem tedy přišel do chrámu. Když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním naložili podle zvyklosti Zákona, vzal ho do náručí, dobrořečil Bohu a řekl:
„Nyní, Hospodine, podle svého slova
propouštíš svého služebníka v pokoji.
Neboť mé oči spatřily tvé spasení,
jež jsi připravil před očima všech lidí –
světlo ke zjevení národům
a slávu tvého lidu Izraele.“
Ta slova naplnila jeho otce i matku úžasem. Simeon jim požehnal a Marii, jeho matce, řekl: „Hle, on je určen k pádu i k pozdvižení mnohých v Izraeli. Stane se znamením, jež bude odmítáno (a tvou vlastní duši pronikne meč), aby vyšlo najevo myšlení mnoha srdcí.“
Byla tam také prorokyně Anna, dcera Fanuelova z pokolení Ašer. Byla ve velmi pokročilém věku. Když se jako dívka vdala, žila sedm let se svým mužem a potom byla vdovou až do svých osmdesáti čtyř let. Nevycházela z chrámu a dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbami. Přistoupila ve stejnou chvíli, vzdávala chválu Bohu a říkala o něm všem, kdo v Jeruzalémě očekávali vykoupení.
Když vykonali všechno podle Hospodinova zákona, vrátili se do svého města Nazaretu v Galileji. Chlapec pak rostl a sílil, naplňován moudrostí, a Boží milost byla s ním.
Tím, že se tady scházíme, dáváme najevo, že hledáme Boha. A pokud Boha nehledáme, pak jako bychom sem nechodili. Vstoupit do kostela jen povrchně je to samé jako vstoupit kamkoliv jinam. Prostor se stává svatým až tím, že ho jako svatý vnímáme, a že stojíme skutečně o to vstoupit tam, kde přebývá Bůh. Pak taky to, že vstoupit do kostela je jako vstoupit kamkoliv jinam, platí i obráceně. Pak to nemusí být naše synagoga ani bazilika nahoře, ale vstoupíme klidně do Lidlu a bude to pravý vstup do chrámu Páně. Kostely jsou tu na to, abychom si zvědomovali vstupování do posvátna, do Boží přítomnosti.
Někdo hledá Boží přítomnost proto, že k tomu byl vychován. Někdo proto, že zažil s Bohem nějaký kontakt – nahodilý, pravidelný, častý, jednorázový, silný, neznatelný, jasný, mlhavý, to se může úplně různit. Tak či onak důležitý je záměr vstoupit do Boží přítomnosti.
A vědomě vstupovat do chrámu Páně je samozřejmě žádoucí a smysluplné. O tom to je. Prorok Malachiáš nám k tomu ovšem dává informaci, která není zřejmá: Bůh přijde. Jednou ho v tom chrámu opravdu potkáme. Ovšem až se tak stane, bude to k neunesení. Bude to hrozné.
A je to zákonité, není to žádná Boží krutost. Nejde být ve světě a zároveň s Bohem, tedy ne vědomě s Bohem. On se nám nezjevuje, nechává nás ve světě, dokud bychom setkání s ním neunesli. Ale až dozrajeme, pořád nás toho se světem pojí hodně. A to musí jít stranou, musí to odejít, když se s Bohem máme skutečně setkat nejen tak, že on nás tvoří a živí a jednostranně od něho bereme, ale že si ho uvědomujeme – že ten normálně jednosměrný kanál od něho k nám se zprůchodní do obou stran. Tohle zažít znamená ztratit všechno. Všechno, co vím, že mám, i co mám a nevím o tom. Když to prorok Malachiáš přirovnává k ohni tavičovu, není to vůbec nadnesené.
Hospodin nám to běžně nedělá, protože bychom to nepřežili. Proto se musíme zjemňovat a kultivovat a očišťovat a cvičit v lásce, abychom dospěli do stavu, kdy už setkání s ním přežijeme. A on přijde, setká se s námi, vezme si nás k sobě a pak už můžeme pravdivě, z opravdové zkušenosti říkat: “Nežiji už já, žije ve mně Kristus.”
Nezalekněme se proto, když máme pocit, že nám je bráno všechno, ačkoliv si to nezasloužíme. Není všechno špatně, není to nespravedlnost a křivda, i když to tak zvenku vypadá. Opřeme se o lásku, opřeme se Krista a jeho oběť, kterou on tohle všechno před námi a pro nás prošel. Když věci z tohoto světa odcházení, nechme je odejít. Ať sami naplníme svoje poslání nejen vstupovat do chrámu Božího, ale být chrámem Božím, ve kterém on přebývá a kraluje.
Facebook