- 2. Královská 2, 1-12
- další překlady
Hospodin se pak chystal vzít Eliáše ve vichru do nebe. Ten byl právě s Elíšou na cestě z Gilgalu. „Zůstaň tu,“ řekl Eliáš Elíšovi. „Hospodin mě posílá do Bet-elu.“
Elíša ale odpověděl: „Jakože je živ Hospodin a živ jsi ty, neopustím tě!“ A tak šli do Bet-elu.
Z Bet-elu přišli za Elíšou proročtí učedníci. „Víš, že Hospodin ti dnes vezme tvého pána?“ řekli mu.
„Já vím, mlčte,“ odpověděl.
Potom mu Eliáš řekl: „Zůstaň tu. Hospodin mě posílá do Jericha.“
On ale odpověděl: „Jakože je živ Hospodin a živ jsi ty, neopustím tě!“ A tak šli do Jericha.
Proročtí učedníci z Jericha přišli za Elíšou a řekli mu: „Víš, že Hospodin ti dnes vezme tvého pána?“
„Já vím, mlčte,“ odpověděl.
Potom mu Eliáš řekl: „Zůstaň tu. Hospodin mě posílá k Jordánu.“
On ale odpověděl: „Jakože je živ Hospodin a živ jsi ty, neopustím tě!“ A tak šli dál spolu.
Padesát prorockých učedníků šlo za nimi. Zastavili se opodál, na dohled od místa, kde se u Jordánu zastavili ti dva. Eliáš vzal svůj plášť, svinul ho a udeřil jím do vody. Ta se rozestoupila a oba přešli po suchu na druhou stranu.
Když přešli, Eliáš Elíšu vyzval: „Řekni, co pro tebe mám udělat, než budu od tebe vzat.“
„Prosím, ať mi připadnou dva díly tvého ducha!“ odpověděl Elíša.
„Žádáš o nelehkou věc,“ řekl mu Eliáš. „Pokud ale uvidíš, jak jsem od tebe vzat, tvá žádost se splní. Pokud ne, nesplní se.“
Šli tedy spolu dál a rozmlouvali, když vtom je náhle rozdělil ohnivý vůz s ohnivými koni – Eliáš ve vichru vystoupil do nebe! Když to Elíša uviděl, vykřikl: „Otče můj, otče můj! Jízdo izraelská!“ A víckrát už ho neviděl.
Elíša vzal své roucho a roztrhl je na dva kusy.
- 2. Korintským 4, 2-6
- další překlady
Odmítáme hanebné tajnůstkaření, vychytralé praktiky a překrucování Božího slova. Místo toho jasně říkáme pravdu před Bohem a každý, kdo má svědomí, to může sám uznat.
Pokud je naše evangelium pro někoho zahalené, je to pro ty, kdo hynou. Těmto nevěřícím zaslepil bůh tohoto světa mysl, aby jim nezazářilo světlo evangelia slávy Kristovy, který je obrazem Božím. (Nehlásáme přece sami sebe, ale Ježíše Krista jakožto Pána, a pokud jde o nás, jsme vaši služebníci pro Ježíše.) Tentýž Bůh, který řekl: „Ať ze tmy zazáří světlo!“ ten zazářil v našich srdcích, aby nás osvítil poznáním Boží slávy ve tváři Ježíše Krista.
- Marek 9, 2-9
- další překlady
Po šesti dnech Ježíš k sobě vzal Petra, Jakuba a Jana, vyvedl je samotné stranou na vysokou horu a proměnil se před nimi. Jeho šaty se rozzářily a úplně zbělely, tak jak by je žádný bělič na zemi nemohl vybělit. A uviděli Eliáše a Mojžíše, jak rozmlouvají s Ježíšem.
Petr na to Ježíšovi řekl: „Rabbi, dobře, že jsme tu! Uděláme tu tři stánky – jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Byli totiž tak vyděšení, že nevěděl, co říct.
Vtom se objevil oblak a zahalil je. Z oblaku zazněl hlas: „Toto je můj milovaný Syn. Toho poslouchejte.“ Hned se rozhlédli, ale neviděli už u sebe nikoho než samotného Ježíše.
Cestou zpět z hory jim přikázal, aby nikomu neříkali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.
Slyšel jsem takový názor, že většinu biblických příběhů člověk může docela dobře vztáhnout k tomu, co sám prožívá v životě, ale že jsou tu některé, které se běžné zkušenosti zcela vymykají a mluví o něčem, co nám zůstává tajemstvím. Příkladem je právě proměnění Páně na hoře Tábor. Ježíš si bere jen tři nejbližší učedníky, promění se před nimi, jeho roucho žhne bílou září a on promlouvá s praotci, kteří jsou stovky let po smrti. Co si z toho člověk může vzít? Kdo něco takového prožívá? Já pravím, že to zná většina, ne-li každý z nás.
Ježíš byl člověk, ale byl jedno s Bohem. On svoje božství neukazoval, tedy ne jinak než tím, že zachovával věrnost Bohu a tím ukazoval, že je s Otcem v jednotě. Když se člověk ale díval na Ježíše, viděl člověka. Dokonce i těsně před ukřižováním mu Filip v Janově verzi říká: “Ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme.” A Ježíš mu odpovídá: “Díváš se na mě a chceš, abych ti ukázal Otce? To mě nepoznáváš?” Na člověka prostě stále doléhají smyslové vjemy z tohoto světa a tak se člověk nechá přesvědčit o tom, že to, co vidí a slyší a hmatá a chutná a čichá je jediná realita.
Někdy se ale stane, když se člověk dostatečně vyladí a zjemní nebo ho něco hluboce zasáhne nebo se hluboce ponoří nebo jinak vystihne podmínky, že uvidí aspoň trochu pravé podstaty toho, co má před očima. Petr, Jakub a Jan uviděli kousek Ježíšovy božské slávy. Ale který rodič nikdy neuviděl ve svém děťátku božskou bytost? Každý jiný člověk vidí prostě dítě, třeba i hodně roztomilé a pěkňučké, ale jen ten rodič ví, co viděl, ví, že to nebyl žádný přelud, a čerpá z toho sílu dítě ochraňovat a všechno pro něho ustát. A který milenec nebo která milenka ve svém protějšku nikdy neviděla něco božského? Ani to není přelud, vždyť skutečně všichni jsme v jádru bohové a to jádro nechat v sobě vládnout, o tom to celé je. Tak stejně se dá i prohlédnout, že někdo, kdo se na povrchu zdá krásný a ušlechtilý, je ve skutečnosti pokřivená prolhaná bestie. A to už bych se divil, kdybyste ze života neznali. Ono i v takovém člověku to božství je, ale ne v té vrstvě, kterou dává na odiv, musí se hluboko kopat a zdaleka ne vždycky to máme zapotřebí, někoho je prostě lepší se stranit.
Dovídáme se tady o tom, že Ježíš je v jednotě nejen se samotným Bohem, ale i se Zákonem, čili Tórou v podobě Mojžíše a s proroky v podobě Eliáše. Ale hlavně se dozvídáme, že Petr se chtěl v tom okamžiku zabydlet. Chtěl postavit tři stany, aby tam mohli všichni zůstat a aby ten okamžik setrval. Ale ani se nenadál, bylo to pryč a Ježíš je zase vedl jinam. Tady vidím hlavní poselství celého textu: Že totiž když nastane kontakt s Božským, nemá smysl vynakládat energii na jeho konzervaci. On pomine a dál uvidíme lidskou, hmotnou rovinu. Může přijít stesk, ale nemá smysl ho živit. Opravdu plně a trvale vidět Ježíše v jeho božství mohli učedníci až dlouho po jeho ukřižování a to prosím jsme v deváté kapitole z šestnácti, takže někde uprostřed příběhu Ježíšova života.
Byl jsem v útlém mládí na takovém školení o hadí síle. A jedním ze spoluúčastníků byl takový drobný postarší pán, který doufal, že se dostane zpět k prožitku, který měl a který mu nedal spát. Vyprávěl, jak jel autem na cestě někam, snad do Plzně, a najednou se ho zmocnil strašný, divný pocit, musel zastavit a najednou zničehonic zažil spojení s celým světem, všeobjímající lásku a nepopsatelnou slast a blaženost. Nevěděl, proč se to stalo, ale od té doby netouží po ničem jiném, než aby se to opakovalo, na nic jiného nedokáže myslet. Pro mě byl dost silný, až otřesný zážitek, člověka v takovém stavu vidět. Měl tam s sebou i svoji krásnou manželku a bylo vidět, jak by mu ráda pomohla, ale jak jí už pomalu začíná docházet trpělivost. Kdybych ho potkal dneska, řekl bych mu, ať se neotáčí do minulosti, ale do přítomnosti. Že když bude žít naplno svůj život, k Bohu dojde, protože jinak by se svým životem nemohl k Božímu doteku dostat. Sice je mi jasné, že dávat rady někomu, kdo zažil něco tak silného a nemůže přestat po tom toužit, je zbytečné. A proto jsem i vděčný, že Bůh je tak neskonale moudrý a milostivý, že takovéto zážitky běžně nerozdává, protože jsem viděl, že to člověk prostě nemusí unést. Drogy člověka dostanou na dluh do podobných sfér, ale když člověk ten dluh nesplatí, neřku-li když ho prohlubuje opakovaným užíváním, vede to všichni víme kam. Nebe to rozhodně není.
Jak ale čteme, nejsou tyto zážitky ničím, čemu by se měl člověk vyhýbat. Rozhodně by mě nenapadlo kárat Petra, Jakuba a Jana, že šli s Ježíšem, když je pozval. Naopak, po kontaktu s Bohem je na místě úpěnlivě toužit. Jen vězme, že život v tomto slzavém údolí je cestou, na níž se učíme milovat, odpouštět, učíme se být pravdiví, vidět a rozpoznávat krásu, zkrátka obrušujeme se k tomu, abychom být s Bohem naplno a trvale unesli.
Začíná nám postní období, ideální příležitost k takovému obroušení.
Facebook