- Pláč 3, 24-33
- další překlady
Můj úděl je Hospodin, říkám si,
v něj složím svoji naději.
Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něj doufají,
ke všem, kteří jej hledají.
Dobré je trpělivé čekání
na Hospodinovo spasení.
Dobré je, když člověk nosí
své jho už od mládí.
Ať sedá o samotě, tiše
pod uloženým břemenem.
Ústy do prachu ať klesne –
snad je naděje!
Tvář ať nastaví tomu, kdo jej bije,
potupou ať je nasycen.
Hospodin přece
navěky nezavrhuje!
I když zarmoutil, znovu se slituje
ve veliké lásce své.
Netrápí přece zlomyslně,
nechce lidem dávat zármutek.
- 2. Korintským 8, 7-15
- další překlady
Když ve všem tolik vynikáte – ve víře, ve slově, v poznání, v největší horlivosti i v lásce, kterou jsme ve vás vzbudili – vynikejte tedy i v tomto díle milosti. Nic vám nepřikazuji, chci jen vyzkoušet upřímnost vaší lásky zmínkou o horlivosti druhých. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista – kvůli vám zchudl, sám bohatý, abyste vy jeho chudobou zbohatli.
Řeknu vám, co by podle mého názoru bylo pro vás nejlepší. Před rokem jste přece byli první, kdo s tím začali, ale hlavně jste to chtěli. Nuže, dejte se do díla, vykonejte to! Jako jste byli připraveni chtít, tak také buďte připraveni jednat. Dávejte podle toho, co máte, vždyť to, co se počítá, je ochota. Dar je vzácný podle toho, co člověk má, ne podle toho, co nemá.
Nejde mi o to, aby se druhým ulehčilo a vy se octli v nesnázích, ale jde mi o rovnost. V tuto chvíli vaše hojnost doplní jejich nedostatek, aby zase jejich hojnost mohla doplnit váš nedostatek. Tak nastane rovnost, jak je psáno: „Kdo nasbíral hodně, tomu nepřebylo, a kdo málo, neměl nedostatek.“
- Marek 5, 21-43
- další překlady
Když se pak Ježíš přeplavil lodí zpátky na druhý břeh, sešel se k němu u jezera veliký zástup. Přišel k němu jeden z představených synagogy jménem Jairos, a jakmile ho uviděl, padl mu k nohám. Snažně ho prosil: „Moje dcerka umírá! Pojď, vlož na ni ruce, ať je uzdravená a může žít.“ A tak šel s ním.
Veliký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která už dvanáct let krvácela. Mnoho vytrpěla od mnoha lékařů, utratila všechno, co měla, ale nic jí nepomohlo a bylo jí čím dál hůř. Když uslyšela o Ježíši, prošla k němu davem zezadu a dotkla se jeho roucha. Řekla si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho roucha, budu uzdravena.“ Její krvácení ihned přestalo a na těle pocítila, že byla z toho trápení uzdravena.
Ježíš v nitru ihned pocítil, že z něj vyšla moc. Otočil se v davu a zeptal se: „Kdo se dotkl mého roucha?“
Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, že se na tebe tlačí dav, a ptáš se: Kdo se mě dotkl?“
On se ale rozhlížel, aby viděl, kdo to udělal. Když ta žena poznala, co se s ní stalo, přistoupila, v posvátné úctě před ním padla na kolena a pověděla mu celou pravdu. Ježíš jí odpověděl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji a buď uzdravena ze svého trápení.“ Ještě to ani nedořekl, když přišli poslové z domu představeného synagogy se slovy: „Tvá dcera umřela. Proč ještě obtěžovat mistra?“
Ježíš ale jejich slova neposlouchal. „Neboj se, jenom věř,“ řekl představenému synagogy.
Nikomu nedovolil, aby ho doprovázel, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Když přišel k domu představeného synagogy a uviděl veliký rozruch, všechny plačící a hlasitě naříkající, vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? To dítě neumřelo. Jen spí.“ Oni se mu ale smáli.
Když všechny vyhnal, vzal otce a matku dítěte i ty, kteří byli s ním, a vešel do místnosti, kde bylo dítě. Vzal dívku za ruku a řekl jí: „Talitha kum,“ což se překládá: „Děvčátko, říkám ti, vstávej.“ Ta dívka hned vstala a začala se procházet. Bylo jí dvanáct let. Přítomných se zmocnil nesmírný úžas, ale on jim jasně přikázal, ať se o tom nikdo nedozví. Řekl jim také, ať jí dají najíst.
Biblické zázraky! Jak vděčné to téma pro vyznavače i kritiky křesťanství! Od doby, co se rozum začal prosazovat jako měřítko poznání a moudrosti, jsou zázraky vytrvale kamenem úrazu a mění se snad jen způsob argumentace jejich odpůrců i zastánců.
Nevím už, o kom jsem to slyšel, ale kdosi v mládí, jsa na hodině náboženství vyučován o pobytu Jonášově v útrobách velrybových, oponoval, že toto z anatomie velryby není možné. Byl přísně napomenut, že písmu svatému jest věřiti bez výhrad, a to v něm zaselo nedůvěru k církvi a náboženství vůbec.
Snad více než jiné církve jsme my měli ve svých začátcích válečnou frontu o interpretaci zázraků. Sám Farský prý vynalézal teorie o tom, jak měl Ježíš připravené kůly pod hladinou, aby mohl budit dojem chůze po vodě. A dnes kolují vtipy, jako například když se v Káně galilejské po bujaré svatbě někdo probudil s hroznou žízní a řekl: „Skočte někdo pro vodu,“ načež Ježíš ochotně vstal, že tam skočí, a dotyčný ho s hrůzou zastavil: „Ne! Ty probůh fakt nechoď!“
A teologie? Co jsem se setkal, dávají se od historicity zázraků ruce vesměs pryč. Jedni praví, že u události, která a priori má prakticky nulovou pravděpodobnost, nelze zkoumat, zda se v historii udála. Druzí pak hledají záměr autora textu, a když dospějí k tomu, že popsaný zázrak s tímto záměrem souzní, s pocitem úspěchu prohlásí, že zázrak byl smyšlen za tímto účelem.
Všechny tyto úvahy a postupy jsou jistě validní a mají svůj díl pravdy. Já mám ovšem tu zkušenost, že kdo hledá Království Boží především, zapřel sám sebe a následuje Krista, tomu se zázračně spojí celý Vesmír na pomoc na jeho cestě a nějaké chození po vodě je proti tomu, co potkává dnes a denně, banalitou. Není to výsada nějakých „lepších lidí“. Kdykoliv se mi stane něco zlého, nakonec se ukáže, že to bylo milosrdné vedení Boží. A když hovořím s někým dalším a dostaneme se dost hluboko, s železnou pravidelností docházíme k témuž závěru.
Čím intenzivněji a vědoměji kdo žije nikoliv pro sebe, ale pro Hospodina, tím jasněji se zázračné vedení ukazuje. Znám člověka, který pořádá setkání k chvále Boží, ta jsou někdy venku a zcela bez ohledu na předpověď se na takové akce dělá krásné počasí. Kdybych měl spočítat, kolikrát se to stalo, dostal bych se k pravděpodobnosti, která svou blízkostí nule může směle konkurovat třeba okřiknutí bouře.
Nebo třeba plzeňský profesor Karel Makoň, který svědčí o tom, jak jezdíval kázat do různých koutů republiky, a estébáci, kteří ho měli hlídat, ho nikdy neviděli, i když procházel těsně kolem nich. Nevím, zda o tomto fenoménu existuje seriózní výzkum, ale minimálně stigmata padre Pia jsou zdokumentována vcelku přesvědčivě.
V tomto světle, když uvážím, že Ježíš svojí mírou napojení na Pána převyšoval všechny jmenované o mnoho řádů, a že jeho zázraky byly v souladu s jeho Bohem daným úkolem, se ptám, zda by nebylo divné, kdyby naopak žádné zázraky nevykonal! Navíc symbolická stránka zázraku je vlastně mnohem neuvěřitelnější než fyzická. Když přejdeme na symbolickou rovinu a ztotožníme Ježíše s božstvím v člověku, pak to, že Bůh dokáže oživit mrtvého, je až nabíledni. Ale to, že my máme moc dotknout se v sobě Boha, to je přece zázrak, oproti kterému nějaká resuscitace bledne závistí.
A tohle je zázrak, o kterém se můžeme přesvědčit. V mém světě se zázraky dějí, tak proč bych pochyboval o těch biblických? Děkuju za ně, Pane Ježíši.
Facebook