- Izajáš 58, 7-9
- další překlady
Nemáš se raději s hladovým o chléb podělit,
ubohým bezdomovcům svůj dům otevřít?
Když vidíš nahého, nemáš jej přiodít,
přestat být netečný k vlastním příbuzným?
Tehdy jak svítání tvé světlo vytryskne
a tvé zdraví rychle rozkvete;
tvá spravedlnost tě bude předcházet
a Hospodinova sláva tvé řady uzavře.
Tehdy zavoláš a Hospodin vyslyší tě;
o pomoc vykřikneš a řekne: Jsem zde!
Když ze svého středu útlak odvrhneš,
ukazování prstem a řeči zlé,
- Židům 9, 24-28
- další překlady
Kristus přece nepřišel do svatyně udělané rukama (jež je pouhým zobrazením té pravé), ale do samotného nebe, aby se za nás postavil před Boží tvář. Také tam nepřišel proto, aby se obětoval znovu a znovu, jako když velekněz každoročně vchází do nejsvětější svatyně s cizí krví (to by pak musel od stvoření světa trpět už mnohokrát), ale ukázal se teď na konci věků, aby svou obětí jednou provždy smazal hřích.
Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud. Právě tak se Kristus jednou obětoval, aby sňal hříchy mnohých, a podruhé se ukáže ne už kvůli hříchu, ale pro spásu těch, kdo na něj čekají.
- Marek 12, 38-44
- další překlady
Ve svém vyučování říkal: „Dejte si pozor na znalce Písma, kteří rádi chodí ve slavnostních pláštích, nechají se zdravit na náměstích, sedají na předních sedadlech ve shromážděních a na čestných místech při večeřích a kteří vyjídají vdovské domy pod záminkou dlouhých modliteb. Takové čeká nejtěžší trest!“
Potom se posadil naproti pokladnici a díval se, jak do ní lidé házejí peníze. A mnoho bohatých tam házelo hodně. Když pak přišla jedna chudá vdova, hodila tam dva haléřky (což je jeden čtvrťák). Tehdy svolal své učedníky a řekl jim: „Amen, říkám vám, že tato chudá vdova dala více než všichni, kdo házeli peníze do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ale tato žena dala ze svého nedostatku všechno, co měla, celé své živobytí.“
Svatý Martin je znám tím, že rozdělil svoje roucho nahému chudému v zimě. Izaiáš pobízí, abychom lámali chléb hladovému, přijmout do domu toho, kdo je bez přístřeší, obléct nahého. A já se přiznám, že tady jsem trochu bezradný. Ježíš prorokoval, že chudé budeme mít vždycky a vskutku máme. A z Izaiášových slov cítím imperativ, že máme pomáhat tam, kde to je opravdu potřeba a tak, jak je to opravdu potřeba. Ne v tom smyslu, že bychom měli nějak pomáhat ve velkém. Nevidím tady pobídku k tomu, abychom změnili sociální systém, aby chudých bylo méně a aby se měli kam obrátit a aby dostali podporu od státu. Ne že by tvorba sociálního systému byla něčím proti prorokovým slovům, efektivní pomoc ve velkém tak, aby těch nuzných nebylo tolik, je jistě obrovský počin, jen je to něco jiného, než co nám tady Izaiáš říká. Ten mluví o konkrétní pomoci konkrétním lidem v nouzi. Takovou pomocí se nedosáhne nějaké změny. Pomůže se jednomu člověku v jeden moment a tím to hasne.
Z pohledu efektivity je to vlastně hloupost. Jestliže mám nějaké prostředky, můžu si vybrat, jestli je investuju do strukturálních změn, aby se obecně vedlo lidem lépe, což se naplní až za dlouhou dobu, ale pomůže se pak tisícům, klidně statisícům. Když ty prostředky věnuju tomu, abych třeba hodil deku přes bezdomovce, co se válí v mrazu na lavičce, tak pomůžu jednomu člověku na pár hodin, protože si můžu být jistý, že on se o tu deku nepostará a další noc už bude zas mrznout.
A přesto nás Izaiáš nabádá, abychom hladovému dávali chléb, člověka bez přístřeší ubytovali a nahého oděli. Přesně ta marná, neefektivní pomoc, kterou můžete do chudých lidí cpát horem dolem a jenom se vám to vymstí.
A já, jak už jsem řekl, se tady cítím trochu bezradně. Když dám bezdomovcovi peníze, rovnou vím, že je utratí způsobem, který ho ještě víc potopí do jeho už tak hluboké nouze. Ve většině případů si koupí alkohol, aby utišil žal a strádání a až se z toho vyspí, je na tom hůř než před tím. Jídlo… zkusili jste někdy dát bezdomovcovi jídlo? Většinou nechtějí. Ve městech je levného nebo odpadního jídla tolik, že hlad tito lidé většinou nemají. Neříkám, že nejsou výjimky. Už jsem se dostkrát setkal se vděkem za jídlo. Ale obecně mám tu zkušenost, že jídlo po mě nikdo nechce.
Co se šatů týče, taky jsem se mockrát nesetkal s tím, že bych někomu mohl prospět tím, že mu dám něco ze svého šatníku. Tohle asi zastávají docela dobře second-handy a charitativní organizace, které distribuci oděvů zajišťují. No a co se poskytnutí přístřeší týče, tak to si asi dokážeme představit, jak by dopadlo.
Prostě vzít Izaiášova slova doslova mi dost dobře nejde. Navíc mám takové podezření, že poměry se od starozákonních dob opravdu změnily. Bohužel mi chybí historická erudice, abych dokázal věrně posoudit, o jakých lidech v jaké situaci Izaiáš přesně mluví, ale něco málo fakt posoudit můžeme. Naše čtení je z padesáté osmé kapitoly, to jest z tzv. tritoizaiáše, čili třetí části Izaiášova proroctví, které vznikalo těsně po návratu židovského národa z Babylonského zajetí do země zaslíbené.
No, když si to představíte, že většina národa se vrací po šedesáti letech, to znamená už jako nová generace, do země, kterou maximálně ti nejstarší z nich pamatují jako děcka. Vracejí se do vypleněné země. Hodně z nich najednou nemá žádné zázemí. V takové situaci muselo být na ulici chudých, hladových a nahých docela hodně. U nás je teď chudých taky habaděj, ale netrpí většinou takovou akutní hmotnou nouzí, aby se váleli nazí a hladoví na ulici. Jsou chudí jinak. Tísní se v malých bytech, jedí šizené potraviny plné éček. Ale už to je jen otázka životní úrovně.
Díval jsem se schválně, kolik je u nás bezdomovců. V roce 2010 jich v Praze bylo kolem 3300. Tři tisíce tři sta z milionu tří set tisíc. To je čtvrt procenta. Nemíním to teď jako bagatelizaci jejich problému, ale na počet to jsou drobky. Ve skutečnosti si myslím, že Izaiáš by do kategorie chudých tyhle lidi nezařadil, nýbrž že starozákonní optikou by to spíš byli lidé posedlí. Izaiáš říká: Nebuďte neteční k vlastní krvi.
Tohle mi spíš přijde jako vztáhnutelné k Ukrajincům, kteří mají rozbombardované domovy a zemi ve válce, než k našim bezdomovcům.
Trochu se teď přistihuju při tom, že zním, jako bych odrazoval od pomoci bezdomovcům. Tak to opravdu nemyslím. Chci se jen dobrat toho, co mi Izaiášova slova kážou pro moji situaci. Nemám být netečný, mám pomáhat tam, kde jsem, a kde je moje pomoc účelná. Určitě má smysl aspoň něco málo přispívat pravidelně místní charitě. To jsou lidi, kteří efektivně zajišťují, aby skutečně na ulicích nebyli nazí a hladoví lidé. Ale myslím, že to tady nekončí.
Hladoví dostanou jídlo od charity. Chudí dostanou dávky od státu. Nemocným se dostane péče díky zdravotnímu pojištění. Prakticky všechny existenciální problémy za nás řeší nějaké instituce. I vzdělání našich dětí delegujeme (i když třeba nedobrovolně) na instituce. Svoji bezpečnost delegujeme na policii a armádu. Člověk by si skoro řekl, že stačí pracovat, co vlastně víc by měl dělat?
Přitom je jasné, že když se zodpovědnost za naše životy deleguje na instituce, začínáme degenerovat, lidé se stávají ovcemi, v druhé generaci už instituce řídí lidé zvyklí na to, delegovat zodpovědnost na instituce a systém jede čím dál víc na autopilota, ze setrvačnosti.
Četl jsem takový článek, už nevím z čího pera, že socialismus padl proto, že už mu nikdo nevěřil. Lidé žili v takzvaném socialismu, ale hnací myšlenky boje za beztřídní společnost jim byly cizí. Tak stejně my žijeme v kapitalismu, ale nikdo už nevěří ve spravedlivý volný trh, zdravou konkurenci atp. Když systém necháme jet na autopilota, havaruje stejně jako havaroval socialismus.
Držet ale kapitalismus? Vracet se k jeho myšlenkám? No já vám nevím. Zase jsem se dostal od pomoci konkrétním lidem do velké politiky, ale ono to souvisí. Protože podle toho, v jakém žijeme systému, se odvíjí i to, jak můžeme někomu efektivně pomoct. Malé je spojeno s velkým. Jak nahoře, tak dole.
Každopádně na otázku, jak se postavit ke konkrétní pomoci konkrétnímu člověku nám stačí bdělost v dané situaci, rozvaha a soucit. Není to žádná věda. Na řešení velkých otázek a toho, jak to dál udělat, aby nebylo tolik lidí potřebujících pomoc, potřebujeme vhled a moudrost. Nemůžeme na to přijít jen tak, že se zamyslíme. Z rozumu a jeho nadvlády máme planetu na pokraji ekologického kolapsu. Umlčení rozumu ale taky není cesta. To pak vede, a vidíme to s hrůzou v přímém přenosu, k válce, vraždění, blouznění.
Jedíné, co nám může pomoct, je dostat se do přímého styku s Boží moudrostí. A to jde a k tomu je každý povolán. Každý z nás to může dosáhnout a Ježíš i proroci nás k tomu vybízejí, neboť to je pravý smysl života. Nemusíme být super vzdělaní a super výřeční a já nevím co – opravdu nezáleží na tom, jakou máme výchozí pozici. Vemte si svatého Josefa Kupertinského, to byl vyloženě blbeček a oddaným hledáním Krista se dostal k moudrosti, že k němu chodili z dalekých končin pro radu.
Pokaždé se dostanu k témuž: Hledejme království Boží především a jeho spravedlnost a vše ostatní nám bude přidáno. Příběh o vdově, která dala do chrámové pokladnice všechno, z čeho měla být živa, nám dává pomoc chudým do jiného světla. Nejde možná jenom o to, že oni potřebují pomoct, ale že my potřebujeme pomáhat, pro nás je prospěšné dávat ze svého. A nejde možná ani tak o bezdomovce ani o pokladničku v kostele, i když obojí náš příspěvek potřebuje, ale spíš o to, dát všechno Bohu, kterého nám jak chudí tak chrámová pokladna symbolizují. Pak nás i naše peníze povedou k Bohu a to je přece zázrak hodný uskutečnění.
Facebook