Lukáš 4, 1-13

zobrazitskrýtdalší překlady

Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého a Duch jej vedl na poušť. Čtyřicet dní tam byl pokoušen ďáblem a v těch dnech nic nejedl. Když ty dny uplynuly, vyhladověl.
Tehdy mu ďábel řekl: „Jsi-li Boží Syn, řekni tomuto kameni, ať se promění v chleba.“
Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen chlebem bude člověk živ.‘“
Potom ho ďábel odvedl vzhůru a v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa. „Dám ti všechnu moc a slávu těchto království,“ řekl mu ďábel, „neboť mi byla předána a mohu ji dát, komu chci. Když se mi pokloníš, bude to všechno tvoje.“
Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‚Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.‘“
Tehdy ho přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Boží Syn, vrhni se odsud dolů. Je přece psáno:
‚Svým andělům přikáže o tobě,
aby tě chránili,
a ponesou tě na rukou,
abys nenarazil nohou na kámen.‘“

Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: ‚Nepokoušej Hospodina, svého Boha.‘“
Když ďábel dokončil všechno to pokušení, opustil jej a čekal na další příležitost.

2. Korintským 3,12 – 4,2

zobrazitskrýtdalší překlady

Právě díky této naději jsme tak směle otevření, ne jako Mojžíš, který si zakrýval tvář rouškou, aby synové Izraele nepozorovali konec toho, co mělo pominout. Jejich myšlení se ovšem zatvrdilo. Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy ta rouška neodkrytá – odnímá se totiž jen v Kristu. Až do dneška jim při čtení Mojžíše na srdci leží rouška, ale jakmile se člověk obrátí k Pánu, rouška mizí.
Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě. Taková je služba, kterou jsme z Božího milosrdenství přijali, a proto se nevzdáváme. Odmítáme hanebné tajnůstkaření, vychytralé praktiky a překrucování Božího slova. Místo toho jasně říkáme pravdu před Bohem a každý, kdo má svědomí, to může sám uznat.

Lukáš 9, 28-36

zobrazitskrýtdalší překlady

Asi po týdnu vzal k sobě Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu, aby se modlil. Zatímco se modlil, změnil se vzhled jeho tváře, jeho oděv zbělel a rozzářil se. A hle, mluvili s ním dva muži. Byli to Mojžíš a Eliáš, kteří se ukázali ve slávě a mluvili o jeho odchodu, k němuž mělo dojít v Jeruzalémě.
Petr a jeho druhové však byli přemoženi spánkem. Jakmile se probudili, uviděli jeho slávu a ty dva muže po jeho boku. Když se od něj začali vzdalovat, Petr Ježíše oslovil: „Mistře, dobře, že jsme tu! Uděláme tu tři stánky – jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl ale, co říká.
Než to dořekl, objevil se oblak a zahalil je. Když se ocitli v tom oblaku, dostali strach. Z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj Syn, můj Vyvolený. Toho poslouchejte.“ Když ten hlas dozněl, našli tam jen samotného Ježíše. Zůstali zticha a v těch dnech nikomu neprozradili, co viděli.

1. Korintským 15, 12-20

zobrazitskrýtdalší překlady

Když se tedy káže o Kristu, že byl vzkříšen z mrtvých, jak mohou někteří z vás popírat zmrtvýchvstání? Jestliže není zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, pak je naše kázání k ničemu; celá vaše víra je k ničemu! Z nás se pak stávají falešní Boží svědkové, protože jsme o Bohu tvrdili, že vzkřísil Krista, jehož nevzkřísil – pokud totiž mrtví nemohou být vzkříšeni. Jestliže mrtví nemohou být vzkříšeni, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná – ještě jste ve svých hříších. Pak tedy i ti, kteří zesnuli v Kristu, zahynuli. Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.
Kristus ale byl vzkříšen jakožto první ze všech zesnulých.

Lukáš 6, 17-26

zobrazitskrýtdalší překlady

S těmi sestoupil z hory a stanul na pláni, kde čekalo množství jeho učedníků a veliká spousta lidí z celého Judska, z Jeruzaléma i z přímořského Týru a Sidonu. Ti přišli, aby ho slyšeli a nechali se uzdravit ze svých neduhů. Také ti, kdo byli trápeni nečistými duchy, byli uzdravováni. Každý v davu se ho snažil dotknout, neboť z něj vycházela moc a všechny uzdravovala.
Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl:
„Blaze vám chudým,
neboť vám patří Boží království.
Blaze vám, kteří teď hladovíte,
neboť budete nasyceni.
Blaze vám, kteří teď pláčete,
neboť se budete smát.

Blaze vám, když vás budou lidé nenávidět a když vás vyobcují a potupí a vaše jméno zavrhnou jako zlé kvůli Synu člověka. V ten den se radujte a jásejte, neboť hle, vaše odplata v nebi je veliká! Stejně se totiž chovali jejich otcové k prorokům.
Ale běda vám bohatým,
neboť už máte své potěšení.
Běda vám, kteří jste nasyceni,
neboť budete hladovět.
Běda vám, kteří se teď smějete,
neboť budete truchlit a naříkat.

Běda vám, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře. Stejně se totiž chovali jejich otcové k falešným prorokům.“

Skutky 8, 14-17

zobrazitskrýtdalší překlady

Apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že Samaří přijalo Boží slovo, a tak k nim vyslali Petra a Jana. Ti přišli a modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého. (Na nikoho z nich totiž ještě nesestoupil; byli pouze pokřtěni ve jménu Pána Ježíše.) Vkládali tedy na ně ruce a oni přijímali Ducha svatého.

Lukáš 3, 16-22

zobrazitskrýtdalší překlady

Jan ale dal všem tuto odpověď: „Jistě, já vás křtím vodou, ale přichází někdo silnější než já. Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek sandálu. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Už drží v ruce lopatu, aby pročistil svůj mlat. Pšenici shromáždí do své obilnice, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ Takto i mnoha jinými slovy napomínal lid a ohlašoval radostnou zprávu.
Když ale káral tetrarchu Heroda za jeho sňatek s Herodiadou, manželkou jeho bratra, a za všechno zlo, které napáchal, Herodes k tomu všemu přidal ještě to, že Jana vsadil do vězení. Zatímco se křtil všechen lid, byl pokřtěn i Ježíš. Když se modlil, otevřelo se nebe a Duch svatý na něj sestoupil v tělesné podobě jako holubice. Z nebe tehdy zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si oblíbil.“

Efezským 3, 1-12

zobrazitskrýtdalší překlady

Proto jsem já Pavel vězněm Krista Ježíše – pro vás pohany. Jistě jste už slyšeli o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu svěřil pro vás, když mi skrze zjevení dal poznat tajemství, o němž jsem se už krátce zmínil dříve. Během čtení budete sami moci poznat, jak rozumím Kristovu tajemství, které Bůh v předchozích dobách lidem neodhalil, ale nyní je skrze Ducha zjevil svým svatým apoštolům a prorokům: že totiž pohané jsou skrze evangelium spoludědicové, součásti téhož těla a spoluúčastníci jeho zaslíbení v Kristu Ježíši.
Tohoto evangelia jsem se stal služebníkem díky Boží milosti, jíž jsem byl obdarován, a díky jeho moci, jež ve mně působí. Mně, zdaleka nejmenšímu ze všech svatých, byla dána ta milost, abych mezi pohany hlásal Kristovo nepopsatelné bohatství a abych všem vysvětlil jeho plán, to tajemství od věků skryté v Bohu, Stvořiteli všeho.
Bůh teď chce skrze církev ukázat vládám a mocnostem v nebesích svou přerozmanitou moudrost. Tento svůj odvěký záměr uskutečnil v Kristu Ježíši, našem Pánu – v něm a skrze víru v něj máme možnost přistupovat k Bohu směle a s důvěrou.

Matouš 2, 1-12

zobrazitskrýtdalší překlady

Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda. Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu. „Kde je ten narozený židovský král?“ ptali se. „Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“
Když se to doslechl král Herodes, velmi se rozrušil a celý Jeruzalém s ním. Svolal všechny vrchní kněze a učitele lidu a ptal se jich, kde se má narodit Mesiáš.
„V judském Betlémě,“ odpověděli mu. „Neboť tak je psáno skrze proroka:
‚Ty však, Betléme v judské zemi,
nejsi z judských knížat vůbec nejmenší,
vždyť právě z tebe vzejde Panovník,
Pastýř pro Izrael, můj lid.‘“

Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a vyptával se jich, kdy přesně se jim ta hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma se slovy: „Jděte a pečlivě vyhledejte to dítě. Jakmile je najdete, oznamte mi to, abych se mu mohl jít poklonit i já.“
Jakmile vyslechli krále, vyrazili na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, je předcházela, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když tu hvězdu spatřili, zmocnila se jich nesmírná radost. Vešli do domu, a když tam uviděli dítě s jeho matkou Marií, padli na kolena a klaněli se mu. Otevřeli své poklady a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Když potom od Boha dostali ve snu pokyn, aby se nevraceli k Herodovi, vrátili se do své země jinudy.

Filipským 4, 4-7

zobrazitskrýtdalší překlady

Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! Všichni lidé ať znají vaši vlídnost. Pán je blízko.
O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Lukáš 3, 7-18

zobrazitskrýtdalší překlady

Zástupům lidí, kteří se k němu hrnuli, aby se dali pokřtít, říkal: „Plemeno zmijí! Kdo vám ukázal, jak utéci před přicházejícím hněvem? Raději neste ovoce odpovídající vašemu pokání, než abyste říkali: ‚Máme otce Abrahama.‘ Říkám vám, že Bůh může Abrahamovi vzbudit potomky z tohoto kamení! Ke kořeni stromů už dopadá sekera. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a vhozen do ohně!“
„Co máme dělat?“ ptaly se ho zástupy.
„Kdo má dvě košile, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádnou,“ odpověděl jim, „a kdo má jídlo, ať udělá totéž.“
Dokonce i výběrčí daní se přicházeli nechat pokřtít. „Mistře,“ ptali se ho, „co máme dělat?“
„Nevybírejte víc, než máte nařízeno,“ odpověděl jim.
„A co máme dělat my?“ ptali se vojáci.
„Nikoho nezastrašujte ani nevydírejte,“ odpověděl jim. „Spokojte se se svým žoldem.“
Lid byl plný očekávání a všichni si o Janovi v srdci říkali, jestli to snad není Mesiáš. Jan ale dal všem tuto odpověď: „Jistě, já vás křtím vodou, ale přichází někdo silnější než já. Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek sandálu. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Už drží v ruce lopatu, aby pročistil svůj mlat. Pšenici shromáždí do své obilnice, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ Takto i mnoha jinými slovy napomínal lid a ohlašoval radostnou zprávu.

Filipským 1, 3-11

zobrazitskrýtdalší překlady

Kdykoli si na vás vzpomenu, musím děkovat svému Bohu. Stále se za vás všechny modlím a při každé své modlitbě se raduji z toho, jak se od prvního dne až doposud podílíte na evangeliu. Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Krista Ježíše. Právem takto smýšlím o vás všech, protože mě nosíte v srdci; vy všichni máte se mnou podíl na Boží milosti, jak v mém vězení, tak v obhajobě a potvrzování evangelia. Bůh je mi svědkem, jak po vás všech toužím; cítím k vám lásku Krista Ježíše!
Modlím se, aby i vaše láska stále víc a více rostla spolu s poznáním a hlubokou vnímavostí, abyste uměli rozeznat, co je správné, abyste byli ryzí a bezúhonní až do Kristova dne a dali se od Ježíše Krista naplnit ovocem spravedlnosti ke slávě a chvále Boží.

Lukáš 3, 1-6

zobrazitskrýtdalší překlady

Patnáctého roku vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judeu a Herodes byl tetrarchou Galileje, jeho bratr Filip tetrarchou na území Itureje a Trachonitidy a Lysaniáš tetrarchou Abilény, za velekněze Annáše a Kaifáše, dostal Jan, syn Zachariášův, na poušti Boží slovo. Procházel pak celým krajem kolem Jordánu a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, jak je to popsáno v knize výroků proroka Izaiáše:
„Hlas volajícího na poušti:
Připravte Pánovu cestu!
Napřimujte jeho stezky!
Každé údolí bude vyplněno
a každá hora a pahorek budou sníženy.
Křivé věci budou přímé,
hrbolaté cesty budou hladké
a veškeré lidstvo uvidí Boží spasení.“

První bohoslužba v nově rekonstruovaném rabinátu.

1. Tesalonickým 3, 9-13

zobrazitskrýtdalší překlady

Jak máme Bohu dost poděkovat za všechnu radost, kterou z vás máme před naším Bohem? Dnem i nocí se horlivě modlíme, abychom vás mohli znovu navštívit a posílit vaši víru, jakkoli bude potřeba.
Kéž sám Bůh, náš Otec, i náš Pán Ježíš připraví naši cestu k vám. Kéž Pán bohatě rozhojní vaši lásku k sobě navzájem i ke všem lidem stejně jako naši lásku k vám. Kéž Bůh, náš Otec, posílí vaše srdce ve svatosti, abyste před ním byli bez úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše se všemi jeho svatými.

Lukáš 21, 25-36

zobrazitskrýtdalší překlady

„Na slunci, měsíci a hvězdách se ukážou znamení. Na zemi bude úzkost mezi národy, bezradnými před zuřícím mořským příbojem. Lidé budou zmírat strachy v předtuše toho, co má přijít na svět, neboť nebeské mocnosti se budou otřásat. Tehdy spatří Syna člověka, jak přichází v oblaku s mocí a velikou slávou. Až se to všechno začne dít, vzpřimte se a pozvedněte hlavy, protože se blíží vaše vykoupení!“
Tehdy jim řekl podobenství: „Podívejte se na fíkovník a ostatní stromy. Když vidíte, jak pučí, sami víte, že se blíží léto. Stejně tak, až uvidíte, jak se dějí tyto věci, vězte, že se blíží Boží království! Amen, říkám vám, že to pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.
Dávejte si pozor, aby vaše srdce nebyla obtěžkána hodováním a opilstvím a staráním se o tento život. Ten den by vás pak náhle překvapil jako past, neboť zastihne všechny, kdo žijí na zemi. Proto vždy bděte a modlete se, abyste byli hodni uniknout všemu, co přijde, a mohli stanout před Synem člověka.“

Židům 9, 24-28

zobrazitskrýtdalší překlady

Kristus přece nepřišel do svatyně udělané rukama (jež je pouhým zobrazením té pravé), ale do samotného nebe, aby se za nás postavil před Boží tvář. Také tam nepřišel proto, aby se obětoval znovu a znovu, jako když velekněz každoročně vchází do nejsvětější svatyně s cizí krví (to by pak musel od stvoření světa trpět už mnohokrát), ale ukázal se teď na konci věků, aby svou obětí jednou provždy smazal hřích.
Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud. Právě tak se Kristus jednou obětoval, aby sňal hříchy mnohých, a podruhé se ukáže ne už kvůli hříchu, ale pro spásu těch, kdo na něj čekají.

Marek 12, 38-44

zobrazitskrýtdalší překlady

Ve svém vyučování říkal: „Dejte si pozor na znalce Písma, kteří rádi chodí ve slavnostních pláštích, nechají se zdravit na náměstích, sedají na předních sedadlech ve shromážděních a na čestných místech při večeřích a kteří vyjídají vdovské domy pod záminkou dlouhých modliteb. Takové čeká nejtěžší trest!“
Potom se posadil naproti pokladnici a díval se, jak do ní lidé házejí peníze. A mnoho bohatých tam házelo hodně. Když pak přišla jedna chudá vdova, hodila tam dva haléřky (což je jeden čtvrťák). Tehdy svolal své učedníky a řekl jim: „Amen, říkám vám, že tato chudá vdova dala více než všichni, kdo házeli peníze do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ale tato žena dala ze svého nedostatku všechno, co měla, celé své živobytí.“

Svatý Martin je znám tím, že rozdělil svoje roucho nahému chudému v zimě. Izaiáš pobízí, abychom lámali chléb hladovému, přijmout do domu toho, kdo je bez přístřeší, obléct nahého. A já se přiznám, že tady jsem trochu bezradný. Ježíš prorokoval, že chudé budeme mít vždycky a vskutku máme. A z Izaiášových slov cítím imperativ, že máme pomáhat tam, kde to je opravdu potřeba a tak, jak je to opravdu potřeba. Ne v tom smyslu, že bychom měli nějak pomáhat ve velkém. Nevidím tady pobídku k tomu, abychom změnili sociální systém, aby chudých bylo méně a aby se měli kam obrátit a aby dostali podporu od státu. Ne že by tvorba sociálního systému byla něčím proti prorokovým slovům, efektivní pomoc ve velkém tak, aby těch nuzných nebylo tolik, je jistě obrovský počin, jen je to něco jiného, než co nám tady Izaiáš říká. Ten mluví o konkrétní pomoci konkrétním lidem v nouzi. Takovou pomocí se nedosáhne nějaké změny. Pomůže se jednomu člověku v jeden moment a tím to hasne.

Z pohledu efektivity je to vlastně hloupost. Jestliže mám nějaké prostředky, můžu si vybrat, jestli je investuju do strukturálních změn, aby se obecně vedlo lidem lépe, což se naplní až za dlouhou dobu, ale pomůže se pak tisícům, klidně statisícům. Když ty prostředky věnuju tomu, abych třeba hodil deku přes bezdomovce, co se válí v mrazu na lavičce, tak pomůžu jednomu člověku na pár hodin, protože si můžu být jistý, že on se o tu deku nepostará a další noc už bude zas mrznout.

A přesto nás Izaiáš nabádá, abychom hladovému dávali chléb, člověka bez přístřeší ubytovali a nahého oděli. Přesně ta marná, neefektivní pomoc, kterou můžete do chudých lidí cpát horem dolem a jenom se vám to vymstí.

A já, jak už jsem řekl, se tady cítím trochu bezradně. Když dám bezdomovcovi peníze, rovnou vím, že je utratí způsobem, který ho ještě víc potopí do jeho už tak hluboké nouze. Ve většině případů si koupí alkohol, aby utišil žal a strádání a až se z toho vyspí, je na tom hůř než před tím. Jídlo… zkusili jste někdy dát bezdomovcovi jídlo? Většinou nechtějí. Ve městech je levného nebo odpadního jídla tolik, že hlad tito lidé většinou nemají. Neříkám, že nejsou výjimky. Už jsem se dostkrát setkal se vděkem za jídlo. Ale obecně mám tu zkušenost, že jídlo po mě nikdo nechce.

Co se šatů týče, taky jsem se mockrát nesetkal s tím, že bych někomu mohl prospět tím, že mu dám něco ze svého šatníku. Tohle asi zastávají docela dobře second-handy a charitativní organizace, které distribuci oděvů zajišťují. No a co se poskytnutí přístřeší týče, tak to si asi dokážeme představit, jak by dopadlo.

Prostě vzít Izaiášova slova doslova mi dost dobře nejde. Navíc mám takové podezření, že poměry se od starozákonních dob opravdu změnily. Bohužel mi chybí historická erudice, abych dokázal věrně posoudit, o jakých lidech v jaké situaci Izaiáš přesně mluví, ale něco málo fakt posoudit můžeme. Naše čtení je z padesáté osmé kapitoly, to jest z tzv. tritoizaiáše, čili třetí části Izaiášova proroctví, které vznikalo těsně po návratu židovského národa z Babylonského zajetí do země zaslíbené.

No, když si to představíte, že většina národa se vrací po šedesáti letech, to znamená už jako nová generace, do země, kterou maximálně ti nejstarší z nich pamatují jako děcka. Vracejí se do vypleněné země. Hodně z nich najednou nemá žádné zázemí. V takové situaci muselo být na ulici chudých, hladových a nahých docela hodně. U nás je teď chudých taky habaděj, ale netrpí většinou takovou akutní hmotnou nouzí, aby se váleli nazí a hladoví na ulici. Jsou chudí jinak. Tísní se v malých bytech, jedí šizené potraviny plné éček. Ale už to je jen otázka životní úrovně.

Díval jsem se schválně, kolik je u nás bezdomovců. V roce 2010 jich v Praze bylo kolem 3300. Tři tisíce tři sta z milionu tří set tisíc. To je čtvrt procenta. Nemíním to teď jako bagatelizaci jejich problému, ale na počet to jsou drobky. Ve skutečnosti si myslím, že Izaiáš by do kategorie chudých tyhle lidi nezařadil, nýbrž že starozákonní optikou by to spíš byli lidé posedlí. Izaiáš říká: Nebuďte neteční k vlastní krvi.

Tohle mi spíš přijde jako vztáhnutelné k Ukrajincům, kteří mají rozbombardované domovy a zemi ve válce, než k našim bezdomovcům.

Trochu se teď přistihuju při tom, že zním, jako bych odrazoval od pomoci bezdomovcům. Tak to opravdu nemyslím. Chci se jen dobrat toho, co mi Izaiášova slova kážou pro moji situaci. Nemám být netečný, mám pomáhat tam, kde jsem, a kde je moje pomoc účelná. Určitě má smysl aspoň něco málo přispívat pravidelně místní charitě. To jsou lidi, kteří efektivně zajišťují, aby skutečně na ulicích nebyli nazí a hladoví lidé. Ale myslím, že to tady nekončí.

Hladoví dostanou jídlo od charity. Chudí dostanou dávky od státu. Nemocným se dostane péče díky zdravotnímu pojištění. Prakticky všechny existenciální problémy za nás řeší nějaké instituce. I vzdělání našich dětí delegujeme (i když třeba nedobrovolně) na instituce. Svoji bezpečnost delegujeme na policii a armádu. Člověk by si skoro řekl, že stačí pracovat, co vlastně víc by měl dělat?

Přitom je jasné, že když se zodpovědnost za naše životy deleguje na instituce, začínáme degenerovat, lidé se stávají ovcemi, v druhé generaci už instituce řídí lidé zvyklí na to, delegovat zodpovědnost na instituce a systém jede čím dál víc na autopilota, ze setrvačnosti.

Četl jsem takový článek, už nevím z čího pera, že socialismus padl proto, že už mu nikdo nevěřil. Lidé žili v takzvaném socialismu, ale hnací myšlenky boje za beztřídní společnost jim byly cizí. Tak stejně my žijeme v kapitalismu, ale nikdo už nevěří ve spravedlivý volný trh, zdravou konkurenci atp. Když systém necháme jet na autopilota, havaruje stejně jako havaroval socialismus.

Držet ale kapitalismus? Vracet se k jeho myšlenkám? No já vám nevím. Zase jsem se dostal od pomoci konkrétním lidem do velké politiky, ale ono to souvisí. Protože podle toho, v jakém žijeme systému, se odvíjí i to, jak můžeme někomu efektivně pomoct. Malé je spojeno s velkým. Jak nahoře, tak dole.

Každopádně na otázku, jak se postavit ke konkrétní pomoci konkrétnímu člověku nám stačí bdělost v dané situaci, rozvaha a soucit. Není to žádná věda. Na řešení velkých otázek a toho, jak to dál udělat, aby nebylo tolik lidí potřebujících pomoc, potřebujeme vhled a moudrost. Nemůžeme na to přijít jen tak, že se zamyslíme. Z rozumu a jeho nadvlády máme planetu na pokraji ekologického kolapsu. Umlčení rozumu ale taky není cesta. To pak vede, a vidíme to s hrůzou v přímém přenosu, k válce, vraždění, blouznění.

Jedíné, co nám může pomoct, je dostat se do přímého styku s Boží moudrostí. A to jde a k tomu je každý povolán. Každý z nás to může dosáhnout a Ježíš i proroci nás k tomu vybízejí, neboť to je pravý smysl života. Nemusíme být super vzdělaní a super výřeční a já nevím co – opravdu nezáleží na tom, jakou máme výchozí pozici. Vemte si svatého Josefa Kupertinského, to byl vyloženě blbeček a oddaným hledáním Krista se dostal k moudrosti, že k němu chodili z dalekých končin pro radu.

Pokaždé se dostanu k témuž: Hledejme království Boží především a jeho spravedlnost a vše ostatní nám bude přidáno. Příběh o vdově, která dala do chrámové pokladnice všechno, z čeho měla být živa, nám dává pomoc chudým do jiného světla. Nejde možná jenom o to, že oni potřebují pomoct, ale že my potřebujeme pomáhat, pro nás je prospěšné dávat ze svého. A nejde možná ani tak o bezdomovce ani o pokladničku v kostele, i když obojí náš příspěvek potřebuje, ale spíš o to, dát všechno Bohu, kterého nám jak chudí tak chrámová pokladna symbolizují. Pak nás i naše peníze povedou k Bohu a to je přece zázrak hodný uskutečnění.

Židům 9, 11-15

zobrazitskrýtdalší překlady

Kristus však, jako velekněz dobra, jež mělo přijít, prošel větším a dokonalejším stánkem, který nebyl postaven rukama, to jest stánkem, který nepatří k tomuto stvoření. Jednou provždy vstoupil do nejsvětější svatyně, a to ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tak nám zajistil věčné vykoupení. Může-li pokropení krví kozlů a býků spolu s popelem jalovice tělesně očišťovat a posvěcovat poskvrněné, čím spíše krev neposkvrněného Krista, který sám sebe obětoval Bohu skrze věčného Ducha, očistí naše svědomí od mrtvých skutků ke službě živému Bohu? Kristus zemřel, aby vykoupil hříchy spáchané za první smlouvy, a tak se stal prostředníkem nové smlouvy, aby všichni povolaní mohli přijmout zaslíbené věčné dědictví.

Marek 12, 28-34

zobrazitskrýtdalší překlady

Jeden ze znalců Písma slyšel jejich rozpravu a viděl, jak dobře jim odpověděl. Přistoupil tedy a zeptal se ho: „Které přikázání je ze všech nejdůležitější?“
Ježíš mu odpověděl: „Nejdůležitější je: ‚Slyš, Izraeli – Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné přikázání není důležitější než tato dvě.“
Na to mu ten znalec Písma řekl: „Mistře, to jsi opravdu řekl dobře. Ano, Bůh je jediný a není žádný kromě něj. A milovat ho celým srdcem, celým rozumem a ze vší síly a milovat svého bližního jako sám sebe – to je nade všechny zápaly a oběti.“
Když Ježíš uviděl, jak moudře mu odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se ho už neodvažoval na nic zeptat.