Oběť – CČSH Třebíč

1. Královská 17,10-16: další překlady
Vstal tedy a vydal se do Sarepty.
Přišel k městské bráně a hle, jakási vdova tam právě sbírala dříví. „Přinesla bys mi trochu vody ve džbánku?“ zavolal na ni. „Chtěl bych se napít.“ A když vykročila, že ji přinese, zavolal za ní: „Přines mi prosím také kousek chleba.“
Na to mu odpověděla: „Jakože je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám ani kousek. Mouky je ve džbánu jen tak na dlaň a v láhvi jen troška oleje. Nasbírám teď trochu dříví a půjdu to připravit sobě a synovi. Sníme to a umřeme.“
„Neboj se,“ řekl jí Eliáš. „Jdi, udělej, cos řekla, ale nejdřív mi z toho připrav chlebovou placku a dones mi ji. Potom připravíš jídlo sobě a synovi. Neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Mouka z toho džbánu nedojde a oleje z láhve neubude až do dne, kdy Hospodin sešle na zem déšť.‘“
Šla tedy a udělala, jak Eliáš řekl. Ona i její dům pak měli dlouho co jíst. Mouka ve džbánu nedocházela a olej v láhvi neubýval, přesně jak řekl Hospodin skrze proroka Eliáše.

Židům 9,24-28: další překlady
Kristus přece nepřišel do svatyně udělané rukama (jež je pouhým zobrazením té pravé), ale do samotného nebe, aby se za nás postavil před Boží tvář. Také tam nepřišel proto, aby se obětoval znovu a znovu, jako když velekněz každoročně vchází do nejsvětější svatyně s cizí krví (to by pak musel od stvoření světa trpět už mnohokrát), ale ukázal se teď na konci věků, aby svou obětí jednou provždy smazal hřích.
Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud. Právě tak se Kristus jednou obětoval, aby sňal hříchy mnohých, a podruhé se ukáže ne už kvůli hříchu, ale pro spásu těch, kdo na něj čekají.

Marek 12,38-44: další překlady
Ve svém vyučování říkal: „Dejte si pozor na znalce Písma, kteří rádi chodí ve slavnostních pláštích, nechají se zdravit na náměstích, sedají na předních sedadlech ve shromážděních a na čestných místech při večeřích a kteří vyjídají vdovské domy pod záminkou dlouhých modliteb. Takové čeká nejtěžší trest!“
Potom se posadil naproti pokladnici a díval se, jak do ní lidé házejí peníze. A mnoho bohatých tam házelo hodně. Když pak přišla jedna chudá vdova, hodila tam dva haléřky (což je jeden čtvrťák). Tehdy svolal své učedníky a řekl jim: „Amen, říkám vám, že tato chudá vdova dala více než všichni, kdo házeli peníze do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ale tato žena dala ze svého nedostatku všechno, co měla, celé své živobytí.“

Eliáš přichází k chudinké vdově a žádá ji nejdřív o vodu a pak o jídlo. Je to v době, kdy je už dlouho sucho, není úroda, je hlad po celé zemi. Mohl si vybrat kohokoliv, třeba nějakého místního boháče. Ale on žádá o pomoc vdovu, která navíc má na krku syna. Je v takové situaci, že už má na poslední malou porcičku a pak už je čeká jistá smrt hladem. Ona poznává, že Eliáš je Boží muž. Není jasně řečeno, jestli ho jenom poznává jako Žida, tedy člověka, jehož Bůh je Hospodin, nebo jako světce a proroka. Ale ví, že Hospodin, všemohoucí stvořitel, je Eliášův Bůh. On svoji prosbu potvrdí a slíbí jí, že jí nebude ubývat surovin, když uvaří nejdřív pro něho a až pak pro sebe a svého syna.

Zkuste si to představit. Lockdowny nám položily ekonomiku, nejsme koupěschopní, řetězec se přerušil, v obchodech nic není kromě plastových hraček a elektrických mlýnků na kafe, které si nikdo nekoupí, protože elektřina je moc drahá nebo není vůbec. Trvá to už několik let, máte na krku děcko a jste na to sama. A teď přijde tulák, taky z naší církve, velký duch, ale z pražské diecéze, tady je cizinec. A že by potřeboval jídlo a ubytování. Řeknete mu, že máte už akorát, abyste nakrmila dneska děcko a pak už nebudete mít vůbec co jíst. A on na to, že z té trochy, co vám zbyla, máte dát nejdřív jemu, že vám nebude ubývat. Ta šance, že je to bezohledný parazit, který se jde přikrmit na vašem zoufalství…

Ale ta vdova jde a udělá to. Upeče Eliášovi chleba a skutečně pak v pohodě vyjde i sama. Eliášova přítomnost jako by sama o sobě generovala dostatek.

Proč si Eliáš vybral zrovna ji, která opravdu neměla na rozdávání? Eliáš byl prorok, Boží posel. V tom příběhu můžeme vidět obraz toho, jak k nám přichází Bůh v podobách různých lidí a událostí. Bůh po nás chce, abychom se mu dali celí. Ta vdova měla jenom svého syna a na dně sklenice trochu mouky a oleje. Když ji požádal, ať ho z toho nakrmí, nechtěl od ní nic míň, než aby se mu celá dala — v podstatě to byla oběť jejího vlastního života i života jejího syna. Nejde tady nepomyslet na Abrahama a Izáka, že? Člověk, který toho má hodně, jen těžko odevzdá sebe celého, protože má těch stojných noh víc a jde z nich i ukrajovat, než úplně padnou. Bída člověka připraví k tomu, aby se odevzdal do náruče Boží. My když opravdově následujeme Krista, se pokoušíme takto cele odevzdat dobrovolně, bez nutnosti tak tvrdých donucovacích prostředků jako je smrtelná bída. Respektive ona k nám ta bída přichází, dostáváme se do situací, že se nám hroutí na nějaké úrovni všechno, čeho jsme se drželi. A když toho nevyužijeme a neodevzdáme se a nepřejdeme do stavu, kdy nás krmí Boží přítomnost v nás samých, jako tu vdovu živila přítomnost Eliášova, tak se bída projeví patrněji, pak ještě patrněji, až naposled v okamžiku smrti opravdu ztratíme úplně všechno a to je poslední šance na to, Eliáše nakrmit. Není ale dobré se spoléhat na okamžik smrti, proto se tu scházíme, abychom Kristovo pozvání, které vypadá tak, že si od náš žádá náš život, vyslyšeli, dokud máme síly.

Vybral si ji tedy právě proto, že už skoro nic neměla. Kdyby měla dost, mohla by z toho dát a zbylo by jí, takže by se nedala celá, nedala by celý svůj život i v širším smyslu, protože šlo i o život jejího dítěte. Kdyby zase neměla už vůbec nic, ani tu trochu mouky, neměla by vůbec co dát. Proto právě ona. A my, když máme pocit, že nám zbývá poslední špetka prostředků, sil, čehokoliv, a přijde někdo nebo něco, v čem rozpoznáváme Božího posla, je to jedinečná šance dostat se opravdu do Boží náruče a už nemuset zažívat nouzi, ale ani nemít kontrolu.

Tu situaci, ve které se celá země nacházela, známe z ne tak dávné minulosti. Poslední válka tady skončila v roce 1945, to je před sedmdesáti šesti lety. To už z nás (skoro) nikdo nepamatuje. Ale pořád myslím, že to vnímáme jako něco aktuálního, já teda ano. Prostě to, že jsme všichni v ohrožení života, že sehnat jídlo na den je velmi nejistý úkol, to si asi pořád uvědomujeme jako něco, z čeho jsme se ne tak dávno dostali a co můžeme být opravdu rádi, že nemusíme zažívat. Teď je relativní blahobyt, i když dost nahlodaný, ale přece jen blahobyt. Ten ale nemusí vydržet. Když se podíváte do historie, tak v podstatě mír nikdy netrval v Evropě déle než osmdesát let v kuse. Je pravda, že svět se od té doby změnil; co platilo dřív, teď platí jinak. Nevíme, co bude. Ale pravda je ta, že systém, který náš blahobyt drží při životě, je neuvěřitelně křehký. Já se po pravdě hrozně divím, že to loňský rok vydrželo. Netušil jsem, že máme tolik ekonomických zásob, čekal jsem, že to lehne během měsíce, dvou. Nicméně teď jsme v situaci, kdy náš překvapivě robustní, ale i tak velmi křehký systém dostal pěkných pár facek a přicházejí další. Chci říct, že možnost, že se octneme ve velmi podobné situaci jako byli lidé v zemi, kde bydlela naše chudá vdova, je zcela rozumně očekávatelná, takže ten příběh nám může být poučení nejen jinotajným, ale zcela přímočarým. Takže abychom po několika letech ještě měli hrst mouky a kapku oleje, možná by nebylo od věci si zajistit zásoby a zdroje, které budou k něčemu i když v obchodech nic nebude, nebo tak drahého, že to pro nás bude nedosažitelné. Mít doma deset kilo zrní na osobu je dobrý začátek, to už doporučovali, když byl první lockdown, i když to díky Bohu zatím nebylo potřeba. Ale podporovat místní zemědělce a farmáře, kteří teď zápasí o přežití, a na nichž potom budeme závislí všichni, mi přijde jako ještě důležitější. Jistěže koupit zeleninu ze Španělska v obchodě je rychlejší a levnější. Koupit v obchodě českou zeleninu je lepší, ale ani tak se neutvoří mezi vámi a zemědělcem vztah, a většina vašich peněz jde prodejnímu řetězci. Když si uděláte čas a jdete přímo za výrobcem třeba na trh, jde všechno jemu a taky vás bude znát a až se věci semelou, komu myslíte, že bude prodávat spíš? Tomu, koho nikdy neviděl, nebo stálému zákazníkovi? Jistě, je to vypočítavost, je to kalkulace, teď vám neradím nic duchovního, ale vzpomeňme na slova z Lukášova evangelia, že synové světa jsou chytřejší než synové světla, a také na Ježíšovu výzvu, abychom byli opatrní jako hadi. Prostě k cestě k Bohu patří i to, že se materiálně zaopatříme a počínáme si tak, abychom přežili.

Důležité ale je, jít za to. A o tom je právě jak příběh našich vdov, jak té, co Eliášovi dala ze svého posledního jídla, tak té, kterou Ježíš viděl vrhat svoje poslední haléřky do chrámové pokladnice. Když dáme, co je císařovo, císaři, musíme dát i, co je Božího, Bohu. Když se vybavíme tak, abychom ve světě i v době krize přežili, je hrozně lehké se na to začít spoléhat a vidět v tom svoji oporu. Ta ale musí být v Bohu. Když víme, že je něco správného udělat, třeba někomu pomoct, nebo se sbalit a odejít, ale neuděláme to, protože se bojíme, že nevyjdeme, že už nám naše prostředky nebudou stačit, jsme jako vdova, co místo aby pomohla Eliášovi, uvěřivši jeho slibu, by ho odmítla, upekla by si poslední chleba, snědla ho se synem a pak spolu umřeli hlady.

Vždycky se vyplatí poslechnout odvážně a s důvěrou hlas Boží. Někdy se to může vyplatit až za dlouho, ale vyplatí se to vždycky.

Můžete si říct, že ale ze všech těch vdov, co jich v hladem zmítané zemi bylo, jen k jedné přišel Eliáš. Ale já pravím, že Bůh k nám všem přichází neustále. A když se dostaneme do stavu, že cítíme, že už visíme jen na jediném vlásku, že jsme těsně před záhubou, je tu zcela zákonitě Bůh se svojí nabídkou, ať mu ten vlásek dáme, že si nás vezme. On je tu vlastně s touhle nabídkou úplně pořád, jenom nevisíme na vlásku, ale na robustním horolezeckém laně. Na tom není nic zlého, je čas, kdy máme hospodařit, a je čas, kdy máme účtovat. No a když přijde účtování a Eliáš, Boží muž, od nás chce, abychom mu dali ze svého posledního chlebíčka, nebojme se mu vyhovět. Celý náš život je v rukou Božích, on nás neustále drží při životě. Když víme, že nás on volá, dejme mu to, co máme.

Když si šetříme a hospodaříme, abychom přežili, dělejme to právě s vyhlídkou na to, že to střádáme pro Boha, abychom měli sílu využít moment, kdy k nám přijde. A když přijde, to znamená, když cítíme, že se toho, co máme, můžeme vzdát pro dobrou věc, tak to udělejme bez váhání, beze strachu. Nelpěme na tom, co jsme si nahospodařili. Hospodařme ne proto, abychom z toho do smrti čerpali, ale abychom měli co obětovat Bohu.

Pozor jenom na to, aby naše oběť byla opravdu Bohu a ne ukojení vlastního přesvědčení. Když si usmyslíme, že se člověk má obětovat, a pak abychom si sami připadali dobří a spravedliví, hledáme, kde co komu dát. Ono pomáhat, obětovat se pro někoho, krásně chutná. A když to děláme proto, že chceme zažít tu chuť, že jsme někomu pomohli, je to fajn, určitě se tím zušlechťujeme, aspoň nějakou dobu, ale není to oběť Bohu. Tím se sami posilujeme ve svojí ctnosti, a my se máme od sebe vyprázdnit, aby nás mohl naplnit Kristus a my jsme potom nelhali, když vyznáváme: “Jsme živi, avšak již ne my, žije v nás Kristus.”
Kdyby ta vdova měla zálibu v pomáhání druhým, těžko by jí zbyla ta trocha mouky pro Eliáše. Pomáhat máme tam, kde je to potřeba a kde je to na nás. Zachraňovat někoho, kdo o to nestojí, nebo kdo se přiživuje, to není služba Bohu.

Všimněme si ještě jednoho detailu. Ve starozákonním příběhu slibuje Eliáš vdově, že jí nebude ubývat mouka a olej, když mu dá. V evangeliu se setkáváme jenom s tím, že Ježíš vdovinu oběť rozpoznává a vyzdvihuje její hodnotu, žádný slib nějaké hmotné odplaty nedává. Odpovídá to tomu, že Starý zákon nepracuje s nesmrtelností duše, proto se všechna dobra zobrazují hmotnými obrazy. Ježíš nic neslibuje, nejde a nepřivodí jí za odměnu hmotný dostatek. Ne že by ji nechal pojít, ale ukazuje nám, že zázračná pomoc je jenom ukázkou něčeho, co bychom jinak nepochopili. Životní situace se nemusí řešit zázrakem u všech lidí, kteří vyjdou Bohu vstříc. Boží pomoc funguje univerzálně a neustále. Ježíš nechává vdovu v rukou Otcových, neboť Otec se stará o všechny svoje děti, zatímco Ježíš je tu na to, aby nám Boží působení demonstroval a komentoval na ukázkových případech.

A také samozřejmě v posledku nejde o to, tělesně přežít, ale naplnit smysl života.