Vzkříšení – CČSH Třebíč

Jób 19, 23-27: další překlady
Kéž by má slova byla sepsána,
kéž by jak nápis byla vyryta
olovem a rydlem železným,
kéž by je navždy vytesali do skály!
Můj Vykupitel žije, to jedno vím,
a že nakonec se nad prachem postaví.
I kdyby ze mě kůži sedřeli,
já ve svém těle Boha uvidím.
Já ho uvidím vlastníma očima,
ne někdo cizí, ale já –
srdce mi touhou umírá!

2. Tesalonickým 2, 1-5.13-17: další překlady
A teď ohledně příchodu našeho Pána Ježíše Krista a našeho shromáždění k němu. Bratři, prosíme vás, nenechte se tak snadno vyvádět z míry a lekat, ať už proroctvím, kázáním nebo dopisem (údajně od nás), že prý Pánův den už přišel. Nenechte se od nikoho žádným způsobem oklamat. Než ten den přijde, musí nastat odvrácení od Boha. Musí se objevit ten bezbožník a zatracenec, který se postaví na odpor a povýší se nade všechno, čemu se říká Bůh a co se uctívá. Usadí se dokonce v Božím chrámu a bude se vydávat za Boha!
Nevzpomínáte si, jak jsem vám to říkal, když jsem byl ještě u vás? Za vás, bratři milovaní Pánem, však musíme stále děkovat Bohu. Ten vás od počátku vyvolil, abyste skrze posvěcení Duchem a víru v pravdu byli spaseni. Právě k tomu vás povolal naším evangeliem, abyste došli slávy našeho Pána Ježíše Krista. A proto, bratři, stůjte pevně a držte se učení, které jsme vám předali, ať už ústně nebo dopisem.
Náš Pán Ježíš Kristus a Bůh, náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám daroval věčné potěšení a nádhernou naději, kéž potěší vaše srdce a posilní vás v každém dobrém skutku i slovu!

Lukáš 20, 27-40: další překlady
Tehdy k němu přišli někteří ze saduceů (kteří popírají vzkříšení) a zeptali se ho: „Mistře, Mojžíš nám napsal, že když ženatý muž zemře bezdětný, má si jeho ženu vzít jeho bratr, aby svému bratru zplodil potomka. Bylo sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Potom si ji vzal druhý, třetí a tak dále. Všech sedm jich zemřelo, aniž by zanechali děti. Nakonec pak zemřela i ta žena. Kdo z nich ji tedy bude mít za manželku, až přijde vzkříšení? Vždyť ji mělo všech sedm!“
Ježíš jim odpověděl: „Synové tohoto věku se žení a vdávají. Ti, kdo budou hodni dosáhnout příštího věku a vzkříšení z mrtvých, se už ale ženit a vdávat nebudou. Také už nebudou moci zemřít – budou totiž jako andělé. Jsou to synové Boží, poněvadž jsou synové vzkříšení. A to, že mrtví vstávají, ukázal už Mojžíš u onoho keře, když Hospodina nazývá Bohem Abrahama, Bohem Izáka a Bohem Jákoba. On přece není Bohem mrtvých, ale živých – pro něj jsou živí všichni!“
„Mistře, to jsi řekl dobře,“ poznamenali někteří znalci Písma. Tamti už se ho totiž neodvažovali na nic ptát.

Dušičkové období, přicházející zima, naše biblické texty, všechno nás obrací k tématu smrti. Co ale říci? Cítím se naprosto nekvalifikovaný o tomto tématu cokoliv říkat. Chtěl bych, aby moje řeč vnesla do srdcí těch, kdo ji poslouchají, klid a povznesení. Ale mám jenom to, co jsem prožil a to, o čem jsem byl poučen. A zažil jsem toho málo a poučení je v otázce smrti směšným zdrojem, má-li člověk něco skutečně předat. Prostě o smrti prakticky nic nevím a obzvlášť ne, co bude po ní. Přitom postoj ke smrti je jednou z hlavních charakteristik nás křesťanů. Bible sama nám předkládá velmi rozmanitou pluralitu názorů. Starý zákon prakticky celý pracuje s tím konceptem, že člověk s fyzickou smrtí skutečně umírá, maximálně že pak jde do podsvětí. S tím i harmonuje to, k jakému oslímu můstku se Pán Ježíš v Lukášově podání uchyluje, když chce na základě Tóry podpořit koncept věčného života. A taky musíme vzít v potaz, že o reálnost vzkříšení přesvědčuje Saduceje, kteří se proti vzkříšení vyhraňovali, takže vůbec nemuselo jít o to, vytesat do kamene, že vzkříšení je reálné, ale o to, zbavit Saduceje okovů jejich konceptu. Lukášovi taky jde očividně o to, předat myšlenku, že zájmy v tomto životě nejsou tím hlavním.

Velmi zajímavé je naše epištolní čtení, které se jménem svatého Pavla dušuje, že nemáme věřit těm, co jménem svatého Pavla předpovídají nějaký konkrétní průběh příchodu Kristova a vzkříšení. Je z toho patrné, že už tehdy v době psaní té epištoly tyto problémy byly. Sotva Pán Ježíš předal svůj odkaz, už jsou tady lidi, kteří naprosto přesně vědí, jak to bude při jeho příštím příchodu. A jsou takoví i dnes. A jsou to celé církve. Slyšíme nauky o tom, jak to bude probíhat: Jak bude nejdřív vytržena církev, v jakém sledu budou probíhat události, kdo bude spasen a kdo ne a na základě jaké biblické pasáže to “víme”.

No mně to připadá, že Druhý list Tesalonickým byl do kánonu zařazen možná právě proto, abychom takovým řečem moc nevěřili. Kdyby šlo brát slova z Bible doslova jako nějaké orákulum do budoucnosti, tak jak mohl Ježíš říkat “Amen pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane”? Podle mě není Bible ani učebnicí historie ani věšteckou příručkou, ale knihou o hledání správného vztahu k Bohu.

Nač se zabývat tím, jak to bude probíhat na konci dějin při hromadném vzkříšení, když Ježíšovo poselství je hledat království Boží tady a teď? Uznávám, že duchovní vůdcové mohou mít dobré, legitimní důvody hlásat, jak to bude na konci času. Mohou tím do srdcí lidí vnášet naději na to, že ač teď jsou na tom bídně, jejich víra je odmění, může je to posílit na cestě. Ale zároveň je to může odvést do snění nebo do marných úvah nebo ještě hůř do pocitu, že oni jako vyvolení jsou něco víc oproti nám, kteří ani nekřtíme ponořením například.

Vzkříšení a smrt jsou spojená témata. A ono soustředit se na to, jak to bude při vzkříšení nás taky může hezky odvádět od konfrontace se smrtí. Vzkříšení je předmět naděje a víry. Smrt je reálná, s tou jsme konfrontováni. Smrt vidíme a uvědomujeme si její nevyhnutelnost. A já si myslím, že není tím nejlepším, co můžeme udělat, téma smrti obcházet pokukováním po vzkříšení.

Jak se ale tématu smrti nevyhýbat a neuhýbat před ním? Vždyť žijeme a život nás zaměstnává a pohlcuje. Konfrontace se smrtí přichází sama od sebe tehdy, když se o to neprosíme. A zrovna v takových chvílích je víra ve vzkříšení často velmi cennou pomocí.
Jak už jsem říkal, nemám odpovědi. Smrtí jsem neprošel, vzkříšení jsem nezažil a Písmo dává skoro všechny myslitelné odpovědi. Mám ale docela jasno v tom, co hromadně děláme a co bychom asi neměli.

Předně smrt odsouváme a odklízíme. Umírá se v nemocnicích, ne v kruhu rodiny. Lidé umírají sami a jejich blízcí u toho nejsou. A v těch nemocnicích jsou, aby neumřeli, i když jsou na odchodu. Četl jsem takový smutně vtipný výrok, že u vchodů do nemocnic by mělo být napsáno “Zákaz umírání”.

Já tím nechci zlehčovat nebo nějak zjednodušovat problematiku toho, kdy je na místě všemožně usilovat o záchranu života a kdy od toho upustit. Je jasné, že cena života je stejná u všech lidí, nejde škatulkovat koho zachraňovat a koho ne na základě nějakých předepsaných kritérií. Já jen říkám, že smrt je to nejpřirozenější v životě a že jsou případy, kdy se umírání nemá bránit, ale má se přijmout a prožít.

Ideálně by to měl moudře rozlišit sám člověk, kterého se to týká, ovšem to zase narážíme na to, že jsme třeba i nevědomě, podprahově vedeni k tomu, smrt nikdy nepřijmout a vždycky se zuby nehty držet v těle. Zase tím, že smrt nevidíme, protože naši blízcí umírají osamoceni v nemocnicích, takže umírání je pro nás jedna obrovská neznámá. Nevidíme ani smrt zvířat. Ty megatuny masa, co máme na pultech a na talířích k nám jdou pěkně zabalené v plastu a to, že za tím bylo inteligentní, citlivé zvíře, které někdo zabil, prostě nevidíme. A i když si to uvědomujeme, tak to prostě neprožíváme. Smrt je, ale někde, někde za nějakými zdmi. A i díky tomu jsme schopni zabíjet tak strašně krutě a nelidsky, jak se to zvířatům od nás lidí, obrazů Božích, děje.

Ruku v ruce s tím jde byznys módy, kosmetiky a farmacie, které maskují stárnutí nebo ho různě kompenzují. V principu nic proti tomu – každý chceme vypadat dobře a být fit, to opravdu nemám potřebu kritizovat. Ale kult mládí kritizovat chci. Jaká to je urážka, když někomu tipnete víc, než mu je? Všichni musíme být mladí a krásní. Aspoň to do nás přímo či nepřímo cpou reklamy.

Jak má člověk vychovaný takovým světem vědomě a se smířením přijmout blížící se smrt a odejít s očima otevřenýma, radostným výhledem a láskou v srdci? Víra ve vzkříšení je jedním z nejlepších předpokladů. Můžeme se se smrtí smiřovat opakovaně v malém. Vždyť ona přichází v životě často, i když se nejedná o smrt člověka. Umírají naše součásti. Kolikrát se každému z nás stalo, že už se nešlo dostat k někomu blízkému? Že jste se k němu vztáhli jako vždycky, ale najednou jste nedosáhli k němu? Najednou to nešlo? Ten vztah, jaký jste znali, umřel. Zrodil se na jeho místě jiný, ale ten předchozí je pryč. Nebo kdo měl nějakou pozici, nějakou schopnost, a už prostě nemá? Copak toto nezažíváme všichni v životě opakovaně? Toto je přece trénink na smrt. Zabraňujeme jí, když to jde, a pak ji přijímáme.
Můžeme se taky každý sám za sebe vyvázat z mechanismů uhýbání před smrtí daných společností a přehodnocovat vztah k ní. Znal jsem i člověka, co byl svojí smrtí posedlý celý život a jeho nejoblíbenějším tématem bylo, kde a jak chce být pohřben. Tohle na mysli nemám. Když říkám neuhýbat před smrtí, tak tím nemyslím uhýbat před životem ke smrti.

Život je nádherný, Boží dar a smrt je krok k návratu domů. Nebojme se ani jednoho.