Lotr v ráji – CČSH Třebíč

Jeremjáš 23, 1-6: další překlady
„Běda pastýřům, kteří hubí a rozhánějí ovce na mé pastvině! praví Hospodin. Hospodin, Bůh Izraele, proto prohlašuje o pastýřích pasoucích můj lid: Protože rozháníte a rozptylujete mé ovce a nestaráte se o ně, hle, já s vámi zúčtuji za vaše zločiny, praví Hospodin. Zbytky svého stáda pak shromáždím ze všech zemí, kam jsem je rozehnal, a přivedu je zpět na jejich pastvinu, kde se rozplodí a rozmnoží. Ustanovím nad nimi pastýře, kteří o ně budou pečovat, takže už se nebudou bát a strachovat a nebude už chybět ani jediná, praví Hospodin.
Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy vzbudím Davidovi spravedlivý Výhonek. Ten bude vládnout jako moudrý král a nastolí v zemi právo a spravedlnost. Za jeho dnů bude Juda zachráněn a Izrael bude žít v bezpečí. A toto je jméno, jímž bude nazýván: HOSPODIN – NAŠE SPRAVEDLNOST.

Koloským 1, 11-20: další překlady
byli všemožně posilováni mocí jeho slávy, abyste mohli všechno trpělivě překonat a abyste s radostí děkovali Otci, který vám umožnil podíl na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z nadvlády temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna, v němž se nám dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů. On je obraz neviditelného Boha,
prvorozený všeho stvoření.
Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím –
to, co se vidí i co se nevidí,
trůny i panství, vlády i mocnosti.
Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše
a on je přede vším a jím všechno stojí.

On je hlavou těla církve,
on je počátek a prvorozený z mrtvých,
aby tak ve všem držel prvenství.
Bohu se zalíbilo všechnu plnost složit v něm
a skrze něj se sebou smířit vše.
Krví jeho kříže, jím samým, pokoj způsobil
tomu, co je na zemi i na nebi.

Lukáš 23, 33-43: další překlady
Ježíš tehdy řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!“ Vojáci zatím losovali o jeho šaty.
Lid stál a díval se. Kromě jiných se mu vysmívali také vůdcové: „Jiné zachránil, tak ať zachrání sám sebe, když je to Mesiáš, ten Boží Vyvolený!“
Vojáci se mu posmívali také. Přistupovali, nabízeli mu ocet a říkali: „Zachraň se, jestli jsi židovský král!“ Visel nad ním totiž nápis:
TOTO JE JEŽÍŠ, ŽIDOVSKÝ KRÁL.
Jeden ze zločinců, kteří tam viseli, se mu vysmíval: „Když jsi Mesiáš, zachraň sebe i nás!“
Ten druhý ho však okřikl: „To se ani Boha nebojíš? Máš stejný trest jako on, ale my dostáváme spravedlivou odplatu za své skutky, kdežto tenhle nic zlého neudělal!“
Potom řekl Ježíšovi: „Vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království.“
Ježíš mu odpověděl: „Amen, říkám ti, dnes budeš se mnou v ráji.“
Okolo poledne se po celé zemi setmělo až do tří hodin odpoledne.

Dnes jsme četli úryvek Lukášova evangelia, který je pro něho jeden z nejtypičtějších. Křesťanství prakticky stojí na Ježíšově ukřižování a vzkříšení, takže scéna přímo z kříže, kde Ježíš někomu slibuje, že s ním bude v ráji, je velmi kompaktním reprezentantem nejpodstatnějších prvků v jednom celku. Proč říkám, že je tato scéna typickou ukázkou právě Lukášova pojetí a ne obecně novozákonního? No tak si všimněme, jaký obraz které evangelium plus Pavel o Ježíši podávají? Pavel se prakticky vůbec nezabývá Ježíšovým životem, pro něho je důležité, že byl ukřižován, vstal z mrtvých a co to pro nás znamená. Marek podává pro tu dobu naprosto revoluční obraz Ježíše jako trpícího Boha. Do té doby kdo byl Božím synem, byl silný a vítězil silou nad protivníky, když to zjednoduším. Aby byl někdo zván synem Božím, to tehdejší lidé znali. Ale aby trpěl a byl ukřižován a nevyvracelo to jeho božství, nýbrž potvrzovalo, to byla prostě pecka. Matouš podává Ježíše jako prorokovaného židovského mesiáše, druhého a lepšího Mojžíše. Lukáš jako proroka, který od začátku věděl, proč je tady, a kam jde, a který přišel změnit život všem lidem na celém světě. Jan pak jako vtělené věčné slovo Boží. Každý z těchto obrazů je nechci říct úplně jiný, ale hodně jiný, a přitom je každý hluboce pravdivý.

A právě naše čtení ukazuje tu do očí bijící jinost oněch obrazů. Všimněte si, jak rozdílně prožívá Ježíš ukřižování v Markovi a v Lukášovi. U Marka z jeho úst slyšíme: “Bože můj, Bože můj, proč’s mě opustil?” I lotři odsouzení s ním ho tupí. Ježíš trpí, jak si jen dokážeme představit, je totálně zdecimovaný, všichni jsou proti němu a přichází i o pocit spojení s Otcem. Marek zkrátka vykresluje trpícího syna Božího. Lukáš vykresluje proroka, který ví přesně, co se mu děje a kam to vede. Je naprosto v klidu. Lebedí si na kříži s naprostou jistotou, že všechno je pod kontrolou a ještě dneska bude v ráji a dokonce má čas pozvat tam kajicího lotra po svém boku. Dokážete si představit rozdílnější podání téže situace?

Dnes máme poslední neděli v církevním roce, příští neděle už je první adventní. Tento církevní rok jsme strávili primárně s Lukášovým evangeliem a čeká nás zase Matouš. Dovoluju si proto trochu se za Lukášem ohlédnout v jeho celistvosti. Myslím si, že co je dobrého na naší evropské kultuře, je z velké části zásluha právě Lukášova evangelia. To Lukáš se soustředí na to, aby se křesťanská společnost snažila o sociální spravedlnost a tvoření království Božího tady na zemi. To Lukáš nám přináší podobenství, kde boháč je odsouzen do pekel za to, že svoje bohatství užívá jen pro svoje potěšení, aniž by se dopustil nějakého zločinu. To Lukáš nám říká, že království Boží je mezi námi, a ne že to je něco, co přichází nezávisle na nás. To Lukáš zdůrazňuje, že spása skrz Ježíše je tu pro všechny, i ty co nežijí podle Tóry. Lukáš má na zřeteli praktický život v tomto světě tak, aby v něm Ježíšův odkaz mohl působit.

Jestliže dnešek je posledním dnem dlouhé série čtení Lukášova evangelia, pojďme z něho vydestilovat esenci a tu si vzít s sebou do dalších dní, měsíců a let. Lukášův obraz je pozdější než třeba Markův a, jak jsme si ukázali, hodně odlišný, ale kvůli tomu ne méně pravdivý. Čím starší pramen, tím blíže historické realitě, ale čím novější, tím vyzrálejší pochopení v něm najdeme. Tedy to platí v rámci Písma svatého, obecně to netvrdím.

To, že Ježíš je naprosto klidný a poskytne nám jistotu spásy i v momentě, kdy je všechno ztraceno, kdy sami pníme na kříži a ve stejné situaci vidíme i jeho, ztělesnění dobra, pravdy a krásy, je podle mě jedna z věcí, kterou si z toho ročního pobývání v Lukášově společnosti můžeme vzít. Je to hluboce pravdivý symbol, který najdeme i v mimokřesťanských svatých textech. Projevený svět je jako pohyb vln na oceánu božství, které samo o sobě je zcela neměnné a klidné. Jsme dvojí povahy: Jsme činitelé a pozorovatelé. Na jednu stranu konáme v tomto světě a události se nás přímo dotýkají. Na druhou stranu vše pozorujeme zcela nezúčastněně. Obě tyto stránky v sobě stále nosíme a žádná od narození do smrti zcela nezaniká. Čím více zůstáváme na povrchu věcí, tím více jsme pohlceni v roli činitele. Čím více proníkáme pod povrch věcí, tím více si uvědomujeme roli pozorovatele, kterého se dění nedotýká. Všichni to známe – roli pozorovatele poznáváme nejen pomocí rozvinutého duchovního zraku, ale i při otřesu, kdy zážitek je tak silný, že ho neuneseme, a odtrhneme se od svého prožívání.

Obraz Ježíše vedle lotra nás ujišťuje, že ta naše klidná, pozorující část, je něco, k čemu se můžeme utéct, i když je ve stejné situaci jako my. Tady, v klidu, panuje jistota, že všechno se děje pod Božím vedením a spěje k Božímu triumfu a k naší záchraně. “Nikdy není pozdě,” toto je heslo jistě vznikší právě na základě tohoto výjevu. Ten správný okamžik opustit svoje hříchy, přestat se spoléhat na vlastní sílu a všechno složit do rukou Kristových, je teď. Právě teď. Je úplně jedno, v jak beznadějné situaci se nacházíme, jak strašná zvěrstva jsme napáchali, a jak pozdě je, všechny je odčinit. Prostě toho teď nechme a jednejme tak, abychom byli Ježíšovými učedníky. Jak nám Lukáš klade na srdce: Jednejme tak, aby království Boží bylo mezi námi.

Všimněme si taky toho, že Ježíš není vedle jednoho lotra, ale mezi dvěma. Jeden se Ježíšovi rouhá a Ježíš ho nechává být, druhý se k němu obrací a Ježíš mu slibuje ráj. I tady vidím obraz jednoho člověka rozloženého do součástí. Naše vnitřní dobro, naše vnitřní zlo a naše božská jiskra. Oba lotři jsou lotři, oba jsou odsouzeni právem, rozdíl je v tom, jak se ke svému životu a k Ježíšovi staví. Je to tak věrný obraz o mě, až z toho mám husí kůži. Ze mně samotného není skutečně dobrého nic krom samotné Boží jiskry ve mně. Cokoliv dělám ze své vůle, je spravedlivě odsouzeno k zániku, ať už se to jeví jako dobré nebo jako zlé. Jediné, co mohu udělat skutečně dobře, je nechat skrz sebe jednat Boha. Pak ale na tom nemám nejmenší zásluhu a nemohu si to tedy připsat jako svůj čin. Ano, musím se vždy snažit jednat dobře, to je moje povinnost, jinak bych nemohl nechat skrze sebe Boha jednat. Ale skutečného dobra ze sebe nejsem schopen. Vše je právem odsouzeno k zániku, a co trvá, je dílem Božím. Tak se moje dobrá stránka vědoma si svojí nicotnosti může obrátit ke Kristu, který trpí se mnou, a poprosit o shovívavost. To ve mně, co je tvrdé a zhlíží se v sobě, nevzdá úctu tomu, co si úctu zaslouží a… a Bůh ho nepotrestá a nesmete, jen se tato část zkrátka nedisponuje záchraně a přirozeně umírá.

Nikdy není pozdě a vždy stojí za to vzdát úctu Bohu, spolehnout se na něho a přimknout se k němu. Máme na výběr. I v okamžiku bezmoci máme na výběr. To, co se už stalo, stalo se podle vůle Boží, s tím nic dělat nemůžeme a není třeba. Ale teď! Teď je okamžik, kdy máme na výběr. Tak si vyberme stranu s Kristem.