- Izajáš 7, 10-14
- další překlady
Hospodin pak Achazovi ještě řekl: „Požádej Hospodina, svého Boha, o znamení, ať už dole v hlubinách nebo v nebeských výšinách.“ „Nepožádám,“ odpověděl však Achaz. „Nebudu pokoušet Hospodina.“
„Slyš, dome Davidův!“ řekl na to prorok. „To vám nestačí unavovat lidi, že unavujete i mého Boha? Sám Pán vám proto dá znamení: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, Bůh je s námi.
- Římanům 1, 1-7
- další překlady
Pavel služebník Krista Ježíše, povolaný apoštol, oddělený pro Boží evangelium, které Bůh skrze své proroky již dávno zaslíbil ve svatých Písmech. Toto evangelium je o jeho Synu – který tělem pocházel z Davidova semene, Duchem svatým však byl Boží Syn, jak se mocně ukázalo jeho vzkříšením z mrtvých – o našem Pánu Ježíši Kristu. Skrze něj a pro jeho jméno se nám dostalo této milosti, totiž apoštolství, aby lidé ze všech národů došli k poslušnosti víry; k nim patříte i vy, povolaní Ježíšem Kristem. Všem Bohem milovaným povolaným svatým v Římě:
Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
- Matouš 1, 18-25
- další překlady
Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi, ale předtím, než se vzali, se ukázalo, že je těhotná z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý, a protože ji nechtěl veřejně zostudit, rozhodl se, že se s ní rozejde v tichosti. Když však o tom přemýšlel, hle, ve snu se mu ukázal Hospodinův anděl a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii za manželku, neboť to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.“
To vše se stalo, aby se naplnilo, co Hospodin řekl ústy proroka: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,“ což se překládá: Bůh je s námi.
Když se Josef probudil, zachoval se, jak mu přikázal Hospodinův anděl, a vzal si Marii za manželku. Nespal s ní ale až do doby, kdy porodila syna, jemuž dal jméno Ježíš.
Texty parřící ke čtvrté adventní neděli nás přímo nutí zaujmout postoj k tomu, jak to bylo s Ježíšovým početím. Nejenže tu máme Izaiášovo proroctví, kde “dívka” porodí syna a pak Matoušovu citaci těchto slov, kde “panna” porodí syna, takže si začneme říkat, jak to teda bylo. Ale máme tu i Pavla, který tu tvrdí, že tělesně byl Ježíš po Josefovi z rodu Davidova, takže jaképak neposkvrněné početí? Matouš i Lukáš ale jasně a důrazně prohlašují, že Marie nepočala z Josefa. A v rámci Bible vlastně o nic moc nejde, rozpor se vyostřuje později tím, že katolická církev položila na Mariinu úlohu a Mariino panenství takový důraz, že to byl jeden z hlavních bodů kritiky od protestantů. No a tím, že Církev československá na jednu stranu navazuje na katolickou tradici a na druhou stranu stojí historicky na tom, že se vůči bigotnímu a pověrčivému katolicismu vymezuje, má tenhle spor o Mariino neposkvrněné početí přímo zadrátované sama v sobě.
Pro koho je Církev československá husitská tou skvělou alternativou, kde panuje protestantská svoboda myšlení, věření a bádání, ale kde se neodvrhuje tradice, sedm svátostí, časté přijímání atd., pro toho bude Ježíšovo neposkvrněné početí něčím, co si rád ponechá a bude rád, že ho za to nikdo neumlátí Biblí po hlavě. Kdo naopak bere naši církev jako tu skvělou alternativu, kde se žije tradičním náboženským životem, ale kde se dbá na zdravý rozum a vědecké poznání a zázraky se racionálně vysvětlují, pro toho bude Ježíšovo početí z panny tmářstvím a báchorkou a kamenem úrazu. A oba nalézají u nás svůj domov a oba ten domov chtějí mít tak, aby se v něm mohli doma cítit, tedy podle svého.
Já si ovšem myslím, že celá ta roztržka, zda neposkvrněné početí ano nebo neposkvrněné početí ne, je úplně špatně postavená a odvádí od skutečných, podstatných otázek. Je důležitá, protože se týká toho, co jsme jako církev, čemu věříme. Tato otázka je důležitá. Ale tvrdit, že neposkvrněné početí je pravda nebo že není pravda, mi přijde, jako že se ty dvě strany míjejí v tom, z jaké úrovně se na věc dívají. Každopádně, abych z toho jenom diplomaticky nevybrusilil, já teda za sebe říkám, že neposkvrněné početí pravdivé je. Symbolicky, duchovně, historicky, prostě absolutně ANO. Argumentů mám povícero, ale dám jeden: Oproti tomu všemu, co se na základě Ježíšova a vůbec Božího působení stalo zcela zjevně a nerozporovatelně je to tak maličký zázračíček, že vůbec nemám důvod pochybovat, že se to stalo.
Ale vrací mě to k té důležité otázce – co vlastně jsme jako církev a čemu vlastně věříme? Dnes mám tu čest stát se farářem této obce. Takže pro začátek bych shrnul ne snad úplně věrouku celocírkevní, ale řekněme svůj volební program. Jakým hodnotám věřím, co chci reprezentovat. K čemu nás chci pomoct vést.
Církev československá husitská se pojmově určuje jako společenství křesťanů. Křesťan, to je vyznavač a následovník Ježíše Krista, jak je dosvědčen v Bibli. Osobně si ale vůbec nemyslím, že každý, kdo říká, že věří v Ježíše Krista je skutečný křesťan. Naopak znám spoustu lidí, kteří se ke křesťanství a k Ježíšovi nehlásí, ale podstatu křesťanství naplňují. Jsem s Karlem Rahnerem při jeho pojmu anonymní křesťanství. Jestliže si tedy říkáme křesťané a scházíme se tu a přistupujeme k večeři Páně a chceme dostát svému křtu, pak bych rád, abychom se nespokojili s tím, být takzvaní křesťané, ale abychom usilovali naplnit podstatu.
Ježíš nabízí víc než kdokoliv jiný. Nabízí věčný život, nabízí nebe. Ale jeho nároky na nás si s jeho sliby nezadají. Být křesťan je brutální závazek, je to větší úkol než co jiného. Křesťan nemůže zůstávat v tom, aby někoho nenáviděl. Ba co víc, nemůže zůstávat v tom, aby někým opovrhoval.
Slyšel jsem takový vtip, který podle mě krásně trefuje hřebíček na hlavičku, co se týče třeba našeho postoje k určité skupině našich spoluobčanů. Stojí takhle řidič na dálnici v koloně a slyší v rádiu, že teroristi unesli všechny naše poslance a ministry a požadují výkupné. Když nedostanou deset milionů, všechny ty politiky polijou benzínem a zapálí. Za chvíli mu někdo ťuká na sklo a on to borec, že prý obchází lidi, aby se jako složili pro ty teroristy na ty politiky. No a řidič se ptá, kolik tak normálně jako lidi dávají. A borec že tak pět, deset litrů benzínu.
Mě to třeba fakt rozesmálo, protože ten vtip opravdu odhaluje, jak to máme. Neznám člověka, co by měl rád politiky. Ale kdo se zve Ježíšovým učedníkem, nesmí v tom opovržení zůstávat, musí jít za to, přijímat dotyčné z rukou Božích a pracovat na úzdravě. Politici jsou samozřejmě jenom příklad, každý máme někoho – sousedy, přiženěnou rodinu, feťáky, Rusy, Babišovy voliče, někdo dokonce sám sebe nebo svého manžela. Jako křesťan mám povinnost milovat.
Jako křesťan nesmím vlastnit. Nic nesmí být mého neboť vše je Boží a se vším mám jako s Božím nakládat, pro něho. Peníze nejsou moje, mám s nimi dobře hospodařit, ale nemám se co kabonit, když jsou mi brány. Zdraví není moje, mám s ním dobře hospodařit, ale nemám se co kabonit, když je mi bráno. Čas není můj, mám s ním dobře hospodařit, ale nemám se co kabonit, když je mi brán. Vztahy nejsou moje. Čest není moje. Svoboda není moje. Vše je Boží, mám s tím dobře hospodařit a nakonec odevzdat. Takové je křesťanství, jak ho vidím.
Jako křesťan nesmím nikoho a nic poslouchat víc než Boha. Ani šéfa ani policii ani úřady ani manželku ani tušení ani znamení ani většinu ani televizi. Vím-li, že je něco Boží vůle, ať už rozumem, svědomím, intuicí nebo jakýmkoliv světlem, které je pro mě v danou chvíli nejvyšším zdrojem, musím po vzoru Ježíšově tomu být věrný a poslechnout to.
Nejsme jenom křesťané, jsme husité. Hlásíme se k odkazu Mistra Jana Husa. To nás zavazuje k věrnosti Pravdě. Z trojice Božích atributů dobra, pravdy a krásy je pro nás primární pravda. Je v tom výzva především najít svoji pravdu. Poznat sami sebe tak, abychom mohli pravdivě žít svůj život. Pojmenovávat věci pravými jmény, neuhýbat tomu, jak se to dělá a jak to spíš projde. Nechtít se zavděčit. Neohýbat skutečnost tak, aby mě to hodilo do lepšího světla. Tohle děláme skoro všichni skoro pořád. Touha být tím druhým přijat a strach z toho, že budu odsouzen, jsou tak všudypřítomné a tak mocné, že vůbec nevíme, jak moc nás nutí vykřivovat realitu. Nestojí to za to.
Nejsme jenom husité, jsme Čechoslováci. Čechoslováci. Dva spojené bratrské slovanské národy, které si rozumějí a spolupracují jako jedno. Moravská diecéze se slovenským biskupem naprosto v pohodě, já z toho mám takovou radost, že nás zas tak úplně nerozdělili, že si pořád rozumíme! Jsme národní církev. Milujeme svoji vlast a hrdě se k ní hlásíme. Musíme se tedy například vypořádat i s pojmem ateismu, který je pro Čechy tak typický. Nemůžeme se jenom distancovat nebo dělat, že nás se to netýká. Jsme jeden národ a patříme k sobě. A Češi vlastně nejsou ani tak ateističtí, neznám skoro žádného, který by věřil, že není Bůh. Naprostá většina připouští, že je, ale nechtějí být součástí organizovaného náboženství. Myslím, že je naším úkolem být takovými křesťany a takovou církví, aby lidé při bližším pohledu na nás ztratili k církvi odpor. To je velká výzva. Být takovými křesťany, abychom v dobrém ateistovi viděli pro sebe vzor toho, jak jde na vlastních (Bohem daných) nohách z vlastních (Bohem daných sil) a abychom pro něho byli vzorem v tom, jaké hodnoty reprezentujeme. Dobrý křesťan je vzorem pravému ateistovi a dobrý ateista je vzorem pravému křesťanovi. Buďme dobří a praví křesťané a zmizí nám problém s ateisty.
Být křesťanem ale nepřináší jenom nároky. Přináší to i příslib. A nejde jen o příslib nebe po smrti. Příslib není orientován jen do nějakého abstraktního a neuchopitelného stavu po životě. Život v pravdě – život pro Boha dává svobodu, sílu a radost, jakou nic z tohoto světa dát nemůže. Moc se těším, že si budeme vzájemně pomáhat, abychom z tohoto stavu nevypadávali a nebo se do něj aspoň pokaždé rychle vrátili jako do svého pravého domova, do Království Božího v nás a mezi námi, po věky věkův.
Facebook