- Izajáš 52, 7-10
- další překlady
Jak krásné jsou na horách
nohy posla dobrých zpráv,
toho, kdo pokoj zvěstuje,
kdo nese dobrou zvěst,
toho, kdo spásu ohlašuje,
kdo říká Sionu: „Tvůj Bůh kraluje!“
Slyš! Tví strážní volají,
společně křičí radostí,
protože vidí na vlastní oči,
jak se k Sionu vrací Hospodin.
Dejte se spolu do zpěvu radosti,
jeruzalémské sutiny,
vždyť Hospodin potěšil svůj lid –
on Jeruzalém vykoupil!
Hospodin svou svatou paži obnažil
všem národům přímo na očích,
aby všechny zemské končiny viděly
spásu, již náš Bůh připravil.
- Žalmy 1, 1-6
- další překlady
Blaze člověku, který nechodí, jak radí ničemní,
na cestě hříšných nestojí,
ve spolku posměvačů nesedí.
Zákon Hospodinův je jeho radostí –
o tomto Zákoně dnem i nocí přemýšlí.
Bude jako strom
na břehu řeky vsazený,
který své ovoce ve svůj čas přináší,
kterému nikdy neuvadne listí –
cokoli činí, se podaří!
Jinak se ale povede ničemným:
budou jak pleva, již vítr unáší.
Ničemní na soudu neobstojí,
stejně tak hříšní uprostřed poctivých.
Cestu poctivých dobře zná Hospodin,
cesta ničemných se vniveč obrátí.
- Jan 1, 1-14
- další překlady
Na počátku bylo Slovo
a to Slovo bylo u Boha
a to Slovo bylo Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze něj
a bez něj nepovstalo nic, co je.
V něm byl život
a ten život byl světlem lidí.
A to světlo svítí ve tmě
a tma je nepohltila.
Od Boha byl poslán člověk jménem Jan. Přišel kvůli svědectví, svědčit o tom Světle, aby všichni uvěřili skrze něj. On nebyl to Světlo, ale přišel, aby o Světle vydal svědectví.
Tento byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět:
Byl na světě
a svět povstal skrze něj,
ale svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního,
ale jeho vlastní ho nepřijali.
Ale těm, kteří ho přijali,
dal právo být Božími dětmi –
všem těm, kdo věří v jeho jméno.
Takoví nejsou narozeni z krve,
ani z vůle těla, ani z vůle muže,
ale z Boha.
To Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi.
Spatřili jsme jeho slávu,
slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn,
plný milosti a pravdy.
Vždycky se o Vánocích sám sebe ptám, co pro mě Vánoce vlastně znamenají. Volno, stromeček, dárky? Čas s rodinou? Narození Ježíška? Zimní slunovrat? Narození Ježíška vím, že by to mělo být, ale dokážu si pod tím představit něco tak konkrétního a pro mě reálného, abych tomu vůbec porozuměl? Já fakt nevím. Vím, že když jsem někdy byl na Vánoce sám, byl to zvláštní pocit, skoro nepatřičný. Měl jsem chuť aspoň jít ven a pod veřejným stromečkem někde na náměstí se setkat s lidmi. Vánoce jsou přímo stvořené k tomu, abychom o nich byli v kruhu nejbližších. A v chuti jít na plac a potkat se na štědrý večer s jinými neznámými lidmi byla chuť se setkat opravdu tváří v tvář, do hloubky. Přiznat těm druhým, že jsem sám a uvidět jejich samotu a být spolu v pravdě.
Kolikrát jsou taková setkání mnohem snazší s cizími lidmi než s rodinou. Vybavuju si, že se mi několikrát v životě stalo, když jsem se díval na nějakou dívku třeba z okna vlaku, který se už už měl rozjet, že jsme se setkali velmi intenzivně očima a dávali jsme si pravdivě a bez zástěrky najevo, že se jeden druhému líbíme. V momentě, kdy jsem se třeba v podobném nastavení setkal s někým, kde nebyl faktor odjíždějícího vlaku – kde nebyla jistota, že si za chvíli zmizíme z očí bez možnosti se k sobě vrátit – už taková spontaneita nefungovala. Člověk se bojí, že se druhému vydá ve svojí zranitelnosti a on se vůči tomu zachová necitlivě. Musíme před sebou hrát role, udržet si tvář, neukázat svoje slabá a zranitelná místa, protože ten druhý do nich může kopnout. A taky často kopne! Ty ochranné zdi, co mezi sebou stavíme, jsou sice zhoubou prožívání lásky a blízkosti, po kterých tak strašně toužíme, ale zároveň jsou potřebnou ochranou. Odhalit slabinu tomu, komu nedůvěřujeme, je hloupost a ta se po zásluze trestá.
Důležité je, neudělat si z postavení zdi mezi sebe a druhého automat. Je moc důležité poslouchat v každém momentu, při každém novém setkání, jestli teď necítím důvěru a jestli teď se nemám otevřít a vydat druhému. Setkání s druhým jsou vpravdě tréninkem na setkání s Bohem. Vždycky je to riziko, nikdy to nemáme pod kontrolou a přece se musíme dát. Musíme? No ano, musíme, jestli nechceme zahořknout a citově i duchovně a v důsledku i tělesně živořit.
A co jde sice s rizikem, ale ještě docela snadno udělat s úplně cizím člověkem – otevřít se mu, ukázat mu svoje měkká místa, a přijmout ho, to jde kolikrát mnohem hůř s našimi nejbližšími. Už jsme si toho od nich zkusili tolik a už máme tak vybudovaný klamný pocit, že je známe, a už máme mezi sebou tak vyběhané cestičky, že vystoupit před nima ze svých ulit je ještě mnohem těžší než před lidmi, které neznáme. A přitom právě na Vánoce toužíme s nimi skutečně být, skutečně se potkat, přijmout a být přijati.
A právě v tom tkví zrození Ježíškovo. Narodit se v nás Ježíšek může, jenom když se necháme oplodnit. A Bůh nikoho neznásilňuje. Jestli se to má stát, jde to jenom, když se staneme aspoň na chvilku měkkými a otevřeme se, aby do nás druhý, kterého milujeme mohl opravdu proniknout. Pak v něm třeba u stromečku nebo u bramborového salátu přijímáme Boha a rodí se v nás nový, svatý život. Vnímáme ho jako pocit lásky, která nás přesahuje a sjednocuje. Rodí se v nás Bůh. A ten Bůh působí tady na zemi a strhává nás k novému způsobu života. Na zemi přichází Kristus, spasitel.
Proto říkám, že i ten vánoční shon za dárkama může být požehnaný. Když se nám dárkem podaří vzbudit v druhém pocit, že je milován a že je poznáván, zveme do svého a jeho srdce Krista. Tím, že milujeme, svědčime o Kristu a přiznáváme se k němu. Když obdarováváme druhé sebou a přijímáme je v jejich nahotě, necháváme Krista, aby se v nás zrodil. Necháváme se obdarovat Bohem. Dáváme něco konečného a omezeného a dostáváme něco nekonečného a neomezeného. Je to zázrak. Zázrak zrození věčného života, zázrak neposkvrněného početí, zázrak Panny Marie – naší duše – která ze sebe rodí nový život z Ducha svatého. Pravé kouzlo Vánoc.
Aby o vánočních svátcích naše srdce Duchem Kristovým se naplnila,
Aby Ježíšovo evangelium naší myslí i celým naším životem pronikalo,
Bože všemohoucí, tvůj jednorozený Syn vzal na sebe naši přirozenost a dnešního dne se narodil jako dítě Mariino, abychom se tvou milostí znovuzrodili a stali se tvými dětmi. Svým svatým Duchem nás osviť, ať přijmeme tvé Slovo – Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.
