CČSH Třebíč

Hospodin Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi řekl: „Tento měsíc pro vás bude počátkem měsíců, bude pro vás první mezi měsíci roku.

Efezským 1, 3 – 14

zobrazitskrýtdalší překlady

Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebesích! V něm nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a bezúhonní v lásce. Ve své laskavé vůli nás předurčil, abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za jeho vlastní. Chvála jemu za tu slavnou milost, kterou nás obdařil ve svém Milovaném!
V něm se nám skrze jeho krev dostalo vykoupení, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství jeho milosti, kterou nás štědře zahrnul se vší moudrostí a prozíravostí. Ve své laskavosti nám dal poznat tajemství své vůle – předsevzal si, že až se naplní čas, uskuteční svůj plán a shromáždí všechno na nebi i na zemi do jednoty v Kristu. Právě v něm se i nám dostalo podílu na vyvolení; byli jsme předurčeni podle předsevzetí Toho, který rozhodnutím své vůle působí všechno. My, kdo jsme složili naději v Kristu, se tedy stáváme jeho chválou a slávou.
V něm jste i vy (když jste uslyšeli slovo pravdy, totiž evangelium o vaší spáse, a uvěřili mu) byli označeni pečetí zaslíbeného Ducha svatého. Ten je závdavkem našeho dědictví: zaručuje, že Bůh vykoupí své vlastnictví. Chvála a sláva jemu!

Jan 1, 10 – 18

zobrazitskrýtdalší překlady

Byl na světě
a svět povstal skrze něj,
ale svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního,
ale jeho vlastní ho nepřijali.

Ale těm, kteří ho přijali,
dal právo být Božími dětmi –
všem těm, kdo věří v jeho jméno.
Takoví nejsou narozeni z krve,
ani z vůle těla, ani z vůle muže,
ale z Boha.

To Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi.
Spatřili jsme jeho slávu,
slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn,
plný milosti a pravdy.

Jan o něm vydával svědectví a volal: „Toto je ten, o němž jsem řekl: Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.“
Z jeho plnosti jsme všichni přijali,
a sice milost za milost.
Zákon byl vydán skrze Mojžíše,
milost a pravda však přišla skrze Mesiáše Ježíše.
Boha nikdy nikdo neviděl;
jednorozený Syn, který je v Otcově náručí,
ten jej vylíčil.

Zdravím vás v roce 2023. Máme za sebou zvláštní rok definovaný především válkou na Ukrajině. Začala v únoru, asi aby si ruští sportovci ještě stihli přátelsky zasoutěžit v Pekingu, promiňte mi lehkou ironii, jestli jste ji zaslechli. Ohlížet se tedy za tímto rokem v lednu se může zdát poněkud předčasné. A proč vlastně právě v lednu a proč vlastně právě po roce? No to, že se ohlížíme po roce, je jasné – rok je jednotka času daná přírodou, Bohem. Není to lidský konstrukt. Ale že rok začíná zrovna prvního ledna, to konstrukt je. Římani zavedli začátek roku na začátek ledna až někdy v roce 153 před Kristem, do té doby začínal březnem. V Bibli jsme četli, že prvním měsícem je v Tóře zván Nisan, což je měsíc kryjící se taky hlavně s březnem. Je to měsíc, kdy Hospodin vyvedl Izrael z Egypta. Nový rok ale Židé slaví v pohyblivém datu mezi zářím a říjnem. Krom toho máme církevní rok začínající adventem, školní rok, fiskální rok a kdovíjaký jiný rok začínající někdy jindy. A co bychom neměli opomenout, jsou tomu přesně sto tři roky, co vznikla naše Církev československá, náš domov.

Od našeho posledního setkání na Boží hod vánoční uplynuly dva týdny a událo se v nich několik příležitostí, které by zasluhovaly vlastní bohoslužbu – Štěpán prvomučedník, den svaté rodiny, tři králové, dnes den křtu Páně. Mnoho věcí v krátkém čase.

Čas je vůbec strašně zvláštní věc. Velice mě překvapilo, jak je definován ve fyzice: Vůbec nijak. Čas se definuje jako “to, co ukazují hodiny”. Běžně se i chápe jako čtvrtý rozměr k prostoru. To dává dobrý smysl. Čas skutečně vykazuje známky rozměru stejně jako výška, šířka a hloubka. Jakékoliv těleso existuje jenom pokud má nenulovou velikost v každém rozměru: Pokud by třeba kámen měl nulovou výšku, pak prostě nebude existovat. Stejně tak kdyby existoval od svého stvoření do zničení nula sekund, tak nebude existovat vůbec. Taky pokud chceme například určit, jestli nějaký bod se nachází uvnitř nebo vně nějakého tělesa, tak musíme znát souřadnice toho tělesa co do výšky, šířky a hloubky, ale i kdy se tam nacházelo. Další argument pro zařazení času do seznamu dimenzí je, že když chceme zobrazit nějaký mnohodimenzionální prostor do menšího počtu rozměrů, můžeme čas použít úplně stejně jako výšku, šířku a hloubku. Vysvětlit to lze zcela jednoduše na příkladu, kdy chceme trojrozměrné těleso zobrazit na dvojrozměrném monitoru počítače. Stačí zobrazit průřez a animovat jeho průběh osou Z. A tak si můžu vzít libovolné dva rozměry a ten třetí namapovat na čas.

Nicméně navzdory tomu, že čas je praktické řadit mezi ostatní rozměry, se i ostatním rozměrům zcela vymyká. Mohu například otočením libovolně převádět výšku, šířku a hloubku navzájem mezi sebou. Ale převést výšku na čas nebo naopak… no, zatím se mi to nepovedlo. Především pak v tom, že v rámci ostatních rozměrů se můžeme pohybovat vcelku libovolně tam i zpátky, ale časem se lze pohybovat jenom konstantně vpřed a nejde to nijak ovlivnit vůlí. Tohleto samo o sobě je tak nesmírně poutavé téma, že to je nehasnoucí inspirace pro autory fikce všeho druhu. Cestování časem známe z tolika knih a filmů a seriálů, že to už je skoro klišé. A přitom je vcelku jasné, že to prostě není možné. Tedy cestování do budoucnosti možné je, a je možné nahlížet na minulost, ale není možné do minulosti zasahovat. A přece se tomu lidská představivost vzpouzí a plodí příběhy o záchraně lidstva změnou dějin a dochází pokaždé k týmž paradoxům.

Čas se zkrátka vymyká zařazení, těžko se z něho dělá objekt zkoumání. A přece s ním pracovat musíme. Ovlivňuje nás úplně všude a ve všem. Do jednotek ho cpeme kolikrát i úplně nadbytečně – třeba taková teď velmi aktuální kilowatthodina: Watt je joule za sekundu a to se vynásobí tisícem a hodinou. Nemůže se prostě operovat s Megajouly? Může, ale když on ten čas v našich hlavách je tak všudypřítomný, že kilowatt výkonu po dobu jedné hodiny si představíme spíš než sílu tří a půl tisíce newtonů po dráze jednoho kilometru, ačkoliv je to prakticky totéž.

Všichni v čase žijeme a všichni s ním operujeme. Všechno možné se měří v čase, všechno možné se udává ve vztahu k času, všechny nové vynálezy jsou na to, aby nám šetřily čas. A přitom vlastně nedokážeme říct, co čas je.

Čas je fascinující nejen z hlediska fyziky, ale i filozofie a duchovna. Martin Heidegger dochází ve své úhelné práci Sein und Zeit k závěru, že bytí JE čas. Rumunský myslitel Mircea Eliade praví, že lidé za dávných časů vůbec pojem lineárního času neměli, a to záměrně. Cílem nebyl nějaký vývoj kupředu, ale návrat do zlatého věku, návrat k Bohu. Každý den a každý rok byl pokusem tentokrát se trefit, tentokrát být v jednotě s Jediným, s dokonalým předobrazem. Plynutí času jako neustálý návrat k božskému umožňoval ve všem zažívat posvátnost a rituálům to dávalo opravdovost – náboženské obřady nebyly pouhou připomínkou Božských zásahů na zemi, ale jejich znovuprožitím.

Toto pojetí tzv. cyklického času, nebo Eliadeho terminologií “věčného návratu” je nám pořád vlastní. Co jiného je liturgický rok, kde se stále dokola opakuje čekání na Krista, jeho zrození, ukřižování, seslání Ducha svatého? Co jiného je večeře Páně, kterou si nejen připomínáme, ale reálně ji prožíváme? Cyklický čas je nám, kteří jsme zvyklí uvažovat v lineárním čase, cizí, ale jen pro rozum. Prožíváním nás pořád hluboce zasahuje a je branou k posvátnému.

Revoluci přináší starozákonní, židovské myšlení. Objevuje se něco zcela nového. Objevuje se představa toho, že Bůh v historii vede svůj lid ke spáse. Lineární čas, vývoj kupředu, historické vnímání najednou není jenom odplouvání dál od Boha, vzdalování se Dokonalosti, ale historii řídí Bůh a vede ji ke svojí vládě. Najednou je plynutí času něco dobrého, protože to je pod Boží vládou. Představa konce dějin v Božím království je tedy tím, co nám jako lidstvu umožnilo vnímat historii a nebát se jí. Bez vědomí konce dějin žádná historie neexistuje. Ve vesmíru nejsou polopřímky – co začíná, to končí. Buďto žádný čas není a stále se jen točíme v kruhu věčného návratu nebo čas začíná u Boha a končí u Boha.

My jsme už v historickém vnímání doma. Ani nás nenapadne vnímat čas jinak. Věci se vyvíjejí, byl pravěk, antika, středověk, novověk, moderna, dnešek. Pak bude něco dalšího, co bude zas vypadat jinak. Věci se vyvíjejí odněkud někam. Naprosto jasné. Ale tohle vnímání, když se bere jako jediná nezpochybněná pravda, vede k tomu, že se člověk začne upínat k tomu, jak se věci vyvinou. Začne doufat ve zlepšení. Samo o sobě v pořádku, ale jakmile i tohle člověka pohltí, vede to ke strachu, úzkosti, beznaději… ostatně viděli jsme, co napáchala komunistická ideologie postavená na zajišťování lepších zítřků. Musí to zákonitě vést ke zklamání a depresi. Čas je proces zhoršování věcí. A to ze mě nemluví pesimista. Prostě vesmír je jako vybíjející se baterka. Hvězdy se vyzáří, nebude nic. Ještě to potrvá, ale entropie, tedy míra chaosu, nezvratně a neustále roste. Historický vývoj naprosto nutně spotřebovává víc než produkuje. Věci se v globálu zhoršují a nikdy to nemůže být jinak. Je pravda, že na této rostoucí kopě hnoje je také hromádka čím dál krásnějších věci, které se pořád zlepšují. To ano a to je ovoce našich nejlepších úspěchů a myslím, že Hospodin nás bude soudit podle této hromádky dobrých věcí a na nich stojí za to pracovat, ale ne pro ně, ale pro Hospodina.

Naše takzvaně racionální nahlížení času jako lineárního vývoje jde často ruku v ruce s určitým pohrdáním konceptem věčnosti jako nějakou báchorkou – opium lidstva, jak říkal Karel Marx. Podle mě je pojem Věčnosti vývojovým krokem kupředu. Jistěže kdo zná věčnost jen z doslechu (a to jsme po hříchu asi ve společnosti ve většině tací), pro toho to je jen neuchopitelný abstraktní pojem a může mu věřit nebo se mu může vysmívat. Ale kdo věří nebo zažil – a věčnost se zažít dá, na to máme nejednoho očitého svědka – ten ví, že Bůh pak není jenom na začátku a na konci času a mezi tím my, v čase uvězněni. Čas najednou vyvěrá z Boha, je to vlastně fundament toho, že Bůh tvoří – ne stvořil, ale stále tvoří – svět. Zde se konečně dotýkáme evangelního čtení:

“Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.”

Nám se nabízí překonat svět, vyvázat se z času. Být ve věčnosti. Být Božími dětmi, kteří se narodili z Boha. Tuto moc mají ti, kdo Ho přijali.

Pro mě osobně je toto třeba kámen úrazu. Jestli bych měl na sobě jmenovat nějaký hlavní nešvar, tak by to bylo zápasení s časem. Před několika lety jsem četl v jedné knize od S.N.Lazareva, že vnitřně zdravý člověk má hlavní zdroj štěstí v přítomnosti. Znám mnoho takových, co ho mají v minulosti – utápějí se ve vzpomínkách a vracejí se do starých dobrých časů. Já jsem si s hrůzou uvědomil, že ho mám v budoucnosti: ve vizi, v cíli, kterému obětuju přítomnost. Z toho už jsem se díky Bohu z velké části vymanil, ale pořád musím ještě támhleto dodělat a tohleto vyřídit a jsem nervózní z toho, abych to stihl a zlobím se, když mám skluz… pořád bojuju s časem… ne, dosud jsem s časem bojoval, ale teď je ten jediný okamžik, kdy s tím mohu skoncovat. Dosud jsem si myslel, že já můžu něco stihnout, nebo snad že na mě záleží, abych něco stihl. Dosud jsem Bohu nevěřil a nepřijímal jsem ho, ale teď kapituluju a s vděčností prožívám to, že nadechuju a vydechuju. Beru činnost z rukou Božích a konám ji pro větší Jeho slávu, abych svým dílem přispěl k Jeho dílu.

Já jsem Boží nástroj. A mám-li mu být dobře k dispozici, je potřeba, abych byl v klidu a na jeho vnuknutí pozor dával. Moje nervozita a můj spěch jsou Bohu jedině na překážku. Bůh může skrze mne dokázat velké věci. Ale na to musím být v klidu, být prázdnou nádobou.

No jo, Bůh může skrze mne konat velké věci… Ale co já? Nemám žít podle toho, jak to chci já spíš než jak to chce Bůh? Co moje svoboda a moje přání? Neboj se, bláhová mysli. Vždyť Bůh není nějaký cizí člověk. Bůh mě vede tam, kam já bych ve své omezenosti třeba nešel, ale kam když dojdu, vždy seznám, že přesně tam jsem chtěl. Kdybych se dobře znal, uviděl bych, že Bůh a já jsme jedno. Věřit Bohu a nechat se jím vést je to nejbezpečnější… ba to jediné bezpečné, co se dá konat.

A konat se musí v čase. Bez času není konání. Ale já se mám možnost dívat za čas! Je to stejné jako s tělem. Jsem v těle, nemohu se od něho oddělit, aspoň běžně ne. A přece kdo se zajímá jen o zájmy těla, o tom jasně rozpoznáváme, že se míjí pravým smyslem života. S časem je to stejné. Jsme v něm, ale náš poklad má být tam, kde červ nežere a rez nekazí. To není ani v těle, ani v čase. Čas nám buď učitelem, ale ne Bohem.

Obrazem Božím je čas ale skvostným. Čas vše zahojí, každou bolest, každou nešťastnou a nenaplněnou lásku. Čas všechno zahladí. Čas je ale i přísný a neúprosný. Kdo někdy zažil bolestivou nemoc, potvrdí, jak hrozné je, když se trápení vleče a čas se jeví jako mučitel. Takovému člověku můžeme říkat pravdivá slova, že bolest, kterou přijme, očistí duší. Že pak nesmírně hlouběji prožije okamžiky bez bolesti a ve zdraví, jak by je bez trápení nikdy neprožil. A pokud směřuje ke smrti, že se mu bolavé tělo bude snáze odkládat než zdravé. Můžeme mu to říkat, ale naše slova budou znít prázdně, protože prožívání času v utrpení je něco, s čím se pomáhá jen těžko, když vlastní duchovní silou podloženou podobnými zážitky nemůžeme trpícího za duši uchopit.

Přiznám se vám, že nevěřím v nějaké automatické vykoupení a odeslání do nebe na základě církevního křtu, vyznání kréda ve sboru a spořádaného náboženského života. Dostat se do nebe znamená vstoupit do života věčného a to znamená překonat čas a hranice vesmíru. Nepochybuju o slovech z listu Efezským, že nás Bůh ještě před stvořením světa vyvolil za syny a že až se naplní čas, vše – tedy i nás – dovede k jednotě v Kristu. Věřím ale tomu, že čas se naplní tehdy, když přijímáme Krista teď, teď, teď, ve Věčnosti, do které máme možnost s každým nádechem, s každým dnem a s každým rokem se vracet, abychom prožívali věčný návrat, historický vývoj i očekávání konce dějin jako praví Kristovi učedníci. A moc nám všem přeju, abychom tento nový rok skutečně prožili.

Aneb slovy Poutníka cherubského:
Až po samotnou smrt se lidé k času znají
a losu věčnosti se stále vysmívají.