Dítě – rodič – dospělec

Skutky 7, 55-60: další překlady
On však, plný Ducha svatého, upřel pohled k nebi. Uviděl Boží slávu a Ježíše stojícího po Boží pravici a zvolal: „Hle, vidím otevřené nebe a Syna člověka stojícího po Boží pravici!“
Začali hlasitě křičet, zacpali si uši a svorně se na něj vrhli. Vyhnali ho ven z města, kde ho kamenovali. Svědkové si tehdy odložili pláště k nohám mladíka jménem Saul.
Zatímco ho kamenovali, Štěpán se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ Klesl na kolena a hlasitě zvolal: „Nepočítej jim tento hřích, Pane!“ Po těch slovech zesnul.

1. Petrova 2, 1-10: další překlady
Odhoďte proto všechnu zlobu, každou lest, pokrytectví, závist i všechno pomlouvání a jako čerství novorozenci se dožadujte neředěného mléka Božího slova, abyste jím rostli ke spáse – pokud jste ovšem okusili, jak laskavý je Pán. Když přicházíte k němu, k živému kameni zavrženému lidmi, ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, sami se stáváte živými kameny ve stavbě duchovního chrámu a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu.
V Písmu přece stojí:
„Hle, pokládám na Sionu
úhelný kámen vyvolený a vzácný,
a kdokoli věří v něj,
se jistě nezklame.“

Pro vás věřící je tedy vzácný, ale pro nevěřící je to
„Kámen staviteli zavržený,
jenž se stal kamenem úhelným,“

a také
„Kámen úrazu a skála pohoršení.“

To platí pro ty, kdo se nad Slovem urážejí a odmítají je, což se stalo jejich údělem.
Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste ani nebyli lidem, ale teď jste lid Boží; nedocházeli jste milosrdenství, ale teď jste milosrdenství došli.

Jan 14, 1-14: další překlady
„Nermuťte se v srdcích. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho pokojů. Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Víte, kam jdu, a cestu znáte.“
„Pane, nevíme, kam jdeš,“ přerušil ho Tomáš. „A jak můžeme znát cestu?“
„Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Od nynějška už ho znáte a viděli jste ho!“
„Pane,“ řekl mu Filip, „stačí, když nám ukážeš Otce.“
„Filipe,“ odvětil Ježíš, „tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně? Slova, která vám říkám, neříkám sám od sebe. To Otec, který ve mně přebývá, on působí ty skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně, už jen kvůli těm skutkům věřte.
Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, bude dělat skutky, které dělám já. A bude dělat ještě větší skutky, neboť odcházím k Otci. O cokoli poprosíte v mém jménu, to udělám, aby byl Otec oslaven v Synu. Když mě budete o něco prosit v mém jménu, já to udělám.“

V minulých týdnech jsem v zaměstnání prošel kurzem tzv. “soft skills”, tedy “měkkých dovedností”, což jsou dovednosti nevážící se přímo k profesi, ale k tomu, jak člověk funguje v rámci týmu. Byla tam velmi zajímavá kapitola o transakční analýze, při které jsem musel přehodnotit způsob, jakým hodnotím sám sebe.

Transakční analýza staví na modelu, který v člověku rozeznává tři úrovně, z nichž jedna vždy jaksi převezme velení a z jejíž pozice člověk jedná. Těmi úrovněmi jsou dítě, dospělec a rodič. Dítě se tvoří hlavně do nějakých pěti let věku, pak do nějakých sedmi let rodič a potom se vyvíjí hlavně dospělák. Dítě je definováno hlavně tím, že cítí. Rozhoduje se na základě emocí a pocitů. Hlavně pocity jako zahanbení nebo vzdor jsou pro tuto část osobnosti charakteristické. Rodič je naše naučená část. To, co jsme převzali jako pravidla a danosti od svého okolí, především od autorit. Kdykoliv člověk jedná z pozice toho, že to a to by se nemělo nebo naopak to a to by se mělo nebo “to já nikdy” atp., jedná z pozice rodiče. Dospělák je ta naše část, která přemýšlí. Když mluvím za sebe, dokážu podložit svoji pozici argumenty, mluví ze mě dospělák.

Zajímavé je, že když lidi spolu mluví, většinou se velmi rychle ustálí v rolích, které si hrají. Například spolu mluví jako dva dospělí nebo jako dvě děti nebo jako rodič s dítětem. Jeden třeba z pozice rodiče osloví druhého jako dítě, ten odpoví jako dítě vůči rodiči a to už jim zůstane napořád. Když dojde ke křížení, to znamená, že třeba já oslovím někoho jako rodič oslovující dítě, a on mi to vrátí stejně, tzn, jako rodič dítě, většinou dojde ke konfliktu, jedna strana vyhraje a komunikace se ustálí v nějaké vzájemnosti.

Dám pár příkladů, které nám uváděl školitel. Nejdřív ty se stejnými úrovněmi:

Dítě – dítě: Dva lidé spolu vtipkují, vyměňují si vtipy a baví jeden druhého.
Rodič – rodič: Dva dědci si notují v tom, že kritizují mladé: “to za nás nebývalo.”
Dospělý – dospělý: Věcné jednání, hledání řešení nějakého problému, otázka a odpověď.

Teď příklad jedné symetrické s různými úrovněmi:

Rodič – dítě, dítě – rodič: Zaměstnanec přijde pozdě na schůzku. Šéf ho sprdne, že to se nedělá. Zaměstnanec se potichu stáhne a zastydí (podřízené dítě) nebo si zabrouká pod fousy, že to je blbec (vzdorovité dítě).

A příklad nesymetrické výměny:

Stejný scénář, zaměstnanec přijde pozdě na schůzku, šéf ho sprdne. Zaměstnanec jde do protiútoku, že takhle se s lidma nemluví a že to nahlásí na personálním. Šéf se buď zalekne a tak se ustálí v pozici dítě – rodič se svým podřízeným nebo ho přetrumfne ještě větším projevem autority. Nebo od toho mohou odstoupit, dát si extra schůzku, kde se podívají na příčiny pozdního příchodu a zkusí najít způsob, jak to vyřešit a tím se dostanou do roviny dvou dospělých.

Facit je ten, že nejproduktivnější bývá výměna dvou dospěláků.

Dostali jsme po tomto výkladu (který byl tedy samozřejmě mnohem erudovanější a rozsáhlejší) otázku, ve které části si myslíme, že se většinou nacházíme. Snažil jsem se co nejobjektivněji na sebe nahlédnout a dospěl jsem k tomu, že většinu času jsem v dospělákovi.

Pak jsem si ale uvědomil, jak prožívám určité druhy konfliktů, které se mi často opakují. Seděl jsem například jednou v restauraci na zahrádce, sluníčko pálilo a já jsem si s chutí odhalil hruď a nasával horké paprsky do kůže. Za chvíli přišla číšnice, že ať se obleču, že to nejde být v restauraci do půl těla. Já se jí ptám proč a ona že to nejde být v restauraci do půl těla. Tak se jí ptám proč a ona že to nejde být v restauraci do půl těla. Normálně jsme se zacyklili a konflikt se neřešil, naopak stupňoval.

Tehdy, na tomhle školení, jsem nahlédl na to, že v těchto konfliktech nejsem jako dospělý. Jsem tam jako dítě. Ozývá se ve mně velikánské zranění z dětství, kdy mě autority nutily podrobovat se nesmyslným konvencím a já jsem to pociťoval jako bezpráví a zažíval jsem hořkou, žhnoucí bezmoc. Například když mi dědeček zakazoval nosit hodinky na pravé ruce, protože “hodinky se nosí na levé ruce.” Nebo když mi učitelka ve škole kecala do toho, co si mám v sešitě podtrhnout a kam si mám dát nadpis atd. Cítil jsem, že na které ruce mám hodinky a jak si napíšu nadpis v sešitě, je moje věc a jim do toho absolutně nic není. A teď, když po mně někdo něco chce, co já nechci, a argumentuje tím, že “se to dělá” nebo “se to nedělá”, budí se ve mně tohle zraněné dítě a mně vůbec v ten moment nejde o to, abych se s tím člověkem domluvil, abychom našli řešení nebo třeba i abych si prosadil svoji. Jde mi tam o to, dokázat mu, že je debil. Že jeho argumenty postavené na konvencích jsou proti mě bezmocné a že jsou ubohé. Chci si na něm uspokojit pocit křivdy, který jsem zažíval jako dítě. A tak místo abych hledal cesty, jak se domluvit, nebo tomu člověku třeba i řekl, že se obleču a pak zůstal do půl těla, tak ho vystavuju tomu, že jeho “to se nedělá” je bezmocné jako jsem býval proti tomu bezmocný já.

To jsem se o sobě něco dozvěděl. Povím vám, že mě to opravdu zasáhlo, tohle si o sobě uvědomit. A navíc, jak jsem jen pár chvil před tím o sobě s jistotou tvrdil, že většinu času jsem v dospělákovi. A teď se mi postupně začaly rozkrývat další a další polohy ve kterých se běžně nacházím, které odpovídají dítěti. Když si pro svůj pocit pohodlí sedám s vyzutýma botama s nohou v klíně. Když žertuju, což dělám opravdu často. A pak kolik času trávím v rodiči… jak třeba systém S.N. Lazareva se pro mě stal autoritou, kterou se prostě řídím, protože tomu věřím. A když sebe nebo někoho jiného přistihnu, jak se tomu vymyká, nastupuje vnitřní napomínač.

Na chvíli jsem se uklidnil, když jsem si vzpomněl, že Ježíš říká: “Buďte jako děti.” Být dospělák znamená být produktivní, ale být dítě znamená být autentický. Takže to mám vlastně docela dobré, že? Aha, tohle je ale past. Past mysli. Být dospělák je dobré, být děcko nebo rodič je nedospělé… nebo naopak být dítě je dobré, protože je to autentické… to je sprostá léčka Satanova. Nemá smysl se hodnotit, za něco se stydět, za něco se chválit. Satan obviňuje. Bůh svítí světlem Ducha svatého. Je potřeba si uvědomovat. Být si vědom, jak to mám, a tím získávat svobodu nad tím, být v tom či onom vědomě. Vědomí je Boží vlastnost. “Poznej sám sebe” říkali už staří Řekové.

Dá se jít ale ještě dál. Vnitřní rodič, vnitřní dítě a vnitřní dospělec nám často říkají každý něco jiného. Jejich imperativy vůči našemu jednání jsou často v rozporu. “Jé, větrník, ňam, ten chci!” říká nám u výlohy cukrárny vnitřní dítě. “Před obědem se sladkosti nejedí,” namítá vnitřní rodič. “Dát si můžeš, ale budeš pak tlustej,” doplňuje dospělec.

Tyto rozpory se berou jako danost. Prostě to tak je. Ovšem když už jsme na bohoslužbě, dovolím si předpokládat, že naším cílem je Království Boží. A to je cíl nad cíle. Nejde ho dosáhnout, dokud jsme vnitřně rozpolcení. Nejen “poznej sám sebe”, ale “sjednoť sám sebe”. A tady vidím příležitost pro to, aby naše náboženství udělalo v našem životě absolutní změnu. Abychom opradu byli “živými kameny, z nichž se staví duchovní dům”, “svatým kněžstvem”, abychom byli “rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu”. Kolem hledání Království Božího totiž můžeme všechny tři svoje podosobnosti sjednotit. Pak tento model není jenom způsobem, jak nahlížet na mezilidské výměny, ale jak naplnit smysl života. Jak vnitřní dítě, tak vnitřní rodič, tak vnitřní dospělec totiž mohou cele dychtit po Bohu.

Jak docílit toho, aby náš vnitřní rodič nás cele vedl k Bohu? K tomu je potřeba, abychom autoritu náboženství měli za svoji nejvyšší autoritu. A když říkám náboženství, nemyslím tím nutně církev. Jak už jsem zmínil, mně k tomu posloužil systém S.N. Lazareva. Mám přečtené jeho knihy, které u nás vyšly, a zásady, které Lazarev předkládá, jsem přijal za své. Vím teď, že nesmím pohrdat, nesmím nenávidět, musím odpouštět, musím milovat. Jsou to pro mě autoritativní výroky, dobře zdůvodněné, ale už si je nepotřebuju znova zdůvodňovat. Prostě tohle je správné, tečka. Důležité je, aby ten systém 1. nebyl z mojí hlavy, 2. aby zasahoval do všech oblastí života a 3. aby měl za cíl cestu k Bohu. Najděte si takový. Může to krásně být křesťanská morálka nebo třeba i buddhistická. Kvalitních autorů je dost a dost, stačí najít toho, který vám sedne a splňuje tři zmíněné požadavky. Nesmí to být z mé hlavy, takže nemůžu si za autoritu vzít třeba to, jak to pociťuju, to bych zaměňoval vnitřního rodiče s vnitřním dítětem. Nebo se řídit prostě sám sebou, to se zdá hrozně moderní a super, ale takhle to mají třeba satanisti. Autorita musí být vnější, aby plnila svoji roli. Musí to zasahovat do všech oblastí života, takže nestačí třeba veganství, které upravuje jenom dietu a výběr zboží, které kupuju. A musí to mít cíl v Bohu, takže to nemůže být třeba komunismus, který má za cíl světlejší zítřky, což je věc z tohoto světa. Ani ekologická doktrína nestačí, protože ta má za cíl přežití ekosystému na zemi, což je věc z tohoto světa. Takže když ten pro sebe správný systém najdu, zbývá ho přijmout opravdu za svůj, za autoritu, kterou uznávám nad výchovu, nad konvence, nad šéfa.

Jak docílit toho, aby naše vnitřní dítě nás cele vedlo k Bohu? K tomu je potřeba se k Bohu opravdu stavět jako dítě. Přijímat všechno z jeho rukou. Za všechno být vděčen, za všechno děkovat. Být měkký, nechat se zasáhnout. A když se za něco vztekám, vztekat se na Boha, klidně se na něho naštvat a poslouchat, co mi k tomu řekne. Zkrátka budovat si k Bohu upřímný citový vztah se vším všudy. A nikdy se nespokojit s náhražkami. Mám chuť na větrník? To je jen převlečená touha po Bohu. Sladkost větrníku je slabý závan sladkosti Boží. Můžu se do něho zakousnout, ale měl bych si připustit, že to pořád není ono. Že ve skutečnosti toužím po mnohem lepší a trvalé sladkosti. A tu touhu si uvědomovat a prociťovat. Tak naše vnitřní dítě si postupně vzpomene na svoji vrozenou touhu po Bohu. “Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; vždyť jste okusili, že Pán je dobrý!”

Jak docílit toho, aby náš vnitřní dospělec nás cele vedl k Bohu? To je vlastně předpoklad předchozích dvou. Když na tom máme vůli pracovat, už vlastně nás vnitřní dospělec uznal, že chce k Bohu jít. Celý účel všech kázání je v tom, aby přesvědčila rozum, že má jít k Bohu. Pobývejme ve společnosti duchovních lidí, čtěme duchovní literaturu. Tím si opatříme svědectví o Bohu a můžeme správnost a naléhavost cesty k Bohu uznat.

Pak, když budeme sjednoceni tak, že všechny tři naše tyto části budou orientovány k Bohu, nemusíme se bát vnitřních konfliktů. Mám chuť na větrník? Třeba poslechnu vnitřní dítě, sním ho a připomenu si Boží sladkost a ještě víc zatoužím po tom, znovu ochutnat tu skutečnou. Třeba si to zakážu a připomenu si, že disciplína mě vede k Bohu, a budu na cestě zase o něco silnější. Třeba si zvážím, že dát si větrník s někým nás může spojit, a vzpomenu si, že i Ježíš jedl a pil s hříšníky, aby se k nim přiblížil a pomohl jim do království Božího.

Když čteme, jak Ježíš učedníkům říká, že nikdo nevstupuje k Otci jinak než skrze něho, uvědomme si, že on je vtělený Bůh. Bůh ve hmotě, ve světě. Bůh není objekt tohoto světa, ale ani není někde mimo svět. “Já jsem cesta, pravda a život,” praví Pán. Takže když děláme krok na cestě, když rozpoznáváme pravdu, když žijeme život, jsme v kontaktu s Bohem. Nemusíme ho dlouze a marně hledat, on je i v tom větrníku! A nemusíme sami se sebou bojovat. Všechny naše části, i ty rozmazlené i ty despotické nás mohou do Království Božího přiblížit. Výměna dvou dospěláků může být nejproduktivnější varianta, ale my tady v životě nejsme na to, abychom byli co nejproduktivnější. Jsme tady na to, abychom realizovali Boha. Není to o tom, porazit jednu svoji část a nechat jinou triumfovat. Je to o láskyplné sebevýchově a kultivaci a především o sebepoznání a sebepřijetí.