- Ezechiel 3, 7-11
- další překlady
Dům Izraele tě ale nebude chtít poslouchat, protože nechtějí poslouchat mě. Celý dům Izraele je tvrdohlavý a zarputilý. Hle, způsobím, že budeš právě tak neústupný a tvrdý jako oni. Dávám ti tvář tvrdou jako diamant, tvrdší než křemen. Neboj se jich a jejich pohledů se nelekej – vždyť je to banda vzbouřenců.“
„Synu člověčí,“ řekl mi ještě, „každé slovo, které ti řeknu, si vezmi k srdci a dobře je poslouchej. Jdi teď ke svým krajanům ve vyhnanství a mluv k nim. Ať už poslechnou nebo ne, řekni jim: ‚Tak praví Panovník Hospodin.‘“
- Římanům 13, 8-14
- další překlady
Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo miluje druhého, totiž naplnil Zákon. Vždyť přikázání „Necizolož, nezabíjej, nekraď, nezáviď“ a všechna ostatní jsou shrnuta ve větě: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Láska bližnímu nikdy neublíží – proto je naplněním Zákona láska.
A ještě něco. Rozumějte, jaká je doba, protože přišel čas probudit se ze spánku. Spása je nám teď blíže, nežli když jsme uvěřili. Noc pokročila a den je blízko. Odložme proto skutky tmy a oblečme zbroj světla! Žijme poctivě jako ve dne: ne v obžerství a opilství, ne zhýrale a nestydatě, ne ve svárech a závisti. Místo starostí o tělesné touhy se oblečte do Pána Ježíše Krista.
- Matouš 15, 21-28
- další překlady
Ježíš pak odtud odešel a odebral se do okolí Týru a Sidonu. Jedna kanaánská žena z toho kraje šla za ním a křičela: „Pane, Synu Davidův, smiluj se nade mnou! Má dcera je hrozně posedlá ďáblem.“ On jí však neodpověděl ani slovo.
Jeho učedníci přistoupili a prosili ho: „Pošli ji pryč, když za námi pořád křičí.“
Odpověděl jí tedy: „Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu Izraele.“
Ona však přistoupila a klaněla se mu se slovy: „Pane, pomoz mi.“
„Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psům,“ odvětil.
Ona však řekla: „Ano, Pane, ale i psi jedí zbytky ze stolu svých pánů.“
„Jak velikou máš víru, ženo!“ odpověděl jí na to Ježíš. „Ať se ti stane, jak toužíš.“ A od té chvíle byla její dcera zdravá.
Dnešní evangelní čtení se bere jako krásná ukázka toho, jak Ježíš dává příklad rasové a národnostní snášenlivosti a otevřenosti a kárá rasisty a nacionalisty. Vždyť chváli ženu kananejskou, cizinku, pohanku, nežidovku, za její víru a vyhovuje její prosbě. Ale buďme k sobě upřímní, Ježíšova reakce je takového druhu, že kdyby ji někdo pronesl dnes, byl by naopak za rasistu non plus ultra. Představte si, že za někým někdo přijde s prosbou o pomoc, třeba nějaká Romka. A dotyčný jí řekne, že ji léčit nebude, protože léčí Čechy, to jsou jako děti, a neléčí Romy, protože to jsou jako psi, a přece není slušné dát jídlo pro děti psům. Myslím si, že takový člověk by měl na krku zfleku žalobu a média by se po něm začala vozit a všechny možné dobročinné instituce na ochranu menšin by ho rozcupovaly na kousíčky. Ježíš se k té reakci, která to dělení lidí na Židy a pohany překonává, dostal, až když Kananejka uznala svoji podřadnost coby Kananejky. Až uznala, že oproti Židům je opravdu jen fena. Znova si to převeďme na dnešek, kdyby ten člověk pomohl Romovi, až uzná, že oproti Čechům je jen pes.
Tohle neříkám, abych Pána Ježíše uvrhl do světla nějakého rasisty. To vůbec. To, že dnes žijeme ve společnosti, která rovnost lidí bez ohledu na rasu a národnost bere jako samozřejmost, a na cokoliv jiného se dívá jako na těžký prohřešek, je dáno vývojem, který na přelomu letopočtu prostě lidstvo ještě bylo neprodělalo. Ježíš jedná způsobem, který by dnes byl šovinistický a dokonce nelegální. Ale tehdy tím, že tu ženu přijal a její dceru uzdravil, naopak vstřícností vybočil z toho, co tehdy bylo považováno za dobrý mrav a přijatelné pro Žida.
Já to říkám proto, abych upozornil na to, že je velmi oblíbeným nešvarem si z lidí, které obdivujeme, dělat zastánce našich vlastních hodnot. My víme (jsouce produkty svojí doby), že něco poskytnout nebo odepřít někomu jinému na základě toho, jaké je národnosti, je špatné. A tak si z Ježíše děláme člověka, který bořil hranice národnosti a pomáhal příslušníkům znevýhodněných skupin – cizincům, ženám, malomocným atd. Ano, to dělal, ale taky mezi izraelity a ostatními národy rozlišoval, jak nám dnešní čtení ilustruje. Rozlišovat mezi Židem a nežidem je v Tóře uzákoněné a on nepřišel zákon zrušit.
Něco podobného se děje i s Mistrem Jenem Husem. Komunisti si z něho dělali bojovníka (dělnického původu) za třídní rovnost, obrozenci vlastence, katolíci (zbloudilého) katolíka, církevní reformátoři mučedníka za reformaci atd. Jistě je na tom všem kus pravdy, ale taky to je všechno dost zavádějící. Je třeba brát hodnotící a zařazující pohledy na historické i současné osobnosti s rezervou a zkoumat přímo u zdroje, chce-li si člověk udělat obrázek o osobnosti samotné a nestačí mu utvrzovat se v dosavadním ideologickém postoji.
Tak tedy Ježíš Kananejce říká, že ji jako Kananejku léčit nebude, protože není slušné vzít chléb dětem a hodit ho štěňatům. Schválně teď nechávám stranou, že nakonec její prosbu vyslyšel, abychom si mohli položit otázku, co si můžeme vzít z tohohle.
Já si myslím, že důležité tady je dávat každému to, co mu patří. Mít opravdové “svoje” a tomu svému a těm svým dávat péči a pozornost, které jsou hodni. Ono je super být nestranný a nebýt rasista a vidět každého člověka jako sobě rovného, nekádrovat, neškatulkovat. Ale tohle musí stát na tom, že vím, kam patřím, a kdo patří ke mně. Nemůžu vyhlédnout za okraj svojí vesnice, když žádnou vesnici nemám. Vidím v tom povzbuzení k tomu, skutečně se starat sám o sebe, o svoji rodinu, o svoje blízké. Asi nebudeme považovat za příkladného Rousseaua, když květnatě psal o osobnosti dětí a obohatil pedagogiku a svoje děti dal do sirotčince. Vidím v Ježíšových slovech povzbuzení k tomu, abychom nezapomínali na lidi, kteří k nám patří, i když nám třeba nejsou vděčni. Židé Ježíše ostatně taky přijímali všelijak a jako spasitele ho nepřijali a poslali ho podle evangelií na smrt. On to dopředu věděl a přesto jim dává přednost.
Kolikrát nás naši blízcí, naši rodinní příslušníci neoceňují, jsou nevděční, vůbec si naši pozornost, péči a přízeň nezaslouží. Kolikrát je o tolik jednodušší být s lidmi, které si sám vyberu. A jak rádi my Češi kritizujeme Čechy! Nic proti kritice, ale musí vycházet z lásky. A rodinné vazby chtějí pozornost a péči a zasluhují ji.
Ježíš je tady, kdybych použil Pavolvu rétoriku, předně pro Žida, ale i pro Řeka (to je jako bychom tady a teď řekli “pro Čecha i pro toho, s kým se domluvím anglicky”). Je tady předně pro svoje, ale i pro ostatní. Zná a respektuje svoji identitu, svoje náležení, ale jde za její hranice.
Další světlo nám do toho vrhá Izaiáš, když zdůrazňuje, že za Žida považuje toho, kdo uctívá Hospodina a plní Tóru. Nejde tedy primárně o zahnutý nos a licousy, ale o chování. Stejně tak Ježíš jinde praví, že jeho rodina jsou ti, kdo plní Boží vůli.
A co teprve vztah k sobě samému! Jak lákavé je zhlédnout se v takzvané dobrotě, obětovat se, být tady pro druhé a sebe zanedbávat. Moc se mi líbí přísloví, že kdyby se postaral každý sám o sebe, bylo by o všechny postaráno.
Takže vývodem vlastně je, že máme vycházet ze svojí identity a ze svojí sféry náležení (rodina, národ, rasa, lidstvo, …) a rozšiřovat ji a vycházet z ní k obecné lásce – k Bohu, který zahrnuje všechno. Ale vidím ještě jednu cestu. A tou je naopak Krista dostat do té nejintimnější sféry. Mit Krista blíž než svoji matku, partnera, dítě. Vnímat Boha jako svůj původ, svůj střed. Takže vlastně bližšího, než si jsem sám. Pak tu hlavní pozornost a péči věnuju Bohu, pak sobě, rodině, národu, všem lidem a zase Bohu. Od Boha přicházím, k Bohu spěju.
Facebook