Defenestrace – CČSH Třebíč

Genesis 50, 15-21: další překlady
Když si pak Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Co když nás Josef stále nenávidí? Určitě se nám pomstí za všechno zlé, co jsme mu provedli!“ Vzkázali tedy Josefovi: „Tvůj otec nám před smrtí přikázal: ‚Toto řekněte Josefovi: Prosím tě, odpusť svým bratrům jejich provinění, jejich hřích a všechno zlé, co ti provedli.‘ Prosíme tě tedy, odpusť nám, služebníkům Boha tvého otce, naše provinění.“ Josef se při těch slovech rozplakal.
Tehdy jeho bratři šli a padli před ním se slovy: „Hle, jsme tvoji služebníci!“
Josef jim však řekl: „Nebojte se, copak mne máte za Boha? Zamýšleli jste proti mně zlé věci; Bůh to však zamýšlel k dobrému, aby se stalo, co dnes vidíte – aby byl zachráněn život mnoha lidí. Už se tedy nebojte, postarám se o vás i o vaše děti!“ Tak je utěšoval a mluvil s nimi laskavě.

Římanům 14, 1-12: další překlady
Přijímejte ty, kdo jsou choulostiví ve víře, a to bez hádek o názorech. Někdo věří, že smí jíst všechno, ale choulostivý jí jen zeleninu. Kdo jí všechno, ať nepohrdá tím, kdo nejí, a kdo nejí, ať nesoudí toho, kdo jí – vždyť Bůh jej přijal! Kdo vůbec jsi, že soudíš cizího služebníka? Před svým vlastním pánem obstojí, či selže. A on obstojí – Pán jej dokáže podepřít!
Někdo si cení jednoho dne nad jiné, pro někoho je den jako den. Každý ať je přesvědčen o vlastním názoru. Kdo drží svátek, drží ho Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu, a kdo nejí, nejí Pánu a děkuje Bohu. Nikdo z nás totiž nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu; umíráme-li, umíráme Pánu. Ať už tedy žijeme či umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus zemřel a znovu ožil – aby byl Pánem živých i mrtvých.
Proč tedy soudíš svého bratra? Anebo ty, proč pohrdáš svým bratrem? Všichni přece staneme na soudu před Božím trůnem. Jak je psáno:
„Jakože jsem živ, praví Hospodin,
každé koleno přede mnou poklekne
a každý jazyk se vyzná Bohu.“

Každý z nás tedy složí Bohu účet sám za sebe.

Matouš 18, 21-34: další překlady
Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát.
Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven. Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh. Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!‘ Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít. Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: ‚Zaplať, co dlužíš!‘ Ten padl na kolena a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení a zaplatím ti!‘ On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo. Jeho pán ho tedy zavolal. ‚Ty zlý služebníku!‘ řekl mu. ‚Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!‘ Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.
Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru.“

Dnes nás po bohoslužbě čeká promluva dr. Houšky, který přijal naše pozvání, abychom společně připomněli události pražské defenestrace z roku 1483, tedy k jejímu 540. výročí. Kazatelský cyklus nám velmi příhodně nabízí texty týkající se odpuštění. Jsme husitská církev, hlásíme se odkazu nejen Mistra Jana Husa, ale i k husitství, ke kališníkům. Tato událost spojila naši víru s historií. Jak se ale násilná akce lidí, k jejichž odkazu se hlásíme, srovnává s Božím příkazem lásky a odpuštění?

Je důležité mít na vědomí, že k husitům se hlásíme jako k lidem, na které navazujeme. Jako ke svým předkům, především ideovým. Nehlásíme se k nim jako ke svým vzorům. Máme jediný vzor, a to Ježíše Krista. Husité byli lidmi své doby. Dělali to nejlepší, co v danou chvíli dokázali, ale nebyli svatí. Ačkoli jejich činy mohly být projevem odvahy a touhy po spravedlnosti, nebyly vždy morálně bezchybné. To, že se hlásíme k husitství, není tvrzením, že bychom měli kopírovat každý jejich krok. Měli svoji dobu a my máme svoji. Kališníci tehdy vzali spravedlnost do svých rukou a povyhazovali konšely z oken. Můžeme se od nich inspirovat v odvaze bránit spravedlnost, ale nemůžeme tento akt násilí považovat za správný. Je důležité rozlišovat mezi odvahou k činu a morální správností činu.

Často se setkávám s názorem, že husitské války naši zemi zubožily a Žižka že byl lapka, a proto že musíme husitství hodnotit jako něco negativního. Rozhodně ne se k němu hlásit a rozhodně ne být na něho hrdí. Já se na ty lidi nezlobím, protože vnímám, že husitství jako příkladné hnutí proletářského odporu vůči vykořisťujícím mocipánům nám bylo předkládáno za komunistů coby podpora komunistické ideologie. A z toho je oprávněně cítit smrad lži a demagogie. Proti tomu se vzpírat je zdravé. Ovšem nerad vylévám vaničku i s dítětem. To, že komunisté husitství zneužili, neznamená, že bychom měli odvrhnout husitství. Když už, tak že máme odvrhnout komunismus! Zneužití ideálu pro politické účely nesnižuje hodnotu samotného ideálu.

Ke kališníkům se hlásíme s hrdostí, ale s vědomím toho, že coby hříšní lidé nám nemohou být dokonalým vzorem. Jejich čin měl svá pozitiva, která si za vzor vzít můžeme: Odvahu, vůli prosadit změnu, odpovědnost za osud svojí země. Nemůžeme pominout myšlenku, zda bychom si nemohli vzít z jejich jednání příklad dosolva a taky vyházet vládu a parlament z oken. Copak nás nezrazují už kolik let způsobem, který už nelze ignorovat? Opravdu by bylo tak zcestné udělat to samé, co oni tehdy? Neselhaly už všechny možné mírové a legitimní metody tolikrát, že by bylo na čase prásknout pěstí do stolu a ukázat, že tohle si líbit nenecháme?

Já neříkám, že mě ta myšlenka ani trochu neláká. To bych lhal. Ale taky nejsem přesvědčen, že by to mělo kýžený efekt. Ono to k radikálnímu a trvalému zlepšení věcí nevedlo ani tehdy. A navíc tehdy byli u moci lidé skutečně zastávající zájmy protivící se husitským ideálům, spolčená s cizorodou autoritou císařskou a papežskou. Vyházet je a převzít kontrolu v jistém úhlu pohledu dávalo smysl. My dnes máme vládu, kterou zvolila většina obyvatel. A to už po kdovíkolikáté od roku 1989. Po každém nebo každém druhém volebním období vidíme, že to je katastrofa, tak zvolíme někoho jiného a zase se přesvědčíme, že to je katastrofa. Takže my kdybychom vyházeli vládu z oken a zvolili bychom stejným systémem někoho dalšího, jaká by asi tak byla šance, že se věci zlepší?

My nemůžeme svoji odvahu svrhnout vládu zla, dej nám ji Bůh v míře hodné národa Žižkova, upírat prostě na lidi, kteří sedí na ministerstvech, na hradě a v parlamentu. Doba pokročila, máme za sebou vývoj. My tu odvahu a tu sílu musíme napřít tam, kde se hromadí skutečná ďábelská moc. Politiky rozhodně musíme kontrolovat, korigovat, odvolávat a hnát k zodpovědnosti za jejich rozhodnutí. To nám hrozně chybí. Ale naši političtí vládcové jsou určováni tím, co je nad nimi i tím, co je pod nimi. Zlo, které my máme zabít a vyhodit z okna, nejde redukovat na politiky. Je všude možně, na těch nejvyšších pozicích, které jsou veřejnému dění skryty, i v naší bezprostřední blízkosti.

To nejdůležitější místo, kde hlavně a nejprve je potřeba zlo pobít a povyhazovat, je naše vlastní nitro. Defenestrace je historická událost, ale také symbolická událost. Nemůžeme zasahovat proti zlu, tyranii, zneužívání moci, prodejnosti a diletantismu, když nás ovládá zahořklost, hněv, apatie, nedověra, sklíčenost. Je to jako chtít něco čistit špinavým hadrem. Špínu, která na předmětu byla, třeba odstraním, ale výsledek není lepší.

Je také zajímavé si všimnout, že defenestrace vedla k válce. A když ji bereme symbolicky, jako návod k vnitřnímu svržení vlády zla, je to pro nás poučení, že odvržení zlých vlastností, které v nás panují, nevede ještě k harmonii a míru, které nejen že bychom si přáli, ale které bytostně potřebujeme. Tímto aktem legrace teprve začíná. V historii prosazení Husových ideálů nastalo lokálně a na chvíli snad Augšpurským mírem v roce 1555, u nás vlastně teprve vznikla půda pro možnost jejich prosazení s první republikou a pak po sametové revoluci. Mnohé z toho, co Hus hlásal, se postupně prosazovalo, jak plynul čas a doba nazrávala. Tak i naše snaha o to, být v Království Božím, je postupná, často s neznatelným pokrokem. Ale taková je Boží síla. Působí v životě, roste jako živí tvorové, že člověk ten růst nevidí, ale nejde zastavit. Boží síla je jemná a přirozená. My jí můžeme připravit půdu pro působení. A to stojí za to. I když naše činy mohou vést jako defenestrace k ještě větším komplikacím a nesvárům a zdánlivě nás vrhnout dozadu, Dobro, Pravda a Krása, pro které to upřímně děláme, začnou klíčit a vydají svoje plody.

Je dávným poznáním, že jsme všichni hříšní. V nitru svými silami nedokážeme vládu dobra nastolit. Proto je tak důležité spolehnout se na Boha, upřímně ho každý den volat na pomoc, opravdu si od něj přát, aby v nás zavládl, opravdu ho zvát do sebe jako Pána. A jít mu vstříc plněním jeho vůle, kterou z Ježíšova příkladu do podrobna známe.

Pán Ježíš nás napomíná, abychom všechno, všecičko všem odpustili. To neznamená přihlížet zlu. Znamená to jednat z lásky a v klidu tak, aby sílilo dobro. Odpuštění musí předcházet boji se zlem. Budeme-li plni zášti, nic nám reálná ani symbolická defenestrace nepomůže, protože jen odpustíme-li my, odpustí nám Bůh, takže naše činy nepovedou k našemu potrestání, ale k harmonii.

Odpuštěním a obrácením se k Bohu se stáváme spolupracovníky v Božím plánu pro změnu a spravedlnost. Tak jako husitská víra trvala na změnách ve své době, i my můžeme být světlem a solí v našem čase. Nezapomínejme, že i když náš pokrok může být pomalý, Pravda vždy nade vším zvítězí.