- Izajáš 40, 1-11
- další překlady
Potěšujte, potěšujte lid můj,
praví váš Bůh.
Mluvte láskyplně k Jeruzalému
a ohlašujte mu,
že už skončila jeho poroba,
že jeho vina je splacena,
že ho svou rukou ztrestal Hospodin
dvojnásob za všechen jeho hřích.
Hlas volajícího:
„Připravte na poušti cestu Hospodinovu,
vyrovnejte v pustině stezku Bohu našemu!
Každé údolí ať je vyvýšeno,
každá hora a výšina ať poklesnou;
co je hrbolaté, ať je vyrovnáno,
pahorkatina ať je planinou.
Neboť se zjeví sláva Hospodinova
a všichni lidé naráz uvidí,
že ústa Hospodinova mluvila.“
Hlas říká: „Volej!“
A já se ptám: „Co volat mám?“
Každý člověk je jako tráva,
všechen jeho půvab jako polní květ.
Usychá tráva, kvítí uvadá,
jak na něj zavane Hospodinův dech.
Lidé jsou zajisté ta tráva.
Usychá tráva, kvítí uvadá,
slovo našeho Boha však věky přetrvá.
Na vysokou horu vystup si,
kdo neseš dobré zprávy Sionu;
hlasitě volej ze všech sil,
kdo neseš dobré zprávy Jeruzalému!
Hlasitě volej, nic se nestrachuj,
řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“
Hle, Panovník Hospodin v moci přichází
a jeho paže bude vládnout s ním.
Hle, jeho odplata jde s ním,
jeho odměna ho předchází.
Jako pastýř bude své stádo pást,
shromáždí do náručí beránky,
bude je nosit na rukách,
zvolna povede březí ovečky.
- 2. Petrova 3, 3-15
- další překlady
Především vězte, že v posledních dnech přijdou nehorázní posměvači vedení svými vlastními choutkami a budou říkat: „Co je s tím slibem o jeho příchodu? Otcové už zemřeli a všechno zůstává, jak to bylo od počátku stvoření!“ Takoví si nechtějí uvědomit, že nebe a země kdysi dávno vznikly Božím slovem z vody a skrze vodu; a tou vodou byl tehdejší svět zatopen a zničen. Totéž slovo udržuje a uchovává nynější nebe a zemi pro oheň, který je čeká v den soudu a záhuby bezbožných lidí.
Jednu věc si uvědomte, milovaní: u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání. Pánův den ovšem přijde jako zloděj. Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena.
Má-li být všechno takto zničeno, jak svatě a zbožně tedy musíte žít vy, kteří dychtivě vyhlížíte příchod Božího dne! Nebesa se tehdy rozplynou ohněm a živly se roztaví žárem, my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. Nuže, milovaní, vyhlížejte to všechno a snažte se, aby vás Pán zastihl v pokoji, neposkvrněné a bezúhonné. Trpělivost našeho Pána chápejte jako příležitost ke spáse. (Tak vám to také s moudrostí, kterou dostal, píše náš milovaný bratr Pavel,
- Marek 1, 1-8
- další překlady
Počátek evangelia o Ježíši Kristu, Božím Synu. Jak je psáno u proroka Izaiáše:
„Hle, posílám před tebou svého posla,
aby připravil tvou cestu.“
„Hlas volajícího na poušti:
Připravte cestu pro Pána!
Vyrovnejte jeho stezky!“
Tak přišel Jan, křtil na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů. Vycházela k němu celá judská země i všichni Jeruzalémští, vyznávali své hříchy a on je křtil v řece Jordán. Jan byl oblečen velbloudí srstí a koženým pásem kolem boků, jedl kobylky a lesní med. Kázal: „Po mně přichází někdo silnější než já! Nejsem hoden ani sehnout se a rozvázat mu řemínek sandálu. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“
“Skončila vaše poroba. Bůh vás potrestal dvojnásobně za vaše hříchy, už je to dobré, už nemusíte trpět.” Nás se taková slova mohou dotknout a nemusí. Ale představte si, jak asi působí na někoho, kdo zažívá týrání, bídu a muka. A ne chvilku, ale dlouhodobě. Možná je mu těm slovům zatěžko uvěřit. Možná jim naopak uvěří, spolehne se na ně zkusí svoji situaci změnit.
Je to až neuvěřitelná náhoda, že právě dnes, kdy se scházíme k bohoslužbě a tento text čteme podle pravidelného kazatelského cyklu, je tomu přesně 300 let od narození Jana Tržila, který byl svědkem právě takové situace jednal způsobem, který jako by zrcadlil důvěru v zaslíbení dané skrze proroka Izaiáše.
Jan Tržil byl purkmistrem, tedy Bürgermeisterem, čili vlastně starostou obce Martínkov nedaleko Třebíče. Hrabě Nádasdy, který od roku 1771 panoval na lesonickém panství, podroboval svoje poddané robotě ve velikášsky krutém stylu. Tržil tím osobně dotčen nebyl. O to obdivuhodnější je, jak se za poddané postavil. Synchronizoval se s rychtářem ze Slavic, což je dnes část Třebíče, a poslal oficiální stížnost Nádasdymu. Snažil se jít zákonnou cestou, ale Nádasdy stížnost “překvapivě” zamítl. Tak se zkusil ještě formálnější cestou obrátit na krajský úřad. To mělo za následek naopak zatčení tzv. “buřičů”. Situace eskalovala do povstání, až zasáhla samotná Marie Terezie. Člověk by choval jakousi naději, že osvícená panovnice by mohla prošetřit oprávněnost původních stížností a dát decimovaným sedlákům za pravdu. Bohužel naopak dala “viníkům” vysázet rány karabáčem a několik včetně Tržila popravit. K popravě nakonec nedošlo, ale Tržil zemřel na následky svého zdravotního stavu čekaje na výkon rozsudku nucených prací pro vrchnost.
Já nevím, jestli Tržil četl proroka Izaiáše a jestli ho k akci proti zvůli a na pomoc nevinným inspirovalo Boží zaslíbení nápravy a konce utrpení. Ale i kdyby ne, naděje na úspěch a víra v to, že spravedlnost a lidskost jsou dosažitelné, mají téhož ducha jako Izaiášova slova. Je to niterné přesvědčení, že svět je dobrý, že vládne spravedlivý Bůh, že nemusíme zůstávat v utrpení.
Človek by se mohl ptát, kde je tedy to Boží zaslíbení? Proč skončil Tržil bídně a Nádasdyho zvůle pokračovala dál? Přiznám se, že se takovým otázkám ve svém nitru vyhýbám. Vidím sám na sobě, jak milostiv mi Hospodin je, a když prožiju nějaký neúspěch nebo utrpení, zpětně si vždy uvědomím, jak obrovská milost to v daném okamžiku byla. Do duše Jana Tržila nevidím a necítím, že by mi příslušelo posuzovat, zda si co zasloužil. Ale abych se z odpovědi jen nevykucoval, mohu říci, že je téměř jisté, že to byl obyčejný, neosvícený člověk jako my všichni. Nebyl světcem ani mystikem, neviděl pod pokličku věcí. Jednal na základě toho, že viděl nespravedlnost, viděl povrch věcí. Takže vlastně nevěděl, co činí. Tak jsme na tom všichni, dokud neprohlédneme, což se po pravdě řečeno podaří za život málokomu.
Ale to vůbec nevadí. Ježíš nás nenapomíná, abychom se stali zasvěcenci a abychom pronikli do tajemství Vesmíru. Chce po nás lásku k Bohu nade vše a lásku k bližnímu jako k sobě samému. A abychom zapřeli samy sebe, vzali svůj kříž a následovali ho. A oplátkou neslibuje úspěch a šťastné stáří, ale život věčný.
Já se nechci vracet do středověku tím, že bych říkal, že nezáleží na tom, jak se máme tady na světě, že záleží jen na tom, zda člověk po smrti jde do nebe nebo do pekla. Ale sám náš pán Ježíš Kristus ukázal, že cesta vede skrz to, svědčit o Pravdě i za cenu toho, že vás odsoudí, potupí a zabijí.
Naší církvi se někdy dává za zlé, že jsme takoví kladači věnců, co pořád připomíná něčí památku. Já si myslím, že těch věnců neklademe ani zdaleka dost. Máme si koho připomínat a když to nebudeme dělat ani my, tak kdo potom? Obracet se k minulosti, ke konkrétním příběhům a lidem, na něž navazujeme, má velký smysl. Příběh Jana Tržila nás může inspirovat jeho hrdinstvím. Může nás zarmoutit jeho neúspěchem. Ale taky se na něj můžeme podívat z větší dálky. Náš národ si zažil několik dob temna. Područí Sovětského svazu a područí Habsburků byly určitě dvě z nich. Návrat k příběhům z minulosti nás může poučit třeba o tom, jak nebezpečné je dostat se pod nadvládu cizího diktátora. A další přicházející významné výročí – výročí smrti Jana Žižky – nás může povzbudit k tomu, že není vše ztraceno, i když stojíme proti přesile. Jan Tržil se zachoval příkladně hrdinsky, ale neoslavil úspěch. Ale také vidíme, že doba roboty skončila. Věci se skutečně mění a já nevím, jak vy, ale já bych se do minulosti vracet nechtěl. Od Boha přicházíme, k Bohu jdeme.
Dnes jsme četli začátek Markova evangelia. Markovo evangelium nás bude provázet celým církevním rokem, na jehož začátku stojíme. Markovo evangelium se určitě nejméně oblíbené, strohé, trochu divné, jak tam pořád Ježíš někomu říká, aby o něm hlavně nikomu neříkal. Já ho mám hrozně rád. Ono nepředkládá obraz Ježíše jako židovského mesiáše, jako to dělá Matoušovo. Ani jako proroka pro celý svět, jako to dělá Lukášovo. Ani jako vtělení boží Slovo, jako to dělá Janovo. Markovo evangelium je starší a má v uvozovkách “menší ambice”. Jeho poselství je v šokující prosté pravdě, že náš Bůh trpí a umírá. Bůh byl vždycky chápán jako ten nejsilnější, jako nedotknutelný. A Marek nám ukáže člověka, který je zrazen, všemi opuštěn vydán vykonstruovanému procesu a popraven. A tohle je náš Bůh. V té slabosti vyl vyvýšen. Naše cesta je cesta sebeodevzdání.
Proto se příběhem Jana Tržila nechávám hluboce zasáhnout, jako se nechávám zasáhnout příběhem Pána Ježíše. O Boží spravedlnosti nepochybuju, chválím svého Pána za to, jak řídí svůj svět, kterého smím být součástí. Jen prosím, abych nepropásl žádnou příležitost být jako Ježíš Kristus.
Facebook