- Izajáš 61, 1-4.8-11
- další překlady
Duch Panovníka Hospodina na mně spočívá,
abych nesl dobré zprávy ubohým.
Poslal mě ovázat srdce ztrápených,
vyhlásit svobodu zajatým
a propuštění spoutaným,
vyhlásit Hospodinovo léto milosti
a den pomsty našeho Boha,
potěšit všechny plačící,
posílit na Sionu truchlící,
dát jim věnec místo popela,
olej radosti místo truchlení
a oděv chvály místo skleslosti.
Budou je nazývat: Duby spravedlnosti,
stromy, jež Hospodin zasadil,
aby se na nich oslavil.
Zbudují dávné sutiny,
trosky minulosti opraví,
zbořená města obnoví,
jež po věky byla troskami.
Já Hospodin totiž právo miluji
a nenávidím okrádání a příkoří;
proto je odměním ve své věrnosti
a uzavřu s nimi smlouvu navěky.
Jejich símě bude známé mezi pohany
a jejich potomci mezi národy:
Všichni, kdo je uvidí, tehdy uznají,
že jsou símě, kterému žehná Hospodin.
V Hospodinu se šťastně raduji,
má duše mého Boha velebí,
neboť mě oblékl rouchem spásy
a pláštěm spravedlnosti mě zahalil
jako ženicha s věncem ozdobným,
jako nevěstu okrášlenou šperky.
Tak jako země plodí své rostliny
a zahrada dá vzklíčit svému semeni,
tak dá Panovník Hospodin vzklíčit spravedlnosti
a chvále před všemi národy.
- 1. Tesalonickým 5, 16-24
- další překlady
Vždycky se radujte. Neustále se modlete. Za všech okolností buďte vděční, neboť to je Boží vůle pro vás v Kristu Ježíši. Ducha neuhašujte. Proroctvími nepohrdejte. Všechno prověřujte; dobrého se držte, zla v každé podobě se varujte.
Sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo zcela bez úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten, který vás volá, je věrný; on to udělá.
- Jan 1, 6-8.19-28
- další překlady
Od Boha byl poslán člověk jménem Jan. Přišel kvůli svědectví, svědčit o tom Světle, aby všichni uvěřili skrze něj. On nebyl to Světlo, ale přišel, aby o Světle vydal svědectví.
Toto je Janovo svědectví, když židovští představení poslali z Jeruzaléma kněze a levity s otázkou: „Kdo jsi?“ Neodmítl jim přímou odpověď. „Já nejsem Mesiáš,“ prohlásil.
„Kdo tedy jsi?“ zeptali se ho. „Eliáš?“
Řekl: „Nejsem.“
„Jsi ten Prorok?“
Odpověděl: „Ne.“
Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kteří nás poslali. Co o sobě říkáš?“
Odpověděl jim slovy proroka Izaiáše: „Jsem
‚hlas volajícího na poušti:
Vyrovnejte Pánovu cestu!‘“
Ti vyslanci patřili k farizeům. Zeptali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“
„Já křtím vodou,“ odpověděl Jan, „ale mezi vámi už povstal někdo, koho neznáte. To je ten, který přichází po mně. Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek sandálu.“ Toto se stalo v Betanii za Jordánem, kde Jan křtil.
Svatý Pavel nás nabádá, abychom všechno prověřovali a prozkoumávali. Nemáme nic slepě hltat. Až si říkám, že je zvláštní, jak se ještě donedávna kladl důraz na to, věřit Písmu v otázkách přírodovědných a dalších týkajících se tohoto světa, a vědecké bádání přicházející do konfliktu s doslovným porozuměním Bibli se radilo zavrhovat. Jako by tehdejší církevní autority svatého Pavla nečetly. Ovšem to, že církevní autority bývají v rozporu s Božím slovem, bohužel není nic nového.
Jestliže ale máme všechno prozkušovat, zkoumat a prověřovat, pak podle jakého měřítka? A jakým nástrojem? Je vcelku jasné, že by člověk měl použít vždycky ten nejvhodnější nástroj, který má k dispozici. A jedna věc, kterou má k dispozici každý normální člověk, je mysl. Je to až banální. Samozřejmě, že když máme něco ověřovat a prubovat, použijeme mysl. V mnoha tradicích, moudrých textech a svatých písmech se setkáme s tím, že mysl je náš největší nepřítel. Mysl nás odvádí od podstaty, mysl nám předhazuje vějičky, mysl nás svádí, mysl je ten pravý ďábel. Ano, to je všechno pravda. Ale Bible je natolik moudrá, že nás nevede k tomu mysl odvrhnout, ale vede nás jinou cestou, totiž mysl rozvinout, kultivovat a podrobit. Jakmile se chceme jen omezovat, tlumit, umrtvovat, jednak tím zakopáváme hřivny, místo abychom s nimi hospodařili pro Pána, a jednak bojujeme se svojí přirozeností a tím plýtváme svými silami na boj, když ty síly nezbytně potřebujeme na postup na cestě.
Proto ve slovech svatého Pavla, že máme svoji mysl používat a všechno prozkoumávat, vidím dobrou radu. Ovšem je samozřejmě nebezpečí druhého extrému, který momentálně vidíme neuvěřitelně rozbujelý. Mysl velmi rozvinutou, která sedí na koni a podrobuje si člověka, zotročuje ho a ještě ho nechává v přesvědčení, jak má úžasný přehled, jak něčemu rozumí, jak je vzdělaný. Ano, jsme vzdělaní a lecčemus rozumíme. Ale rozvinutá mysl, která není podrobena vyšší autoritě, je horší než žádná mysl.
Ani tady nás svatý Pavel nenechává na holičkách. Radí nám ještě před tím, než nabádá k používání mysli, abychom se radovali. Dokonce abychom se stále radovali. Radost, tu si člověk nepřivolá. No možná komedií nebo drogama, ale nepřivolá si stálou radost. Radit stále se radovat jde jen člověku, který má neutuchající důvod k radosti a už jde jen o to, tomu nepřekážet, nepřekrývat to starostma, nezapomínat na to, vracet se k tomu. Jakmile člověk zakusí Boží dotek, má v sobě pramen radosti, který nemizí. Takže svatý Pavel radí nenechat si tohle vzít. A mysl je přesně ta instance, která nám tuto radost bere. Jen si všimněte, jak se to děje u dětí. Pláčou, když je něco bolí, ale jinak jsou radostné. A mizí jim to s tím, jak si rozvíjejí mysl, starosti o věci tohoto světa. Jak se začínají ztotožňovat se svými rolemi.
V indické tradici je král Ráma, který osvobodí princeznu Sítu s pomocí opice Hanumana a stane se bohem. Ráma je člověk. Síta je jeho duše a opice Hanuman je mysl. Je to ovládnutá, kultivovaná mysl, která člověku není nepřítelem, ale nezbytným pomocníkem na cestě.
Je zajímavé, že dnes také čteme o Janu Křtiteli, který zemřel stětím. To znamená odpojením od mysli. A Jan Křtitel je poslední prorok před příchodem Páně. Je to to nejvyšší a nejčistší lidské, co existuje. Po něm už přichází jen vtělený Bůh. A vidíme, že i ten nejvyšší a nejčistší stupeň lidství musí uvolnit Bohu místo tím, že se radikálně oddělí od přemýšlení. Pro mě v tom je poselství, že je důležité mysl rozvíjet: studiem, četbou, diskuzí. Je důležité využívat ji, analyzovat, kritizovat, vyvozovat. Ale to všechno jedině za podmínky, že ji také podřadíme a podřídíme vyšší autoritě. A tou vyšší autoritou je právě kontakt s Bohem. To může znít nedosažitelně nebo bláznivě. Ale já mluvím o reálném kontaktu, který máme a zažíváme všichni. O tom místečku, ze kterého na nás tryská radost, klid a síla, když se zastavíme, ztišíme a obrátíme zrak dovnitř. Tam ho máme, odtamtud na nás mluví. A bohoslužba, četba Bible, modlitba a podobné bohulibosti mají ten smysl, aby nás naladili na to, se k tomuto místečku vracet. Tenhle vánoční dárek si všichni dejme.
Facebook