Povýšení hada – CČSH Třebíč

Numeri 21, 4-9: další překlady
Aby se vyhnuli edomské zemi, táhli od hory Hór směrem k Rudému moři. Lid ale na cestě ztratil trpělivost a začal Bohu a Mojžíšovi vyčítat: „Proč jste nás odvedli z Egypta? Abychom zemřeli na poušti? Není tu chléb, není tu voda a ten mizerný pokrm se nám už hnusí!“
Hospodin tedy na lid poslal jedovaté hady. Na jejich uštknutí mnoho lidí v Izraeli zemřelo. Lid pak přišel k Mojžíši se slovy: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, ať nás zbaví těch hadů!“ A tak se Mojžíš za lid modlil.
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si jedovatého hada a připevni ho na kůl. Každý, kdo se na něj podívá, bude žít.“ Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na kůl. Když někoho uštkl had a on se podíval na toho bronzového hada, zůstal naživu.

Efezským 2, 1-10: další překlady
I vy jste byli mrtví ve svých vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech. My všichni jsme kdysi spolu s nimi podléhali svým tělesným žádostem. Plnili jsme přání těla a mysli, a tak jsme svou přirozeností byli odsouzeni k Božímu hněvu stejně jako ostatní.
Ale Bůh je tak nesmírně milosrdný! Zamiloval si nás tak velikou láskou, že spolu s Kristem obživil i nás, mrtvé ve vinách – jste spaseni milostí! Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši, aby svou laskavostí k nám v Kristu Ježíši projevil v budoucích dobách nepřekonatelné bohatství své milosti.
Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali.

Jan 3, 14-21: další překlady
Jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, aby každý, kdo věří v něj, měl věčný život.“
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna. A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více než světlo oblíbili tmu, protože jejich skutky byly zlé. Každý, kdo koná zlo, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo ale koná pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky byly vykonány v Bohu.

Dnes čteme jednu z méně pochopitelných pasáží Starého zákona: Hospodin vyvádí Izrael z Egypta, ti se trmácí desítky let po poušti, trpí suchem, horkem, hladem, žízní, a když se jim to nelíbí, Hospodin na ně sešle hady. Hadi je štknou a každý uštknutý umírá. Lid naříká, Hospodin Mojžíšovi radí udělat si bronzového hada, dát ho na žerď a ukazovat ho lidem. Kdo se na bronzového hada podívá, ten nezemře.

Já tedy nevím, jak ten příběh vnímáte vy, ale já tam mám spoustu otázek a výhrad. Tak za prvé, proč vláčí Mojžíš pod Hospodinovým vedením lidi desítky let po poušti, když z Egypta do Palestiny je to nějakých 500 kilometrů, takže pochod v řádu dnů nebo týdnů? Když už je vláčel tak dlouho po poušti, proč je Hospodin trestal za to, že se jim nelíbilo trpět žízní? A když už jim od hadů chtěl pomoct, proč musel Mojžíš složitě vyrábět na poušti z bronzu hada, vždyť to muselo trvat moře času, než někdo roztavil bronz a vykoval hada, proč ty hady prostě zase neodvolal? A celou dobu tam horuje za to, aby lidé neuznávali moc odlitých bůžků a potom jim vetkne do srdcí zkušenost, že před smrtí je ochrání pohled na odlitého hada.

Naprosto chápu, proč se tolik lidí od náboženství odvrátilo, když začali biblické události konfrontovat s racionálním pohledem na věc. V lepším případě někteří zavrhli jen Starý zákon, ne snad pro nelogičnosti, ale pro divného Boha, který jedná způsobem, s nímž se člověk těžko ztotožňuje.

Díky Bohu dnes dokážeme docela uspokojivě zkoumat, jak, proč, kdy, v jakém kontextu, pro koho a za jakým účelem který text vznikl a takové zkoumání obvykle vrhne na věc takové světlo, že člověk text nemůže odsoudit. Takovou analýzu tady já dělat nebudu, jednak na to nejsem odborník a jednak by to bylo na dlouhé lokte. Ale všimněme si toho, že reakce lidí na hady bylo přiznání, že zhřešili proti Bohu, a lítost nad tím. Zdá se tedy, žev kontextu tehdejší kultury a mentality Boží jednání nebylo vnímáno jako nespravedlivé. Kdybyste chtěli namítnout, že to je přece jedno, že tehdy se jim to jako nespravedlivé nezdálo, ale z našeho pohledu to nespravedlivé je, tak vám opáčím, že ale vnímáni toho, co je spravedlivé, ovlivnilo autora textu a to se promítlo do toho, jak příběh podal. S dnešní mentalitou by to celé třeba formuloval jinak, i kdyby celý se ten příběh odehrál stejně a měl na Boží jednání stejný vhled.

Chci vám nabídnout jeden z možných pohledů na celý příběh. Židé byli v Egyptě jako v inkubátoru. Nebyli samostatní, nebyli svobodní, ale byli dobře živení a rozmohli se. A zapomněli, jaké to je, být mimo Egypt, sloužit ne Egypťanům, ale jen pravému Bohu. Tím, že se jim Egypt stal nesnesitelnou klecí, dospěli vlastně k porodu – museli z Egypta ven. Ovšem jako miminko potřebuje rodiče, jinak by nepřežilo, tak oni potřebovali Hospodina. Odchod z Egypta byl možný jedině díky jejich napojení na Boha. Kdyby byli jen sami za sebe a sami pro sebe, opustili by svoje poslání, svůj životní smysl, a rozplynuli by se mezi ostatními národy. Oni dospěli do bodu, kdy mohli být přímo vedeni samotným Bohem. To byla naprosto výjimečná pozice a proto se taky nazývali a nazývají vyvoleným Božím národem.

Hospodin je po té poušti vodil, aby setřásli vzpomínku na Egypt, kde se měli dobře, ale sloužili lidem, ne Bohu. A když reptali proti Bohu, znamenalo to, že mu přestávají důvěřovat. Ve svých myslích a duších opouštěli Hospodina a tím pádem se od něho nenechávali vnitřně vést. A tím pádem na poušti přirozeně ztráceli jeho ochranu. Tím se stali kořistí hadů.

Proč se tedy píše, že ty hady na ně seslal Bůh? No jestliže to, že byli vůči nebezpečím a strázním na poušti chránění z Boží moci, a pak chránění být přestali (byť vlastním přičiněním), pak celá ta situace pocházela od Boha.

Proč to byli zrovna hadi? Hada známe z Geneze jako symbol lidské hříšnosti. Známe taky Asklepia, jenž nosil na holi hada a stal se symbolem lékařství. A známe také hadí sílu z indické nauky. Jsou to různé obměny, ale pořád jde o totéž. Hadí síla podle indické tradice spí v první čakře, tedy v rozkroku. První čakra je centrum pudů, existence v tomto světě. Je to centrum hmoty, přežití. A v Bibli je had symbolem hříšnosti, podlehnutí svodům tohoto světa, zájmům vlastní hmotné existence bez poslušnosti Bohu. A probuzení hadí síly spočívá v tom, že stoupá páteřním kanálem do vyšších čaker. Probuzená hadí síla pak není už vázaná na první čakru a tím na věci tohoto světa, ale naplní celou bytost, podle toho, jak vysoko vystoupá.

Když se tedy Izraelcům stalo to, že jejich zájem o vlastní tělesné přežití jim zastínil důvěru v Boha, takže je vlastně jejich vnitřní hadi začali smrtelně štkát, a to se odzrcadlilo ve vnější realitě, pak jim Hospodin umožnil, aby ta samá síla se pozvedla od prostého pudu sebezáchovy přes tvořivost, sebevyjádření, city, komunikaci a intuici až k pocitu jednoty. Takže to, co je od Boha odvádělo, nemuseli ani v sobě hubit – nemuseli umírat – ale mohli tu samou sílu, která je nutila starat se o jídlo a pití, nasměrovat ke Bohu. A tak dál jedli od Boha manu z nebe a z celé události si vzali další přimknutí k Bohu.

Kdybych to měl převést do srozumitelné roviny ze života: Člověk si většinou všimne, že je v pozici protagonistů z našeho příběhu, až když je kousán hady, to znamená, že trpí a není východiska. Potkala ho nějaká zlá věc, katastrofa, zdravotní problém, cokoliv. Reflektuje na svůj dosavadní život a je-li k sobě upřímný, dospěje k tomu, že se příliš staral o svoje potřeby, o svoje zájmy, že zapomněl na Boha a nebyl mu věrný. A teď tu samou energii, kterou před tím dával do toho, co teď rozpoznává jako marnost, dá do něčeho vyššího: Třeba do umění, to by odpovídalo druhé čakře nebo do citů, to by odpovídalo čtvrté, nebo do modliby, to by odpovídalo sedmé a také našim Izraelcům. A změnou orientace se změní i životní styl a celkové nastavení a nemoc se překoná.

Příběh ale pokračuje a navazuje na něj Janovo evangelium, kde se k vyvýšení hada na žerdi připodobňuje vyvýšení Krista na kříži. Ta podobnost není zřejmá krom toho vyvýšení na dřevě a léčivého účinku: Co má společného had, symbol hříchu, s Kristem, Božím synem a spasitelem? Podobnost tu je. Tak jako hadí síla spí v nejnižší čakře, tak v Kristu nejvyšší Bůh sestoupil až na nejnižší formu existence, do hmoty. Ale zatímco hadí síla je opravdu síla ne ve fyzikálním slova smyslu, ale prostě něco, co máme ve vínku, nějaká naše součást, Ježíš Kristus symbolizuje nás celé – opravdu celé, to znamená od hmotného těla až po identitu s Bohem. Čili nemáme povýšit k Bohu jen svoji hadí sílu nebo vůbec svoji sílu, ale sebe celé.

Jestliže v tomto kontextu Ježíš o sobě mluví jako o synu člověka, pak si z toho vezměme, že mluví o nás všech, kteří jsme taky každý synem nebo dcerou člověka. Máme dát nejen to, co je naše, ale sebe celé, nahoru, do jednoty s Bohem. Jak se taková věc dělá? Co to vlastně znamená? Běžně se to na chování neprojeví – i ten, kdo cele patří Bohu, dál hospodaří se vším, co sice není jeho, ale je mu to svěřeno, nejlépe, jak umí. Vůbec se nemusí poznat, kdo sebe dává Bohu a kdo ne. Je to otázka postoje a přání patřit Bohu. Reálně se to projeví v momentech zúčtování, kdy si Bůh od člověka bere, co mu bylo svěřeno, a jeho samého. V takových momentech, pokud se člověk pravidelně a upřímně Bohu ve svém srdci nedává, těžko hledá sílu neuhnout a nezačít se bránit a pociťovat ztrátu jako křivdu. Ale pokud člověk pěstuje upřímné sebeodevzdání Bohu, čerpá z toho jako moudrá družička, která má olej v lampě, ztrátu přijímá a vše Bohu s láskou odevzdává. To jsou momenty, které rozhodují o lidském životě a jeho kvalitě a naplnění.

Svatý Pavel to samé shrnuje několika krátkými větami, které jsme před chvílí četli: “Žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu. Ale Bůh z velké lásky probudil nás k životu spolu s Kristem. Milostí jste spaseni!”

Díky Bohu.