- Jeremjáš 31, 31-33
- další překlady
Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem Izraele a s domem Judy uzavřu novou smlouvu. Ne ovšem takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku a vyvedl je z Egypta – tuto mou smlouvu totiž porušili, ačkoli jsem byl jejich manželem, praví Hospodin. Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin: Svůj zákon vložím do jejich nitra a napíšu jim ho na srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.
- Židům 5, 5-10
- další překlady
Právě tak si ani Kristus nepřivlastnil slávu velekněze, ale dal mu ji Ten, který mu řekl:
„Ty jsi můj Syn,
já jsem ode dneška Otcem tvým.“
A jak říká zase jinde:
„Jsi knězem navěky
podle řádu Melchisedechova.“
On za svého pozemského života přinášel s hlasitým křikem a slzami modlitby a prosby Tomu, který ho mohl uchránit před smrtí, a ve své úzkosti byl vyslyšen. Ačkoli byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti. Jakmile dosáhl cíle, stal se pro všechny, kdo jej poslouchají, původcem věčného spasení, když ho Bůh jmenoval veleknězem podle Melchisedechova řádu.
- Jan 12, 20-33
- další překlady
Někteří z těch, kdo se přišli o tom svátku modlit, byli Řekové. Přišli za Filipem, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, chtěli bychom vidět Ježíše.“ Filip o tom šel říci Ondřejovi a společně to pak řekli Ježíšovi.
Ježíš jim odpověděl: „Přišla chvíle, kdy má být Syn člověka oslaven. Amen, amen, říkám vám: Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Pokud však zemře, přinese hojnou úrodu. Kdo lpí na svém životě, ten jej ztratí. Kdo na svém životě v tomto světě nelpí, uchrání jej k věčnému životu. Kdo mi chce sloužit, ať mě následuje; tam, kde jsem já, bude i můj služebník. Kdokoli mi slouží, toho Otec poctí. Jsem teď sevřen úzkostí a co mám říci? ‚Otče, vysvoboď mě z této chvíle‘? Ale proto jsem přišel, pro tuto chvíli. Otče, oslav své jméno!“
Tehdy z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Zástup, který tam stál a slyšel to, řekl: „Zahřmělo.“ Někteří ale říkali: „Mluvil k němu anděl.“
Ježíš na to odpověděl: „Ten hlas nezazněl kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní se koná soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyzdvižen od země, potáhnu všechny k sobě.“ (Těmito slovy naznačil, jakou smrtí má zemřít.)
Když jsem se s jedním kolegou v práci bavil o Bohu, řekl mi, že jeho rodina přestala věřit, když dědeček odešel do války, babička poprosila Pána, aby se jí vrátil, a on se nevrátil. Mistr Jan Hus, když byl v Kostnici, a uvěznili ho do těžkého žaláře, odvolal velkou část svého učení, ale když stál před jistou smrtí, zubožený, opuštěný, zostouzený, teprve našel skutečné sebeodevzdání Bohu, jakého do té doby nebyl s to.
Tyto dva příklady udávám, abych poukázal na to, že dokud se člověku vede jakž takž dobře, má se ještě o co svého opřít, jeho vztah k Bohu většinou stagnuje nebo se opotřebovává. Ale když jde na dřeň a člověku je bráno to, na čem si zakládá, tehdy se vztah k Bohu přetváří a utváří. Tehdy člověk Boha buď na dlouho opouští nebo k němu teprve nachází opravdovou cestu.
Slova proroka Jeremiáše o tom, že Hospodin s národem izraelským uzavře novou smlouvu, která nebude jako ta předchozí, ale bude vepsána do jejich srdcí, hovoří právě do situace, kdy Izraelský národ procházel utrpením a ztrátou všeho, na čem si zakládali. Hospodin s nimi uzavřel smlouvu, že bude jejich Bohem a oni jeho lidem. Že ho budou uctívat jako svého jediného Boha a on je bude ochraňovat a bude se jim dařit. A najednou jim Babyloňané rozmetají svaté město, odtáhnou je do zajetí do ciziny, a spoustu jich zabijí. Tady se rozhoduje, kolik jich řekne: “Na takového Boha kašlu,” a kolik “Teprv teď tě, Bože, dokážu opravdu milovat.” Takový je tedy kontext promluvy, vlastně důvod k jejímu vyřčení. Pojďme se podívat také na to, co se v ní říká a co to znamená.
Jeremiáš připomíná, že tu předchozí smlouvu jsme porušili my, ne Bůh. Chrání nás tím před pocitem nespravedlnosti a křivdy. Ten uzavírá srdce. Kdybychom si mysleli, že Bůh s námi zachází hůř, než si zasloužíme, mohli bychom udělat stejnou chybu jako babička mého kolegy. Pocit křivdy vůči Bohu je emoce jako každá jiná, nezbývá ji než přijmout, prožít a nechat jít, když přijde. Ale pokud se podporuje postojem a názorem, stává se z něho jed, který otravuje do morku kostí. Duchovních kostí. Slova připomínající, že jsme to byli mi, kdo smlouvu s Bohem porušil, nás právě před tímto jedovatým postojem ochraňují.
Když Jeremiáš říká, že po těchto dnech s námi Hospodin uzavře novou smlouvu, je to také ochrana pro nás, tentokrát abychom nezačali sobě vyčítat, co se stalo: “Kdybychom nezhřešili, Bůh by nás netrestal a neopustil, ach kéž by se to nikdy nebylo stalo, jak jen se vrátit zpátky do dob, kdy jsme mu byli věrní!” Tohle je nasměrovávání pozornosti a energie do minulosti, navíc do nespokojenosti s minulostí. Je to boj s Boží vůlí. Je to něco, co člověka vysává a decimuje. Ne tak, nýbrž “Hospodin nás vede, všechno je v jeho rukou a očišťuje nás pro smlouvu s ním, jaké jsme tehdy vůbec nebyli schopni. I když teď trpíme, je to k dobrému a je to v pořádku.”
A to je pravda. Utrpení a ztráty tady nejsou na to, aby nás trestaly, nebo něčím, co je od ďábla a ne od Boha. Jsou od Boha a jsou nám příležitostí nalézt k Bohu opravdovější vztah. A jsou potřeba jen v mizivé míře, když jdeme dobrovolně celobytostně a s využitím všech prostředků, které máme na cestě.
Člověk si může položit otázku, k čemu vlastně takový vztah k Bohu je. Jestli není lepší dělat, co můžu, aby mi tady bylo dobře, a v utrpení se soustředit hlavně na to, aby se překonalo, místo na nějakého Boha. Tohle je vskutku filozofická otázka a mnoho moudrých lidí vám řekne, že náboženství je berlička nebo opium lidstva a že ve skutečnosti nic neřeší. Jenže 1) tu pravdu, že spojení s Bohem je to jediné, na čem záleží, nejde potvrdit a dokázat ničím jiným než vlastní zkušeností. A 2) Písmo nás vůbec nevede k tomu, abychom z utrpení nehledali aktivně cestu ven! Naopak, vede nás k činnosti, ale ne k činnosti pouze pro svoje zmírnění utrpení. Ne k činnosti z toho pohledu, že nám jde o to, abychom netrpěli, ale k činnosti pro celek, nejen pro sebe – miluj bližního jako sebe. A také k postoji důvěry a opory v místě tak hlubokém, že tam žádné utrpení nemůže dosáhnout. To není berlička, která člověku něco kompenzuje, to není opium, které člověku dává iluzi, to je pevný záchytný bod nad světem, který se vlní jako divoká řeka. A právě tehdy, když se tak vlní, pocítíme potřebu se chytit něčeho reálného a pevného. Díky Bohu za ty vlny.
Ježíš k tomu říká: “Dokud semeno nezemře, zůstává samo a nic z něho nevzejde.” On to posouvá ještě dál. Ve starozákonním modelu naše utrpení vede k opravdovějšímu spojení s Bohem: Současná ztráta je tu pro to, abychom něco lepšího získali. Ježíš nad to říká, že my jsme semena. To znamená, že náš pravý smysl, náš potenciál, naše přirozenost, je být něco mnohem víc, než jsme. Být něco skutečného, něco, co naše současné bytí totálně přesahuje a vůbec si to nedokážeme představit. Jako je rozdíl mezi člověkem a Bohem, je rozdíl mezi semenem a rostlinou. Jestliže se rozvíjíme, jestliže se nám daří, to je výborné, prostě se utváříme jako semena. Zrajeme jako semena. Ale jestliže po dozrání směřujeme ke smrti, je to ještě lepší, protože abychom mohli vyklíčit v rostlinu, musíme jako semeno zemřít.
Musím též myslet na knihy od Petra Wohllebena, který píše o tom, jak bohatý emoční a vztahový život mají rostliny. Jak si povídají skrz kořeny, jak si pomáhají, jak zlé jedince trestají, jak se vzájemně milují. Ale semeno je skutečně samo. To si s nikým nepovídá, nemá žádné kořeny, kterými by se propojovalo těmi kolem sebe. My všichni žijeme v tom, že já jsem já a nejsem ty. A já jsem já a nejsem Bůh. To je taky pravda, ale není to celá a jediná pravda. A život nás vede k tomu, abychom dozráli jako semena, když se nám daří, a abychom vyklíčili v rostlinu s kořeny a s květy a plody, když sami sebe a vše svoje ztrácíme.
Za celý život můžeme být vděčni a vše z rukou Božích přijímat. Ať se nám to daří. Ať dozrajeme a vzklíčíme a propojíme svými kořeny a svými květy nebe se zemí.
Facebook