- Jakub 2, 14-18
- další překlady
K čemu to je, bratři moji, když někdo tvrdí, že má víru, ale neprojevuje se to skutky? Copak ho taková víra zachrání? Co když bratr nebo sestra nebudou mít co jíst anebo co na sebe? Když jim řeknete: „Jděte v pokoji, ať je vám teplo a dobře se najezte,“ ale nedáte jim, co potřebují k životu, k čemu to bude? Právě tak víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá.
Někdo na to řekne: „Jeden má víru, druhý zase skutky.“
Nuže, ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích.
Dnešní úryvek z listu Jakubova nás staví před důležitou otázku: Jaký je vztah mezi vírou a skutky? Jaký je jejich význam pro naši spásu? V tomto krátkém úryvku je nám připomenuto, že „víra bez skutků je mrtvá“. Ale co to skutečně znamená pro naši každodenní praxi víry a naše pochopení spásy?
Víra a skutky v Bibli
Když se podíváme do Písma, můžeme vidět, že vztah mezi vírou a skutky se v průběhu dějin vyvíjel. Ve Starém zákoně byla víra často spojována s poslušností Zákonu. Lidé byli vyzýváni, aby věřili v Boha a tuto víru prokazovali dodržováním přikázání. Přísné dodržování Zákona bylo považováno za klíčové pro Boží přízeň a spásu.
S příchodem Ježíše Krista a jeho učení však došlo k zásadnímu posunu. Apoštol Pavel ve svých listech klade důraz na to, že spása nepřichází skrze skutky Zákona, ale skrze víru v Ježíše Krista. V listu Římanům Pavel píše: „Soudíme tedy, že člověk bývá ospravedlňován vírou bez skutků zákona“ (Řím 3,28). Pavel tím zdůrazňuje, že spása je Božím darem, který je přijat vírou, a nikoli odměnou za skutky, které člověk koná.
Tento důraz na víru se však setkal s reakcí v listu Jakubově, kde se znovu vyzdvihuje význam skutků. Jakub se staví proti představě, že víra může být skutečná bez projevů v praktickém životě. V Jakubově listu čteme: „Chceš poznat, marný člověče, že víra bez skutků není k ničemu?“ (Jak 2,20). Jakub zde zdůrazňuje, že víra, která nepřináší ovoce v podobě dobrých skutků, je mrtvá.
Tento dialog mezi Pavlem a Jakubem ukazuje na napětí a dynamiku v rané církvi, kde se diskutovalo o roli víry a skutků. I když Pavel klade důraz na ospravedlnění vírou, Jakub nám připomíná, že víra, která nevede k činům, nemá žádnou hodnotu. Oba však shodně hlásají, že pravá víra je živá a aktivní, což se musí projevit v našich skutcích.
Pohled předreformační církve
V předreformační církvi se na roli skutků kladl velký důraz. Skutky byly často chápány jako prostředek ke spáse, někdy dokonce v určité míře jako její podmínka. Tento pohled však postupně vedl k deformaci, kde se lidé zaměřovali více na „vydělávání“ si spásy svými činy než na samotnou víru. Z tohoto prostředí také vycházely různé praxe, jako například odpustky, které byly vnímány jako způsob, jak si zajistit zkrácení pobytu v očistci.
Uveďme např. bulu Unam Sanctam od papeže Bonifáce VIII.: “…prohlašujeme říkáme, stanovujeme a oznamujeme, že všechna lidská stvoření zcela pro nezbytnost spásy podléhají Římskému veleknězi.“
Poslušnost církvi byla alfou a omegou toho, co se od věřícího chtělo. Samozřejmě opravdoví velikáni viděli za to.
Úryvek od Tomáše Akvinského: „Člověk si nemůže bez Boží milosti zasloužit věčný život; nemůže bez Boží milosti jednat tak, aby jeho skutky měly záslužnou hodnotu pro spásu. Každý dobrý skutek, který přispívá ke spáse, je tedy výsledkem spolupráce Boží milosti a lidské vůle.“
Tomáš Akvinský zde ukazuje, jak v předreformační době byly skutky chápány jako prostředek, který bez Boží milosti nemá hodnotu. Přesto se na ně kladl značný důraz.
Hus a předchůdci reformace
Jan Hus, jako předchůdce reformace, začal zpochybňovat tuto dominanci skutků. Hus hlásal, že víra je klíčová pro spásu a že skutky by měly být jejím přirozeným důsledkem, nikoli prostředkem k dosažení Boží přízně. V tomto smyslu se Hus přiblížil pozdějším reformačním myšlenkám, i když některé aspekty zůstávaly stále zakořeněny v tradici církve.
Úryvek od Jana Husa: „Proto věřím, že není v lidské moci zasloužit si věčnou odměnu, neboť jest to dar milosti Boží, která je nám dána skrze víru.“
Jsou i nedoložené výroky, které se mu připisují a vystihují jeho pojetí skutků a víry: „Věřím, že nemohu být spasen pro své skutky, ani pro to, co konám, nýbrž pro to, co mi Kristus zaslíbil svou krví. Proto je mi třeba činů, abych nezahálel ve víře, ale skutky nesmím spoléhat.“
Je vidět jeho pohled na to, že skutky jsou důsledkem živé víry, ale nesmí být vnímány jako prostředek spásy.
Reformace: Luther a jeho následovníci
Martin Luther, klíčová postava reformace, přinesl revoluční změnu v pojetí víry a skutků. Ve svých spisech důrazně odmítl myšlenku, že skutky mohou přispět ke spáse, a hlásal, že spása přichází výlučně z milosti skrze víru. Tento pohled však nebyl zcela odmítající roli skutků – Luther totiž věřil, že pravá víra přirozeně plodí dobré skutky, ale tyto skutky nejsou prostředkem k dosažení spásy. Pro Luthera byla víra živá, dynamická mocnost, která nevyhnutelně přináší ovoce v podobě dobrých skutků.
Úryvek od Martina Luthera: „Ospravedlnění je taková víra, že člověk věří, že je mu odpuštěno a že je spasen jen vírou, bez skutků zákona.“ (O nesvobodné vůli)
Luther v tomto díle oponuje tomu, že by otázka spásy závisela jakkoliv na lidské vůli a zdůrazňuje, že to je moc dobře, protože člověk kdyby v této otázce svobodnou vůli měl, nedokázal by odolat moci ďábla. Moderními slovy by to šlo vyjádřit tak, že naše nevědomí touží po Bohu a naše vědomí se tomu může bránit jenom omezeně, protože je oproti nevědomí strašně maličké, takže i když podlehneme nějakým světským svodům, duše nakonec člověka přinutí k tomu, aby se vydal na cestu k vlastní celistvosti, tedy spáse.
Skutky Luther krásně popisuje jako plody víry: „Víra je živá, odvážná důvěra v Boží milost, tak jistá a pevná, že by člověk tisíckrát raději riskoval smrt, než by tuto důvěru opustil. Taková důvěra a poznání Boží milosti dělá člověka radostným, smělým a šťastným ve vztahu ke všem stvořením; vše proto, že chce prokazovat dobrodiní každému, sloužit každému, snášet všechno pro Boží lásku a slávu toho, který mu prokázal takovou milost.“
Reformační tradice a moderní proudy
Reformační tradice, včetně kalvinismu a později anglikánství a dalších směrů, pokračovala v Lutherově linii. Víra byla považována za základní a nepostradatelný prvek spásy, ale skutky byly stále považovány za důkaz opravdovosti této víry. V moderních proudech křesťanství, včetně katolické církve po Druhém vatikánském koncilu, došlo k určitému sblížení pohledů – víra a skutky jsou vnímány jako dvě neoddělitelné strany jedné mince. Skutky nejsou prostředkem ke spáse, ale přirozeným důsledkem víry, která je živá a působící.
Úryvek od Karla Bartha: „Víra je uznáním a poslušností, která pramení z poznání Boha a jeho milosti. Tam, kde je víra, následuje z ní přirozeně i jednání v souladu s Božím slovem..“
Karel Barth, významný teolog 20. století, zde zdůrazňuje kontinuitu mezi vírou a skutky jako nedílnými součástmi křesťanského života.
CČSH a naše současná víra
Církev československá husitská, která čerpá z husitských kořenů, drží tuto rovnováhu. Věříme, že víra je dar Boží milosti, který nás vede k životu v Kristu. Tento život je ovšem projevován našimi činy, našimi skutky lásky a milosrdenství. Pokud člověk nekoná dobré skutky, může to naznačovat, že mu chybí duchovní mocnosti – víra a láska. A pokud naopak někdo koná dobré skutky jen proto, aby se spasil, také to není správné – v tomto případě totiž tyto skutky nevycházejí z opravdové lásky, ale z vypočítavosti.
Úryvek od Aloise Spisara: „Víra je pramenem duchovního života a tento život se projevuje v činech. Skutky nejsou podmínkou spásy, ale jsou jejím ovocem. Kde je živá víra, tam se nevyhnutelně rodí i dobré skutky.“
Závěr: Víra, láska a skutky
Je vidět, že velikáni všech dob se v pojetí víry a skutků prakticky shodují. K rozporům dochází tehdy, když se začne prosazovat jeden nebo druhý extrém: plnění příkazů nebo dobročinnost, ale bez pravého ducha, nebo naopak modlitby a vyznání a skutek utek. Pak přijde někdo, kdo poukáže na zanedbaný druhý pól a kyvadlo se zase vychýlí na druhou stranu.
Láska je odpovědí na všechno, protože z ní vychází jak pravá víra, tak i pravé skutky. Svatý Jan praví, že nás, Kristovy učedníky, všichni poznají podle toho, že se navzájem milujeme. Není to tedy v tom, že bychom museli něco konkrétního dělat, stěžejní je upřímná láska. Ale ta musí být poznat. A taky je důležité, aby byla opravdu ke všem, jak ostatním, tak k sobě. Protože když je jen k ostatním a není k sobě, v člověku se hromadí pocity hořkosti, frustrace, deprese. Může pak pomáhat všude, kam přijde, ale nezáří a maximálně si užene nějakou nemoc.
Ten zdánlivě cyklický vývoj, který jsme si shrnuli, kde se důraz přesouvá od skutků k víře a od víry ke skutkům a tam a zpátky, nás učí, že si nelze vzít mechanický recept a s tím si vystačit. K tomu být dobrými soucitnými lidmi nás vede světská etika i křesťanská nauka. Ale pokud chceme být pravými Kristovými učedníky, nevystačíme si s tím. Nejdůležitější je, co máme v nitru. Strom poznáš po ovoci, ale abychom mohli nést ovoce, musíme mít zdravé kořeny.
Vrátím se opět k Augustinovi: “Miluj a dělej, co chceš.” Protože kdo miluje, chce dobro.
Facebook