Kříž – CČSH Třebíč

Skutky 11, 1-18: další překlady
Apoštolové a ostatní bratři v Judsku se doslechli, že i pohané přijali Boží slovo. Když Petr dorazil do Jeruzaléma, obřezaní věřící mu vytýkali: „Šel jsi k neobřezancům a jedl jsi s nimi!“
Petr jim to začal po pořádku vysvětlovat: „Jednou, když jsem se ve městě Joppe modlil, ve vytržení jsem spatřil vidění: z nebe se za čtyři cípy spouštělo něco jako veliká plachta. Když sestoupila až ke mně, pozorně jsem se do ní podíval a spatřil jsem čtvernohá polní zvířata i šelmy, plazy a ptáky. Tehdy jsem uslyšel hlas: ‚Vstaň, Petře, zabíjej a jez!‘
Odpověděl jsem: ‚To ne, Pane! Nikdy jsem nevzal do úst nic nečistého nebo poskvrněného.‘
Ten hlas z nebe ke mně ale promluvil znovu: ‚Co Bůh očistil, neměj za nečisté!‘ Třikrát se to opakovalo, než to bylo všechno vytaženo zpátky do nebe.
Vtom se před domem, ve kterém jsem byl, objevili tři muži. Byli za mnou posláni z Cesareje a Duch mi řekl, abych šel bez váhání s nimi. Doprovázelo mě těchto šest bratrů, s nimiž jsme vešli do domu toho muže. Vyprávěl nám, jak ve svém domě uviděl anděla. Stanul před ním a řekl: ‚Pošli do Joppy a nech zavolat Šimona zvaného Petr. Skrze to, co ti poví, budeš spasen ty i celý tvůj dům!‘
A jen, co jsem k nim začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý stejně jako na počátku na nás. Tehdy jsem si vzpomněl na Pánova slova: ‚Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.‘ Jestliže jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, kdo jsem byl já, abych bránil Bohu?“
Po těch slovech se upokojili a začali chválit Boha: „Tak tedy i pohanům dal Bůh pokání k životu!“

Zjevení 21, 1-6: další překlady
Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže.
Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží příbytek mezi lidmi. Bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“
Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, činím všechno nové.“ Řekl také: „Napiš, že tato slova jsou věrná a pravdivá.“ Pak mi řekl: „Stalo se. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Já dám žíznícímu zdarma napít z pramene vody života.

Jan 13, 31-35: další překlady
Po jeho odchodu Ježíš řekl: „Syn člověka je teď oslaven a Bůh je oslaven v něm. A protože je Bůh oslaven v něm, Bůh ho také oslaví sám v sobě, a to hned. Moji drazí, ještě na kratičko jsem s vámi. Budete mě hledat, ale říkám vám, co jsem už řekl Židům: ‚Jdu tam, kam vy nemůžete.‘
Dávám vám nové přikázání: Milujte jedni druhé. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“

Dnešní evangelní čtení nás posouvá zpátky před Velikonoce, do momentu, kdy Jidáš odchází, aby zradil Pána. Ježíš už ví, co bude následovat, dohlédne až za to a nezdůrazní v tento moment, že bude ukřižován, ale až tu další kapitolu, že bude oslaven. V tomhle kontextu je možná trochu zvláštní, že se jako symbol křesťanství ujal zrovna krucifix.

Kolik lidí už mi říkalo, že Ježíš na kříži je děsí nebo je odpuzuje! Kdo by se jim divil? Mrtvola člověka přišpendlená na dřevě. Představte si, že byste člověka přibitého na kříž viděli naživo. Takhle u silnice nebo na křižovatce v obci. Myslím, že koho to neděsí, ten si to ve skutečnosti k sobě nepřipouští. Všimněte si ale, kdy a za jakých okolností byl Ježíš ukřižován. Měl za sebou vrcholné dílo. Chodili za ním zástupy. Měl sedmdesát blízkých učedníků. Vzkřísil několik mrtvých lidí. Když vstupoval do Jeruzaléma, celá ulice byla lemována lidma, co mu mávali ratolestma a vítali ho jako největšího hrdinu. A i kdybych odstoupil od roviny evangelního vyprávění a chtěl se zabývat tím, jak to historicky bylo, kdybych osedlal vnitřního skeptika a prostě bych jako chtěl vědět, co na tom Ježíšovi bylo tak úžasného, co si nějací jeho fandové potom nevybájili: Nevíme, jak to bylo, historicky nemůžeme o Ježíšovi doložit prakticky nic. Pár věcma si můžeme být téměř jistí, jako například že způsobil rozruch v chrámě na Velikonoce a že ho pak dal Pilát ukřižovat. Ale jedno je zcela očividné: Ať udělal cokoliv, tak to udělal tak dobře, že na základě toho vznikl text, který dodnes čte a uctívá víc lidí než jakýkoliv jiný text ve známé historii lidstva. Biblický text přísně pozitivisticky vzato historii odpovídat nemusí, na to prostě nemáme důkazy, ale něčím byl inspirován, vznikl na základě něčeho, takže tohle něco se Ježíšovi muselo opravdu famózně povést.

No a v momentě, kdy se to vedlo úplně nejlíp, tak ho zradil jeden z jeho nejbližších (tohle je taky skoro jisté), zatkli ho a ukřižovali. Prostě představte si to: Rozjedete projekt, nebo vztah, nebo cokoliv, a všechno se krásně vede a v momentě, kdy se to parádně daří, tak nejenže o to přijdete, ale přijdete o všechno. Rozjedete firmu, vezmete si zaměstnance, získáte lukrativní zakázku… a ze dne na den zjistíte, že žena, na kterou jste přepsali barák, vám s vaším zástupcem firmu vytunelovala, a jste na ulici, a nemáte ani firmu ani ženu, ani kde bydlet. No to je hrozné. To JE hrozné. Já bych takového člověka litoval a fakt bych nechtěl být v jeho kůži.

O to, co rozjedeme, přicházíme vždycky. Není nic, co bychom si vzali do hrobu. Ztráta vždycky přijde. Zcela zákonitě. Jako smrt. A vždycky s tím máme problém: Kdo si řekne, když ho opustil partner, nebo když přišel o zaměstnání, nebo když ztratil peněženku: “Bůh dal, Bůh vzal, budiž jméno Boží pochváleno”? Neslyšíme spíš nadávky a stížnosti?

A ukřižovaný Ježíš nám připomíná, že jako on o všechno přijdeme. A tím, že dobrovolně se nechal zmařit a odevzdal Bohu svého ducha, nám dal příklad. A nám je ten příklad odporný, nechceme dát to, co nás tady drží a živí. A tak je nám odporný krucifix. V tom, že si Ježíše připomínáme právě v tom okamžiku, kdy všechno ztratil, je velká moudrost. Když si dokážeme udržet lásku v momentu, kdy umíráme, kdy ztrácíme, neztratíme ji ani jindy. Pak budeme moci podle slov evangelisty Jana naplnit Ježíšovo přikázání, abychom milovali jeden druhého, a tím dosvědčovali, že jsme Ježíšovi učedníci.

Samozřejmě když tohle pak vede k tomu, že se z křesťanství dělá kult utrpení, je to přesně naopak, než to má být. Na kříži byl Ježíš jeden den ze svého třiatřicetiletého života, právě jenom jednou, když se naplnil čas. A dává to smysl i pro nás: Když máme mít sílu udržet si lásku v momentech největšího utrpení, je lepší protrpět celý život před tím nebo ho promilovat? Co člověk celý život trénuje, to má ve slabých momentech. Zdálo by se, že dneska už tohle ani moc aktuální není: Kolik lidí se pro Kristův ideál zasvětí askezi a sebezáporu a libuje si v utrpení? Ve středověku to bylo in a třeba ještě taková Terezička z Lisieux, od které jsou i fotky, se protrpěla k opravdové svatosti. To se dnes prostě moc nevidí, doba se změnila. Ale zato docela běžně vidíme, jak si žena ve vztahu upírá čas pro sebe, tahne sama děcka i domácnost, v naději, že jednou za to třeba bude milována nebo aspoň oceněna. Touží po lásce, ale trénuje utrpení. Nebo chlap, který se může přetrhnout, aby domů donesl prachy, před usnutím jenom chápavě donese ženě vodu na zapití prášku na bolení hlavy a doufá, že jednou si trpělivostí a věrností její vděčnost a lásku vyslouží. Touží po lásce, ale cvičí utrpení.

Myslím, že oba, když přijde moment zúčtování, budou moc vysílení, moc dobití a zubožení, než aby dokázali s plamenem lásky v srdci říct Bohu: Odevzdávám ti svého ducha (svůj vztah / svůj majetek / svou naději / …).

Známe glosu, že tělo má jít do hrobu pořádně zhuntovaný. Něco na tom je, nemá smysl ho konzervovat, když stejně jednou doslouží a odložíme ho. Tak když jdeme vstříc kříži, vstříc smrti, jak nám to krucifix připomíná, tak co? Ne? Je na místě se pořádně zhuntovat! No jak se to vezme. Kristova smrt na kříži není jenom tak nějaká smrt. Kdybychom skutečně směřovali jenom k tomu, opustit tělo a nic, tak ano, můžeme hledět, aby se pořádně zhuntovalo a je to vlastně jedno, jestli se životem protrpíme nebo promilujeme. Ale zrovna dnes nám Ježíš v evangelním čtení říká o tom, že bude oslaven, ne že bude popraven. Jestli ten příklad krucifixu jako odevzdání všeho v době vrcholného rozmachu máme přijmout, tak právě musíme život rozvinout, abychom měli co odevzdat, a aby to bylo důstojné našich vloh a schopností.

A v lásce, kterou člověk prožívá každý den, kterou nasává s každým nádechem a kterou hladí vzduch s každým výdechem, v lásce, která prosycuje každodennost, se rozvíjí a buduje nejlíp. Proto nám ukřižovaný Ježíš nebuď jenom symbolem toho, že o všechno přijdeme, ale že máme proč všechno budovat a starat se o to a milovat to. O všechno přijít v tomto případě spíš znamená všechno smět dát Bohu. Nic nepřijde vniveč. Všechno můžeme transformovat zase na lásku. I když se zdá, že něco zaniklo, že něco zemřelo, že se něco zkazilo – když to dáme s láskou Bohu, tak se tím naše láska posílila a tím se ta časná věc z tohoto světa přeměnila na lásku, která je jako jediná věčná. Přeměnilo se něco jen pomíjivě cenného na něco věčně cenného. Je to víc než proměnit vodu ve víno, víc, než proměnit olovo ve zlato.

„Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.”