CČSH Třebíč

Milovati budeš Boha svého celou svou silou, celou svou duší, celým svým srdcem a celou svou myslí. Milovati budeš bližního svého jako sebe sama. V tom je celý zákon. To je shrnutí celé Bible, celého křesťanství. Slyšel jsem mnohokrát, že i v tom největším parchantovi je Boží jiskra a že nemám právo nikoho odsuzovat, naopak, jsem povinen každého člověka milovat pro tu Boží jiskru v něm. Ale někdy vidím člověka, se kterým prostě nemám žádnou styčnou plochu. Nemám jak se do něho vžít. Chová se třeba naprosto arogantně, škodí, kde může a jak může. Můžu si stokrát říkat, že v něm je Boží jiskra, ale cítím, že si to jen snažím vemluvit, ale pořád ho vidím jen jako padoucha. Pomohl mi v tom až výrok od S.N. Lazareva, že hodnotu člověka určuje jeho schopnost milovat. Nějaká Boží jiskra je pro mě moc abstraktní, tahle představa neobstojí v konfrontaci se zlem. Ale i o tom největším parchantovi si dokážu představit, že miluje. Když nikoho a nic, tak aspoň sebe nebo prachy. A protože natolik znám sebe, že vím, že láska k něčemu je převlečenou láskou k něčemu hlubšímu, už mi to vytvoří potřebný můstek, abych v bližním, který se projevuje jako odsouzeníhodný, viděl člověka milujícího, a pro tu lásku v něm dokážu zahlédnout Boží obraz, princeznu, která je čistá a spanilá, jen uvězněná zlým drakem. Někdy cítím, že je na jiných rytířích, aby princeznu osvobodili, a jdu dál. Někdy vidím příležitost drakovi useknout jednu hlavu a tvrdým jednáním toho zmetka sejmu. Někdy vidím příležitost princeznu probudit a jemným jednáním bližnímu připomenu, že být dobrý je dobré.

Tohle mi i usnadňuje ten jinak vlastně naprosto absurdní nárok milovat Boha nade vše. Jak chcete milovat někoho, koho nikdy nikdo neviděl, a o kom ani nemůžeme mít žádnou představu, která by nás neklamala? Můžeme se do takové lásky k něčemu abstraktnímu a neuchopitelnému vmýšlet, ale to je krátkozraká cesta, která se brzo vyčerpá a začne odvádět od cíle pryč, z původního vězení bezbožnosti k ještě horšímu vězení vztahu k vlastní představě o Bohu. Ona ale láska k bližnímu to naplňuje. Když milujeme jenom někoho, tak ne. To se pak zase zabrikádováváme tam, kde jsme. Jde totiž o to, dostat se ze sebe, ze svojí oddělenosti od Boha a od ostatních, do jednoty s Bohem a s ostatními. Bůh nás stvořil všechny. Bůh je naše podstata a to, co nás spojuje. V Bohu jsme všichni jedno. A láska, to je prožitek jednoty. Takže když miluju lidi, kteří jsou mi blízcí a nemiluju lidi, co jsou mi cizí nebo co mě štvou, tak zůstávám sedět na místě, jsem sjednocen jenom s něčím, a s tím ostatním ne, a první i druhé přikázání lásky porušuju a zabraňuju si v tom, abych došel života věčného. Na to mám právo, prosím. Můžu si zvolit, jestli budu s Bohem spolupracovat dobrovolně na svém vlastním osvobození nebo jestli se budu zabydlovat v cele. Tuhle svobodu mám a je to až k nevíře. Bůh nám umožňuje, abychom ho samého v sobě věznili, a to vcelku beztrestně.

Připadá mi to trochu jako bychom byli v nějaké hluboké temné jámě a potřebovali jsme vylézt nahoru na denní světlo. Musíme se dívat nahoru, abychom viděli světlo, to je náš cíl. Když se tam dívat nebudeme, tak netrefíme. To je láska k Bohu. Je zatím nedosažitelná, vzdálená, nepodobná ničemu, co máme kolem sebe. Ale je tím jediným, co nás správně vede. A taky musíme lézt po chytech, které na stěně jámy jsou. Každý hrbolek a každá prohlubeň, kterou nahmátneme, je pro nás příležitost opřít se o ně a vytáhnout se o kousek výš. Některé jsou pro nás nepoužitelné, některé strašně bolí do prstů. Některé naopak jsou tak příjemné a pohodlné, že nás to láká u nich zůstat a vykašlat se na nějaké lezení. To jsou naši bližní. Některé máme prostě pominout, abychom se nezdržovali. Někteří jsou nám nepříjemní, ale právě oni nám pomohou nejvíc nahoru. A někteří jsou nám tak milí, že nám stačí milovat jenom je a na co ostatní? Když se přestaneme orientovat podle světla nahoře, bereme si chyty podle toho, jak jsou nám příjemné, a ne podle toho, jestli vedou ke světlu. Pak se začneme motat podél stěny, nahoru a dolů, a za chvíli cítíme, že naše cesta nemá smysl, nikam se nehrabeme, maximálně se začneme bát, abychom nepřišli o tu jakž takž pohodlnou dírečku ve stěně temné jámy, kde jsme si udělali piknik.

Takový je člověk, který miluje bližního, pracuje poctivě pro tento svět, něčeho dosáhl a chce dosahovat dál a to mu stačí. Zhlédne se třeba v socální nebo dnes moderněji v genderové spravedlnosti a bojuje za práva žen a nebinárních lidí a cokoliv pak jde proti jeho přesvědčení, to jde proti němu samému, takže pak nebinární lidi a ostatní genderové bojovníky miluje a konzervativní tradicionalisty nenávidí a tím pádem nemiluje všechny, kdo ho potkávají na cestě, tím pádem nemůže chytit na stěně jámy výstupky a hrbolky nad sebou, protože jsou mu odporné, a zůstává třčet.

Naopak člověk, co miluje Boha, ale nemiluje bližního, se jenom dívá vzhůru a neleze vůbec. Nechá se omámit září světla, a já se mu nedivím — Boží vznešenost je úchvatná a pohlcující, když ji člověk jednou zahlédne. Takový člověk se pak světa štítí vůbec, nejenom některých jeho částí, ale celého. Odmítá šahat na hnusnou stěnu jámy, dívá se nahoru a stagnuje, až se mu oči unaví a je z něho troska. Takový člověk se nechává unášet meditacemi a modlitbami a peníze považuje za mrzké, žádný člověk mu není dost duchovní, aby s ním navázal hluboký vztah. Takových je jistě menšina, většina z nás se spíš zabydluje v tomto světě, než abychom se ho zříkali pro zalíbení v duchovních výšinách.

Je tedy potřeba obojího — milovat Boha nade vše, ve všem, co přichází vidět pomoc a prostředek na cestě k němu. Všeho, co rozpoznáme jako užitečné nebo naopak jako překážku, se chytit, najít k tomu lásku, pocítit jednotu a vylézt tak o stupínek výš.

To přirovnání samozřejmě pokulhává. Není to tak, že já bych byl člověk a všichni ostatní byli výstupky a prohlubně na nějaké neosobní stěně. Pro ostatní jsem zase já nějakým hrbolkem na cestě a můžou se o mě zachytit a polézt. A čím výš jsem, tím výš se o mě můžou oni zase odrazit. Tak svým vlastním růstem v lásce pomáhám ostatním na jejich cestě. Všechno je jednota.

A jak to je s tím, že se Bůh nechává v nás věznit? Tady to přirovnání zase pokulhává. Není to totiž úplně tak, že bychom v té jámě byli sami za sebe. Spíš jako by milující rodič, chtěje aby jeho dítě vyrostlo do dospělce, sestoupil se svým dítětem do té jámy, byl tam s ním, živil ho, ale nechal opravdu na něm, jestli s ním z té jámy vyleze nebo ne. Když se to dítě zastaví, rodič tam s ním z lásky zůstane. Nemůže ho sám vyvést nahoru, protože tím by dítěti znemožnil, aby se opravdu stalo dospělým. Tohle je jeho cesta, nemůže to nikdo udělat za něho. Tak je Bůh s námi a nechává nás zdánlivě na holičkách a nechává se věznit v nás samých, kteří tápeme ve tmách, ačkoliv nám dal nejlepší ukazatele a veškerou pomoc, co si jde představit. Máme tady Ježíšův příklad a svědectví těch, kdo v jeho stopách došli až na světlo. Máme lidi a situace, které potkáváme v životě, a kteří nám tvoří tu cestu po stěně nahoru. Můžeme se toho chopit a vylézt až nahoru. On v tom je s náma, z lásky, po celou dobu. Já říkám, nenechme ho ani sebe v temnotě dýl, než fakt musíme. Chopme se toho, co máme v životě, a pojďme nahoru za světlem, odkud můžeme házet lano dalším lidem pod sebou a navigovat je, a tím se přidat ke Kristu.

Všimněme si ještě toho zvláštního úkazu, že láska je nám přikazována a že tu vlastně celou dobu říkám, že se máme snažit svoje bližní milovat. Nepřijde vám to divné? Copak si člověk může způsobit, aby někoho miloval? Není to spíš tak, že láska se tvoří sama od sebe podle toho, jak někoho poznám a jak v něm rozpoznám to, co lásku vyvolá? No je, to ano. Ale kdo hledá, najde. My si lásku nezpůsobíme. Ale můžeme a chce se po nás, abychom hledali v každém to, co je hodné lásky. Láska je z větší části otázkou vůle, to jsem slyšel od Karla Makoně, a jeden můj přítel o sobě říkal, že to pro něj byl asi nejzásadnější výrok, jaký kdy slyšel. Láska je otázkou vůle. Je jako oheň, na který musím svými silami nosit polínka, aby hořel. On to teda vyprávěl v souvislosti s manželstvím a jeho manželka u toho byla… ona to snesla dobře, ale já bych tohle nedoporučoval dělat. Myslím, že se pak dotyčná může cítit tak, že na to, aby ji její muž miloval, se on musí fakt snažit… ne, to asi úplně dobrotu dělat nebude. Ale stejně na té lásce pracujme. Ona není nějaký táborák, na kterém si jen opečeme špekáček a pak ho počůráme a jdeme dál. Ona je tím ohněm, který hoří v nás, je to oheň našeho života. Bůh je láska a my jsme taky láska. Milujme bližního jako sami sebe, tím pádem milujme i sami sebe a fakt hodně! Stojíme za to, vždyť jsme Božími dětmi.
Hospodine, dej, abychom pamatovali na hodnotu svobody, abychom si vážili toho, že můžeme žít v suverénním českém státě. Abychom dělali čest všem, kteří z lásky k Moravě a k Čechám nasadili svoje životy za to, abychom si sami spravovali svoje věci. Dej, ať se náležitě ujímáme zodpovědnosti za osud naší země.

Pane Ježíši Kriste, nech nás okusit tvojí lásky. Ať netápeme, ale ať máme zkušenost pravé lásky, která nás povede celým životem zase k lásce.

Bože náš, šetři nás. Dej nám prosím zkoušky, ve kterých dokážeme uspět. Veď nás tak, abychom tvoje vedení dokázali rozpoznat. Dokážeme se tak lehko vyčerpat a upadnout. Měj s námi prosím trpělivost, ale nenech nás zahálet. Chceme naplnit tvoji vůli, proto tě prosíme, pomáhej nám.