- Skutky 9, 1-20
- další překlady
Saul stále ještě chrlil smrtelné výhrůžky proti Pánovým učedníkům. Šel za veleknězem a vyžádal si od něj listy pro synagogy v Damašku, aby tam mohl vyhledat přívržence té Cesty – jak muže, tak ženy – a přivést je v poutech do Jeruzaléma. Když už se cestou blížil k Damašku, náhle ho obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“
Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“
Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň a jdi do města; tam se dozvíš, co máš dělat.“
Muži v Saulově doprovodu zůstali stát bez hlesu; slyšeli totiž hlas, ale nikoho neviděli. Když se Saul zvedl ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho do Damašku odvést za ruku. Po tři dny neviděl, nejedl ani nepil.
V Damašku žil jeden učedník jménem Ananiáš. Pán ho ve vidění oslovil: „Ananiáši!“
Odpověděl: „Zde jsem, Pane.“
Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá. V Judově domě najdeš Saula z Tarsu – hle, právě se modlí a ve vidění spatřil muže jménem Ananiáš, jak jde k němu a vkládá na něj ruku, aby prohlédl.“
Ananiáš namítl: „Pane, slyšel jsem od mnoha lidí, kolik zla ten muž napáchal tvým svatým v Jeruzalémě! A teď má i zde od vrchních kněží pověření, aby spoutal všechny, kdo vzývají tvé jméno!“
Pán mu však řekl: „Jdi, neboť je to má vyvolená nádoba – bude přinášet mé jméno národům, králům i synům Izraele a já mu ukážu, kolik musí vytrpět pro mé jméno.“
Ananiáš tedy šel do určeného domu. Vešel dovnitř, vložil na něj ruce a řekl: „Bratře Saule, Pán Ježíš, který se ti ukázal na cestě, po níž jsi šel, mě poslal, abys prohlédl a byl naplněn Duchem svatým.“ Saul náhle prohlédl, jako by mu z očí spadly šupiny. Potom vstal a dal se pokřtít. Přijal pokrm a posilnil se. Saul pak strávil několik dní s damašskými učedníkya hned začal v synagogách kázat, že Ježíš je Boží Syn.
- Zjevení 5, 11-14
- další překlady
Okolo trůnu, těch bytostí a starců jsem viděl a slyšel hlas mnoha andělů. Byly jich miliony a miliardy a volali mocným hlasem:
„Hoden je ten zabitý Beránek
přijmout moc a bohatství, moudrost a sílu,
slávu, chválu a čest!“
Také všechno stvoření, které je na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všechno, co je v nich, jsem slyšel volat:
„Sedícímu na trůnu a Beránkovi
chvála a čest, sláva i vláda
na věky věků!“
A čtyři bytosti řekly: „Amen!“ A starci padli na kolena a klaněli se.
- Jan 21, 1-19
- další překlady
Potom se Ježíš znovu ukázal učedníkům u Tiberiadského jezera. Stalo se to takto: Šimon Petr, Tomáš zvaný Dvojče, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a další dva jeho učedníci byli spolu.
„Jdu na ryby,“ řekl jim Šimon Petr.
„Půjdeme s tebou,“ odpověděli. A tak šli a nastoupili na loď. Té noci ale nic nechytili.
Za svítání stál na břehu Ježíš (učedníci ale nevěděli, že je to on). „Nemáte něco k jídlu, hoši?“ zavolal na ně.
„Nemáme,“ odpověděli.
„Hoďte síť napravo od lodi a něco najdete,“ řekl jim. Hodili tedy síť a už ji ani nemohli utáhnout, kolik v ní bylo ryb.
Učedník, kterého Ježíš miloval, tehdy řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, oblékl si plášť (protože byl svlečený) a vrhl se do vody.
Ostatní učedníci pak připluli s lodí (nebyli totiž daleko od břehu, jen asi dvě stě loket) a táhli tu síť s rybami. Když vystoupili na břeh, uviděli rozdělaný oheň a na něm rybu a chléb.
Ježíš jim řekl: „Přineste trochu ryb, které jste teď nalovili.“ Šimon Petr tedy šel a vytáhl na břeh plnou síť – 153 velkých ryb! A přestože jich bylo tolik, síť se neroztrhla.
„Pojďte snídat,“ řekl jim Ježíš. Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ protože věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a podával jim ho a podobně i rybu. Tak se Ježíš už potřetí po svém zmrtvýchvstání ukázal učedníkům. Po snídani se Ježíš zeptal Šimona Petra: „Šimone Janův, miluješ mě více než oni?“
„Ano, Pane,“ odpověděl mu. „Ty víš, že tě mám rád.“
Ježíš mu na to řekl: „Pas mé beránky.“
Potom se ho zeptal podruhé: „Šimone Janův, miluješ mě?“
„Ano, Pane,“ odpověděl mu. „Ty víš, že tě mám rád.“
Tehdy mu Ježíš řekl: „Pečuj o mé ovce.“
Potom se ho zeptal potřetí: „Šimone Janův, máš mě rád?“
Petr se zarmoutil, že se ho Ježíš potřetí zeptal: „Máš mě rád?“ Odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno. Ty víš, že tě mám rád.“
Ježíš mu na to řekl: „Pas mé ovce. Amen, amen, říkám ti: Když jsi byl mladší, oblékal ses a chodils, kam jsi chtěl. Až zestárneš, rozpřáhneš ruce, oblékne tě jiný a povede tě, kam nechceš.“ (To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha.) Po těch slovech mu řekl: „Následuj mě.“
Křesťanství je výjimečné v mnoha směrech. Většina ostatních kultů uctívá hrob svého zakladatele. Uctívají se ostatky atp. V křesťanství tohle vidíme u svatých a u velkých osobností, ostatně sám bych rád někdy zajel do Kostnice k Husově památníku. Ale sám Ježíš žádný hrob nemá, žádné ostatky nejsou. Náš zakladatel je živý. Živý, ale jak? Několikrát jsem mluvil o tom, že Kristus je božství v nás, naše nejpravější podstata, kterou máme společnou se všemi. Ale to není jediná rovina. Ježíš vstal z mrtvých, je živ. Jako jedinec. Mnozí ho viděli. Dnes jsme slyšeli dva příběhy o tom, jak se Ježíš někomu ukázal po svém ukřižování. Ukázal se Šavlovi, ze kterého se tím stal Pavel, úplně nový člověk. A ukázal se svým učedníkům, které to taky poznamenalo. Z Petra se tehdy stal Ježíšův nástupce v roli pastýře.
Aby se nám Ježíš zjevil, by nemělo být naším cílem: Naším cílem má být Království Boží. Ale je jasné, že když v nás má kralovat Bůh, potřebujeme mít jasno, co nám přikazuje. Dokud to nedělá osobně, vystačíme si s vlastním rozlišováním, co je dobré a co špatné – to máme od Boha. A jako objektivní měřítko máme Boží přikázání. Ale osobní vedení od Boha je lepší. Opět: nemá to pro nás být cíl, není důvod být nespokojen, že nezažíváme osobní vedení Boží. Ale na cestě do Království Božího, to znamená nejen do naprosté poslušnosti Bohu, ale i do absolutní Boží ochrany a prožívání Jeho přítomnosti, to je stupeň na cestě. Jak ho dosáhnout?
Tady nám Pavel poskytuje skvostný příklad, přímo nejlepší možný. Před tím, než se stal Pavlem, byl Šavel horlivým bojovníkem za náboženskou čistotu judaismu, a vraždil křesťany. Cože? Tohle že je pro nás skvostný příklad? No, jak se to vezme. Ne v tom smyslu, že bychom měli taky jít vraždit křesťany, i když u některých se člověk těžko té chuti brání, aby to neudělal. Člověk se někdy tomu Šavlovi ani nemůže divit. Ne, ale v tomhle nám příkladem být nemá. Má nám být příkladem v tom, že s totální poctivostí a vrcholným nasazením dělal to, co považoval za správné. Vkládal do toho vlastní iniciativu: Sám si šel pro povolení, aby mohl křesťany lovit. Ale nedělal to vůbec pro vlastní prospěch. Nic z toho neměl, jenom práci a starosti. No, možná i nějaké to uspokojení, ale to prostě k upřímně prováděnému dílu patří. Dělal to pro věc, pro čistotu svého náboženství, kterému byl plně oddán a kterému věřil. Z toho si příklad vzít můžeme.
Pavel je křesťan. V tom je naším bratrem. On prošel Kristovou cestou jako jeden z prvních. Právem ho zveme svatým. Ale pořád byl jen křesťanem, ne Kristem. Ježíš je jediný, který plným právem řekl: “Svůj příklad dal jsem vám.” Není správné do důsledků následovat nikoho jiného než samého Ježíše. Proto i Pavlův příklad musíme poměřit životem Ježíšovým, abychom viděli, zda si v tom či onom opravdu máme brát příklad. A vidíme, že Ježíš do svých třiceti let byl plně oddán své rodině. Dělal to, co bylo v rámci společnosti správné, a nedělal to pro svůj prospěch. Takže vidíme, že Pavlův příklad je zde potvrzen.
Ježíš byl synem tesařovým… moment synem? Ne pastorkem? Ano, synem, podle židovského práva skutečně synem, tam se na nějakou biologickou stránku nehrálo, a sociálně vzato taky. V ostatních ohledech Synem Božím samozřejmě. Jsem dalek toho, abych zpochybňoval Ježíšovo neposkvrněné početí. Takže zpátky: Ježíš byl synem tesařovým, to my nejsme. Pavel byl Farizeus a výrobce stanů, to my taky nejsme. Když si máme brát příklad z Ježíše, mohlo by to svádět k myšlence stát se synem tesařovým… asi nějakou dodatečnou adopcí a třeba absolvováním učňáku… Je to k smíchu, ale jsou lidi, co se nechali a nechávají fyzicky ukřižovat, aby jako následovali Ježíše. Nebuďme takoví. Nenavrhuju žádné kompromisy a slevování, jsem pro Ježíše následovat absolutně a do důsledků. Ale nemůžeme se teleportovat do Galileje přelomu letopočtu. Máme svoje životy a v rámci nich to máme dělat.
Proto je důležité poznat, jaké máme v životě poslání. Každý nějaké máme. A tomu poslání se věnovat s takovou vervou, jako to dělal svatý Pavel, když pronásledoval, spoutával a zabíjel křesťany.
Jak poznáme, že svoje poslání naplňujeme? No, kdo to zažívá, ten to ví. Ale nějaké indicie jsou: Je to pocit radosti, lehkosti a klidu. Překážky a problémy mohou být libovolně těžké, ale při jejich řešení cítíme vedení. Víme, že děláme správnou věc a neděláme ji primárně pro sebe, i když poctivou mzdu brát můžeme.
Pavel taky vůbec nevěděl, že svým činěním se disponuje k tomu, aby ho navštívil Kristus. Ani o to v nejmenším nestál. My o Kristu víme a o jeho návštěvu stojíme, tedy aspoň já to tak mám a totéž předpokládám u vás, když už jsme se sešli k tomu, abychom Krista společně velebili a oslavovali. Chce se tu po nás určitá disciplína: Svoje poslání máme dělat pro věc samu, ne s vidinou toho, že nám na dveře zaťuká Kristus. Ono stejně, když něco člověk dělá se zaujetím, tak se ani nemusí nějak extra bránit myšlenkám na odměnu, ono ho to dílo prostě pohltí. A ještě je tu jedna pomůcka, kdyby náhodou se někdo přistihl, že svoje dílo dělá v naději na odměnu od Boha: Ono to navštívení od Krista přijde úplně, ale úplně jinak, než si představujeme, na to se můžete spolehnout. Nebo si myslíte, že Pavel si přál, aby ho na cestě něco srazilo s koně a na několik dnů oslepilo? Nebo že Ježíš se nemohl dočkat, až ho Duch vypudí na poušť, aby se tam čtyřicet dní postil a pak zápasil se satanem? Boží navštívení nás vytrhne z nás samých, takže určitě nebude takové, jak bychom si představovali už z podstaty věci.
Moc nám přeju, abychom se do svého poslání poctivě zakousli a zažívali ty hučící proudy radosti, které v nás při tom tryskají. Když to budeme dělat poctivě, přijde zavolání k tomu, abychom toho nechali, že už to stačilo. Ježíš i Pavel poslechli. Ježíš, náš dokonalý vzor, poslechl dobrovolně, když šel ke křtu. Šavel, náš nedokonalý vzor, to udělal nedobrovolně, když ho Kristus shodil s koně a oslepil. Tak i my plňme svoje poslání ze všech sil, a poslechněme, až nás Pán zastaví, a zjeví se nám, a my budeme pod jeho osobním vedením, opět blíž, na dalším stupni cesty k Němu, do jeho přítomnosti, do jeho Království.
