- Lukáš 17, 5-10
- další překlady
Apoštolové Pánu řekli: „Dej nám víc víry.“
„Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko,“ odpověděl Pán, „řekli byste této moruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře!‘ a poslechla by vás.
Kdo z vás by svému služebníkovi hned po jeho návratu z orby nebo pastvy řekl: ‚Pojď ke stolu‘? Neřekne mu spíše: ‚Připrav mi večeři, vezmi si zástěru a obsluhuj mě; až se najím a napiji, můžeš jíst a pít i ty‘? Děkuje snad tomu služebníku, že udělal, co mu bylo nařízeno? Tak i vy, když uděláte všechno, co je vám nařízeno, říkejte: ‚Nezasloužíme chválu. Jen jsme jako služebníci splnili svou povinnost.‘“
“Přispoř nám víry,” tak oslovují Ježíše učedníci v kralickém překladu. Co dělat, když nám schází víra? To se zdá být společným tématem našich dnešních čtení. Ježíš, jak jsme od něho zvyklí, nedává přímočarou radu: “Za a) udělej toto, za b) udělej támto.” Ta jeho odpověď je svým způsobem totálně matoucí.
Hořčičné semínko je asi vcelku jasně symbolem něčeho tak malého, že už to menší ani nejde. A Ježíš jim říká, že kdyby měli víru třeba jen takhle maličkou, tak by s ní dokázali dělat zázraky. Říká jim, že teda nemají víru vůbec žádnou? Že ještě vůbec nezačali věřit? To by sedělo třeba na to, že živé, kteří za ním nejdou, vůbec za živé nepovažuje. Nebo jim říká, že mají víru naopak moc velkou? Mají víru jako slona, chtějí ještě větší, ale přitom správná víra je maličkatá? To se jako moc pravděpodobný výklad nezdá, ale kdo ví? Já nevím, jak to myslel.
A skoro ještě zvláštnější je pokračování: Kdo z vás služebníkovi, co se vrátí z pole, kde pracoval, řekne, ať si hned sedne a obslouží ho? Nenecháte se spíš vy nejdřív obsloužit? Naše překlady svorně používají slovo služebník, ale v řečtině máme δοῦλος, tedy otrok, nic víc, nic míň. Teď mi prosím vás řekněte, jakou to má souvislost s vírou? No, já ji vidím v tom, že když nám Pán nedává důkazy svojí přízně, kterými by posílil naši víru v něho, ačkoliv jsme pro něho pracovali, tak že to je přirozené a nemáme si dělat starosti s tím, že jsme furt odkázaní na sebe, a prostě máme… věřit a počkat. Ostatně v tom podobenství, až se my najíme, tak otroka taky pozveme ke stolu – a my jsme zlí a Bůh je dobrý, tak ten teprvá nás nenechá zajít hladem. Prostě když máš málo víry, tak jen věř, jak prosté Watsone.
Já jsem to teď nechal vyznít trochu jako takové banální odpálkování učedníků z Ježíšovy strany, něco jako “Když nevěříš, přidej víc, slovo ‘nejde’ neexistuje.” Ale to sám poznávám, že Ježíšovu poselství nejsem práv. Připomeňme si, jak pokračuje: Tak i my, když jsme udělali všechno, co nám bylo přikázáno, máme říct, že jsme neužiteční otroci – udělali jsme jenom to, co bylo naší povinností.
Moment, moment, četli jsme “Jsme jenom služebníci.” a já tady parafrázuju: “Jsme neužiteční služebníci.” Jak neužiteční? No, někteří jste na to už možná narazili: Český ekumenický překlad slovo “neužiteční” vynechává. Tak logicky, když otrok, pardon služebník, pracoval celý den na poli a pak přijde a připraví pánovi k večeři, tak jak o něm asi můžu říct, že je neužitečný, to nedává smysl, že? “Tak to vynecháme soudruzi, teda bratři, co myslíte? Bude to tak lepší pro nás i pro věřící lid.” No a tak to bratři překladatelé vynechali, ale to slovo tam prostě je. “ἀχρεῖοί” – neužiteční, k ničemu.
Vraťme se k původní otázce: Cítím nedostatek víry, nemám ji už na čem stavět, nic ji neposiluje. Nic mi nepotvrzuje Boží přízeň, ba ani Boží existenci, pociťuju prázdno. Teď teda přiznávám, že to trochu přikrášluju, protože učedníci se ptali v momentě, kdy Pán Ježíš byl s nima a nic jim nechybělo. No ale mohli prostě cítit, že jejich víra je neadekvátně malá proti tomu, jakou by si jejich Pán a jejich Bůh zasluhoval. Toužili po tom, víc věřit. Nedostávalo se jim víry. Do toho se vžít dokážu velmi snadno. A oni přitom všeho pro Ježíše nechali, všechno opustili. Tak se obracím k Pánu a prosím, aby moji víru rozhojnil. A dostane se mi rada, abych si představil, že dostat víc víry je jako najíst se a napít, jako posílit tělo. Pán ví, že to potřebuju. Ale i když jsem pro něho pracoval celý den (což já tedy obvykle říct nemůžu), tak je naprosto přirozené, že se mi porce víry nedostane hned. Není to tak, že bych se měl znepokojovat, že posila nepřichází. A nejen to, ještě víc: Když si uvědomím, že jsem otrok neužitečný, že jsem nebyl za celý den prakticky k ničemu, tak mě to přirozeně z pozice žadonícího uvede do pozice pokorně Bohu sloužicího.
Když dostanu od Boha pocit, že se mi od něho něčeho nedostává, tak nemám jít proti tomu, žadonit nápravu, ale jít tím samým směrem, kam mě Bůh vede, ještě víc místa v sobě udělat.
Ale pozor: Ježíš v podobenství neříká, že ten otrok má jít zpátky na pole a víc tam dřít. Nene. “Málo jsem toho pro tebe ještě udělal, musím víc udělat, zatím si žádnou posilu nezasloužím,” takový postoj se tady neradí. “Mám housera.” “Tak zatni zuby a táhni.” Nic takového.
Tohle podobenství vlastně vystihuje celý život. Práce na poli je všechno, co děláme. Zaměstnání, prožívání vztahů, život v církvi. Jsme-li křesťani, uvědomujeme si, že pole, na kterém pracujeme, je Hospodářovo. Nepracujeme na svém pro sebe, ale na Hospodářově pro Hospodáře. Dělají to všichni, jen si myslí, že to je jejich. Práce v domě je stav modlitby. Prosba Boha o víru, to je rozmlouvání naší duše s Bohem, to je modlitba. A Ježíš v tom podobenství situaci staví do domu po dni stráveném prací na poli. V momentu modlitby (ať už spontánní nebo záměrné) se duše vyzná, že jí chybí víra. A rada zní: i v modlitbě služ Bohu. Jako’s pracoval celý den pro Boha na poli, ale nemusel’s na Boha ani pomyslet a je to v pořádku, tak teď pracuj pro Boha přímo, už v jeho přítomnosti. Pobuď v tom, že od něho potřebuješ posilu, a poslouchej, kam tě vede. Vede tě zazpívat si? Udělej to – posluž mu. Vede tě do pohybu? Zatancuj si – posluž mu. Vede tě do pláče? Poplač si – posluž mu. Buď měkký a poddajný a nech se vést.
Je totiž velmi přirozené ve stavu modlitby si začít vést svoji, chrlit prosby, odříkávat Otčenáš, utíkat zpátky do činnosti nebo něco očekávat. Ale máme naslouchat a následovat. Jako v tanci.
Může to trvat třeba dvě sekundy, ale ať jsou naplno. Bohu netrvá dlouho se navečeřet. A uvidíš, že pak tě taky pozve zasednout ke stolu, nebo v řeči biblických rukopisů ulehnout k lůžku, a pojíš a popiješ v jeho úzdravné přítomnosti.
Facebook