Prosba – CČSH Třebíč

Numeri 11,16.24-26: další překlady
Mojžíš tedy vyšel ven a vyřídil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát stařešinů z lidu a postavil je okolo Stanu. Tehdy Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil s ním. Vzal z Ducha, který byl na Mojžíšovi, a udělil jej těm sedmdesáti stařešinům. Jakmile na nich Duch spočinul, prorokovali, ale pak už nikdy.
Dva muži ovšem zůstali v táboře; jeden se jmenoval Eldad a druhý Medad. Protože byli na seznamu, spočinul Duch i na nich (ačkoli nevyšli ke Stanu), a tak prorokovali v táboře.

Jakub 5,13-20: další překlady
Má někdo z vás trápení? Ať se modlí. Je někdo šťastný? Ať zpívá chvály. Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší sboru a ti ať se za něj modlí a mažou ho olejem v Pánově jménu. Modlitba víry uzdraví nemocného, Pán ho pozdvihne, a pokud spáchal nějaké hříchy, bude mu odpuštěno.
Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Vroucí modlitba spravedlivého dokáže mnoho. Eliáš byl člověk jako my, a když se horlivě modlil, aby nepršelo, na zemi nezapršelo tři a půl roku. Když se pak modlil znovu, nebe vydalo déšť a země úrodu.
Bratři moji, může se stát, že někdo z vás zbloudí od pravdy a někdo ho obrátí zpět. Vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši před smrtí a přikryje množství hříchů.

Marek 9,38-50: další překlady
„Mistře,“ řekl mu na to Jan, „viděli jsme jednoho, který nechodí s námi, jak ve tvém jménu vymítá démony. Snažili jsme se mu v tom zabránit, protože nechodí s námi.“
„Nebraňte mu!“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nemůže vykonat zázrak v mém jménu a hned nato o mně mluvit zle. Kdo není proti nám, je s námi. Kdo by vám podal i jen pohár vody, protože patříte Mesiáši, amen, říkám vám, že nepřijde o svou odplatu.
Kdokoli by ale svedl jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, bylo by pro něj mnohem lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře. Kdyby tě sváděla tvá ruka, usekni ji. Je pro tebe lepší vejít zmrzačený do života, než jít s oběma rukama do pekla, do toho neuhasitelného ohně. A kdyby tě sváděla tvá noha, usekni ji. Je pro tebe lepší vejít chromý do života, než být s oběma nohama uvržen do pekla. A kdyby tě svádělo tvé oko, zahoď je. Je pro tebe lepší vejít jednooký do Božího království, než být s oběma očima uvržen do pekla, kde ‚jejich červ nehyne a oheň nehasne‘.
Každý totiž bude solen ohněm. Sůl je dobrá. Kdyby ale sůl přestala být slaná, čím ji osolíte? Mějte v sobě sůl a žijte spolu v pokoji.“

V prvním čtení ze Čtvrté knihy Mojžíšovy jsme slyšeli, jak Mojžíš vzal sedmdesát mužů a postavil se s nimi kolem stanu. A Hospodin předal část ducha těm sedmdesáti. Ten text vrcholí tím, že ducha dostali i dva, kteří tam nebyli, a horlivý Jozue jim chtěl bránit v prorokování, ale Mojžíš ho napomenul, že čím víc ducha, tím líp a že nejde o to, kdo kdy kde stál při jakém obřadu, ale že jde opravdu o to, Božího ducha mít. Pointa je vlastně v tom, že nejde upírat Boží dary těm, kdo neprošli formálními obřady. To si myslím, že je dost nedoceněný výrok. Jaké by měl asi důsledky pro otázku, zda lze podávat večeři Páně jenom pokřtěným?

Já si ale chci tentokrát všimnout něčeho jiného. Oni se tam shromáždili a zrovna, jak tam stáli, dal Hospodin část ducha, který spočíval na Mojžíšovi, těm shromážděným. To je dobré, ne? Taky bych se postavil vedle někoho duchem obdařeného a řekl: “Tak můžeš, Hospodine, dobrý.” To chci vidět, kolik ducha bych dostal. Něco mi říká, že bych tak maximálně dostal nějaký jiný dárek shora od holubičky.

Ale v Jakubovi čteme naprosto nepokrytě: Modlitby víry zachrání nemocného. Eliáš, člověk jako my, se modlil a vymodlil si tři a půl roku sucha. Pak se modlil znova a vymodlil si déšť. Tak, teď to pojďme zkusit. No vlastně asi ani nemusíme, stačí se podívat, kolikrát se opravdu upřímně kolik lidí, ba celých sborů a církví modlilo za světový mír. Tak se přesvědčujeme, k mojí jisté úlevě, že Hospodin není cvičená opice, a není to tak, že když člověk o něco upřímně poprosí, tak Hospodin jde a udělá to.

Ono i v tom starozákonním čtení to byl tak trochu podfuk, on se čte z jedenácté kapitoly verš šestnáctý a pak verše 24 až 29. Takže sedm veršů vynecháváme. No a hned v sedmnáctém verši stojí: “Tehdy vezmu Ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně, aby nesli břímě lidu s tebou a nemusel’s ho nést sám.” Aha, takže tam Hospodin nebyl úplně za cvičenou opici, naopak, bylo to jeho vedení. Byl to Hospodinův záměr, aby z Mojžíše část ducha dal shromážděným mužům.

No ale jenom o pár veršů před tím stojí, že to celé vzniklo z Mojžíšova nářku, že nést na svých bedrech vedení celého národa je na něho moc. Takže jsme zpátky u toho: Člověk poprosí a Hospodin jde a zařídí to.

Já nevim, vám to funguje?
No po pravdě řečeno, když se nad tím zamyslím a promítnu si svůj dosavadní život, tak to vlastně funguje. Kdykoliv jsem o něco opravdu upřímně poprosil, tak se mi to dříve či později, tak či onak splnilo. A ty věci, co se nesplnily… většinou jsem zpětně opravdu rád, že se nesplnily.

Ale nepleťme si dvě různé věci, a to je Boží milost a magie. Magie je takové kontroverzní téma, obzvlášť u křesťanů dost tabuizované. Magie je zkrátka prosazování vlastní vůle. Jestliže něco chci a soustředím se na to, živím to svojí energií, no a ono se to v rámci možností, které svět skýtá, začne realizovat. Myšlenka má obrovskou moc a když je vytrvalá a podporovaná emocema, oběťma a vnějším přičiněním, její vliv se projeví. No a prosba adresovaná Bohu, to je taky taková myšlenka, takové nasměrování vlastní vůle.

Když je přání jenom z vlastní vůle a tedy je to vlastně magie, člověka jeho splnění posílí v jeho oddělenosti od Boha a to se vždycky vymstí, protože život a štěstí pramení z jednoty s Bohem. Takže pak to dopadá tak, že si třeba žena přeje se bohatě vdát, modlí se za to, přeje si to, soustředí se na to, usmívá se na bohaté muže, hezky se obléká a maluje… a pak se teda vdá a on ji pak mlátí a podvádí. Určitě takových případů pár znáte.

Klíč je k tomu ve skutečnosti hrozně snadný. Jde o to, že jsme tady na světě, abychom se vědomě spojili s Bohem. Náš cíl není tady na světě, ale tam, kde je náš pravý domov, odkud přicházíme a kam se vracíme. V hloubi duše to všichni víme a pamatujeme si na to. Bůh po nás touží a naše duše, která je v jádru s Bohem jedno, touží také, abychom s Bohem byli v jednotě. Absolutně svobodní a naplnění.

Takže naše prvotní přání, které všechna ostatní přání zastřešuje, a které je jim nadřízené, by mělo být spolupracovat s Bohem, nepřekážet mu, aby do nás mohl vstoupit. Pak prosby o cokoliv jsou vlastně druhotné. Neříkám, že nemáme prosit, určitě prosme Boha o to, po čem skutečně toužíme, protože tady nejde o to, odtrhnout se od reality a jenom svatě hledět do nebe a říkat “Pane Bože, buď vůle tvá”. Nene, naše přání mají svoji roli, svoji důležitost. Ale když Boha o něco prosíme, berme to spíš tak, že si k němu posilujeme vztah. Něco nám chybí, něco si přejeme, tak s tím jdeme za Bohem. Tak použijeme svoje přání k tomu, aby se posílil náš vztah k Bohu, a to už je ono, tím už to přání splnilo účel mnohem líp, než kdyby se nám jako ve star treku materializovalo.

A tímhle přístupem, když hledáme království Boží přede vším, nastavujeme a posilujeme komunikační kanál s Bohem. A čím je ten kanál průtočnější, tím lépe dokážeme rozlišit, co si opravdu přejeme v hloubi duše, tam, kde jsme Bohu blízko, a co jsou převlečené připoutanosti a strachy a iluze. Čím víc se prosbami a modlitbami shodujeme s pravdou, která v nás je, tím zázračněji se naše přání plní. Může to klidně dospět do stavu, kdy člověk prožívá jednotu s celým světem a jeho přání jsou zcela přirozeně v souladu s Boží vůlí, prostě mu to nejde jinak, protože sám sebe poznává natolik věrně, že přát si něco krátkozrakého, povrchního, je prostě naprosto absurdní. Takový člověk pak může pravdivě říct: Jen se podívejte na Eliáše — pomodlil se za sucho a bylo sucho, pomodlil se za déšť a byl déšť. Tak to funguje.

A tady se musíme podívat na toho Eliáše, co nám jeho příběh dává za příklad. Je to v první knize královské v sedmnácté a osmnácté kapitole. Eliáš je Bohem povolaný muž, aby pomohl Izraeli odolat svodům vzývat cizí bohy. Eliáš si nevymyslel, že nemá pršet a pak že má pršet. On věděl, že Hospodin je všemohoucí a věděl, že je jeho úloha to Izraeli připomenout a demonstrovat. I jeho prosebná modlitba pocházela z jednoty s vůlí Boží.

Proto i my pojďme Boha prosit o vše, po čem toužíme, a pojďme tříbit svoji touhu, aby nás vedla zase k Bohu.