- Genesis 12, 1-4
- další překlady
Hospodin Bůh řekl Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.
Učiním z tebe veliký národ
a požehnám ti.
Zjednám ti veliké jméno
a budeš požehnáním.
Požehnám těm, kdo ti žehnají,
a toho, kdo ti zlořečí, prokleji.
Všechny rodiny země
dojdou požehnání v tobě.“
Abram tedy šel, jak mu řekl Hospodin, a šel s ním i Lot. Když odešel z Cháranu, bylo Abramovi sedmdesát pět let.
- Římanům 4, 1-17
- další překlady
Co na to řekneme? Co získal náš tělesný praotec Abraham? Kdyby byl Abraham uznán za spravedlivého na základě skutků, měl by se čím chlubit, ale ne před Bohem! Co však říká Písmo? „Abraham uvěřil Bohu a to mu bylo počítáno za spravedlnost.“
Ten, kdo koná skutky, nedostává odplatu z milosti, ale z povinnosti. Kdo ale místo skutků věří v Toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se za spravedlnost počítá jeho víra. Vždyť i David blahoslaví člověka, kterému Bůh přičítá spravedlnost bez skutků:
„Blaze těm, jimž byly odpuštěny viny
a jejichž hříchy byly přikryty.
Blaze tomu, komu Hospodin
nepočítá jeho hřích!“
Platí toto blahoslavení jen pro obřezané, nebo i pro neobřezané? Říkáme, že Abrahamovi byla jeho víra „počítána za spravedlnost“. Nuže, kdy mu byla počítána? Poté, co byl obřezán, anebo předtím? Nebylo to po obřízce, ale před ní! Znamení obřízky pak přijal jako pečeť spravedlnosti, kterou měl díky víře už před obřezáním. Je tedy otcem všech neobřezaných věřících, kterým je spravedlnost přičtena, a otcem těch obřezaných, kteří nemají jen obřízku, ale také kráčí ve šlépějích víry, kterou měl náš otec Abraham ještě před obřízkou.
Když se Abrahamovi a jeho semeni dostalo zaslíbení, že mu bude patřit svět, nebylo to na základě Zákona, ale na základě spravedlnosti z víry. Kdyby jeho dědici měli být lidé Zákona, byla by ta víra zmařena a zaslíbení zrušeno. Zákon přináší hněv; vždyť kde není Zákon, není přestupek.
Zaslíbení tedy vychází z víry, aby se řídilo milostí, aby bylo zaručeno všemu semeni – nejen stoupencům Zákona, ale také následovníkům Abrahamovy víry. Ten je otcem nás všech (jak je psáno: „Učinil jsem tě otcem mnohých národů“) před Bohem, kterému uvěřil, který oživuje mrtvé a volá věci, které nejsou, aby byly.
- Jan 3, 1-17
- další překlady
Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, židovský hodnostář. Přišel za Ježíšem v noci a řekl mu: „Rabbi, víme, že jsi přišel jako učitel od Boha. Nikdo přece nemůže konat znamení, která konáš ty, není-li Bůh s ním.“
Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Pokud se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království.“
„Jak se může člověk narodit, když je starý?“ řekl na to Nikodém. „Může se snad vrátit do matčina lůna a podruhé se narodit?“
Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
„Jak se to může stát?“ zeptal se Nikodém.
„Ty jsi učitel Izraele, a nevíš to?“ odpověděl mu Ježíš. „Amen, amen, říkám ti, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem vám říkal pozemské věci, jak uvěříte, budu-li vám říkat nebeské? Nikdo nevystoupil do nebe, jedině ten, který sestoupil z nebe, Syn člověka. Jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, aby každý, kdo věří v něj, měl věčný život.“
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen.
Když jsem si četl texty, které na dnešní druhou postní neděli připadají, ptal jsem se sám sebe, co je vlastně spojuje. Boží výzva Abrahamovi, tehdy ještě Abramovi, aby opustil svou zemi, Pavolvo zdůrazňování víry oproti skutkům a rozhovor Ježíše s Nikodémem o znovuzrození. Pro mě je tím spojujícím tématem svoboda. Každý ten text se svobody dotýká z jiné strany.
Když Hospodin říká Abramovi, aby odešel ze své země, jeví se to vlastně jako zásah do svobody. A Abram to tak mohl vnímat. I my to tak můžeme vnímat, když nás Bůh vyzývá, abychom opustili to, v čem jsme zabydlení, a vydali se do neznáma. Jenomže Bůh není nějaký někdo jiný. Bůh je to nejniternější, co máme v nitru. Takže když Bůh vyzývá, abychom šli, je to naše nejniternější touha, kterou jen vidíme zkresleně skrz vrstvy duševního tuku, který jsme na sobě nechali vyrůst. Všechno je to zcela zákonité a dobré. Není tu žádné provinění, že se Abram nebo potažmo že jsme se my v něčem zabydleli. My musíme najít domov ve světě. Ale s tím zabydlením vezme za své naše opravdová svoboda. Kdybychom to neudělali, nedospějeme, neprosadíme se, neobstojíme ve světě. Všimněte si, jak svobodné a čisté jsou malé děti. A jak se postupně učí lhát a ubližovat a nasazovat si masky, pachtit se za požitky a bojovat o postavení. Ztrácejí čistotu, ztrácejí obraz Boží a nahrazují ho klamnými dočasnými hodnotami. A je to správně! Protože kdyby to neudělali, neobstály by ve světě. Šelmy by je roztrhaly – obzvlášť ty lidské – přinejlepším by byly za infantilní blbečky. Špatné to je až v případě, že člověk s těmito maskami a zbytečnostmi zůstane. Ježíš praví: “Buďte jako děti.” Ne “Buďte děti.” My se máme k čistotě a svobodě vrátit vědomě. Máme disponovat světem pro Boží dílo, ne být světem ovládání, proto se musíme ve světě nejdřív dobře zabydlet. Ale pak z toho zabydlení vyjít dál, pryč, do Země zaslíbené. Proto když nás okolnosti nebo vnitřní puzení nutí opustit to, kde už máme nějaké zázemí, už v tom umíme chodit, je to pro obnovení naší svobody, ačkoliv se nám může zdát, že ji to omezuje. Kdo chodí s Bohem a žije pro Boha, ten dostává od Boha vše, co potřebuje. V tom je skutečná svoboda, o jaké se člověku, který ještě sedí na svojí hromádce, ani nezdálo.
Když Svatý Pavel píše, že ospravedlnění a spása nejsou ze skutků, ale z víry, může to svádět k pokryteckému životu v lenosti nebo nevázanosti zdánlivě vykompenzovaném svatouškovstvím, modlením a slovním vyznáváním víry. Ostatně nenadarmo vznikl pozdější list Jakubův, který tohle ještě v samotné Bibli uvádí na pravou míru a zdůrazňuje, že víra, která není potvrzena skutky, je k ničemu. Je důležité si uvědomit, že Svatý Pavel tady polemizuje o roli zákona na cestě k Bohu. Vyhraňuje se proti tehdy praktikovanému judaismu, kde se zastával model ospravedlnění před Bohem na základě dodržování Tóry. Pavlovi tady jde o to, že to rozhodně nestačí, ale že rozhodující je víra v Krista. Pavel moc dobře rozpoznával, že vlastní silou, vlastními skutky, se člověk k Bohu nedostane. Že to nejde jinak, než jít Boží silou, a to jde tím, když na sebe člověk vezme sladké jho Kristovo a pěstuje vírou v sobě ne svůj, ale Kristův život. A víra rozhodně nespočívá v tom, že člověk řekne, že věří. Když věřím Kristovi, tak ho musím následovat. Žít podle jeho příkladu a dodržovat jeho přikázání. Kristova přikázání se však jen velmi okrajově dotýkají toho, co má člověk konkrétního dělat. Kristus nám mluví víc do vnitřního života. Do toho, abychom milovali celou svojí bytostí. Abychom hledali Království Boží především. Vlastně to je ještě větší a důraznější zásah do svobody, než v případě Abramově. Představte si, že vás někdo nutí, abyste ho poslouchali. To je jedna věc. A teď si představte, že vás někdo nutí, abyste si něco mysleli, nebo abyste ho měli rádi! To je úplně někde jinde. A samozřejmě když se stavíme ke Kristovi jako k někomu cizímu, tak jsou jeho výroky a nároky absolutně nepřijatelné. Jediné, jak to jde přijmout, je skrz lásku. Jedině když máme dar Krista milovat, můžeme mu skutečně věřit a poslechnout ho. A na to, abychom ho mohli milovat, ho musíme poznat. Poznat a milovat je to samé. Ostatně když Adam poznal Evu, ženu svoji, taky se tím myslí, že se s ní miloval. Proto je tak důležité číst evangelia číst je s otevřeným srdcem, aby Kristus mohl vstoupit, prostě abychom si k němu mohli udělat vztah. Protože pak opět jeho zásah do naší svobody tím, že nám říká, co máme chtít a co máme cítit, pro nás nebude omezením svobody, ale klíčem ke svobodě. Nejde totiž o konkrétní skutky, ale o víru, kterou chováme v Krista. Svatý Pavel věděl, o čem mluví. A z toho je svoboda už cítit i bez analýzy.
Ježíš říká, že pro spatření Království Božího se musíme znova narodit. A kdo se narodí z Ducha, je to s ním jako s větrem, který vane, kudy chce. To je třetí strana, které se dotýkáme svobody. Kristus nám připomíná prostý fakt, že pro zažívání svobody musíme otevřít duchovní oči. Níkdo, kdo žije pomíjivými věcmi (a do toho myslím sklouzávame všichni), není svoboden. Kdo naopak žije oproštěn od věcí tohoto světa – třeba se o ně pečlivě stará, ale nelpí na nich – toho ani nejde zotročit. Zlo má dosah jenom tam, kde mu Bůh z dobrého důvodu dopouští. A kdo překonal tento svět, v životě toho nemá zlo už moc. Podobně jako Ježíš, když překonal Satana na poušti, Satan ho opustil a přidal se k němu v podobě Jidáše, který mu sloužil a pomáhal a nakonec sehrál klíčovou roli v jeho úloze. Jsem velmi vděčen za to, že osobně znám několik takových lidí, kteří jsou skutečně svobodní a pozorovat je je velmi inspirativní. Pokud i vy máte někoho takového ve své blízkosti, moc vám doporučuju jejich společnost vyhledávat. Protože to, co sami nedokážeme, s pomocí osvícených lidí v našem okolí dokázat můžeme. A jejich vyzařování nás zjemňuje a očišťuje. Od nich se můžeme inspirovat a učit jaké to je, zažívat svobodu.
Moc nám všem přeju, abychom sami byli svému okolí takovou inspirací.
Facebook