- 1. Samuelova 16, 1-13
- další překlady
Hospodin řekl Samuelovi: „Jak dlouho budeš truchlit nad Saulem? Já jsem ho přece jako krále nad Izraelem odmítl. Naplň si roh olejem a jdi. Posílám tě k Jišajovi Betlémskému, neboť jsem si jednoho z jeho synů vybral za krále.“
„Jak bych mohl jít?“ namítl Samuel. „Až se to dozví Saul, zabije mě.“
Hospodin mu odpověděl: „Vezmeš s sebou jalovici a řekneš: ‚Přišel jsem obětovat Hospodinu.‘ Jišaje pozveš k oběti a já ti ukážu, co máš dělat. Pomažeš mi toho, o kterém ti řeknu.“
Samuel tedy udělal, jak mu Hospodin řekl. Když přišel do Betléma, stařešinové města se vylekali a vyšli mu naproti s otázkou: „Přinášíš pokoj?“
„Ano, pokoj,“ odpověděl. „Přišel jsem obětovat Hospodinu. Posvěťte se a přijďte za mnou k oběti.“ Také Jišaje a jeho syny posvětil a pozval je k oběti.
Když přišli, uviděl Eliaba a řekl si: „To jistě bude Hospodinův pomazaný.“
Hospodin ale Samuelovi řekl: „Nevšímej si jeho zevnějšku ani jeho výšky, protože jsem ho odmítl. Hospodinův pohled je jiný než lidský. Člověk se dívá na zevnějšek, Hospodin se dívá na srdce.“
Jišaj pak zavolal Abinadaba a přivedl ho před Samuele. On ale řekl: „Ani jeho si Hospodin nevybral.“ Potom Jišaj přivedl Šamu. On ale řekl: „Ani jeho si Hospodin nevybral.“ Tak přivedl Jišaj před Samuele sedm svých synů, ale Samuel řekl Jišajovi: „Hospodin si nikoho z nich nevybral.“
Samuel se pak Jišaje zeptal: „To už jsou všichni tvoji chlapci?“
„Ještě zbývá nejmladší,“ odpověděl Jišaj. „Pase někde ovce.“
„Pošli pro něj a přiveď ho!“ řekl mu Samuel. „Nebudeme pokračovat, dokud sem nepřijde.“
A tak pro něj poslal a přivedl ho. Byl to zrzek s krásnýma očima a pěkně urostlý. „To je on,“ řekl Hospodin. „Vstaň a pomaž ho.“
Samuel tedy vzal roh s olejem a uprostřed jeho bratrů ho pomazal. Od toho dne se Davida zmocnil Duch Hospodinův. Samuel pak vstal a odešel do Rámy.
- Efezským 5, 8-14
- další překlady
Kdysi jste byli tmou, ale teď jste v Pánu světlem. Žijte jako děti světla, neboť ovoce světla spočívá vždy v dobrotě, spravedlnosti a pravdě. Rozlišujte, co se líbí Pánu; neúčastněte se neplodných skutků tmy, ale raději je odhalujte. Vždyť o tom, čeho se potají dopouštějí, je hanba i jen mluvit. Všechno, co je vystaveno světlu, však vychází najevo a všechno, co vychází najevo, se stává jasným. Proto se říká:
„Probuď se, ty, kdo spíš,
vstaň z mrtvých
a zazáří ti Kristus!“
- Jan 9, 1-41
- další překlady
Když procházel kolem, všiml si člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali: „Rabbi, kdo zhřešil: on, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“
Ježíš odpověděl: „Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny Boží skutky. Já musím dělat skutky Toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Dokud jsem na světě, jsem světlo světa.“
Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto a pomazal mu jím oči. Potom mu řekl: „Jdi se umýt do rybníka Siloe“ (což se překládá Poslaný). Odešel tedy a umyl se, a když přišel, viděl.
Sousedé a ti, kdo ho dříve vídali žebrat, tedy řekli: „Není to snad ten, který tu sedával a žebral?“ Někteří říkali, že je to on, a jiní, že je mu jen podobný.
On ale říkal: „Jsem to já!“
„Jak se ti otevřely oči?“ ptali se ho.
Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl mi: ‚Jdi se umýt k rybníku Siloe.‘ A když jsem odešel a umyl se, prohlédl jsem.“
„Kde ten člověk je?“ ptali se.
„Nevím,“ odpověděl.
A tak toho bývalého slepce přivedli k farizeům. Toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, totiž byla sobota. Farizeové ho znovu zpovídali, jak prohlédl. „Položil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím,“ odpověděl jim.
„Ten člověk není od Boha, vždyť nedodržuje sobotu!“ říkali někteří z farizeů. Jiní zas říkali: „Jak by taková znamení mohl konat hříšník?“ A tak se rozdělili na dva tábory.
Pak se toho slepce znovu zeptali: „Kdo to podle tebe je, že ti otevřel oči?“
„Je to prorok,“ odpověděl.
Židovští představení mu ale nechtěli věřit, že býval slepý a prohlédl. Proto si zavolali jeho rodiče. „Je tohle váš syn? Tvrdíte, že se narodil slepý?“ ptali se jich. „A jak to, že teď vidí?“
„Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý,“ odpověděli jeho rodiče. „Jak to, že teď vidí, ale nevíme. Nevíme, kdo mu otevřel oči. Ptejte se jeho, je přece dospělý, může mluvit sám za sebe.“ (Jeho rodiče to řekli, protože se báli židovských představených. Ti se už totiž dohodli, že kdokoli ho vyzná jako Mesiáše, bude vyobcován ze synagogy. Proto jeho rodiče řekli: „Je dospělý, ptejte se jeho.“)
A tak toho bývalého slepce zavolali podruhé a řekli mu: „Vyznej před Bohem pravdu! Víme, že je to hříšník.“
„Jestli je to hříšník, nevím,“ odpověděl jim. „Vím jen, že jsem byl slepý a teď vidím.“
A tak ho vyslýchali dál: „Co ti udělal? Jak ti otevřel oči?“
„Už jsem vám to řekl,“ odpověděl jim. „Copak jste to neslyšeli? Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se také stát jeho učedníky?“
Tehdy mu začali spílat: „Sám jsi jeho učedník! My jsme Mojžíšovi učedníci! Víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, ale o tomhle nevíme, co je zač.“
„To je právě divné,“ odpověděl jim ten člověk. „Vy nevíte, co je zač, a přitom mi otevřel oči. Víme přece, že Bůh hříšníky neslyší; slyší jen toho, kdo Boha ctí a koná jeho vůli. Jaktěživ nikdo neslyšel, že by někdo otevřel oči slepě narozeného. Kdyby ten člověk nebyl od Boha, nic takového by nedokázal.“
Odpověděli mu: „Narodil ses plný hříchu, a chceš nás poučovat?“ A s tím ho vyhnali.
Když se Ježíš doslechl, že ho vyhnali, našel ho a zeptal se: „Věříš v Syna člověka?“
„Pane,“ odpověděl, „kdo to je, abych v něj mohl věřit?“
„Už jsi ho viděl,“ řekl mu Ježíš. „Je to ten, který s tebou mluví.“
„Věřím, Pane!“ zvolal a padl před ním na kolena.
Tehdy Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět kvůli soudu: aby slepí viděli a vidoucí oslepli.“
Když to uslyšeli někteří z farizeů stojících poblíž, řekli mu: „Cože? Jsme snad i my slepí?“
„Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích,“ odpověděl jim Ježíš. „Vy ale říkáte: ‚Vidíme,‘ a tak váš hřích trvá.“
Dnešní evangelní čtení je velmi pozoruhodné. V rámci postního období jsme přečetli celou kapitolu Janova evangelia.Ta kapitola vyčnívá tím, že tam Ježíš hraje jen kraťoučkou roli a zbytek se odehrává mezi jinými aktéry, načež následuje opět Ježíšův krátký zásah. Ten Ježíšův výstup, který celé dění uvozuje, je pro mě plný záhad a otázek, na které nemám odpovědi:
Jak to učedníci mysleli, jestli on od narození slepý zhřešil?
Jak to myslel, že člověk je slepý, aby se na něm zjevily Boží skutky?
Jak to myslel, že přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat?
Jak to myslel, že je světlo světa dokud je na světě?
Proč slepce vyléčil zrovna tím, že plivl na zem, udělal blátíčko, potřel jím oči a poslal ho umýt do konkrétního rybníka?
Proč ho vůbec léčil, když se o to neprosil, ani Ježíše neoslovil, nijak neprojevil vůli k úzdravě?
Je to otázka nad otázku, není tam snad ani jediný bod, který by byl průhledný a jasný. Ano, můžeme mít někdo třeba jasno v tom, jak si to vysvětlovat, ale samo o sobě to průhledné ani vysvětlené není.
Pak následuje mnohem delší pasáž, kde už Ježíš nefiguruje vůbec, zato tam figuruje uzdravený a spousta dalších anonymních lidí a tady naopak je všechno naprosto jasné, jsou to situace ze života, celé to je podané jako vtip a vrcholí to tím, že zabedněnost jedněch přivede i nebohého žebráka k tomu, aby ze sebe vyplodil moudrost hodnou apoštola.
V tom, co se po uzdravení děje se slepcem, skutečně nevidím nic tajemného. Jsou tady farizeové, kteří vědí naprosto jasně, že Ježíš je hříšník, protože přece porušuje ustanovení daná od Boha a je tady zjevný fakt, že Ježíš dal zrak někomu, kdo prostě neměl funkční oči, což nikdo krom Boha nemůže dokázat. Realita demonstruje něco, víra káže něco jiného. Ano, tady je krásně vidět, že víra rozhodně nemusí být jen dobrá vlastnost.
Aktéři jsou vykresleni plasticky do takové míry, že to připomíná scénku z bakalářů.
“Není to ten žebrák, co nikdy neviděl?”
“Jo, je.”
“Ne, není.”
“Su to já!”
“A jaktože vidíš?”
“Nějaký Ježíš udělal blato, poslal mě umyt, tak jsem se šel umyt a teď vidím”
“A kde jako toho Ježíše máš?”
“Copak já vim?”
“No ale dyt je sobota, to bysme měli říct farizeům, poď s nama.”
A farizeové: “Jak to, že vidíš?”
“Dal mi blato a oči, umyl jsem se a vidím.”
“No tak to je Boží dílo, to by nikdo jiný nedokázal.”
“No tak to asi nemože byt Boží dílo, protože to udělal v sobotu a v sobotu se pracovat nemá, to nám jasně Mojžíš vzkázal od Boha.”
“Je to od Boha.” – “Není to od Boha.” – “Je to úplně jasně od Boha.” – “Vůbec to nemože byt od Boha, je to hříšník.” – “To teda vůbec nemože být hříšník.”
“Grrr… Tak co, tebe vyléčil, jak to hodnotíš ty?”
“Já si myslím, že to je prorok.”
“… Ten nemohl byt od narození slepý, to je blbost.”
“Tak se zeptáme jeho rodičů. Hej, jak to s ním teda bylo? Ten jako od narození neviděl? Jakto že najednou vidí?”
“My nevíme. Víme, že je to náš syn, že byl od narození slepý. Proč vidí, to my nevíme. Co se ptáte nás? Však je dospělý.”
“Tak jak to teda bylo? Porušil sobotu? Porušil. Je to hřích? Je. Tak je to hříšník. Tak co?”
“Jestli je hříšník, to já nevím, ale předtím jsem neviděl a teď vidím.”
“No a jak to že najednou vidíš?”
“Už jsem to tady opakoval třikrát a pořád to mám řikat dokola. … Vy jste v tom našli zalíbení! Že vy chcete být jeho učedníci!”
“My… a jeho učedníci! Jej, no sodoma gomora! Abys věděl, my jsme učedníci Mojžíšovi a k tomu mluvil Bůh a tento odkud je, to nevíme.”
“To je právě divné: Vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.”
“Ty od narození celý v hříchu nás chceš poučovat? A praskej odsaď!”
Omezenej s omezeným. Každý dává ruce pryč ze strachu před konfrontací s tím, čemu nemůže čelit. Farizeové se bojí toho, aby někdo narušil jejich mechanické, legalistické pojetí Božího zákona, kterým ovládali lidi. Nemohli čelit zjevnému faktu, že Ježíš projevil moc od Boha, i když se vůbec nedržel jejich výkladu Zákona. Slepcovi rodiče zase nechtěli riskovat vyloučení z obce, tak dávali ruce pryč od toho, aby uznali Ježíšovu spravedlnost. Prozřevší je z nich nejzajímavější postava. Celý život žebral, nemá co ztratit. Jediný z nich není omezený strachem. Je omezený jen nevědomostí. Nemá dost informací, nemá komu co tvrdit, o Ježíšovi nic neví krom toho, že ho uzdravil, a k tomu uzdravení přišel jako… no jako slepý k houslím.
Zdá se, že tady je jedno z možných poselství celé této komediální scénky, která tedy pokud vystihuje scénky, které se za dob evangelisty Jana skutečně děly, působí najednou spíš mrazivě než komediálně: I když o Kristu víš jenom to jedno jediné z toho, jak’s ti jednou jedinkrát zkřížil cestu, a držíš se toho, tak i když tě banda zabedněných vzdělanců válcuje argumentama, nakonec se sami usvědčí ze lži.
Až mě mrazí, jak vystupování Farizeů vůči křesťanům pozdního prvního století zrcadlí chování některých lidí do dneška. Alibismus a strach z uznání zjevné skutečnosti kvůli tomu, že to ohrozí moji pozici nebo moji jistotu, trvá v nezměněné podobě. A je smutně ironické, že tento obraz máme právě ve svaté knize křesťanů. Protože právě u křesťanů se právě s tímto postojem setkávám víc než u koho jiného.
Fundamentalistickému křesťanovi můžete ukázat člověka, kterého někdo vyléčil pomocí rei-ki, nebo který se promění po návštěvě rodinných konstelací nebo po poradě s kartářkou, a bude vám tvrdit, že neví, jak je to možné, ale určitě to je od ďábla, protože v bibli máme jasně napsané, že čarodějnici nenecháš naživu. Zjevný fakt bude ignorovat, bude se ohánět písmem a držet se víry.
Když těch příkladů jdoucích proti jeho schématu bude moc, ztratí víru. To, že chápe písmo a církevní doktrínu příliš rigorózně a že Duch vane, kudy chce, a že Bůh působí všude tam, kde je pro něho místo, klidně i u kartářky, to ho nenapadne. V samojedinosti Krista jako spasitele mají pravdu, ale jinak, než si myslí. I farizeové měli pravdu, že den sváteční je potřeba světit, ale jinak, než si mysleli. Moc bych si přál do tohoto nespadnout. V tom jsou skvělé stanovy naší církve, která si bere za úkol současné poznání naplnit duchem Kristovým.
Velkorysost a pokora jsou vždy na místě. Nebuďme příliš rychle hotovi k tomu, soudit, co dělají jiní, když vybočují z našich hranic. Škodí-li někdo, je to samozřejmě potřeba odsoudit, ale věci jsou často jiné, než se zdají. Tak jako si Hospodin vyvolil Davida, u kterého to nikdo nepředpokládal, dokonce ho ani nepozvali mezi kandidáty. Stejně tak člověk, který třeba vůbec netřídí odpad, ačkoliv to bychom všichni rozhodně měli, a který kouří, což bychom nikdo rozhodně neměli, a který má v každé větě tři vulgarismy, může být Bohu blíž a šířit kolem sebe Království Boží víc než sto věrných spořádaných křesťanů. Ježíš nás každopádně nevyzývá k tomu, abychom ignorovali pravidla. Naopak, zákon je pro něho důležitý – vezměte si, jak se zaradoval, kdy k němu přivedli mladíka, který od útlého věku Zákon dodržoval. Ale když nevidíme pod pokličku, neznáme tajemství Boží, pak nemáme soudit. Protože kdo je slepý, ale dělá, jako by viděl, zůstává v hříchu. Vyznejme proto svoji slepotu a prosme Krista za uzdravení. Třeba i my jsme slepí ne proto, že bychom byli zhřešili, ale aby se na nás ukázaly skutky Boží.
Facebook