Prázdný hrob – CČSH Třebíč

Skutky 10, 34-43: další překlady
Petr se ujal slova a řekl: „Opravdu vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě se mu líbí, kdokoli ho ctí a koná spravedlnost. To je to poselství, které Bůh svěřil synům Izraele; jím zvěstuje pokoj skrze Ježíše Krista, který je Pánem všech. Sami víte, co se dělo po celém Judsku; začalo to v Galileji, po křtu, který kázal Jan. Ježíše z Nazaretu Bůh pomazal Duchem svatým a mocí. Kamkoli přišel, konal dobro a uzdravoval všechny soužené od ďábla, protože Bůh byl s ním.
My jsme svědkové všeho, co dělal v judské zemi a v Jeruzalémě. Oni ho přibili na kříž a popravili, ale Bůh jej třetího dne vzkřísil a dal, aby se ukázal – ne všemu lidu, ale svědkům, které Bůh předem vyvolil – nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. Uložil nám, abychom kázali všemu lidu a dosvědčovali, že on je ten, koho Bůh ustanovil soudcem živých i mrtvých. Jemu vydávají svědectví všichni proroci: skrze jeho jméno přijme odpuštění hříchů každý, kdo v něj věří.“

Koloským 3, 1-4: další překlady
Když jste byli vzkříšeni s Kristem, vztahujte se k nebeským výšinám, kde Kristus sedí po Boží pravici. Myslete na nebeské věci, ne na pozemské, vždyť jste zemřeli a váš život je s Kristem ukryt v Bohu. Až se ukáže Kristus, váš život, tehdy se s ním ve slávě ukážete i vy.

Jan 20, 1-18: další překlady
Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Když uviděla kámen odvalený od hrobu, běžela k Šimonu Petrovi a k dalšímu učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho dali!“
Petr se zvedl a spolu s tím druhým učedníkem vyrazili k hrobu. Běželi společně, ale ten druhý učedník Petra předběhl a dorazil k hrobu první. Naklonil se dovnitř, spatřil ležící plátna, ale dovnitř nešel. Po něm dorazil Šimon Petr. Vešel do hrobu a spatřil ležící plátna. Rouška, která mu přikrývala hlavu, však nebyla mezi plátny; ležela svinutá zvlášť. Když potom vešel i ten druhý učedník, který dorazil k hrobu jako první, uviděl a uvěřil. (Ještě totiž nerozuměli Písmu, svědčícímu, že musí vstát z mrtvých.) A tak se ti učedníci vrátili zpět.
Marie ale zůstala venku u hrobu a plakala. V pláči se naklonila do hrobu a na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, uviděla sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho u hlavy a druhého u nohou. „Proč pláčeš, ženo?“ zeptali se jí.
„Vzali mého Pána a nevím, kam ho dali,“ odpověděla.
Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). „Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“
V domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“
„Marie!“ řekl jí Ježíš.
Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabboni!“ (což znamená „Učiteli“).
„Nedrž mě,“ řekl jí Ježíš. „Ještě jsem nevystoupil ke svému Otci. Jdi ale k mým bratrům a vyřiď jim: ‚Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a k vašemu Bohu.‘“
Marie Magdaléna pak šla a zvěstovala učedníkům, že viděla Pána a co jí řekl.

Velikonoční neděle. Svátek Kristova vzkříšení. Nejvýznamnější událost církevního roku. Myslím, že je velmi těžké uchopit význam události Kristova vzkříšení. Není výjimkou, že význam důležitých biblických pasáží je skryt, i minule jsme se nad tím pozastavovali. Už když si člověk položí otázku, co to vlastně znamená „být vzkříšen“, není to vůbec jednoznačné. Normálně by člověk to slovo použil třeba při resuscitaci z klinické smrti. Někdo byl mrtev a zase žije. V podstatě tohle udělal Ježíš s Lazarem a je z mnoha indicií jasné, že to měl být předobraz toho, co se stane s Ježíšem samotným. Ale není to stejné. Lazar byl vzkříšen zpátky k pomíjejícímu životu, zase ho čekala smrt, i když třeba až v požehnaném věku. Zato Ježíš je vzkříšen jinak, už ne k pomíjejícímu životu, ale k věčnému. Ovšem není žádný duch. Pojedl po vzkříšení rybu, aby ukázal, že má normálně funkční fyzické tělo, ale na druhou stranu ho ti, kdo ho byli znali, často nepoznali na první dobrou. Prostě jeho život byl reálný, ale mimo naše kategorie.

Náš dnešní evangelní text se ale nezabývá ani tak moc faktem, že Ježíš vstal z mrtvých, co to přesně znamená a jaké to má pro nás důsledky. Vypráví o tom příběh se zajímavými detaily. Všímá si drobností, konkrétních detailů. Je to pozoruhodný příběh o tom, jak tři různí učedníci různě naložili se skutečností prázdného hrobu.

Těmi třemi učedníky jsou Petr, miláček Páně obecně ale historicky nepravděpodobně ztotožňovaný s Jenem, autorem Janova evangelia, a Máří Magdaléna. O každém z nich máme přehršli informací — některé historické, jiné z Bible, jiné z tradice. Nebudu se těmi informacemi teď zabývat, postavy zredukuju na archetypy, které představují.

Petra známe jako horlivého Ježíšova učedníka. Miláčka Páně pak prostě jako toho, koho Ježíš miloval, a jistě jako toho, kdo miloval Ježíše. Máří se u Jana nevyskytuje vůbec, až právě do momentu ukřižování. Ale je prakticky jisté, že Máří Magdaléna neboli Marie z Magdaly byla velmi významná Ježíšova učednice a mecenáška a nejvýznamnější ne-li jediná žena v jeho nejbližším okruhu učedníků.

Co se zde děje? Pojďme si to stručně shrnout: Učedníci jsou někde mimo, smutní nad Ježíšovou smrtí, jsou pospolu. Máří jde hned po skončení sabatu za svítání k hrobu. Petr a miláček Páně nejdou, jde ona (v jiných evangeliích s dalšími ženami, ale každopádně bez učedníků). Právě Máří jako první vidí prázdný hrob, leká se a zpravuje Petra a miláčka Páně. Ti přiběhnou, miláček Páně Petra předběhne, ale nevstoupí. Petr vstoupí. Pak vstoupí miláček Páně, uvěří, a odejdou. Máří zůstává a pláče, načež vidí anděly a pak samotného Ježíše, ale napřed ho nepozná. Ježíš ji osloví jménem a ona ho pozná.

Je to prostě příběh se zajímavými detaily. Můžeme to tak nechat, prostě ten příběh vzít na vědomí, jít s ním do života a čekat, jestli nám nezarezonuje s něčím, co nás potká. Já bych neměl nic proti, ale pojďme si z toho zkusit vydestilovat poselství pro sebe. Opět se uchýlím k technice psychologizace textu. Myslím, že je to jedna z nejlepších technik, jak s textem pracovat, ale je pro mě důležité mít na paměti, že to je technika práce s textem a že ji volím vědomě. Není jediná a není samospásná.

Takže, jestliže bychom si aktéry příběhu rozložili do částí naší osobnosti, co by symbolizovali? Ježíš každopádně naši věčnou, božskou podstatu, o tom není pochyb. Petr patrně vůli, i to je vcelku přímočaré. Máří jako ženu by se nabízelo napasovat na trpnost, pasivitu, ženský princip v nás, a miláčka Páně na lásku. Takový je tradiční mystický výklad, jak jsem se s ním setkal. Ovšem při troše kritické analýzy dospívám k tomu, že miláček Páně je celou dobu charakterizován jako ten, kterého Ježíš miloval, což je rozhodně explicitně vyjádřená trpná stránka lásky: být milován. Za to Máří je Ježíšova mecenáška, z jejích prostředků (z velké části) Ježíš fungoval. To není úplně pasivní princip. Řekl bych spíš, že Máří symbolizuje princip sebeodevzdání. Dávala se Ježíšovi, v penězích, v tom, jak mu šla hned za úsvitu posloužit i po smrti, v tom, jak zůstávala sama u jeho hrobu.

Takže vidíme, že vůlí se do tajemství vstupuje nejdřív, ale má to povrchní efekt. Petr jen viděl prázdný hrob, poskládané oblečení, a zas šel. Láska a schopnost nechat se milovat vůli předbíhá, ale netlačí se dovnitř. Když ale vidí hmotné známky, promění ji to, prohloubí. Miláček Páně uvěřil, na něho měla zkušenost dopad, změnilo ho to, zasáhlo. Láska a trpnost nás otvírají. Stačilo vidět poskládané oblečení jako indicie toho, že tělo nikdo neodnesl, a miláček Páně věří. Je ale velmi zajímavé, že prvenství zde nemá láska, ale sebeodevzdání. Máří nevstupuje vůbec, ona není zvědavá, ona nepotřebuje nikam lezt, když ví, že tam Ježíš není. Ona chce prostě jenom Ježíše, ale ne aby ho měla pro sebe, ale aby ho mohla pochovat. Chce mu sloužit i po smrti. A tak prodlívá, zůstává, i když to nemá smysl. A to ne v naději, že se něco stane. Ona samozřejmě nemá nejmenší důvod si myslet, že se jí tam zjeví nějaký anděl nebo sám Ježíš. Ona prostě jen zůstává v situaci a hluboce ji prožívá. Chová se iracionálně.

A právě tohle je tou královskou lučavkou, která se proleptá skrz zlato nebeských tajemství: Dlouhodobé, mnohostranné, kompletní sebeodevzdání, korunované prodlením v situaci hořkosti a beznaděje, prožíváním té situace. Tímhle právě se disponuje tomu, aby k ní mohla promluvit vyšší sféra. Jedině Máří spatřuje anděly, jen jí se v této situaci zjevuje vzkříšený Ježíš.

Vidíme tedy tři postavy, které jsme si interpretovaly jako tři lidské kvality, jak a s jakými důsledky jednaly v určité situaci. Ale co je to za situaci a hlavně jak vyložíme ji samu. Jde o prázdný hrob. Překvapení, šok, že Ježíšovo tělo je pryč. Co je to za situaci?

To, co se dělo Ježíšovým učedníkům, že jeden až tři roky chodili se vtěleným Bohem, a ten pak nečekaně umřel potupnou smrtí, to se asi každému z nás běžně neděje, ale přesto si myslím, že jde o model něčeho, co zažíváme. Vlastně to zažíváme úplně pořád. Učedníci si určitě na Ježíše zvykli a vůbec si nedokázali představit život bez něho. On se taky vyjadřoval v tom smyslu, že zpátky to nepůjde — „Přiblížilo se království Boží.“ Žádné, že „pojďte, něco se mnou zažijete a pak půjdete zas domů.“ Já samozřejmě nevím, jak si učedníci představovali, že se situace bude přesně vyvíjet, ale viděli, že Ježíš dělá zázraky, že s ním všechno jde, že jim nic nechybí. Zažívali království Boží na zemi. A najednou to skončilo.

Asi se shodneme, že v životě nic netrvá věčně. My jsme slepí, nedokážeme rozpoznat čas, kdy má něco skončit. Děláme na tom, děláme na tom, jde to dobře, občas to drhne, ale děláme, děláme, a pak to skončí. Je to tak pořád a ve všem. Rosteme, nabíráme síly, sbíráme zkušenosti, rozjíždíme kariéru, startuje to, budujeme, budujeme, a pak přichází stáří, síly opadají, podmínky se mění, všechno jde do háje, pokud jsme neuměli zavčasu přestat a život uzpůsobit stáří. Opíkáme špekáček, opíkáme, pěkně se prohřívá, pěkně se mu dělá kůrčička, kape z něho tuk, a když nepoznáme, kdy ho vytáhnout, tak zčerná zuhelnatí a shoří. Nadechujeme, nadechujeme, hladina kyslíku stoupá, můžeme něco začít dělat, ale bohudík tady je za nás moudré tělo a dech zastaví a vydechuje, nicméně nádech prostě končí a nejde to jinak.

Tak učedníci chodili s Ježíšem, učili se, žili nový život, Ježíš jim říkal, že mají být bdělí, dávat pozor na konec, říkal jim, že se to stane, ale prostě něco takhle náhlého a brutálního nečekali. Konec měl přece přijít… jinak!

Tohle mi připomíná, co jsem jednou četl od Osha o křesťanství. Trochu si v té knížce, už jsem zapomněl její titul, povzdechl, že měl Ježíš tak hloupé účedníky. Byla to dost provokativní knížka. Prostě s takovým mistrem kdyby byli pokročilí osvícení žáci, jej to mohlo být moudrosti, ne jak teď v Bibli! Musím dát Oshovi za pravdu, že mnohé indické texty v sobě nesou tak nesmírnou a hlubokou moudrost, že tomu člověk buď nerozumí a nebo před tím po letech studia s otevřenou pusou padne na zadek. Ale já bych tady nestál se štolou jako symbolem Ježíšova jha, kdybych si myslel, že kvůli tomu křesťanství zaostává.

Právě naopak. Indové z té obrovské moudrosti vydestilovali (a teď hrozně zjednodušuju a generalizuju, prosím, nedělejte si z toho obraz o indické moudrosti), že má člověk přestat generovat karmu, a až si odžije v kdoví kolika vtěleních to, co už natropil, tak se může vyvázat. A když chce jít rychleji, musí si najít vhodného mistra a studovat právě ty velmi náročné svaté texty a věnovat se náročné jogínské praxi v klášteře. Zatímco křesťanství slibuje vyvázání během jediného vtělení a to bez odchodu ze světského života a pro prosťáčky jako byli Ježíšovi učedníci a jako jsme my. No není to skvělé?

Je, jenom to od nás vyžaduje žít v tomto světě a přitom hledat království Boží především, čili totální zaujatost pro jediný nejvyšší cíl. Takže pro mě je Petrova a Mariina nechápavost obrovským uklidněním, že i já mám šanci. Opravdu moudrý člověk by rozpoznal, že Ježíšovo působení v dosavadní podobě je u konce, sedl by si do lotosového květu a nezúčastněně meditoval. Asi.

Marie ale vidí prázdný hrob a chce svého Pána důstojně pochovat a pláče nad tím, že nemůže. Ježíš je mrtev, tak se chce věnovat aspoň mrtvole. Je to vlastně absurdní. Je to úplně skvostný obraz toho, co děláme my, když je něco u konce. Místo abychom to opustili a prostě šli dál, tak se chceme aspoň ještě pověnovat mrtvole toho, co jsme ztratili.

Ale Ježíš to nijak nekritizuje. Nechce po nás, abychom byli nadlidi nebo nelidi. Nechce po nás pokročilost, moudrost, racionalitu. Chce zaujatost, opravdovost, chce celé nás.

Situace prázdného hrobu je něčím ještě konkrétnějším, než tím, že nějaká věc končí. Když něco končí, může to být začátkem nového cyklu nebo přechodu na vyšší úroveň. Po nádechu přichází výdech a zase nádech. Jeden skončí, druhý začíná. Ale může to taky být ten nádech, při kterém si začneme uvědomovat, že dýcháme, a procítíme zase jinak a opravdověji svůj život. Pak je to přechod na jinou úroveň. Může končit úkol v práci a přicházet nový, pak je to cyklus. Ale může taky končit úkol a my dostat vyhazov, a my můžeme třeba začít sami podnikat, pak je to přechod na vyšší úroveň. My si v momentu přechodu na vyšší úroveň nemusíme vůbec uvědomovat, že na vyšší úroveň přecházíme. Prostě to vnímáme jako konec, často neslavný konec. A totohle je obrazem prázdný hrob.

Byla to další kapitola v Ježíšově působení, ale tentokrát neskončila tím, že mnozí uvěřili a šlo se dál. Tentokrát to skončilo Ježíšovou smrtí. A prázdný hrob byl projevem toho, že se přechází na vyšší úroveň. Už neměli chodit učedníci s Ježíšem fyzicky, ale měli dostat Ducha svatého a Ježíš měl přestat být omezen lidským tělem. Prázdný hrob to indikoval, ale nebylo to jasně poznat.

Takové situace nemusí v životě nastat často, ale je zcela stěžejní, abychom je nepromarnili. Kvůli nim jsme tolikrát napomenuti k bdělosti, neboť nevíme dne ani hodiny, kdy hospodář nebo ženich přijde.

Říkal jsem, že tady kupodivu sebeodevzdání symbolizované Máří Magdalénou je postavené nad lásku symbolizovanou miláčkem Páně a že tu vlastně žádný učedník nebyl úplně moudrý. Ve skutečnosti si tím nejsem tak zcela jist, neboť miláček Páně uvěřil a jde. Věří, že Mistr je vzkříšen, nemá u hrobu už co pohledávat. Možná tedy cesta lásky i zde je vyobrazena jako ta nejlepší.

Každopádně nás tento obraz povzbuzuje, abychom všemi svými kvalitami hledali Boha. I když se nám zdá, že nás opustil, že je mrtev, že tu není. Máme použít vůli, lásku, sebeodevzdání. A i když jsme v nich nezralí a nedostateční, i když nic nechápeme, k tomu přechodu na vyšší úroveň dojde. Ve skutečnosti je vše v Božích rukou, na nás je mu jenom vší silou a všemi schopnostmi a celou svojí bytostí patřit.

Ježíšovo vzkříšení je příslib našeho vzkříšení. Historická událost je obrazem věčné pravdy. Na nás je, jaký postoj vůči Kristovi zaujmeme a kterou z biblických postav tím vyobrazíme. Všichni jsme Petrem, Jenem, Máří, Jidášem i Pilátem. Jde o to, koho milujeme a komu věříme. Komu dáme svoji energii a komu ne. Kéž se rozhodujeme tak, aby i po nás zbyl prázdný hrob.