Touha – CČSH Třebíč

Skutky 2, 36-41: další překlady
Ať si je všechen lid Izraele jist, že Bůh učinil Pánem a Mesiášem právě Ježíše, kterého jste ukřižovali!“
Ta slova je zasáhla do srdce. Začali se Petra a ostatních apoštolů ptát: „Co máme dělat, bratři?“
„Čiňte pokání,“ odpověděl Petr, „a každý se nechte pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. I vy přijmete dar Ducha svatého, neboť to zaslíbení platí pro vás a vaše potomky i pro všechny, kdo jsou daleko – kohokoli povolá Hospodin, náš Bůh.“ Dosvědčoval to ještě mnoha jinými slovy a vyzýval je: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kdo ochotně přijali jeho slova, se pak dali pokřtít a toho dne se připojilo okolo tří tisíc lidí.

1. Petrova 1, 17-23: další překlady
Bůh nikomu nestraní, ale každého soudí podle jeho skutků. Jestliže jej nazýváte svým Otcem, hleďte, abyste svůj dočasný pobyt zde prožili v posvátné úctě. Víte přece, čím jste byli vykoupeni ze svého marného životního způsobu, zděděného po předcích – nebylo to pomíjivými věcmi, stříbrem ani zlatem, ale vzácnou krví Kristovou! Ten byl jako beránek bez vady a poskvrny předem vybrán už před stvořením světa, ale teď na konci časů byl zjeven kvůli vám. Díky němu věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil jej, aby tak vaše víra a naděje směřovala k Bohu. Když jste poslušností pravdě očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, milujte vroucně jedni druhé z čistého srdce. Nejste přece znovuzrozeni z pomíjivého semene, ale z nepomíjivého, skrze živé a trvalé Boží slovo.

Lukáš 24, 13-35: další překlady
Téhož dne se dva z nich vydali do vesnice jménem Emauzy, vzdálené od Jeruzaléma šedesát honů, a povídali si o všem, co se stalo. Zatímco si povídali a probírali to, sám Ježíš se přiblížil a připojil se k nim. Něco však bránilo jejich očím, aby ho poznali.
Ježíš se jich zeptal: „O čem si to cestou povídáte, že jste tak smutní?“
Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný návštěvník Jeruzaléma, který neví o tom, co se tam v těchto dnech stalo!“
„O čem?“ zeptal se jich.
„O Ježíši Nazaretském,“ odvětili. „Byl to prorok mocný ve skutcích i slovech před Bohem i přede vším lidem. Vrchní kněží a naši vůdcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a nechali ho ukřižovat. My jsme ale doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo. Také nás překvapily některé z našich žen. Ráno byly u hrobu a nenašly jeho tělo. Pak přišly a říkaly, že dokonce měly vidění. Andělé jim prý řekli, že žije. Někteří z našich šli ke hrobu a našli všechno tak, jak to ženy vyprávěly, ale jeho neviděli.“
Tehdy jim řekl: „Jak jste nechápaví! Jak je vám zatěžko věřit všemu, co pověděli proroci! Copak to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, než vejde do své slávy?“ Počínaje Mojžíšem a všemi proroky jim pak vykládal, co o něm bylo napsáno ve všech Písmech.
Když došli k vesnici, do níž mířili, naznačil, že půjde dál. Oni ho však přemlouvali: „Zůstaň s námi, už se připozdívá; chýlí se už k večeru.“ Šel tedy dovnitř, že s nimi zůstane. Když byli za stolem, vzal chléb, požehnal, lámal a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho, ale on jim náhle zmizel.
Tehdy jeden druhému řekli: „Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Ihned vstali a vrátili se do Jeruzaléma.
Tam našli oněch jedenáct shromážděných s ostatními, jak říkají: „Pán opravdu vstal z mrtvých. Ukázal se Šimonovi!“ Vyprávěli jim tedy, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat při lámání chleba.

“Nehřešte.” To se zdá být poselstvím Petrova prvního listu. Jeho autor to svým čtenářům nepsal, aby moralizoval, ale aby přežili, protože byly terčem podezření, zášti a pronásledování od svého okolí. S tím poselstvím, abychom nehřešili, nelze nesouhlasit. Ale můžeme jít ještě dál a ještě hlouběji. My už nepotřebujeme žít navenek příkladným životem jen proto, aby nás jako křesťany okolí nelynčovalo.

Ta věta, že Bůh soudí každého nestranně podle jeho činů, takže když ho vzýváme, musíme žít v jeho bázni, je zásadní. Nejde věřit v Boha a přitom ignorovat Boží vůli. Ale žít v bázni před Bohem neznamená přetrvávat v emoci strachu. Nehřešit neznamená bát se. Hřích není realizovat svoje touhy. Jistě, když se to dělá nekultivovaně, tak to může být hřích. Ale vaše touhy jsou čisté a dobré, když jdete k jejich jádru.

Toužíte se naučit anglicky? Naučte se anglicky. Toužíte vidět Afriku? Zjistěte si, jaké jsou možnosti, kolik to stojí, rozmyslete si, jak to realizovat. Chcete Porsche? Podívejte se na tipcars nebo na bazoš, jaké jsou cenové relace a jak by to šlo ufinancovat. Ale na tom chtít umět jazyk, cestovat nebo mít sporťáka není v principu nic špatného. Co ty opravdu hříšné touhy?

Tak třeba agrese. Toužíte třeba dát někomu pořádně do zubů? Rozkryjte to, čím vás štve. Jděte po tom. Ne tím, že mu hned do těch zubů dáte, ale že ho upřímně a pravdivě konfrontujete. A ještě před tím, že si pojmenujete svoje pocity a přesně, co je vyvolává, a kdy se to stalo poprvé. Prostě když půjdete k jádru, dojdete většinou k tomu, že toho člověka vůbec nepotřebujete atakovat, ale že potřebujete něco odkrýt sami v sobě a to je dobré a čisté.

Nebo třeba chtíč. Třeba chcete někoho. Jak praví klasik: “Průměrný muž myslí na sex každých sedm minut, průměrná žena každých pět minut, což ze mě dělá průměrnou ženu.” V každém smilstvu je ukryta touha po opravdovém spojení. A i kdybyste vzali doslova moji radu, že není nic proti ničemu realizovat svoje touhy, stačí u toho jít k jádru a být pravdiví, a šli tuhle touhu realizovat, tak mi věřte, že už tím, že si sami před sebou nalijete čistého vína a dotčeným lidem řeknete pravdivě a na rovinu, co od nich chcete, tak už v tom procesu, kdy sebe a ostatní konfrontujete se svojí pravdivou touhou, si sáhnete na svoje tak skrytá místa, že budete někým jiným než na začátku. Pravda může bolet, ale léčí.

Nebo co ještě může být příkladem hříšné touhy? Třeba mamon, touha po penězích. Vůbec! To je převlečená touha po tom, moct dělat věci, které chci. Moct si něco dovolit. Je to touha po svobodě. Běžte a rozjeďte kariéru, zkuste cokoliv. Zase ten proces, překonávání neúspěchů, radost z dílčích úspěchů, vás okřeše a promění. Ve své podstatě jsou naše touhy čisté a dobré.

Samozřejmě kdybychom ty touhy realizovali nekultivovaně a přímočaře: Agresí, nevěrou, krádeží, tak to hřích jednoznačně je. A já jsem přesvědčen, že tady většina z nás netouží někomu vrazit, někoho dostat do postele nebo se topit v penězích. Já si myslím, že spíš než že bychom hříšně toužili, tak že se svými touhami ani nejsme pořádně v kontaktu. Třeba si můžeme myslet, že ani po ničem netoužíme. Ale to je vždycky tím, že máme ty touhy zakopané. Já jsem zvolil za příklad agresi, chtíč a mamon, abych ilustroval, že žádná upřímná touha se nemá odsoudit a potlačit. Má se kultivovat a využít. Tím spíš pak naše reálné touhy, které opravdu chováme. Já třeba toužím být dobrým knězem, krom jiného. Se všemi hřivnamí máme hospodařit. A touhy přitom mnohdy zakopáváme, což ne náhodou doslova odpovídá tomu, co udělal zlý služebník se svojí jedinou hřivnou.

My jsme tu na to, abychom realizovali Boha. Abychom už nežili my, ale Kristus v nás. A jaký potenciál a jakou moc a jakou svobodu má vtělený Bůh! Na to se musíme plně rozvinout, žít opravdu maximum ze svého potenciálu. Musíme hořet.

V našem dnešním evangelním čtení jsme slyšeli, jak učedníkům hořela srdce, když k nim promlouval Ježíš. Takhle mají naše srdce hořet. A na to ale musíme být schopni slyšet Kristův hlas, který je tichounký a zní z nitra.

Je to jako gramofon. Ten starý akustický bez elektroniky. Jehla se na desce chvěje naprosto neslyšně. Aby byla hudba slyšet, musí jehla navazovat na velikánskou, čistu rezonanční plochu, která mívá obvykle tvar zahnutého kornoutu. Znáte to z filmů pro pamětníky.

Víme, že musíme být čisti, že nemáme hřešit, že nemáme plytce a přímočaře poslouchat své touhy. Ano? Rezonanční deska musí být čistá, jakmile na ní bude nalepené bláto, nebude to hrát. Když jsme obtíženi vinou a lpěním na věcech tohoto světa, Kristův hlas neuslyšíme a naše srdce pro něj nezahoří. Ale musíme být také rozvinutí, vzrostlí. Když vezmete sebečistší desku, která bude maličká a srolovaná do sebe, gramofon taky hrát nebude. Musí být čistá a velká. Jestli mají naše srdce hořet z Božího slova, musíme nejdřív umět hořet vlastními touhami. Jestliže se máme ladit na Boha, musíme se naučit ladit sami na sebe.

Vskutku by bylo hříšné u sebe a u svých tužeb zůstat. A vidíme dnes a denně, kam může vést naplňování vlastních tužeb bez jejich kultivace. Ale nemůžeme překonat něco, co jsme nepoznali. Nemůžeme se stát kompletními lidmi, abychom mohli předat vládu nad sebou Bohu, když se sami nerozvineme. Nad čím pak chceme dávat Bohu vládu? Jakému království má pak Kristus kralovat, když jsme se nerozvinuli?

Proto jestli věnujeme několik hodin denně práci a několik hodin denně svým blízkým a další čas žroutům času a energie jako je televize nebo jiná média, pojďme si také každý den dát čas jenom sami pro sebe. Poslouchat svůj vnitřní hlas, poslouchat svoje tělo.

Že už na to nemáme čas? Možná spíš než o čas jde o energii, o elán, o chuť. Možná jsme prostě unaveni. Ale to je had kousající se do vlastního ocasu. Energii pro život dostáváme z toho, že se plní naše přání, že realizujeme svoje touhy. A tak když to neděláme a věnujeme se jenom povinnostem a ostatním lidem, naše energie klesá a už nemáme ani sílu realizovat to, co sami opravdu chceme. A tím zase klesá naše energie tak dál.

Ale vystoupit z toho není těžké. Stačí to jen udělat. Tohle je naše hřivna a nikdo nám ji nemůže obhospodařit než my sami.