Pohodlní proroci – CČSH Třebíč

Jeremjáš 28, 5-9: další překlady
Prorok Jeremiáš na to proroku Chananiášovi před kněžími a přede vším lidem, stojícím v Hospodinově domě, odpověděl. „Amen,“ řekl prorok Jeremiáš. „Kéž to Hospodin učiní. Kéž Hospodin splní slova, která jsi prorokoval, a navrátí vzácné předměty Hospodinova domu i všechny vyhnance z Babylonu zpět na toto místo. Teď ale poslyš, co mám říci tobě i všemu lidu: Proroci, kteří bývali odedávna přede mnou i před tebou, prorokovali mnoha zemím i velikým královstvím válku, neštěstí a mor. Prorok, který prorokuje mír, ale bude uznán za proroka, kterého opravdu poslal Hospodin, jen když se jeho slova naplní.“

Římanům 6, 12-23: další překlady
Nenechte proto ve svých smrtelných tělech vládnout hřích, nepodléhejte jeho žádostem. Své údy už nevydávejte hříchu za nástroje nepravosti, ale jako zmrtvýchvstalí vydejte sami sebe i své údy Bohu za nástroje spravedlnosti! Hřích už nebude vaším pánem, protože nejste pod Zákonem, ale pod milostí. Nuže, budeme hřešit, když nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? V žádném případě! Nevíte, že když někomu sloužíte, musíte ho poslouchat? Stáváte se služebníky toho, koho posloucháte, ať už hříchu ke smrti anebo poslušnosti ke spravedlnosti. Ano, byli jste služebníci hříchu, ale díky Bohu, že jste celým srdcem uposlechli to učení, do něhož jste byli uvedeni. Tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky spravedlnosti. S ohledem na vaši lidskou slabost to řeknu ještě názorněji: Jako jste své údy vydávali do služby nečistoty a nepravosti k páchání nepravosti, tak teď vydávejte své údy do služby spravedlnosti k posvěcení.
Jako služebníci hříchu jste byli svobodní od spravedlnosti. Co jste měli z toho všeho, za co se teď stydíte? Vedlo to jen ke smrti. A co teď máte z toho, že jste svobodní od hříchu a sloužíte Bohu? Výsledkem vašeho posvěcení je věčný život! Odměnou hříchu je totiž smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Matouš 10, 40-42: další překlady
Kdo vás přijímá, ten přijímá mě, a kdo přijímá mě, přijímá Toho, který mě poslal. Kdo přijímá proroka jakožto proroka, dostane odplatu proroka. Kdo přijímá spravedlivého jakožto spravedlivého, dostane odplatu spravedlivého. Kdo by třeba jen podal pohár studené vody jednomu z těchto maličkých, protože je to můj učedník, amen, říkám vám, že nepřijde o svou odplatu.“

Prorok Jeremiáš říká vcelku jasnou věc: Když nám někdo tvrdí věci, které chceme slyšet, kéž by měl pravdu, ale pozor, ať nenaletíme. V jeho případě to byl prorok, který předpovídal Izraeli, že všechno bude zase dobré, že se jim vrátí to, o co přišli. Já paralelu do naší doby vidím, ale nejde nutně o to, že by dotyční slibovali příznivý vývoj událostí.

Ono je vůbec zajímavé si rozmyslet, kdo je dnešním ekvivalentem proroků. My o těch historických prorocích toho moc nevíme – co je kvalifikovalo k tomu, aby byly za proroky uznáni, například. Kdo asi nejvíc dnes plní funkci proroků, jsou veřejně vystupující osoby: analytici, influenceři, odborníci. Jenomže analytici a odborníci mají co říct kvůli svým znalostem v oboru, ne proto že by měli vhled do duchovních podstat nebo že by znali Boží záměry. My jsme v době, která je už od rozmachu osvícenství, tedy dobře přes tři sta let, pod vlivem silného důrazu na racionalitu a vědeckost. Jdeme do šířky, ne do hloubky.

Jenomže analytiků, odborníků a vědců, lidí s rozsáhlými znalostmi v různých oborech, je mnoho a veřejně vystupuje jen hrstka z nich. Aby se člověk začal o svoje názory dělit s veřejností, musí k tomu nastat nějaký popud. Buď vnější nebo vnitřní. Může například toho člověka někdo vybídnout, aby se k něčemu vyslovil. Nebo může sám cítit potřebu se veřejně vyjádřit.

V obou kategoriích můžeme nalézt proroky pravé i falešné. Když někoho někdo vybídne ke sdělení názoru, predikce nebo analýzy proto, že ten člověk bude říkat to, co se zadavateli hodí, a může to třeba opřít o nějaký akademický titul, pak je to falešný prorok. Když ho někdo vybídne proto, že chce znát pravdu, a má dobrý důvod si myslet, že ji ten člověk zná, pak z něho může být pravý prorok. Stejně tak když se člověk začne veřejně vyjadřovat, protože se touží zviditelnit nebo aby sledoval nějaké svoje zájmy, je falešným prorokem. Když mu něco docvakne, nahlédne na nějakou souvislost, která veřejnosti uniká, a chce se o ni podělit, je to pravý prorok.

Velmi často se pak z pravých proroků stávají falešní tím, že si zvyknou na to, že mají ucho veřejnosti, začne se od nich očekávat, že budou dávat svoje názory ostatním, a tak zparchantí. A do tohohle je strašně snadné spadnout. Aby člověk byl pravým prorokem, musí vždy mluvit jen to, co ví, že je pravda. A musí mít za cíl jen naplnění Boží vůle. Je tak strašně snadné se ponořit do nějaké ideologie nebo na nějakou stranu v tom či onom sporu a pak prosazovat tohle na úkor pravdy, která většinou nebývá ani na jedné straně. Můžeme například prosazovat v nejčistším svědomí zájmy církve a oslepnout k tomu, zda ještě jsme na straně dobra. Nebo se vyjadřovat proti Rusku. Kdykoliv se ztotožníme s nějakým názorovým proudem nebo s nějakou stranou nebo ideologií, ztrácíme kontakt s Boží vůlí. A stávají se z nás falešní proroci, pokud se vyjadřujeme.

Vlastně bych mohl říct, že se mi to taky děje. Mám na starosti třebíčskou náboženskou obec, mám za úkol ji oživit a jednou z věcí, které tomu napomáhají, je její zviditelnění. A jakožto její představitel tedy zviditelňuju i sám sebe. Je to tenký led, na kterém je snadné se propadnout do zvyku, do nastavení, že sebe a synagogu zviditelňuju. A pak opomenout nahlédnutí na to, zda to je opravdu to, co teď mám dělat.

Jeremiáš kritizuje proroka, který říká příjemné, pozitivní věci. Ale podle mě se ta kritika týká i těch, kdo říkají třeba děsivé věci, které ale člověka utvrzují v jeho názorech. Tak mohou mít velkou sledovanost lidé, kteří popírají klimatickou změnu, obhájci invaze, populisti. Mě třeba nepřestává šokovat, že se média, kanály a autoři nehodnotí podle pravdivosti obsahu, ale podle sledovanosti. To je přece do nebe volající, otevřeně přiznaná zelená právě pro falešné proroky, kteří říkají to, co se chce slyšet, místo toho, co je potřeba říkat. V tomhle ohledu je demokracie nedotažený a nedomyšlený systém, protože i ten ze své podstaty směřuje k tomu, aby držitelé moci a uchazeči o ni jednali populisticky, místo toho, aby jednali ku prospěchu všech. Tím neříkám, že bych byl proti demokracii. Dřív jsem si myslel, že osvícená monarchie je lepší než demokracie, jenomže jak zajistíte, aby ta monarchie byla skutečně osvícená i v dalších generacích? Já nejsem politolog a ani nevidím jako účelné zkoušet tady navrhovat lepší politický systém. Chci poukázat na to, jak jsme si zvykli na to, že se obsah hodnotí podle toho, jak je konzumovatelný, ne jak je prospěšný nebo pravdivý. Ono to samozřejmě dává smysl, protože objektivně a nepochybně změřit sledovanost jde, ale objektivně a nepochybně změřit pravdivost nebo prospěšnost už tak lehké není.

Krom toho máme z historie taky dost zkušeností o tom, jak se něco autoritativně prohlásilo za prospěšné a pravdivé a zneužilo se to k hromadění moci. Ať už to byly názory komunistické strany, které měly zajistit světlé zítřky, nebo před tím královská moc, která měla být z Boží vůle.

Je tedy zcela pochopitelné, že po těch staletích, kdy se nám říkalo: “Tohle je pravda a tohle je dobré, tomu se podřiďte,” se teď radši díváme na nezpochybnitelná data. Jenomže ta data nám řeknou, co je sledovanější a ne co je pravdivější a tím se odkláníme od pravdy. A navíc se ukazuje, že ta data, ty statistiky, též podléhají interpretaci – už v tom, jaké otázky jimi člověk chce zodpovědět, v tom, jaká data přesně posbírá, jaký úsek z nich vybere, do jakého kontextu je zařadí. To, že data jsou spolehlivější než autoritativní proklamace pravdy, je iluze, které jsme na dlouhou dobu propadli, a ze které se bolestně probouzíme.

No dobrá, ideologie nás zklamaly, objektivismus nás zklamal, zdá se, že se dostáváme do bodu, kdy musí přijít něco nového. Kdy přece lidstvo ve svojí flexibilitě a vynalézavosti přijde s něčím, co tu ještě nebylo a co nás posune dál. Vidíme ale, jak se vnucená pravda a ideologie zase vracejí a rostou a nabývají na síle.

Všechno špatně: Z vnucené pravdy jsme zklamáni z dávnější minulosti, spoleh na tvrdá data nás zklamává právě teď a místo vyhlídky na něco lepšího vidíme zase vnucování pseudopravdy na horizontu, ať už od diktátorů, co se množí jak houby po dešti, nebo od neoliberální korektnosti.

Kéž bychom si tento zoufalý stav uvědomili a vytěžili z něho to jediné dobré, co v životě vůbec jde získat. Kéž bychom se obrátili do svého nitra a zjednali Království Boží tam. Připomíná mi to vrcholné obrácení Karla Makoně. Byl v koncentračním táboře. Jednali tam se všemi jako s kusy hadru, a Makoň sám měl obzvláštní talent dostávat extra rány a kopance. Celý jeho dosavadní život se zhroutil. Všechno, do čeho investoval, zkrachovalo. Devět let se nepřetržitě modlil jedině za to, aby dokázal Boha více milovat, a Bůh se mu odvděčil tím, že ho vydal napospas lidem, kteří byli pod úrovní zvířat. A tehdy, v momentě, kdy ho už už měl dozorce zabít, si řekl: “Tak to ne. Než dát život náckovi, to ho radši odevzdávám, Bože, tobě.” Vlastně si to neřekl, prostě to udělal. Složil život do Božích rukou, zcela a bez výhrad. Dozorce se zastavil, pobledl a utekl.

Takových příběhů jsou mraky. A v pohádkách toto schéma máte pořád, že hrdina se octne na dně a v zoufalství, než do něho vstoupí Duch. Je to obecně platný princip, že člověk se musí vyprázdnit od sebe, má-li do sebe vpustit Ducha Božího. Proto neutěšenost naší situace vidím jako něco, co nám zároveň může být nejlepším pomocníkem.

Je lepší si svoji ubohost uvědomit a procítit, dokud je čitelná jenom tím, že ji člověk sám, dobrovolně nahlédne. Minulost a budoucnost nás obklíčily, bída a válka jsou na různých místech Země za našimi hranicemi. Můžeme dál doufat, že to bude dobré a počkat, až nebude co pít a co jíst. A nebo nahlédnout na to, že už teď jsme k tomu všemu odsouzeni, a že nic, o co usilujeme, nemá smysl. Odevzdat se Bohu a hledat především jeho království a jeho spravedlnost ve svých duších.

K tomu samému nás má i prorok Jeremiáš. Vždyť on Židům, kteří ještě žili pokojně ve své svaté metropoli, říkal: “Teď si třeba žijete dobře, ale to tak nezůstane. Obraťte se k Bohu radši hned. Ty hezké věci, co vám říká tady kolega, kéž by se splnily, ale nespoléhejte na to.”

No a má teda smysl vůbec hledat Království Boží, když stejně nemáme budoucnost? Rozhodně má, protože jeden jediný člověk, který se s Bohem vědomě spojí, začne působit jako maják ovlivní chod věcí široko daleko. Opravdu máme takovou moc, máme moc změnit dějiny svého národa, svojí planety. Tohle nám Ježíš ukázal: Dal svůj život do Božích služeb tak bezvýhradně, že i smrt podstoupil, a tím změnil dějiny lidstva způsobem, který je v plném proudu ještě po dvou tisících letech. A řekl, že my budeme dělat větší zázraky než on!

Teď nám začíná léto, doba opalování, koupání, dovolených, prázdnin. V létě se umíme nastavit na to nedělat nic. Jen se vyvalit a lebedit si. Horko nám kolikrát znemožňuje vyvíjet nějakou cílenou činnost. I když je člověk nemocen nebo úrazu, je na tom podobně, jen to není tak příjemné. Ale jsou zkrátka podmínky, které nás jemněji či tvrději uvádějí do stavu pasivity. Najednou to, co vypadalo tak urgentně a nutně, může počkat.

A my takové období můžeme prožít prostě jako pauzu mezi delšími obdobími shonu a vypětí nebo v sobě díky této pauze můžeme najít vrozený neustávající stav nedělání a klidu, a ten si podržet i potom v době vnější činnosti. Já se vás samozřejmě snažím nalákat k tomu druhému, protože být v Království Božím se absolutně vylučuje s tím, být vnitřně ve stresu a shonu. Takže si nám dovolím zadat skupinový úkol přes prázdniny: Integrovat do svého vědomí pocit, že nic nemusím, že stačí jenom být. Na podzim ho pak začneme aplikovat do činnosti. Myslím, že to bude moc dobrý první zázrak, který se nám může podařit.