- Izajáš 55, 10-13
- další překlady
Jako z nebe padá déšť a sníh
a znovu se tam nevrací,
ale zavlažuje zemi
a zúrodňuje ji k plození,
aby dávala zrno rozsévači
a chléb tomu, kdo jí –
takové je i mé slovo,
jež z mých úst vychází:
nenavrátí se ke mně s prázdnou,
ale vykoná, co chci;
úspěšně naplní své poslání.
Ano, vyjdete s radostí,
doprovázeni v pokoji.
Hory a pahorky vám budou zpívat vstříc,
tleskat vám budou všechny stromy na polích.
Místo křoví pak vyroste cypřiš
a myrta místo kopřivy.
Hospodin si tím jméno způsobí –
věčné znamení, které nezmizí.
- Římanům 8, 1-11
- další překlady
A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk. Na tomto těle odsoudil hřích, aby spravedlivý požadavek Zákona byl naplněn na nás, kdo nežijeme podle těla, ale podle Ducha.
Lidé těla myslí na věci těla, ale lidé Ducha na věci Ducha. Tělesné smýšlení vede ke smrti, ale smýšlení Ducha k životu a pokoji. Tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno Božímu zákonu. Ti, kdo žijí v těle, se tedy Bohu líbit nemohou.
Přebývá-li však ve vás Boží Duch, pak nežijete v těle, ale v Duchu. Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li Kristus ve vás, pak je sice tělo kvůli hříchu mrtvé, ale duch žije díky spravedlnosti. Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá.
- Matouš 13, 1-23
- další překlady
Toho dne Ježíš vyšel z domu a posadil se na břehu jezera. Sešly se k němu tak veliké zástupy, že nastoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu a on jim v podobenstvích vyprávěl o mnoha věcech. Řekl: „Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval. A jak rozséval, některá semena padla podél cesty a přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatá místa, kde neměla dost země, a ihned vzešla, protože země neměla hloubku. Když pak vyšlo slunce, spálilo je, a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla do trní, a když trní vyrostlo, udusilo je. Ještě jiná však padla na dobrou půdu a vydala úrodu – některé stonásobnou, jiné šedesátinásobnou a jiné třicetinásobnou. Kdo má uši, slyš!“
Tehdy k němu přistoupili učedníci a ptali se: „Proč s nimi mluvíš v podobenstvích?“
„Vám je dáno znát tajemství nebeského království,“ odpověděl jim, „ale jim to dáno není. Tomu, kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že vidí, ale nevidí a slyší, ale neslyší ani nerozumějí. Naplňuje se na nich Izaiášovo proroctví:
‚Sluchem uslyšíte, ale nepochopíte,
zrakem uvidíte, ale neprohlédnete.
Neboť srdce tohoto lidu ztvrdlo;
ušima ztěžka slyšeli a oči pevně zavřeli,
jen aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli,
srdcem nepochopili a neobrátili se,
abych je nemohl uzdravit.‘
Ale blaze vašim očím, že vidí, a vašim uším, že slyší. Amen, říkám vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, co vy vidíte, ale neviděli a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.
Poslechněte si tedy význam podobenství o rozsévači: Ke každému, kdo slyší slovo o Království a nerozumí, přichází ten Zlý a uchvacuje to, co bylo zaseto do jeho srdce. To je ten, u koho bylo zaseto podél cesty. Na skalnaté zemi je zaseto u toho, kdo slyší Slovo a hned je s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Jakmile kvůli Slovu nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadá. Do trní je zaseto u toho, kdo slyší Slovo, ale starosti tohoto světa a oklamání bohatstvím to slovo dusí, a tak se stává neplodným. Do dobré země je zaseto u toho, kdo slyší Slovo a rozumí a který opravdu přináší úrodu: někdo stonásobnou, jiný šedesátinásobnou a jiný třicetinásobnou.“
Slovo Boží… co to je? Bůh se smysly neprojevuje – Boha nikdo nikdy neviděl a samozřejmě ani neslyšel. Běžně se za slovo Boží podává Bible. Ale to je zjednodušující výklad.
Abychom odpověděli na to, co je slovo Boží, pojďme se podívat na člověka. Člověk je živočich, je to zvíře s hypertrofovanou šedou kůrou mozkovou, jak někteří praví. Má velkou schopnost se adaptovat, představovat si, přemýšlet. Je to velmi mocný nástroj pro to, co dělají všechna zvířata: Zajistit svoje přežití jako jedince a jako druhu. A taky to funguje. Jestliže dřív nás ohrožovaly divoké šelmy, mráz a hlad, tak dnes už čelíme prakticky jen sami sobě.
Lidský mentální aparát ale neskýtá jen prostředky k tomu, aby se člověk lépe prosadil na světě. Umožňuje člověku taky, aby se tázal po tom, kdo je. Jaký smysl má život. A aby si představil věčnost a nesmrtelnost.
Takže není jenom živočich, který chce žít. A není taky jenom člověk, který si uvědomuje a který si dokáže představit věčnost. Je i božské podstaty. Ze zvířete do člověka už jsme přešli, to prostě máme ve vínku. A z člověka do Boha, to je ten krok, který máme realizovat. To je teď na pořadu dne. Teď, co je člověk člověkem. Z hlediska historie Země okamžik a z hlediska věčnosti ani to ne.
Ta Božská podstata se v člověku musí realizovat, dere se na povrch, dere se do vědomí. Ale dělá to z našeho pohledu pomalu a subtilně. Člověk je životem tříben, aby ho rozvinul a překonal. Všechny úspěchy a pády jsou proces, kterým se člověk veden svojí nesmrtelnou duší propracovává k probuzení v Bohu.
Velkým předělem je, když na tomto procesu začne dobrovolně spolupracovat lidská vůle, lidský rozum, prostě člověk tak, jak si je sám sebe vědom. K tomu předělu v životě lidského jedince vůbec nemusí dojít. Člověk může klidně až do smrti orientovat svoje úsilí jen na věci tohoto světa, vlastně zůstat živočichem s rozumovou nadstavbou. Takových je mnoho. Ježíš o nich řekl, že jsou mrtví. Ale taky je mnoho živých, nebo aspoň ožívajících. To jest lidí, kteří z vlastní vůle jdou k věčnosti.
A tady přichází slovo Boží. Je to všechno, co k nám přichází a otvírá nám oči k prohlédnutí, že tento svět neskýtá smysl naší existence, a dává nám poznat, co ten smysl skýtá. Proto můžeme Bibli nazývat slovem Božím, protože tam je to svědectví za svědectvím o tom, jak Bůh k sobě člověka volá a jak člověk hledá Boha. A jsou psána v pravdě, proto mají i po tolika letech stále stejnou sílu. Ale to neznamená, že každý slova Bible slyší, že k němu proniknou. Pro takového člověka v tom momentě je Bible slovem lidským a namnoze velice pohoršujícím nebo nudným. A to mu nesmíme brát za zlé. Ale můžeme svědčit o tom, co tam nacházíme my. Semínko roste někdy pomalu a ne ihned je vidět výhonek.
Když člověk uslyší Boží slovo, natrvalo a nezvratně ho to změní. Nelze si uvědomit svoji věčnou podstatu a zůstat stejným. Tomuto předělu, kdy člověk přestává žít pro sebe jako oddělenou bytost a pro zájmy z tohoto světa, a začíná žít pro vědomé spojení s Bohem, říkáme křest. To je rozdíl mezi pokřtěným a nepokřtěným člověkem. Takový člověk je automaticky Bohem vyvázán z pout dosavadního života a dostává se do nové úrovně zákonitostí. Úplně se mění jeho orientace, jeho cíl, takže nějaká minulá provinění už jsou bezvýznamná. Je očištěn od hříchů. Ne z moci nějakého církevního ustanovení, ale z principu, z povahy věci samotné.
Vnější úkon křtu spočívající v polití vodou a pronesení křestní formule někým druhým je tohoto celého symbolem. Naše mysl symboly díky Bohu umí výborně číst, prakticky nezávisle na tom, co si do toho vkládáme za představy a myšlenky. Když člověk svolí k tomu, aby byl pokřtěn a křest prožije, jeho podvědomí to vezme na vědomí a procesy se rozběhnou.
Skutečný křest je tedy na formálním křtu nezávislý. Člověk může být skutečně pokřtěným a přitom nikdy neabsolvovat křestní obřad. Může taky absolvovat obřad, ale ještě dlouho a třeba do smrti nedorůst do stavu pokřtěnosti. Na samotnou vnější formu se nejde spoléhat.
Ale aktem církevního křtu se člověk nastaví Bohu, aby tu změnu udělal. Je to odstranění překážky na straně člověka. Nastavení ucha Božímu slovu.
Dnes proběhne v této obci křest naší sestry Staňky Machové, od křtu také Kateřiny. Protože nejsme oddělené bytosti – to je jen iluze – zvu vás k tomu, abychom tento křest prožili všichni jako svůj vlastní. Když všichni pozveme Boha, aby nás znova oslovil a znova se rozhodneme pro život v Něm, nejenže všichni pozveme do svých životů duchovní obnovu, ale posílíme dnešní křest geometrickou řadou.
