- 1. Královská 19, 11-19
- další překlady
On mu řekl: „Vystup na horu a postav se před Hospodina, neboť tudy projde Hospodin.“
Vtom se strhl mohutný a prudký vichr, který rval hory a tříštil skály před Hospodinem. V tom vichru ale nebyl Hospodin. Po vichru přišlo zemětřesení, ale ani v něm nebyl Hospodin. Po zemětřesení přišel oheň, ale ani v něm nebyl Hospodin. A po ohni – tichý, jemný hlas. Jakmile ho Eliáš uslyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně.
Vtom k němu ten hlas promluvil: „Co tu chceš, Eliáši?“
Odpověděl: „Velmi jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, ale synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a tvé proroky popravili. Zůstal jsem jen já, ale i mě teď chtějí připravit o život.“
„Vrať se, odkud jsi přišel,“ řekl mu Hospodin, „a pokračuj dál k Damašské poušti. Až tam dojdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Pak pomažeš Jehua, syna Nimšiho, za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šafatova z Abel-mecholy, pomažeš za proroka místo sebe. Kdo unikne před mečem Chazaela, toho zabije Jehu, a kdo unikne před mečem Jehua, toho zabije Elíša. Ponechám si ale v Izraeli sedm tisíc mužů – všechny, kdo neklekali před Baalem a nelíbali ho.“
Eliáš tedy odešel a nalezl Elíšu, syna Šafatova, jak oře s dvanácti páry dobytka. Jedenáct párů bylo před ním a on byl u dvanáctého. Když ho Eliáš míjel, přehodil přes něj svůj plášť.
- Římanům 10, 8-15
- další překlady
Co tedy říká? „Slovo je ti velmi blízko; je ve tvých ústech a ve tvém srdci“ (totiž to slovo víry, které kážeme).
Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“ Mezi Židem a Řekem tedy není rozdíl: všichni mají téhož Pána, štědrého ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť „Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, bude zachráněn.“ Jak ale mohou vzývat Toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o němž neslyšeli? A jak uslyší bez kazatele? A jak jim může někdo kázat, aniž by byl poslán? Jak je psáno:
„Jaká nádherná podívaná
je příchod poslů dobrých zpráv!“
- Matouš 14, 22-33
- další překlady
Hned potom přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy. Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. Pozdě večer tam zůstal sám. Loď už byla daleko od břehu, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní. Krátce před svítáním se k nim Ježíš vydal pěšky po hladině. Když ho učedníci uviděli kráčet po jezeře, vyděsili se a křičeli strachy: „To je přízrak!“
„Vzchopte se, to jsem já!“ promluvil na ně hned Ježíš. „Nebojte se.“
„Pane, jestli jsi to ty,“ odpověděl mu Petr, „přikaž, ať k tobě přijdu po vodě.“
„Pojď!“ řekl mu.
A Petr vystoupil z lodi a kráčel po vodě, aby přišel k Ježíši. Když ale viděl, jak silný je vítr, dostal strach a začal se topit. „Pane, zachraň mě!“ vykřikl.
Ježíš ihned vztáhl ruku a chytil ho. „Proč jsi pochyboval, malověrný?“ řekl mu.
Jakmile pak nastoupili na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, se mu začali klanět a říkali: „Ty jsi opravdu Boží Syn!“
Dnes bych chtěl promluvit o zástupných a skutečných problémech. Dnešní biblické texty mě k tomu navádějí.
Eliáš vidí vítr, zemětřesení, oheň, ale nechává je projít, protože Hospodin v nich není. Ten je až v tichém hlase a na ten Eliáš reaguje. Nenechává se strhnout k tomu, aby řešil to, co se zdá být důležité, ale Hospodin v tom není. Pavel říká: “Není rozdíl mezi Židem a Řekem. Je jeden a týž Pán všech.”
Zato v politice vidíme opak a dělá se to i schválně: Pozornost se odvádí od skutečně palčivých problémů k těm malicherným. Asi nejpříkladnějším příkladem je obracení pozornosti německé veřejnosti k údajným hrozbám od Židů a k bohatství některých z nich, když se země potácela zdecimovaná prohrou v první světové válce. Z velmi podobného soudku je ruské poukazování na morální hrozbu z rozvrácené a prostopášné Evropy, zakazování sprostých slov ve vystoupeních, pronásledování homosexuálů, když přitom jsou lidi tak chudí, že jim zbývá už opravdu jenom ta vodka, a korupce dosahuje takových rozměrů, že lidé upadají do letargie. Nebo když se řeší na právní úrovni vztah k nebinárním lidem v době, kdy nám jde o přežití jako státu i jako jedinců.
Tohle je jedna věc – když se podružné věci nebo polopravdy používají záměrně k tomu, aby se odvedla pozornost a mohla se hromadit moc – jiný důvod to většinou nemívá. Druhá věc je, když člověk řeší zástupný problém a opomíjí ten opravdový ve víře, že jedná správně.
Tak se dá například dál a dál uvalovat hospodářské sankce na Rusko a posílat zbraně na Ukrajinu a nespočítat si, jestli to má opravdu efekt a jestli by nešlo jednat jinak, účelněji. Tím nechci nijak zpochybnit, že máme pomoci napadenému státu stejně tak, jak bychom si přáli, aby ostatní ve stejné situaci pomáhali nám. Nečekal bych ale, že se ostatní státy sami zničí dělajíce tvrdošíjně něco, co stejně nemá efekt.
Podobně to je s vynucováním přechodu na elektromobily. Zda skutečně pomohou životnímu prostředí, vůbec není jasné, a opuštění spalovacích motorů nás může ekonomicky dál znevýhodnit. A při tom už tak ztrácí Evropa dech, jenom dává a dává jako by se vůbec nestarala, aby měla i nadále z čeho.
V programovací hantýrce se tomuhle říká “X Y problem”. Člověk řeší problém X, tak se vydá na cestu, řeší dílčí podúkoly a po několika z nich narazí na něco, s čím si neví rady – nějaký problém Y. Tak jde na fórum a začne se ptát, jak řešit problém Y. Ovšem on se třeba vydal špatnou cestou a nemá problem Y vůbec řešit. Má se zeptat na problém X, což nechce, protože už přece ušel takový kus cesty a to přece nechce, aby přišlo vniveč.
A tak řešíme, jak porazit Rusko ve válce na Ukrajině, aby se zabránilo nespravedlnosti a aby ještě potom nezaútočili na nás. A neptáme se, jestli by nešlo odstranit příčiny, kvůli kterým ten konflikt vůbec vznikl. Například jestli náhodou NATO je skutečně aliancí rovných partnerů a jejich smlouvou o vzájemné ochraně, nebo jestli to není bianco šek pro USA, aby si v členských zemích rozmisťovali atomové rakety a rozšiřovali svoji vlastní vojenskou moc. Ale to neuděláme, protože už jsme tolik investovali do sankcí proti Rusku a vojenské pomoci Ukrajině.
Ne že by tyhle hlasy nezaznívaly. Zaznívají, ale většinou jenom od těch, kdo obhajují Ruskou agresi. A to je chyba. Je to obrovská prohra a tragédie, že jsme polarizovaní a rozdělení. Dům v sobě rozdělený neobstojí, to říká i Pán Ježíš. Když řeknete, že příčinou konfliktu na Ukrajině je politika NATO, označí vás za proruského propagandistu. A když řeknete, že Rusko vede odsouzeníhodnou dobyvačnou válku a Ukrajinci se hrdinně brání, označí vás ti druzí zase za loutku Americké mainstreamové propagandy. Je to pořád to samé: zástupné problémy. Místo abychom řešili, že jsme v rejži a řítíme se do ještě větší rejže, a jak z toho opravdu ven, tak se vyhraňujeme jedni proti druhým, když každý říká kus pravdy, většinou smíchaný s ještě větším kusem podpůrných polopravd a nepravd.
Já si dokonce myslím, že ulpění na zástupných problémech je i vůbec za tou zvěrskou politikou USA, která si z NATO dělá nástroj svojí vlastní dominance. Američani si totiž před pár dekádami všimli, že jsou světová špička v mnoha ohledech – ekonomicky, kulturně, vojensky. A řekli si, že by to chtělo si tenhle primát udržet a co nejvíc upevnit. Tak se rozhodli rozhádat Rusko a Evropu a Rusko pokud možno položit na kolena a ovládnout. Je to strategie navazující na teorii Heartlandu jistého pana Mackindera z roku 1904. Jenomže patrně zapomněli, jak se vůbec na tu špičku dostali: Za prvé díky tomu, že měli skutečnou hodnotu ve svobodě, která lákala ty nejlepší kapacity světa. A za druhé díky tomu, že jejich říše stojí na krvi Indiánů, které vyvraždili, a černochů, které zotročili. To první opustili a to druhé vyčerpali. Kdo dneska věří americkému snu? Kdo se dnes přesidluje do Ameriky ve víře, že tam panuje skutečná svoboda? Duchovní a myšlenkový základ, z něhož Amerika začala tak prosperovat, je zrazen a zneplatněn. A naopak astronomická vinu vůči původnímu a africkému obyvatelstvu ještě ani pořádně nezačali splácet. A prázdná a lživá gesta typu “black lives matter” situaci opravdu nezachraňují. To je jen další zástupný problém.
No takže místo aby řešili ideovou a duchovní integritu a obnovu, a aby se začali nějak opravdově vyrovnávat se svojí minulostí, tak řeší, jak si udržet a rozšířit dominanci. To první je podstatné a to druhé je bez prvního nesmyslné.
To samé můžeme říct o Rusku: Snaží se jakože bojovat zbraněmi o svoje přežití proti západní hrozbě, když přitom svoje obrovské nerostné bohatství nechávají proměňovat do peněžního bohatství pár mocipánů, jsou jati kultem síly a oslavují Stalina. Evropu už jsem v tomto ohledu zmínil.
Ježíš to řeší radikálně: Nemluví o světských problémech. Opravdu zřídka se věnuje tomu, jak má člověk řešit problémy tohoto světa, a spíš mluví o Království nebeském. On to je zdánlivě únik od problémů, vlastně taky takové vytvoření zástupného problému: “Nevíš, jak vyřešit svoji tíživou situaci? Nevadí, mysli na Království nebeské a přestane tě to trápit!” Tahle interpretace je ostrou zbraní v rukou těch, kdo kritizují náboženství. A mají mnohdy pravdu: Mnozí lidé používají náboženství nebo duchovno k tomu, aby utekli od problémů. Tak vidíme v historii třeba kvietisty nebo v současnosti lidi, kteří korzují z jógy na meditaci a z meditace na satsang, nebo z bohoslužby na bohoslužbu a po druhé bohoslužbě si pustí televizi Noe, a při tom mají vztahy v troskách, jsou zadlužení a prolezlí chorobami. A ještě k tomu si myslí, že dělají to nejlepší, co mohou!
Ano, takoví lidé jsou. Ale k tomu Ježíš nenabádá. To je vidět například z toho, že Ježíš neruší Starý zákon, ale naplňuje ho. Člověk nemá přestat řešit věci tohoto světa a utéct k samotné modlitbě. Má stát nohama na zemi, ale mířit jednoznačně do nebe. My prostě chceme být šťastní, tak začneme řešit, abychom neměli hlad a byli v suchu a teple, a pak začneme obětovávat štěstí tomu, abychom měli co jíst, byli v suchu a teple. Jenomže ani ta touha být šťastni není primární. Primární je touha po sjednocení. Touha po Bohu. V momentech štěstí se vracíme do stavu podobného Království nebeskému, takže místo Království nebeského začneme řešit svoje štěstí a začíná domino zástupných problémů, které pak ústí v boje jednoho proti druhému.
Člověk nemá zanedbávat a opomíjet takzvaně podružné věci. I ta práva nebinárních lidí a i ta prosperita vlastního státu, všechno to naši pozornost a energii vyžaduje. Ale má to všechno svoje pravé místo a pravou míru. Království Boží je nad tím vším a je to cíl, kterému bychom všechno měli podřídit nikdy se od něho neodchýlit. Láska k sobě a k ostatním lidem s tím jde ruku v ruce a z ní už přímo plyne řešení všech věcí tohoto světa. Je to tak prosté.
Facebook