- Jeremjáš 20, 7-9
- další překlady
Sváděl jsi mě, Hospodine,
a já se nechal svést.
Zmocnil ses mě
a zdolals mě.
Vysmívají se mi celé dny,
každý má ze mě legraci.
Křičím, kdykoli promluvím,
vykřikuji: „Zkáza! Násilí!“
Slovo Hospodinovo mi přináší
celé dny hanbu a posměšky.
Říkám si:
„Už se o něm ani nezmíním,
jeho jménem už nepromluvím!“
Jeho slovo mi ale hoří v srdci,
je jako oheň v mých kostech zavřený;
nemohu ho v sobě zadržet,
neovládnu se!
- Římanům 12, 9-21
- další překlady
Láska ať je bez přetvářky. Mějte odpor ke zlu, tíhněte k dobru. Milujte se navzájem bratrskou láskou, projevujte si navzájem uctivost. V pilnosti buďte vytrvalí, ve službě Pánu horliví, v naději radostní, v soužení trpěliví, v modlitbě vytrvalí, přispívejte svatým v nouzi, věnujte se pohostinnosti.
Dobrořečte těm, kdo vás pronásledují – nezlořečte, ale dobrořečte. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Berte na sebe navzájem ohled, nebuďte domýšliví, ale mějte sounáležitost s obyčejnými. Nespoléhejte na vlastní moudrost.
Nikomu neodplácejte zlo zlem. Ať všichni vidí, že vám jde o dobro. Pokud záleží na vás, mějte se všemi lidmi pokoj. Nemstěte se sami, milovaní, ale dejte místo Božímu hněvu – je přece psáno: „Má je pomsta, já zjednám odplatu, praví Hospodin.“ Právě naopak:
„Hladoví-li tvůj nepřítel, dej mu jíst,
a pokud žízní, dej mu pít.
Tím, že to učiníš,
shrneš mu na hlavu žhavé uhlí.“
Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem.
- Matouš 16, 21-27
- další překlady
Od té doby začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho vytrpět od starších, vrchních kněží a znalců Písma, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. Petr ho tehdy vzal stranou a začal ho kárat: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti nesmí stát!“
On se ale odvrátil a řekl Petrovi: „Odstup ode mě, satane! Svádíš mě, protože nemyslíš na Boží věci, ale na lidské.“
Potom Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne. Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale sám sobě uškodil? Co dá člověk na oplátku za svůj život?
Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy každému odplatí podle jeho skutků.
Dnes čteme o proroku Jeremiášovi, jak těžké pro něho je svědčit o Boží pravdě, kolik utrpení mu to přináší, a stejně musí svědčit, protože je v jeho srdci jako žhnoucí oheň. O Ježíšovi pak, že musí trpět a podstoupit smrt. Jsou to svědectví o tom, jak může věrnost Boží pravdě člověku způsobovat trápení a zkázu. Ostatně stejně zářným příkladem tohoto je i náš Mistr Jan Hus.
Člověk si musí položit otázku, jak to je s Boží spravedlností – proč jeho svědci trpí pro svědectví, které o Boží pravdě přinášejí? U Ježíše můžeme říci, že dospěl do bodu, kdy musel projít smrtí, aby se mohl ujmout své skutečné role po pravici Boží – prostě dospěl do bodu, kdy násilná smrt mu byla branou dál. U proroka Jeremiáše se zákonitých procesů v jeho osobním životě moc dohadovat nechci, protože jeho život nemám tak nastudovaný a pochopený, abych o něm mohl mluvit. Podobně u Husa.
Ale všichni tři měli jednu věc společnou, která měla velkou roli v tom, že je stíhala trýzeň. A tou věcí je láska ke svému národu. Prorok Jeremiáš je Žid, člen Izraele. A miluje Izrael. Miluje svůj, Bohem vyvolený národ, cítí se jeho součástí a věrnost Izraele Bohu je pro něho záležitostí bytostně osobní. Stejnětak Ježíš byl poslán ke ztraceným ovcím svého lidu. Je tu pro ně. Je to fakticky jejich král. Ne snad že by jiné lidi nemiloval, ale Izrael je na prvním místě, protože na prvním místě je pro něj Hospodin, jeho Otec, a Izrael je Boží lid. A stejně tak Mistr Jan Hus miluje svůj národ český. Hus ovšem nemiluje jen český národ, ale také svatou církev obecnou, miluje Kristovo tělo, jehož je součástí, a které vidí zneužité a znásilněné lidmi, kteří se jmenují členy církve, ale neposlouchají jejího jediného Pána ježíše Krista.
Dá se tedy říci, že svatí lidé trpí pro svoji lásku k vyššímu celku, jehož jsou součástí, a který je nějakým způsobem na scestí, odkloněn od Boha, a brání se nápravě. Jde tedy o jakousi zástupnou vinu a nesení jejích následků.
Když se ptám, jakým způsobem je to spravedlivé vůči těm světcům, mohu si odpovědět jednoduše tím, že tu nejsme na to, aby nám bylo dobře v naší oddělenosti jednoho od druhého, abychom žili bezbolestný sladký život, ale abychom vstoupili do Království Božího, což znamená plně se napojit na Boha, který je ve mně, ale přesahuje mě. Svědčit o Boží pravdě navzdory tomu, že mě kvůli tomu svět nenávidí a ohrožuje mě na životě, to mi jistě k překonání sebe sama pomáhá a do Království Božího mě to vede, takže nejde mluvit o nespravedlnosti. Světci a proroci jdou přímější cestou, nezdržují se starostmi o sebe, protože jim jde o kejhák pro věc, která je nad nimi.
Tahle odpověď by pro mě byla dostačující. Ale chci zkusit nabídnout ještě jednu. Myslím si totiž, že spravedlnost není nastolena jen s ohledem na finální cíl vstupu do Království Božího. Myslím, že je zachována i s ohledem na život samotný. Člověk žije vždycky nějakou dobu pro světské cíle (namnoze až do smrti) a pokud pozná Boha a projde faktickým křtem (namnoze mimo církevní obřad), začne žít pro cíl za tímto světem (ať už tomu říká nirvána, nebe nebo Dobro). A obojí může dělat sám za sebe nebo i pro jiné. Kdo žije pro světské cíle a jen pro sebe, to je člověk nesmírně efektivní, může si toho nejvíc koupit, ale je nejubožejší ze všech, jak všichni osamocené sobce známe. Lidí, kteří žijí pro světské cíle, ale nejen sami prosebe, nýbrž i pro ostatní, je většina, a většina lidí prožívá v životě úžasné momenty lásky. Pro mnohé to je smysl života. Která matka lituje bolestí, které prožila při porodu, když potom mohla držet v náručí, kojit a vidět vyrůstat svoje dítě? Člověk toho musí hodně obětovat, když se stane rodičem, ale kdo by se pro tu oběť chtěl radši svých dětí zříct? Ne že by takoví lidé nebyli, ale absolutní většina se shodne, že to rozhodně stojí za to. Že co člověk z té lásky dostane, je nesrovnatelně víc, než co to stojí.
Kdo jde za duchovním cílem, není sobec. Každý, kdo prorazí na druhý břeh, prospěje všem okolo víc než všichni altruisti a filantropové dohromady. Člověk, který jde sám poctivou cestou meditace, modlitby, askeze, a dojde osvícení, je skutečně svatý. Ale kdo už na duchovní cestě miluje tak, že nejde sám ke svému osvícení, ale z lásky k těm, kdo jsou s ním spati, pracuje na jejich spáse, má navíc tu lásku, tu samou lásku, jako má matka k dítěti. Stojí to hodně a může to stát i život. Ale ta samotná láska za to stojí. A to i když ten, koho milujete, je nevděčný a vaše péče se míjí účinkem. Copak se Židé poté, co do nich Jeremiáš a Ježíš investovali, stali skutečně svatým národem? Copak církev, kterou Hus tolik toužil obnovit k obrazu Kristovu, se stala skutečně Kristovou nevěstou?
Ne, ale něco z nich ano. Pro ty momenty, kdy Jeremiášova a Ježíšova slova někoho obrátila, pro těch pár Židů, kteří žijí v Království Božím a svědčí dál o Hospodinu, pro těch pár křesťanů, co došli až ke Kristu a svědčí o něm dál, to stojí za to. Tak jako syn kterékoliv matky je hříšným člověkem jako každý jiný, a jistě v mnohém matku rmoutí a zklamává, tak i kdyby to byl ten největší padouch a vyvrhel, každý člověk dokáže milovat. A pro tu lásku, kterou může díky své milující matce prožívat, ta matčina námaha stála za to.
Člověk se nazývá Homo Sapiens, ale podle mě, co dělá člověka člověkem, je schopnost milovat. Buďme dál rozumní, ale buďme hlavně milující. Homo Amans, to je náš opravdový druh, pro který stojí za to svědčit o Bohu a všechno pro to vytrpět.
Facebook